Azbesten a vodohospodář aneb Jak, kde a proč vznikl náš spolek
Deníkové zápisy Jany Bauerové z týdne v červenci 2012, kdy bylo založeno sdružení Magorův statek (Statek uProstřed jsme až od roku 2018). Mýtíme džungli i křápky na pozemku, vyklízíme odpady. Užíváme si dosud nepoznané svobody, že můžeme také o něčem na statku rozhodovat. Přijíždí sochař Libor Krejcar a začínáme třídit Jirousovu pozůstalost. Text zachycuje naši budovatelskou euforii, humorné situace a obrovskou víru, že se statek podaří zachránit, která skrytě rozhýbávala všechno kolem.
Jana Bauerová je spisovatelka a archivářka, moje kamarádka z dětství, zažily jsme spolu mnohé. Máme svůj humor i svá slova. Vysvětlivky některých z nich dávám v textu do hranatých uvozovek [takto]. Ken v textu jsem já, Františka. Jezdily jsme od roku 1998 pravidelně v létě na statek připravovat pozemek před festivaly. Vzpomínky na dobu s Magorem jsme shromáždily v knize Mága. Libor Krejcar byl Magorův dobrý kamarád a na statku hodně pomáhal, také právě s přípravou festivalů. Zemřel v červenci 2022. Tento zápis je také vzpomínka na něho.
Středa 18. července
Kolem šesti pro mě přijel Ken s Alenou [Teskovou] a jejím autem. Bylo to vtipný, neb chyběly zadní sedačky a byl tam zamřížovaný prostor a v něm jel Ken. Tak jsme takto jeli. Na Mágově hrobě vyrostl obrovskej, vysokej samec, nemá to kaz. Vydří se odnyní zamyká vpředu na řetěz, je to velmi nezvyklé zařízení. Vchod je ošéfován novou černou mříží, kterou tam vimplantoval Jeňas [Jan Florian]. Bohužel horní pant se začal vyviklávat, neb se dost dlouho nepočkalo, než zaschne ten beton. Ale zatím drží. Mříž vypadá naprosto nádherně, jak kdyby tam byla odjakživa, má mocného ducha a obě ji s Kenem milujeme.
Hned jsem šla obhlédnout okolí, dvůr byl v podstatě posečenej (to je dobře), neb se o to zatím postaraly dívčiny. Vzadu jsou zatlučený vrata, lze se prodrat dírou ve zdi. Na poli roste obilí. Chvíli jsme poseděly na dvoře a Alena pak jela pryč. Nu a vypukla klasická šichta, takže hrabání a vození trávy; dávaly jsme ji do díry na dvoře; ve finále tam vznikl jakýsi trávový menhir. Velmi mě to vyřídilo. Seděly jsme pak u stolu venku s pipsem [pivem] a počínám čínské básně Nad nefritovou tůní jasný svit (Chan Šan) od Růmy, Ken se učí Chardina, poté čtu Eca a už je tma. Tož jsme si vyrobily oheň; pálily jsme obrovský dlouhý větve a byla to svinská práce. Opekly jsme si špeky a záhy šly do sednice, neb se u toho stolu venku nedá číst. Máme víno.
Naprosto jsme pak zcepenaly smíchy z našich starejch vyderskejch srand („Už dosýcoval. Sýc.“ – „Na ní umíRA…“ – a v neposlední řadě geniální slovo azbesten). Řešily jsme, co všechno se musí pracovat, jak sehnat peníze atp. Taky je tu jiný mrav, Ken vstává dopoledne a spát se chodí po druhý v noci. Je to utrpení. Takže končíme v půl 3 a spát jdeme do vejminku. Ken si vzal tu měkkou Prokrustovu postel a já si vzala tu Záhořovu pryčnu, která je stejně lepší než ten měkkej shit. Chvíli mi trvalo, než jsem usnula.
Čtvrtek 19. července
Vedro, pak zima. Toto není počasí, ale stav termální ve spacáku; měly jsme ovšem ještě každá svou peřinu. Furt se budím, tělo si musí na ten beton v posteli zvyknout. Ken vstával asi v půl 10, já až v půl 1. Ken sekl zbytek trávy. Nejprve ovšem snídaně, což je tradičně chlév [chléb] se sýrem a salámem; čtu Eca. Střídavě prší, slunce, teplo, k večeru úplné vyjasnění.
