Symposium o severských mýtech a rituálech. Srpen 2024

Poslední srpnový týden se na statku konalo symposium umělecké skupiny Third // space (třetí prostor) s tématem zkoumání severských mýtů a rituálů. Ve skupině s mezinárodní účastí jsme ztvárnili některé scény z Písně o Nibelunzích, Eddy a vykonali vymyšlený rituál kolem dubu. Byla to silná a důležitá zkušenost pro každého z nás. --- Výsledné scény sem dávat nemůžu, ty budou pak na výstavě. Použiju jen fotky, co jsme si posílali. 

Program řídili Lukáš Prokůpek a Aneta Fodorová. Aneta přijela už v pátek večer, Lukáš v sobotu, bydlí na vejmince se psem Barnabášem. V neděli večer se sjíždí osazenstvo. Dominika Miklar je z Polska, žije v Norsku, Ewa Zurakowska z Polska, ale učí v Praze. Herec Jiří Kniha, Karel Černošek, Švéd Fabian Zeidlitz. Lukáš Kosek, muzikant.

Mluvíme během týdne hodně anglicky, lekce jógy, které jsem jim nabídla (je to též rituál…) budu vést taky v angličtině, ještě že jsem to nevěděla předem… Nejdřív jsem se programu ani neměla účastnit, měli mi jen zaplatit za ubytování, protože na program mají grant. Ale odpadl jeden účastník, tak mi nabídli možnost zapojit se taky, což jsem přijala. Během týdne jsem si řešila různé své záležitosti týkající se té skupiny, hlavně co se týká různosti názorů, ale o tom sem psát nebudu. — Tady ještě o Third space z jejich webu: www.thirdspace.cz

Projekt third // space je multižánrová umělecká platforma zaměřující se na participativní formy umění, především tvorbu inscenací/instalací s vysokou mírou aktivního zapojení návštěvníků. Spolek se zaměřuje na vytváření inscenací/instalací kombinujících prvky divadla, performance a dalších forem současného umění (výtvarného, akustického apod). Cílem projektu je vytvořit tzv. “třetí prostor” pro co nejširší okruh diváků. Zkušenosti nabyté z oblasti umělecké tvorby dále transformuje do vzdělávacích sebezkušenostních programů.

Ukazuju jim dům, pod ořechem se řeší večeře a organizační záležitosti, pak jsem rozdělala oheň. Snad se jim tu líbí. Kluci budou na půdě, holky v hostiňáku, zítra ještě přijede zbytek totiž. Nebudu ale psát delší zápisy, spíše takové útržkovité pro připomenutí programu.  Dominika nám ukazuje svou knihu, pozoruhodný komiks, který napsala: Evigheten. Karel říká, že lidské duše se podle nějakého slovanského mýtu pasou na louce společně s dobytkem. To mi utkvělo jako taková momentka.

Na programu tenhle večer nebylo z inscenací zatím nic, ale prohlíželi jsme si knihy a materiály k programu. Aneta s Lukášem jich přivezli hodně a byly k dispozici po celou dobu symposia. Fabian začal číst z Eddy. Lukáš z toho tedy udělal první scénu a nahrával, jak Fabian čte u ohně z Eddy z Výroků vysokého. Je to hodně silné s tím ohněm a zvuk té řeči. Pak povídáme až do půlnoci. Trochu pršelo, ale spíše nás to minulo (proběhl i hovor o rituálech na ovládání počasí…).

Pondělí 26. srpna

Dnes přijíždějí další členové: Ewa, z Polska, ale umí dobře česky, studovala tady. Lukáš Kosek přijíždí až odpoledne na přednášku. K večeru ještě herec Jiří Kniha, který s third space spolupracuje už delší čas.

• 11:00 lekce jógy v sednici. Připravila jsem si lekci v angličtině, což je výzva. Je to 10 let, co jsem se vrátila z pobytu v Americe a mluvit jsem hodně zapomněla.
• Někdo jede nakupovat, já jedu na poštu. Aneta s Lukášem připravují ve stodole scénu na promítání a přednášky. Přibili tam na trám moje projekční plátno a zatemnili celý prostor.
• 15:00 Zajímavá přednáška: Terry Adrian Gunnell (silně mě tam zaujala jakási hudba severská, symfonie Vikings suite, Terry nám to pouštěl na ukázku)
• 16:30 Většina osazenstva vyráží na výprava k dubu směrem na Zadní Vydří. Dub bude součástí nějaké scény Fabian a Karel bubnují na vyhlídce.
• 20:00 přednáška Zdeněk Kratochvil. Při debatě jdu rozdělat oheň. Lukáš vysvětluje, proč by si přál, abychom na konci zkusili udělat sami nějaký rituál týkající se planety Země.

