Olomoucká parta na brigádě a „koleso dějin“. Září 2023
Na podzimní brigádu 28. září až 1. října přijela stará dobrá olomoucká parta, Darja, Ondřej a Alžběta a dva noví lidé, Jirka a Klára. Ota s Lucií pobývali na statku už od neděle. A byli s námi taky Zbyněk s Honzou, kteří odřízli ze stodoly 89 let starý trám. Začali jsem také se stavbou opěrného pilíře u zdi a sbírali jabka. Bylo to dobré a intenzivní. Počasí bylo krásné, ale podivné, stále svítí slunce jako v létě. (Dřív jsem psávala, že je to parta lidí kolem LFŠ, ale Démon už nejezdí a z LFŠ je to jen Ota, tak budu psát prostě olomoucká parta.)
Čtvrtek 28. září
Pořád trvá jakési „věčné léto“, už tomu tak říkám, nezažila jsem za svůj život léto, které by trvalo přes celé září. Slunce je sice už podzimně bílé, ale všechno je zalité jeho svitem, a pořád hřeje, při práci až pálí, obloha je jasná. Jabloně jsou obsypané jabky. Na javoru žloutnou první listy.
Ota s Lucií jsou tu tedy už od neděle, zápis o tom je v přehledu návštěv za rok 2023 (Kronika 2023, 24. září). Dnes se celý den něco pracovalo. Odpoledne mají přijet brigádníci a do vejminky v 11 komerčníci, tak tam jdeme nejdřív uklízet s Lucií ty špendlíky spadané ze stromu, je jimi zase zasypaná zem. Přijel taky už Honza Krompholz z Telče, chce s námi dnes pracovat. Jde se s náma podívat na ten kvas v sudech. Já jsem se obávala, že to je zkažený, jak jsme tam s Janou dávaly i nějaký ty zčásti nahnilý špendlíky. Ale Honza a pak i Zbyněk, až přijel, říkali, že je to v pořádku. Tak jsem ráda, to by mě mrzelo. Lucie jde už něco dělat, já sbírám a shrabuju špendlíky, Honza rukou rozdrtil ten kvas, aby to lépe pracovalo. Vyvezl celé kolečko na kompost. —Pak se rozdělily úkoly, každý dle svého potěšení si vybral. Lucie s Otou se pustili do vaření a pečení. Darja, která přijede večer, měla totiž teď někdy narozeniny, tak Jirka a spol. vymysleli, že jí tady uspořádají malou oslavu. Ota vařil oběd pro všechny, Lucie pekla štrůdl a taky dělali dort v remosce.
Rozbíjení mlátičky a práce na stodole
Honza se Zbyňkem šli na stodolu. Já jsem ještě něco pochůzkovala, umyla záchody například, pak jsem šla za Zbyňkem, ať mi přidělí nějakou nádenickou práci. Kluci mezitím roztřískávali tu starou mlátičku, která vzadu vlevo ve stodole stála celá desetiletí. Jenže tam překáží k důležité práci, tak holt musela jít. Koupit to samozřejmě nikdo nechce. S vervou se do toho pustili, mlátili hlava nehlava. Já jsem to pak začala odnášet a odvážet na kolečku. — Pak se Zbyněk a Honza pustili do stodoly. Oni jsou velmi sehraná dvojka, nechala jsem je ráda, ať pracují spolu, bylo vidět, jak jsou na sebe zvyklí a častovali se různými vtípky a prováděli legrace. Během dne tam přivrtali tu povzdušnici (tak říkáme nové pozednici, která je z větší části ve vzduchu) i její postranní části. A ještě tu kleštinu tlustou, co jsme tam se Zbyňkem umisťovali minule, přidělali pevněji a začali pracovat na další. Já jsem vozila ty části mlátičky, některý dost těžký. Kus mi spadl na nohu, naštěstí nijak špatně.
Nějak po druhé hodině jsme se šli najíst pod ořech. Lucie zůstala v sednici, Ota tam jde za námi. Honza začal rozpravu o nějaké transženě, tak jsem k tomu přičinila pár poznámek, jak je ten proces proměny nesmírně náročnej, že by si to nikdo nevybral jen tak z módy. Pak ještě načal myslím manželství pro všechny, ale já jsem nereagovala, páč jsem to nechtěla otevírat, kdo ví, co si o tom Zbyněk myslí, nechtělo se mi do toho v tom pěkném pracovním rozpoložení. Ale Honza je v tomhle velmi příjemně tolerantní, vážím si ho za to velice. Kluci to jdou ještě dokončit. Já taky. — Pak se pouštím do rozebírání a vyvážení hromady suti v rohu stodoly. Je potřeba to odvézt za stodolu, kameny a cihly vybrat. Ale stihla jsem vyvézt jen jedno kolečko.