Dnes jsme se vrhly na levý úsek v přední zahrádce, který byl vždy (asi od samé koupi statku) naprosto zarostlý, nemýcený a nesečený. Velmi jsme si užívaly pocit svobody, že můžeme v něčem rozhodovat, a že už nám Mága nemůže do ničeho kukat. Stejně jsem ale po celou dobu měla intenzivní pocit, že každou chvíli vyleze z vejminku Mága s tím svým typickým pohekáváním a pak utrousí nějakou vtipnou poznámku. Vydří je jím stále plně prosáklé, spjaté, neoddělitelné a toto místo je stále živeno jeho duchem. Kdovíkdy to zmizí.
Nu, takže vpředu to bylo na háce [naprosto] zarostlý náletem nejasného původu, postupně jsme to označovaly za árijský kmen, který musí být vypleněn. Ken tam posekal a pohrabal a odvozil trávu a já mezitím klučila ten nálet sekerou. Zprvu se mi to zdálo odporné kácet stromky, ale člověk postupně otupí a pak jede jak stroj zcela bez pocitů. Nechaly jsme vpředu jen šeříky, jakýsi „vavřínový“ keř a velký stromy. Větve jsme tahaly k ohništi a nazývaly je azbesten, tj. mladé, zelené větvoví, které je dobré akorát ke spálení. Dělaly jsme si přestávky s pipsem a čáskem. Na ruce se mi udělal ďáblův puchejř, ale pak jsem si vzala rukavice a byl to med. Myslely jsme, že to bude práce tak na dva dny, ale nakonec jsme byly hotový za pár hodin. Navíc to tam vypadalo jak v ráji a Ken hned vymýšlel, kterak toto místo nejlépe využít. Šly jsme pak obhlédnout zdejší kontejnery; byly naproti přes náves; sklo bílé – barevné, papír a plasty, takže paráda; na statku je všeho nadbytek.
Pustila jsem se do vaření krup se zeleninou; Ken ještě vozil trávu a azbesten. Po jídle jsme to vpředu ještě dokonale vyšperkovaly a pak se jaly venku číst; já počínám O mystické podobě božství od Gershoma Scholema (od Jirousů) a ještě počínám Platonská a Archimedovská tělesa od Dauda Suttona. Kena napadlo sem přinést z vejminku lampu, abysme tady mohly číst i v noci (neb to světlo nahoře nestačí), ale povedlo se jí hned rozbít stínítko, tak máme obnaženou lampu, nicméně číst se při tom dá. Rozdělaly jsme oheň a stále v záchvatech smíchu užívaly slovo azbesten. Přišlo tam odrostlý bílý kotě s černým ocasem, bylo celkem ochočený, krmily jsme ho a pochopitelně mu daly jméno Azbesten.
Neustále jsme si užívaly svobodu a vymýšlely, co vše vykonáme. Mágovi by jistojistě stříkala vzteky krev z očí, kdyby viděl, jak jsme zmasakrovaly přední zahrádku, ale Ken měl teorii, že Mága by s námi teď už souhlasil. No nevím. Poté jsme zanechaly čtení a sedly si k ohni s vínem a počkaly, dokud veškerý dnešní vymýcený azbesten neshořel. Spát jsme šly asi ve 3. Před očima jsem měla tentokrát geometrická tělesa obrostlá náletem a bylo to velmi zajímavé.
Pátek 20. července
Spíš zataženo, častý déšť, celkem teplo. Ken vstával kolem desátý, já v půl 1. Při snídani venku se Ken učil anglinu, já četla čínské básně. Poté jsme se vrhly do práce a hrabaly jsme hory trávy v pravý části. Všude byla prostě tráva a ke konci už nám z ní jebalo. Kolem kovárny byly natahaný kusy železa, nějaký rádlo a pletivo, tak jsem to všechno vyrvala dopředu k vratům na železnou skládku. Konečně byla tráva odvozena.
Všimly jsme si zajímavého jevu – Mága měl tendenci neustále kolem sebe zaplňovat prázdnej prostor. Ne, aby udělal jednu obrovskou hromadu kamenů, on prostě udělal na frajplace tři hromádky šutrů, aby to co nejvíc vadilo při sečení trávy. Stejně tak železný či jiný křápy nemohly bejt na jednom místě, ale aspoň na pěti. Větve taky. Nu, daly jsme si přestávku na kafe a čtu číňana. V pravý části dvora je totiž obrovská hromada větví a kmenů těsně za vejminkem, tož jsem to vozila na kótovi [kolečku] k ohništi a hlavně do kovárny, pač to byly suchý větve a ty se hodí k rozdělání ohně. Ken mi s tím pomáhal a vysíkala trávu. Ta se pak taky odvezla a část za vejminkem byla hotová. (Všude jsou miliony šneků, pásovek taky a viděly jsme i slepýše, mravenčí pronárod nepočítaje.)