A tady ještě zajímavá řeč, co je to ten třetí prostor. Během týdne jsme totiž takové prostory taky vytvářeli. — Název platformy third // space, tedy „třetí prostor” odkazuje k termínu, jehož autorem je britský psychoanalytik D. W. Winnicott. Označuje tak prostor, jenž vzniká mezi intrapsychickou, tedy subjektivní realitou a realitou sdílenou. Podle Winnicotta je stejně reálný a pravdivý jako oba prostory, mezi nimiž se rozprostírá. D. W. Winnicott nechával své dětské i dospělé pacienty  do tohoto prostoru vstupovat, později pouze přihlížel, jak do něj vstupují a jak se v něm chovají. Věříme, že tento typ prostoru vzniká i mimo zdi terapeutického vztahu a může vzniknout také „tam“, kde je člověk pozván k akci, ke hře. — Předpokládáme totiž, že je možné být  ve třetím prostoru nejen sám, ale také ve dvou, ve třech či ve větší skupině. Tento prostor má co do činění s hrou. Zajímá nás, jaký je vztah mezi hrou a třetím prostorem. V rámci zkoumání třetího prostoru vytváříme metody, které pomáhají „divákům“ či spíše účastníkům našich performance do třetího prostoru snadněji vstupovat, lépe se v něm orientovat a posléze i pochopit, že jej sami utvářejí.

Úterý 27. srpna

• Snídaně venku, začíná domluva o provedení Nibelungů.
• 11:00 lekce jógy, nikdo z cizojazyčných nejde, tak je to úleva, ale stejně jsem si tu lekci připravila i anglicky.
• Lukáš vypráví příběh z Písně o Nibelunzích
• Přednáška, nebo spíše diskuse na téma severských mýtů. Jméno přednášejícího doplním později…
• Ewa tu má takovou malou harfu a hraje na ni na dvoře, zpívá krásně. Je učitelka zpěvu.
• Někteří zkouší bojové scény na pozdější inscenaci (Aneta, Lukáš Kosek, Jirka)
• Karel zajel do Dačic pro pizzu a všichni jsme si ji dali k obědu.

Hlavní událostí dne je natáčení scén z Písní o Nibelunzích. Lukáš nám nejdřív přečetl úryvky. Točí se několik scén: Scéna 1: Hagen (Jiří Kniha) a Wolker (Lukáš Kosek), se rozvalují na kamenech nedaleko Kriemhildina sídla. Ona vychází ven (Ewa) a oni to komentují, a vychází najevo, že je do své země pozvala kvůli odplatě za Siegfriedovu smrt. — Scéna 2: detail na Ewu, jak přichází. Dvořané (Karel a já) jdou za ní. Velké napětí je cítit ve vzduchu. Karel a já hrajeme dvořany, jsme oblečení v červeném, na hlavě máme něco. Ta situace do člověka vstoupí.

Scéna 3: Tlačení se u dveří kostele. Hagen a Wolker a Gisler, nejmladší bratr Kriemhildy (Fabian) zastoupili Kriemhildě cestu, když jde v neděli na mši. Častují ji posměšnými poznámkami, ona se pobouřeně snaží dostat do kostela, dvořané jsou též znechuceni a pohoršeni. Vchod do kostela představovaly vrata stodoly. Tohle mě teda hodně bavilo.

Scéna 4: Hagen, Wolker a Gisler v hodovní síni Hunů (přízemí stodoly s projektorem), už se stmívá, Lukáš má na ty scény za tmy speciální kameru. Komentují posměšně zvyky Hunů, jejich pohanství (projektor vypadá jak socha k uctívání), „Hromada hnoje“ v síni (to je ta hromada hlíny, kterou jsem nestihla nechat vyvézt).

Scéna 5: 3 Nibelungové přicházejí do Attilova sídla, jdou po poli za soumraku. Kluci šli po poli směrem ke statku. To byla úplně mystická scéna. Jako by historie vystoupila z krajiny.