Příjezd zbytku party a oslava Darjiných narozenin
Osazenstvo brigády z Olomouce jede a před čtvrtou hodinou byli v Pěčíně. Jedu tam pro ně. Sedí pod stromem u kolejí. Seznamuju se s Klárou Strakovou a Jirkou Ramešem, ostatní znám. Přijeli tedy Darja, její partner Jiří, Alžběta a Ondra. Svezla se jen Alžběta, ostatní chtějí jít pěšky, aby se prošli po cestě. Povídáme s Alžbětou, co je nového. Ondra přijel v takové černé sukni, sluší mu to, líbí se mi, když muži nosí sukně. Ženy můžou chodit, v čem se jim zachce, a u mužů se to pořád ještě řeší, když si vezmou něco ženského, je to nesmysl. Ukazuju Alžbětě možnosti spaní, na půdě, v sednici, kde to bude pro lidi, kteří chtějí jít dřív spát. Vybrala si sednici. Všichni pak jdou naproti těm, co šli pěšky. Já si jdu zacvičit. — Oni se pak vracejí. Ukazuju jim, kde co je v domě, aby si rozmysleli, kde budou spát. Spali všichni na půdě, v hostiňáku je Lucie s Andym, na vejmince jsou komerčníci.
S Alžbětou se nám ještě chtělo jít pracovat. Jdeme si vyvozit pár koleček suti, tedy přesně čtyři. Alžběta říkala, že teď pracovala na nějaké vinici, líbilo se jí to a bylo to dost fyzicky náročné. Rozebíráme ty stavy při práci, kdy člověk dojde na hranici sil a pracuje dál . Alžběta bude taky dělat do školy něco o Jungovi, tak prý jestli k tomu něco nemám. Nu nemám nic, Jung je můj dlouholetý dluh. Naložily jsme čtyři kolečka a každá si dvě vyvezla za stodolu. Alžběta má dost velkou sílu, ačkoli je podobné tělesné konstituce jako já; kolečko vezla velmi zdatně.
Chtěli pro Darju uspořádat oslavu s překvapením. Nějak ji vylákali ven na pingpong, hrála ho tam s Alžbětou, a my jsme mezitím nachystali stůl pod ořechem. Nanosili tam ty pokrmy, Ondřej taky přivezl dort. A svíčky dokonce a čísla do dortu. Natáhli tam jeden ten ozdobný řetěz. Já jsem přinesla ten velkej svícen ze sednice. — Jdeme všichni na náves, zrovna vychází měsíc, je obrovskej, oranžovej. A pak se začal schovávat za skoro neviditelný mrak, jako by se nořil do nějakého obráceného oceánu na obloze a ten ho polykal. Jdeme tedy všichni dovnitř. Zapálili tam i nějakou prskavku. Darja byla asi překvapená a potěšená, jen říkala, že nemá úplně ráda tu koncentrovanou pozornost. To dobře pojmenovala. Ale bylo to pěkný, takhle na dvoře. Poseděli jsme u dortu a připili si. Pak jsme taky dali Darji knihy jako dárek. Alžběta jí dala knihu o feminismu, Ondřej knihu Těla a já jsem jí věnovala ten sborník 30 let gender studies, Hnízdo feminismu, co sem přivezla Křišťanka, aby to měl někdo, kdo to užije lépe než já, ačkoli je to zajímavé. — Šla jsem si ještě zahrát na klavír, hraju každý večer kolem osmé. Alžběta rozdělala oheň.
Hovory u ohně a zamyšlení o aktivismu
Oheň hoří. Píšu deník u stolu. Stanovila jsem si tentokrát, že budu psát zápisy vždy tentýž den večer. Darja sedí u stolu s Alžbětou a něco tam rozprávějí. Jirka s Klárou hovoří u ohně o společenských tématech, segregaci a podobně, já k většině hovorů bohužel tentokrát nemohu nic rozumného konstatovat, páč jsem je nestíhala sledovat. Jirka dělá v olomouckém P-centru, prevence a léčba závislostí a podpora pro rodiny. Klára je studentka antropologie. Ondra v červenci napsal na Mušíka takovou pěknou recenzi do Houpacího osla, velmi mě tím potěšil, bude to asi recenze jediná. A ještě se na něco z Mušíka pořád ptal, což mě těšilo, však váhám s odpověďmi, protože nechci, aby to ostatní obtěžovalo, jak o tom pořád meleme. Ondra taky pokračuje ve svém románu, už se prý chýlí k závěru, ale ty poslední kapitoly jsou nejtěžší napsat. Začínám na to být celkem zvědavá.