A pak jsme se chutě vrhly na úplně dolní část, hned jak se vejde na statek. Všude kolem pumpy až k zápraží se totiž táhlo nesnesitelný zasraný pásmo – Unrat hotový (nepořádek německy, nevím ani, jak se to píše), které bylo nutno vyplenit. Tož jsem uchopila sekeru a jala se klučit nový azbesten. Byl zejména kolem toho vysokýho jasanu u pumpy a v kamení u zdi. Ken odklízel vše hnusné od vrátek až k zápraží a nebylo toho málo. Vše, co bylo k vyhození, se taktéž jmenovalo azbesten. („Podívej se, azbestene, ty už mě tady srát nebudeš!“ – „Jo, ty sis myslel, azbestene, že tě nevidím…“) Byla to nevyčerpatelná studnice srandy. Zrušily jsme i tu zasranou mycí lavičku u pumpy, celou jsme ji rozkutaly (byli tam mravové [mravenci], ale co naplat) a nyní se dá vejít na statek se vší parádou, aniž by se jeden zabil o výčnělky nějakých zbytečných hovadin do volného prostoru vytažených. Odvezly jsme malý dlažební kostky do nářaďovny a pak ještě od tý železný skládky vpředu vozily hromadu kamenů na velkou hromadu v pravý části dvora. Shrabala se všudepřítomná tráva a bylo to hotový.
Pojedly jsme ze zbytku krup a venku pak Ken činil Chardina a já četla Tělesa. Neustále jsme však musely zírat na geniální výsledky své práce a velmi milovaly nově vzniklý „absolutní řád“, jenž povstal z Mágova absolutního chaosu. Řvaly jsme, že odteď bude mít každičká jednotlivost své přesné místo a bude zde panovat striktní řád, jenž nebude nikdy porušen. Udělaly jsme oheň a spálily nový azbesten. Kotěcí Azbesten znovu přišel a nechává se občas i chovat, akorát se bojí ruky. Moc se nám nedařilo soustředit se na čtení a radši jsme řešily další práci a taky nápad se sdružením, který se musí založit, aby se zachránilo Vydří. [Vypadá to, že tento nápad pochází nejspíš od Evy Tomkové, jak je uvedeno v tomto rozhovoru.] Členové dají 250 a stanou se lidmi, kteří mají právo zasahovat do rozhodování o stavu věcí, činnosti atp. v rámci Vydří. Taky se vyhlásí sbírka, z níž budeme čerpat finance na opravy. Ken to chce založit už tenhle víkend, pač jinak bysme nemohly poplatit nic, ani žádnýho pracovníka. A je tu mnoho věcí v havarijním stavu. Kolem třetí jdem spát. Neustále zde zažívám jakési až mystické pocity, ale to je hlavně z toho, jak se z chaosu postupně vytváří nový striktní řád a taky je to z těch všech budovatelskejch plánů.
Sobota 21. července
Spíš zataženo, oblačno, častý déšť. Ken vstal zase dřív, já až v 1. Při snídani čtu číňana. Poté jsme vozily hory odpadu do kontejnerů. Nahoře v tom kamenitém kruhu u chlívka zůstaly nevysečený kopřivy, který se neslučovaly s novým řádem, tož je Ken posekal a já odvozila na „menhir“ na kompost. V kamenech zůstaly stýbla kopřiv, tak jsem je vytrhávala a náhle přijeli dva fotografové, muž se slečnou. Mysleli si, že jsme noví majitelé, tož jim Ken vše vysvětlil a oni chodili a fotili a Ken hned ruče pravil, že jsme založili sbírku, tak nám dali 50 a slíbili poslat Kenovi fotky, aby je mohla dát na stránky. [Pozn. FJ: Obávám se, že žádné fotky neposlali, ale což…] Ten pán přijel vskutku jak na zavolanou, ale tyto podivuhodné děje se pak přiházívaly dost často a byly ne nepodobny Božímu řízení.