Rozdělala jsem oheň a nakonec se natáčela ještě jedna scéna u ohně. To byla síla třeskutá tedy. Hagen a jeho druhové sedí u ohně a nejdřív bubnují, pak jim Lukáš sebral bubny a řekl, že mají jamovat a nadávat Kriemhildě i Hunům. Vznikla z toho úplně super drsná i vtipná zemitá scéna, kdy ti tři nadávají (česky a švédsky) do rytmu, pak přichází Kriemhlilda a polsky k nim zezadu promlouvá, drsnými slovy je nenávidí a předvídá jejich smrt, v podstatě je proklíná. Oni do toho melou ty svoje posměšnosti, všechno je to v rytmu a vytvořilo to úplně svébytnej celek, kde se ty slova pozvedly do nějaké vyšší harmonie. — Někteří z nás jdou spát kolem dvanácté, Lukáš s nějakýma klukama tam ještě sedí.

Dominika nakreslila všechny postavy, které se v natáčení vyskytly, kreslí výborně. Je to taková zajímavá individualistka a nachází si svůj originální způsob, jak se zapojit.

Středa 28. srpna

• Vstávám o půl deváté. Dnes je celý den velké vedro.
• V 11 lekce jógy, sestava na rozproudění energie. Cvičíme zase vzadu u pole.
• Jdeme s Anetou vařit. Ona zapečené těstoviny, já zeleninovou polívku. Dominika taky vaří, rýži a jabka, která tady posbírala. Dnes mají všichni už nějak víc hlad, jídlo mizí rychle.

Natáčení: Dokončování scén z Písně o Nibelunzích. Lukáš s Anetou se domlouvají a připravují, točit se začíná až později odpoledne. Jedu na poštu. — Točí se ve stodole.

• Scéna 1: Královna Kriemhilda a její bratr přijímají posla od Attily. Oznamuje podmínky, za kterých si Attilu vezme.
• Scéna 2: Hagen a ten Španěl jdou zjišťovat, co tam poslové od Attily chtěli a mluví s Kriemhildou. Jen ať si jde, ale nebude mít sebou žádné věno.
• Scéna 3: Se točí u rybníka Hadrava. Dominika představuje vílu, je ponořená v rybníku, Hagen jí schoval šaty, a za to, že jí je vrátil, předpoví, co je čeká na cestě. Jdou do Attilova sídla na pozvání Kriemhildy. Víla jim říká, že se už z té cesty nevrátí, ale že se o nich budou zpívat písně.
• Scéna 4: Uvedení všech postav. Za soumraku jsme šli na vršek k Zadnímu Vydří. Tam si nás Lukáš rozmístil, naposled stála Dominika jako víla a pozvala všechny ke sledování příběhu. Už byla skoro tma, jen na západě dohasínala záře zapadajícího slunce. — Zůstali jsme tam ještě sedět a pozorovali hvězdy, oni tam měli pak takové delší tiché posezení, prý to byl silný zážitek, což věřím, to místo takové je. Já jsem se ovšem vrátila rozdělat oheň, Aneta se mnou.

Scéna 5: Dramatická scéna s pitím krve, ve stodole. Lukáš si tam přenesl kus ohně. Vyžadovalo to i další přípravy kostým a rekvizity, o které se stará Aneta. Jednak museli mít kluci celý den nalepené fousy, teď se natřeli nějakým olejem, který simuluje pot. A pak se řešilo, jak se bude pít ta krev. Byla to speciální tekutina určená pro filmovací účely. — Hagen a jeho druzi jsou zavření v hodovní síni u Attily, všechno hoří. Je jim velké vedro, vypadá to, že se tam upečou. Fabiana (zapomínám pořád, koho představoval) nakonec napadne, že budou pít krev mrtvých, kteří po bitvě leží v síni. Mrtvolu představuje Karel. Díky té krvi se ochladili a přežili do rána, kdy je tam našla překvapená Kriemhilda. – Tohle je silnej příběh a do kluků to vstoupilo, tak tam různě s tou krví řádili potom, matlali si to po těle a tak.