Hovory byly všeliké, vážné i vtipné, ale já jsem je nepostřehovala, tak holt zmíním jen to, čeho jsem se pak účastnila nebo poslouchala. Ota říkal, že Darja a Ondřej byli na nějaké feministické konferenci v Brně a doloval z nich konkrétní názory na to, co se tam říkalo, co je to aktivismus, co by měli dnešní aktivisté dělat, v čem je dnešní aktivismus jiný, čeho se lidé bojí a tak. Zajímavé srovnávání z toho bylo.
Já jsem si povídala trochu víc s Alžbětou. Dostaly jsme se zase ke zdejšímu evergreenu, konspirační teorie, a jak je těžké bavit se s člověkem, který tomu propadl, nadto, když se to stane třeba ve vlastní rodině. Obě jsme se shodly, že ty názory jsou prosáklé tak výraznou, podivnou nenávistí k nějaké části světa, skupině lidí (LGBT, Romům, Ukrajincům apod.), která asi pramení z nějaké hluboké frustrace, a tohle šíření zpráv o zkaženosti světa, prosáklého zlem a nepřáteli, a čistotě nějaké vlastní skupiny, musí těm lidem nějak ulevovat. Děsivé je to pak, když příspěvky, ze kterých nenávist přímo leje, šíří různí ezo lidé, kteří mají celý profil zalitý srdíčky a řečmi o lásce. Nebo křesťané, to je to samý.
Já jsem si pak v noci uvědomila, že například Ota, který je aktivista a silně na něho doléhá stav světa, nikdy nepoužívá nenávistný slova, on taky trpí nespravedlností světa, poukazuje na destruktivní rysy systému, ale je to zjevně vedeno tou jeho ideou o společnosti vzájemné pomoci a sdílení, kterou mi tady kdysi vylíčil. Je to prostě vedeno láskou, musím říct. Darja je taky aktivistka, Lucie taky, ostatní jistě taky, jen je ještě neznám tak moc, a u nikoho z nich nevidím ty výchrsty kýblu jedovatých fekálií na nějakou skupinu, jak to vidím u konspiracionistů, a dělá se mi z toho dočista šoufl.
Zmínila jsem taky propastný rozdíl mezi frekvencí šíření těchhle zpráv, ti lidé posílají třeba desítky příspěvků denně, a my, co se občas přinutíme na to reagovat a vyvracet nějakou lež nebo nenávistnou kampaň, děláme to s naprosto nepoměrnou frekvencí k „píli“ konspirátorů. — Jdu spát o půl jedné nějak. Alžběta za chvíli jde taky. Ostatní tam ještě nějakou chvilku sedí.
Pátek 29. září
Frodo ráno obchází sednicí a kňourá, protože se bojí sám vylézt ven kvůli Andymu. Tak mu jdu otevřít a podívat se tam s ním. Vstávám kolem deváté. Postupně se všichni trousí z pelechů. Na půdě se prý spí dobře, říkala to tedy aspoň Klára. Zima jí nebyla. Snídáme, co dům dá. Venku zase svítí slunce, je to nekonečné léto. — Přijíždí Zbyněk, má nějakou rozvernou náladu dnes. Honza ale nepřijel. Začínáme tím, že Zbyněk přivrtal v sednici dolní část uchycení té tabule na sloupky bývalého zábradlí pro mámu. Já s Otou jsme přivrtali tu horní část v týdnu, ale moje akučka je na to slabá. A tímto je tabule připravena k užití pro vzdělávání a je na místě, kde už zůstane.
Další úkoly jsou jasné, pokračovat ve stodole a kopat suť. Práci jsme si rozdělili snadno, páč jsem chtěla dopřát Zbyňkovi zdatného pomocníka v podobě Jirky. Mně a Alžbětě se chtělo dělat suť. Pracovat chodili jen ti, co chtěli. Kdo měl zrovna nějakou svoji práci, dělal si své. To já tak tady chci, aby každý dělal, co potřebuje, nejezdí se sem na galeje. Ota tedy občas redigoval texty pro Deník Referendum, pro který nejen dělá editora, ale taky tam píše, kdyby to někoho zajímalo. Ondřej pracoval na nějakém textu do školy a Alžběta se snažila přečíst něco ze studijní literatury, Darja myslím taky.