Seděly jsme pak venku a já dočetla číňana; různě ještě paběrkujeme a balíme se. V půl 6 pro nás přijel otec s Matýskem. Ken s otcem řešili puklinu nahoře ve štítu a další, otec měl dobrou vychytávku k sanační maltě. Ken zamkl vejminek, mříž a taky vpředu branku (vrátka) a jelo se. Hned jsem se v kl. vybalovala a zjistila, že jsem tam nechala konev. S konví jsme byly v pohodě – ten vařič by nás zajisté zahubil nekonečností svého varu. Jinak vodu jsme zase dostávaly od sousedů.
Neděle 22. července
[V neděli 22. vyhlásila Františka na Facebooku, že bylo založeno sdružení Magorův statek a jeho prvním cílem je vytvořit členskou základnu a pomocí členských příspěvků se pustit do opravy a záchrany statku, hlavně propadající se střechy, aby statek přežil zimu. V budoucnu jsme zde chtěli budovat jakýsi Jirousův památník, však on jednou třeba i vznikne, vše má svůj čas. Nejdřív opravit barák, pak dělat památník. — Pozn. Františky z roku 2023, kdy jest barák po 11 letech zcela zrekonstruovaný, památník, lépe řečeno archiv, však teprve v zárodku.]
Pondělí 23. července
Po pátý přijel Radek s rodinou a Kenem a jelo se. Měla jsem akční náladu a těšila se na práci jak blázen, neb jsem podlehla budovatelskému šílenství. Stavili jsme se v Dačicích a pokoupily jsme s Kenem jídlo. Dorazili další členové rodu Veselů, postáli jsme na náměstí a dali si točenou zmrzlinu – paní měla už předtočenou v mrazáku, parádní vychytávka, nikdy jsem to neviděla. Ken vybral nějaký prachy z bankomatu. Nu a ve Vydří jsem hnedle uložila jídlo do lednice a šla do práce. Ostatní obcházeli statek a trousili své rozumy, Ken je prováděl. Já jsem zatím tahala z pravý části dvora polena a větve. Předtím jsem ještě naházela pytle s hadrama ze sednice nahoru na postel, aby nepřekážely. Také jsem vytahala pryč pytle s novinama. Byla se zde podívat i matka Jirousů, jistě po dlouhých letech, a pravila, že si to představovala mnohem horší. Oni po sto letech odjeli a já si musela dát pips, Ken mne v těch větvích vystřídal.
Posléze jsme se vrhly na velké peklo – rozebrání horního ohniště, kdy jsme odvezli kameny na onu hromadu a pak jsme k sobě navalily ty příšerný kmeny kolem, u čehož jsme málem duši vypustily. Ale vypadá to pěkně docela; musí to tam zůstat kvůli bytostem, jež v oněch kmenech žijí, kmeny se po čase samy rozpadnou a bude pokoj. Ken to kolem ještě vysekl, ale už mi z tý trávy jebe, naštěstí už žádná není. Pak jsme zrušily ohořelý klády kolem dolního ohniště, a když tam někdo bude chtít sedět, holt si vezme židli. Našla jsem dva menší špalíky na sezení, tož je budem užívat. Šňůra na prádlo nad ohništěm visela hrozně nízko, tak jsem ji dala vejš, aby nepřekážela. Pak jsme si daly přestávku. Pojedly jsme nějaký maso od Jirousů.
Kena pak napadlo, že odvezeme z „druidího vrchu“ zbytky kryček a suti, ale byla to marná práce, neb celej vrch je sestaven ze suti, takže se to musí jednou zrušit celý naráz. Zrušila jsem vpředu ještě dva azbesteny. (Ken má vždycky ráno své ranní chvály na zahradě, vymyslela jsem, že já budu mít zase večerní spílání – to se vymyslelo v rámci nápadu, že ze spadlý stodoly vytvoříme kamennou kapli s vitrážemi a posvátnou geometrií.) Sedíme poté venku, já čtu Eca a Ken Chardina. Udělaly jsme zase oheň, pily víno a vzájemně si sdělovaly myšlenky z knih. Dnes jsme dlouho pily, neb to byl poslední volnej den bez lidí, Ken šel spát asi kolem půl pátý a já popíjela dál, umírala medem ze statku a svobody a v posledku ještě z hajzlu nosila kameny. Nic si nepamatuju moc, jen ten úžasnej blaženej pocit přítomnosti.