Já jsem šla spát ve 12, tak jsem to už neviděla celé. Froda to taky těšilo, zůstal tam s něma. Zůstali pak ještě u ohně a mluvili o tom, jak člověka ovlivňuje, když hraje něco takového, co se s ním děje. Taková scéna dokáže silně zapůsobit, probudit v člověku nové síly nebo zvědomit nějak strach. Účastníci i diváci to prožívali různě. Mně se to jen líbilo jako zajímavá silná věc a zamyslela jsem se nad tou symbolikou krve i ve vztahu ke křesťanství, nic psychologického to se mnou nekonalo.

Čtvrtek 29. srpna

• Počasí: Příjemné teplo, ale ne vedro.
• Karel dnes odjíždí, a ještě Jirka Kniha.
• Jóga vzadu u pole, Ewa nám hrála při relaxaci na tibetské mísy a takovou „zvonkohru“, dali jsme si 17 minut, bylo to pěkný.
• Dnes už natáčení konkrétních skončilo. Měli jsme poradu ve stodole, co dál, Lukáš a Aňa se chtějí věnovat už jen rituálům. Vymýšlejí se všemi ostatními nějaký společný rituál. Dominika bude kreslit nějaké výjevy z Nibelungů na plátno a ostatní vytvoří nějaké zvukové či pohybové okolí.
• Odpoledne máme delší přestávku, různě se rekreujeme i pracujeme každý po svém.

Na rituál se scházíme nějak kolem šesté. Natáčí se to. Dominika je ve svém vílím odění, sedí na plátně a kreslí výjevy tou „krví“, co pili Nibelungové. Pro každého to mělo trochu jiný smysl, ale vztahovalo se to k zobrazovaným scénám. My ostatní jsme kolem, bubnujeme nebo vytváříme zvuky, různými předměty nebo jen pusou. Je to celkem dobrý rituál, ty zvukové vlny člověka unášejí v takových fázích. — Když Dominika končí, Eva jde ještě k nádobě s krví a svými gesty se vypořádávám s tím, co se tu včera dělo. Namočila si do toho ruce. Pak někdy ještě vylila tu „krev“ k jasanu vzadu za zahradou. Jsem ráda, že vím, kde to je, abych věděla, kde zůstala na statku stopa tohodle příběhu.

Aneta rozdělala oheň. Dnes to bylo hodně hudební. Bubny, pak dvě kytary, oba Lukášové hráli. Ewa zůstala déle vzhůru a zpívali s Lukášem, velmi jim to jde dohromady. Zpěvy byly divoké, hluboké, vtipné a dobré. Jdu spát ve 12, někteří tam seděli déle. Zpíval se např. Shekespearův Sonet 18 od Paula Kellyho, to je úžasný. Lukáš K. něco od Ivy Bitové, Loch Lomond, irská národní hymna, námořnické písně irských emigrantů.

Pátek 30. srpna

Počasí: teplo, krátký, ale silný liják odpoledne. — Dopoledne mi Aňa pouští film, který dělali s Lukášem. O petroglyfech v Itálii (název doplním). Moc dobré. Hrál tam také Jiří Kniha a Lukáš složil báseň výbornou o šamanovi, který ty znaky tesal do kamene.

Jóga je dnes spojena s focením. Ohákla jsem se do bílého a vzala si turban, jak to má být, Lukáš nás fotil, taky Ewu, která tam zase hrála na mísy. Ewa při relaxaci odešla na chvíli kousek od nás k tomu jasanu a zazpívala tam píseň na usmíření té krve ze stodoly. Já jsem se najednou při relaxaci přenesla do nějakého starého příběhu, ta píseň mě tam donesla, byl to takový záblesk na scénu, jak se muž loučí se svou ženou, já jsem byla ten muž, detaily příběhu jsem nerozluštila, ale bylo pěkné, jak Ewa přinesla ten příběh svou písní. Chodí ke mně takhle příběhy, třeba se tenhle vrátí.

Sedíme ještě u pole po cvičení a povídáme si s Lukášem K. a Ewou o síle příběhů a co ta scéna s krví přinesla každému z nás. Každý to vnímá trochu jinak a nachází si tam jiné poselství, a tak to právě s velkými příběhy, mýty, bývá. — V sednici mi pak Ewa zahrála píseň, kterou složila kdysi, dojalo mě to.