Nejdříve bylo ovšem zapotřebí nanosit hromadu prken na dokončení provizorní podlahy v patře stodoly. Jdeme na to Ota, Klára, Darja, Alžběta a já. Dva jsou nahoře, ostatní nosí prkna. Nejtěžší je to zvedání nahoru. Naštěstí tam pak nahoru na patro šel Ondřej a vytahoval to, tak se to zvedalo líp. — Zbyněk si dělá na těch kleštinách, nejspíš s asistencí Jirky, ten se ale pustil do podlahy. Ondra tam s nimi byl taky, pokládali prkna. Šla jsem je tam vyfotit. Ondra dnes pracoval v té své sukni, pak se trochu zranil na noze, ale nic vážného z toho nebylo, jen jsme se trochu lekli, páč vykřikl. Udělali další velkou část té podlahy prvního patra, slouží to jako lešení pro práci.
Suť a koleso dějin
Naše parta, Alžběta, Klára, Darja a já, však kopala suť v undergroundu, tak jsme o hořejšku moc přehledu neměly. Střídaly jsme se různě v kopání, nakládání, vyvážení, rozebíraly se cihly a kameny, ale hlavně se nakládala hlína s rozbitými taškami. Měly jsme dvě kolečka. Nakládaly jsme je zezačátku plný, páč jsme silné. Pak jak kdo potřeboval. Vyváží se to do kopce za stodolu a pak sype k lísce. Já jsem si dnes vyvozené kotouče počítala, páč jsem jich kdysi v mládí vyvezla dost, tak jsem byla zvědavá, jak na tom jsem.
Odkopávaly jsme ten levý zadní roh stodoly. V té kamenité hromadě hlíny bylo hodně slepýšů, jako by tam měli hnízdo. Prvního jsme rozkoply, chudáka, pak se už ale kopalo opatrně a já jsem každou chvíli vzala „hada“ a odnesla ho na jinou hromadu kamenů. Takhle jsem jich přenesla snad šest. Docela jsme se tam teda zapotily, musím říct. Vyvezly jsme spoustu koleček a dokopaly se až k zarovnání terénu.
Dole se ovšem vyskytla jakási podivná, železná věc. Velké železné kolo jsme tam začaly okrývat. Zbyněk se na to přišel taky podívat. Nazvala jsem to kolesem dějin. A pak ještě jednou menší železné kolečko jsme objevily vedle. Ale nedokázaly jsme to vykopat, bylo to hodně tlustý a už jsme byly dost dodělaný. Taky je dnes úplněk, vzpomněli jsme si na to, jak táta kopal při úplňku tu jámu v sednici kdysi a hledal poklad. My jsme za úplňku našly koleso dějin.
Oběd a trhání jablek
Ota měl ale už uvařený oběd, tak jsme šli jíst. Včera si namočil cizrnu a udělal z toho výbornou polívku, či jak to nazvat. Já jsem si 2x přidala. Jdeme pak zase do práce. Zbyněk se ještě se mnou domlouval o dalším postupu na stodole. Ondra udělal kafe a my jsme mu ho vypili, ale on to dělá tak dobře, speciálním způsobem, váží to a tak, že se tomu těžko dá odolat.
Zbyněk a Jirka jdou zase na stodolu. Alžběta s Klárou a Darjou jdou otrhat jabka. To je velmi záslužná činnost. Minulý rok taky jabka sklízela olomoucká parta. Přinesly si tam štafle a natrhali myslím tři bedýnky celkem. Další den trhaly ještě Lucie s Alžbětou. Mám dvě prastarý jabloně ještě po Chalupových, z té vyšší se dá sundat maximálně čtvrtina jablek, protože je už hrozně vysoká. Z té před vejminkou se jich teoreticky dostane trochu víc, ale tento rok měly v jabloni sršně hnízdo, tak je to taky ztížené. Každopádně mi takhle natrhaná úroda vydrží na celou zimu a kus jara.
Koleso se ukazuje býti žentourem a následná potyčka s jámou
Zbyněk s Jirkou přišli k našemu kolesu a pustili se do jeho vykopávání, že to prostě musí pryč. Tak jsme jim to rády přenechaly, to už bylo nad naše síly. Vzali si trubku na vypáčení a mocnými zásahy vypáčili na povrch veliké ozubené rezavé kolo železné a ještě jedno menší. Řekli, že to byl asi žentour a je to tak, našla jsem si to na obrázku. Je to žentour k pohonu té mlátičky, co tam stála. Je to krásné koleso, moc se mi líbí takové mocné železité nástroje předků. Nechali jsme ho opřené o zeď stodoly, ať tam dělá parádu.