Úterý 24. července
Jasno, vedro. Spím asi do půl 4. Ken už dávno sekal azbesten vpředu kolem baráku, neb se předpokládalo, že se kolem toho vybouranýho okna bude muset vykopat odvodňovací příkop. Já jem si prvně učinila snídani a seděly jsme venku, počínám Posvátná čísla od Mirandy Lundyové a Ken četl Chardina.
A tu přijel Libor [Krejcar]. Obhlížely jsme s ním statek, vzal sebou elektrickou pilu, takže lze ještě něco vyřezat, a taky křoviňák. Pohovořili jsme, s ním je vždy sranda. Pak jel do Dačic na pivo a pro pivo, neb jsme zapomněly vzít basu. Našla jsem si na prdeli zapitý klíště, Ken mi ho hnedle vyjal, tak snad to nebude utrpení; andělové, vyhotovte se k spomožení mému. My jsme šly ovšem do lesa s bandaskou na borůvky a s košem na houby. Ovšem nebyla to nejšťastnější výprava, neb borůvky byly dost otrhaný a zbyly malý a houby nerostly žádný, kromě pár holubinek. Vymyslela jsem pak jakýsi popěvek na notu „Ach není tu, není“ a sloka zněla takto: „Houby jsou v prdeli, borůvky jsou malý. Ach není tu, není, co se sbírá.“ Borůvek jsme natrhaly na dno konve a houby nebyly žádný, tak jsme do koše natrhaly aspoň pár kukuřic. Psychicky mi bylo naprosto výborně a cítila jsem se jak na skutečný dovolený a úplně se to ve mně harmonicky a geometricky uspořádávalo.
Libor byl ještě pryč. Hnedle jsme si ty borůvky daly s mlíkem a bylo toho docela dost. Poté jsme ještě šly do toho „příkopu“ klučit azbesten, ale nešlo mi moc pracovat, včera jsem byla akčnější. Tahaly jsme větve a pak se na to vysraly. Venku čtu Čísla a Ken Chardina, později Ken učinil oheň a já četla Eca. A Libor přijel opilen a s nějakým pipsem, vypravoval nám, kterak s ním v obchodě vyjebala pokladní. Chvíli jsme s ním pobyly u ohně a Libor šel do sednice spát. My jsme ještě četly a Ken šel spát ve 2. Já ještě spálila zbytek rozhořelejch větví a četla Eca asi do půl 4 a zabejvala se básní o muži, jenž se podřezal kosou.
Středa 25. července
Skoro celej den lilo, teprve večer přestalo. Dopoledne mi nešlo moc spát a vstala jsem až v 1. Ken s Liborem zatím vyklidili hajzl a Libor se pustil do třídění listin v sednici, já snídala. Přišel jakýsi řemeslník a obhlížel s Kenem stav statku, později ještě přijela jakási Eva [Tomková] (velká naše mecenáška, která nám dala nějaké peníze na budování památníku) a chvíli poseděla v sednici s námi. Ona totiž vznikla taková kauza, že při festivalu Čuňas vyhlašoval, že si lze koupit za 2 stovky kus trámu z Magorovy stodoly s nápisem Aby radost nezmizela (…) Jinak existují vlastně dva tábory – Čuňasův (…) a ten náš, kterej chce zachránit statek. Prý budeme v Jiskře (Jihlavských listech), jako ten nápad se sdružením, ne my.
Nu a vrhla jsem se taky na třídění palistin, neb počasí znemožňovalo něco robit venku. Třídění palistin je naprosto odporná práce, umrtvuje to ducha, ale je to velmi důležitá věc, neb lze najít klenot. Libor pravil, že bysme mohli naložit na jeho auto železný odpad vpředu, tož jsme to hnedle učinili, vybírali jsme ty nejtěžší kusy železa. Libor s tím pak odjel a zůstal pochopitelně Pod komínem. My jsme zatím četly a třídily palistiny.