Jedeme na obě do Dačic, do restaurace k Malíkům, hodujeme na smaženém sýru a lososovi. Strhává se velký déšť a vítr, Dačice to minulo, pak jsme zjistili, že to neminulo Vydří. A „krev“ z Dominičina obrazu se rozpila deštěm, přesto jsou obrysy ještě viditelné. Ale Dominika z těch svých obrázků, které má vyfocené, udělá nějakou animaci, ona je na tyhle věci velmi šikovná. — Všichni se jeli vykoupat, já spím, už jsme unavení taky všichni. Oni pak taky odpočívají odpoledne a já pracuju na svém.

• Dnes se už netočí, ale fotí se scény z Eddy. 1) Scéna: Strašák v poli. Oblékli ho tak, že vypadal jako nějaký duch, temný stín. Fotili to za tmy a setkali se tam s velikou můrou, nádherným nočním motýlem, filmovali ho, chodil Fabianovi po ruce.
• 2) Freia a její kočky. Tu jsem měla představovat já. Scéna byla ve stodole, měla jsem světlou paruku. A museli jsme přilákat kočičáky. Frodík mi nakonec vyskočil na kolena a poseděl a Lukáš udělal moc dobrou fotku, člověk by se tam ani nepoznal.
• 3) Vánové a Ásové, to jsou severští bozi. Dva bohové (Lukáš K. a Fabian) si pohrávají se zemí, přetahují se o ní, hrají si s ní, žertují i bojují. Dobré to bylo. Použili k tomu kouřostroj. Musela jsem to nahlásit hasičům, aby náhodou někdo nevolal, že tady hoří. Ale nakonec tolik dýmu nebylo.

Sobota 31. srpna

U snídaně se bavíme o písních. Chvilku jsem si zase skládala dřevo, přišel Lukáš a měl zajímavý nápad: Uděláme potom řetěz, bude to stmelovací práce a příprava na večerní závěrečný rituál.

V 11 je poslední jóga. Jsou tam Ewa, Aneta a Lukáš Kosek. Dáváme si tu sestavu, co v pondělí. A pak zase povídáme ještě u pole. Při relaxaci na mě přišla vize oběda, rizoto jakési, tak to jdeme s Ewou vařit. Eva udělala zeleninu, vše, co našla, já jsem pochystala rýži s konzervou fazolovou. Jíme u stolu pod ořechem.

Jde se na to dřevo. Udělali jsme řetěz, podáváme si polínka, já je ukládám a pak taky Lukáš Kosek, který postavil ty hrany, což je základ úspěchu. Já s Anetou se pak odpojujeme a jdeme pracovat na počítači, oni ale dokončili celou tu velikou hromadu, udělali zespoda podestu proti vlhkosti. Polena si pak házeli. Zjevně je to těšilo a mě výsledek taky. Bude to tady hřát všechno obyvatelstvo od podzimu 2025.

Pak se všichni všelijak rekreují po svém, já pracuju na astrologii. Vyložila jsem taky nečekaně Ewě kousek horoskopu, chtěla vědět nějaké základy, jak astrologie funguje, sedly jsme si k tomu a holt něco jsem řekla, i když to takhle nechci dělat, protože bez přípravy je to dosti plytké. Lukáš jede nakupovat. Aneta si půjčila můj notebook a tak pracuje, její se suší v rýži. Všichni se taky snad trochu prospali ještě odpoledne, už je znát únava.

Scházíme se v 7 pod ořechem, abychom se poradili, jak ten rituál společně udělat. Lukáš nastínil nápad, který se mi moc líbil, vycházelo to z toho zážitku u dřeva, kde jsme se všichni spojili při práci a díky tomu spojení jsme přemístili takovou hromadu dřeva, což by jeden člověk naprosto nebyl schopen dokázat, leda tak za měsíc. Ukázala se na tom síla toho vzájemného propojení. Lukáš pak navázal myšlenkou na opuštěná zvířata v nějaké trýznivé situaci, která jsou bezmocná a právě bez jakéhokoli spojení, ze kterého by vzešla pomoc. Dal to jako jednu možnost záměru při společném rituálu, že bychom jim třeba mohli poslat podporu. Ale každý si mohl vymyslet svůj záměr, vymýšleli jsme i podobu rituálu. Já jsem chtěla myslet na nějaké naprosto opouštěné a ztracené lidi, kteří nenávidí svět a lidi právě kvůli tomu, že si připadají bezmocní. Všichni se nějak zamýšleli nad podobou rituálu, Ewa navrhla, že bychom hlavně naslouchali krajině a nechali se tím vést, Dominika chtěla dělat nějakou šamanskou černou díru, to jsem se tedy v duchu lekla a doufala, že nic takového nebude, do toho bych nešla. Naštěstí pak asi Fabian poukázal na ten dub, a všichni jsme se shodli, že půjdeme k dubu, nějak se k němu vztáhneme a rituál uskutečníme tam.

Dubový rituál o deseti členech

Přiznám se, že jsem toho měla odpoledne už opravdu dost a přála si, aby už všichni odjeli. Ale ten rituál byl nakonec tak pěknej, že jsem za to vděčná a budu na to vzpomínat jako na důležitou věc. Vyrazili jsme za soumraku, slunce už zapadlo za zvláčeným polem, podzimní krajina voněla zoranou zemí, na západním obzoru se táhly červánky v barvě oranžovo hnědé, s příměsí krvavě červené. Prastará atmosféra se nořila ze setmělé krajiny. A byla poslední srpnová noc.

Šel s námi samozřejmě i Bárný, ale zmerčil nás i Žolík, vyrazil za mnou, jak je jeho zvykem, zaváhal u hromady dřeva, jako by si to rozmyslel. Ale pak když jsme byli už v zatáčce, do Žolíka vjel nový duch a vyběhl za náma a už běžěl jako pejsek kousek ode mě, jak to dělává. Ale na vršku byl se mnou jen jednou jako kotě.

Vyšli jsme na ten první kopeček s dubem a posadili se na svahu. Bárný krátce prohnal Žolíka, když se ten neprozřetelně rozběhl, pak si hned uvědomili oba, že vlastně takhle ne a už byli v úplném míru. My jsme seděli a nabírali atmosféru místa a dubu. Lukáš to pak zahájil tím, že si našel u dubu místo tak, aby se ho dotýkal. A v úplném tichu jsme se každý začali sunout na své místo, někteří vylezli na strom, Fabian, já, Lukáš Kosek a Aneta, někteří se ho dotýkali a bořili do něho, Eva seděla na zemi.

Potom jsme tam dlouho v úplném tichu zůstali, ozývaly se občas různé zvuky, Eva taky zpívala takový tón. Všechno splynulo dohromady, skutečně jsme se nějak propojili s tím stromem. Mně chvílema připadalo, že jsem nějaká stromová dyáda, nebo jak se to jmenuje. Opírala jsem se zády o kmen. Stmívalo se víc a víc, až jsme zůstali ve tmě, a ačkoli nebyl na obloze vidět vůbec měsíc, po krajině byl takový zvláštní přísvit šedivostříbrný.

Každému to opět dalo něco jiného. Mně jednoznačně takové poznání, které když se napíšu, tak zní asi banálně, ale pro mě to byl silný prožitek vzhledem k tomu, co jsem v sobě řešila většinu týdne. — Dokud budou lidi i s třeba naprosto rozdílnými názory na svět schopni společně něco dělat, srovnat třeba hromadu dřeva, domluvit se na společné akci, tak svět bude mít naději. Ten strom mi to nějak řekl, nebylo to ve slovech, ale v jakémsi až tělesném zjištění: ano, tak to je. — Vracím se pak za tmy s Žolíkem. Rozdělávám oheň. Sedí se u ohně a povídá. Ale z toho už nemám zápisky. Jdu spát zase kolem půlnoci.

Neděle 1. září

Dnes už jen uklízíme, balíme, povídáme si, vyměňujeme kontakty. Všichni se zapojili do úklidu. Poseděli jsme si pak ještě u kafe u stolu pod ořechem. Aneta udělala na studni výstavu fotek, které tady vznikly z Polaroidu, měla ho sebou a vzešly z toho dobrý i vtipný malý fotky. To už se moc nevidí. Eva veze Fabiana a Dominiku do Prahy. Lukáš jede taky do Prahy svým autem. Aneta a Lukáš ještě balí a odjíždějí později.

Frodo završil události tím, že přišel ke spícímu Barnabášovi a zblízka ho očichal, čímž překročil své hranice, utkal poslední steh všelikého propojování a síťování – a odešel spokojeně na půdu spát. Byla to velmi výrazná akce a zase úplně nová kapitola do historie statku. Smysl toho všeho pro mě i pro statek se mi zobrazil v tom rituálu u dubu včera.