Libor přijel kolem 10, byl trochu opilej a pořvával tunu srand. Někdy to bylo opravdu k posrání. Pravil, že Mága vede v nebi vodohospodářství, proto furt prší, a nechce, aby Libor těma elektrickejma nástrojema něco venku robil, a pak vyběhl ven a vzkřikl: „Magore, neser! My to máme v paži!“ Je to zajímavé, že by vedl vodohospodářství, když měl na zemi tak rád oheň. Na mobil mi přicházely furt zprávy, že mi odečítají kvůli něčemu peníze a v hrůze jsem zjistila, že mi to sežralo skoro celej kredit. Pak jsem zjistila, že tam mám zapnutou nějakou nesmyslnou funkci, vypnula jsem to a byl pokoj. Libor mi k tomu pravil, že jemu se jednou stalo, že se napojil na naše hokejisty a přicházely mu zprávy, co zrovna dělají, třeba : Naše mužstvo zrovna sedí u snídaně a pije čaj. Letěl s tím prej do trafiky a tam mu to vypnuli. Zajíčkovi se prý stalo, že se napojil na nějaký jihočeský radary, v hrůze se ptal Libora, co s tím a on mu pravil, že jemu to vypnuli v trafice a on s tím chtěl taky letět do trafiky, pač si myslel, že tam se to vypíná!
Nu, v palistinách jsme nacházely různé bohatství, rukopisy, Ken našel originál nějaký petice s podpisama, já potom svý prastarý básně, který jsem myslela, že jsou nenávratně v čudu. Mága jim udělal korektury. Libor šel spát, my se pokoušely rozdělat oheň, ale nehořelo to, tak jsme to nechaly. Byly jsme domrvený počasím i palistinama, ani jsme nepily víno a šly ve 2 spát.
Čtvrtek 26. července
Oblačno, polojasno, teplo. Slyšela jsem Libora, jak řeže. S Kenem stačili vyklidit plasty. Spím do půl jedný a Libor už odjel domů, neb měl pochůzky se svou kapelou. Snídaně, Ken studuje a přebírá palistiny. Nosila jsem něco větví z pravý části. Vařila jsem později těstoviny se zeleninou a Ken přebíral palistiny. Pojedly jsme venku a já pak dočetla Eca. (…)
Pátek 27. července
Ken shrabal vpředu trávu, co posekl Libor křoviňákem nebo čím, a učila se anglinu jako každý dopoledne + ranní chvály (večerní spílání). Po snídani jsem vytahala z pravý části dvora veškerej zbytek těch suchejch větví a narvala je do kovárny. Ken vysekl trávu, co byla kolem a já to odvezla, i zepředu tu Liborovu. Ráno prý přišel jakýsi didik, pamětník Prokop a informoval Kena, že tu studnu by mohli vyčistit hasiči, pač se jedná o havárii a chtěl to všelijak zařizovat, avšak byly s tím nějaký komplikace, tak měl prvně Ken zajít za zdejším starostou a přeptat se na to. Tak tam za ním šla (…)
Nu, Ken má v pácu ještě několik firem, který by tu studnu vyčistily, holt se uvidí. Řešily jsme tedy palistiny ze sednice a taky hromady knih, který ze sednice musí zmizet, neb se musí hýbat nábytkem kvůli podlaze a taky tam musí bejt prostor pro řemeslníky. I usoudily jsme, že knihy narveme na půdu. Zrovna jsme se do toho plny zoufalé nenávisti chtěly dát, když mocný vodohospodář Mága zapracoval a seslal nám Ladina Hejlů, jenž knihy spatřil a pravil, že si je vezme do svýho antiku. To jsme tedy zajásaly, že to nikam nemusíme rvát; onť pravil, že si pro to příští tejden přijede. Ken stačil vyklidit chodbu, tak jsme usoudily, že všechny knihy, který jsou na nic, srovnáme na zem do hraniček a ty, který chceme, narovnáme do beden do pokoje a pak je někam dáme. Byly jsme zcela užaslé, jak Ladin přijel v naprosto přesnej čas, prakticky v přesnou vteřinu.
Nu, usurpovala jsem si právo třídit knihy toliko pro sebe a Ken tedy činil palistiny. Většinou se jednalo o detektivky, ty jsme zachovaly všechny, klasickou beletrii taky a knihy o přírodě, taky samizdat a knihy s věnováním pro Mágu. Zbytek jsem narovnala na chodbu. Asi bednu knih jsem si vybrala pro sebe. Knihy, který necháme, jsme nosily do pokoje a v bednách rovnaly na sebe. Ken poté učinil oheň a chvíli studujeme, ale byly jsme vším tím papírem duševně utřískány tak, že mi ani nešlo číst. S vínem jsme řešily u ohně situaci, neb ještě není nic hotový, nic se nezačalo stavět a další tejden je v řiti. Shodly jsme se, že je to tady nekonečné utrpení.
Nazítří už jsme jen třídily palistiny a knihy a přijel pro nás otec.