Já jsem šla pokračovat v kopání jámy už pak sama, holky sbíraly jabka. Zbyněk pravil, že se to prostě musí vykopat dnes a hotovo. Chtěl to mít hluboké 80 cm, široké metr. Chce tam pak vystavět kamenný pilíř na podepření vymleté zdi stodoly a celého rohu. Inu, jdu na to. Není to práce z nejlehčích, co si budeme povídat. Kopání jam jsem vždy nesnášela, páč vlivem své nicotné tělesné váhy mi tělo neumí rýt rýčem. Zbyněk tam asi 2x přišel, párkrát rýpl, řekl, že to jde dobře a ať pokračuju. Mně to ale moc nešlo. Už jsem pak dost nemohla, ale těšilo mě to a pro motivaci jsem si počítala ty kolečka. Nakládala jsem je pořád plný, vožení koleček mi jde mnohem líp než kopání. Po patnáctém kolečku jsem ale už nějak dodělávala. Zbyněk tam však přišel a pronesl nějakou vtipnou drsnou kravinu, ať pokračuju. Na mě ty jeho rázný drsný řeči působí velmi povzbudivě, tak jsem kopala dál. Jirka mezitím nosil prkna ještě a Zbyněk tam něco dokončoval s těmi kleštinami. A na zápraží byly nějaké zajímavé intelektuální debaty pak, já jsem z toho ale nic nepochytila, neb moje mysl byla zcela zaneprázdněna jámou.
Zrovna když jsem to už opravdu vzdala, u osmnáctého kolečka, sestoupili hoši za mnou, že budou pokračovat. Ta úrodná vrstva totiž končila a začala tam nějaká zvětralá hornina a to už bylo nad mé síly. Měla jsem asi kousek za polovinou, kolem 45 cm. Zbyněk do toho kopl krompáčem a řekl, že si to rozmyslel a není třeba kopat až do 80 cm. To jsme se chechtali. Nicméně hoši se do toho pustili, vystřídali se a šlo jim to o poznání rychleji než mně. Ještě jsme jim vyvezla 3 kolečka, abych měla celkem 21. Celkově jsme jich s holkama vyvezly snad 35 nebo i víc. Kluci to ještě dokopávali a vozili, dělali to dno, to je nejtěžší ze všeho, čím je člověk hloub, tím je méně místa na kopání. A ostříkali pak kamenné zdi stodoly vodou z hadice.
Výlet do Dačic
Jdu se trochu zcivilizovat, páč jedeme do Dačic nakupovat a na výlet. Darja, Alžběta a Ondra zůstávají, já vezu ostatní. Nakupujeme nejdřív. Pak nás Ota provádí po Dačicích, já moc vizuálně svět nevnímám, mám v hlavě převážně informace a své představy, tak jsem s překvapením viděla, co jsem všechno neviděla. Zvonek a ruku s mečem na věži, ruku s kostkou. Památník kostky jsme si prohlédli a četli nápisy v různých řečech. Pak jdeme do parku zámeckého, tam je to krásný. Andy pobíhá za kaštanem. Usadili jsme se tam, já jsem se natáhla na zem. Ota nám četl vzpomínky na druhou světovou válku jedné paní z Dačic, bydlela na zámku, jezdila na poníkovi. Její rodina byla po válce odsunuta a zavraždili jí otce, nespravedlivě, kvůli obavě z pomsty. Lidi jsou často naprostý zrůdy. Jakub Fišer totiž natáčel takovéhle příběhy v jednom domě seniorů a Ota pak redigoval texty, které vznikly podle záznamu.
Oni se pěšky vracejí do Vydří, chtějí se projít. Já jedu na statek. Doma nacházím v sednici Darju a Alžbětu, sedí tam u stolu, studují nějaké knihy a povídají si, Žolík je tam s něma, Frodíka jsem přinesla. Jdu psát deník. Přichází za námi taky Ondra, prý nechce být na půdě sám. Taky si začal psát deník, má prý víc než týden zpoždění. Píše to rukou.
Úplňkový oheň
Výletníci se vracejí po osmé hodině. Holky jdou rozdělat oheň. Já ještě píšu deník, pak si jdu zahrát na klavír. Alžběta jde poslouchat, prý taky kdysi hrála a chtěla by se k tomu vrátit. — Sedíme pak u ohně. Lucie vaří maso pro Andyho. Otu napadlo, že přečte ten tátův zápis ze sbírky Magorova Vanitas, jak kopal v sednici poklad, vytrhal podlahu a za úplňku kopal. Je tam dokonce uvedeno, že 8 koleček je jeden kubík. A já zase od bagristy vím, že když se země rozkope, nabyde její objem 3x. – To byla docela dobrá vzpomínka takhle za úplňku a ještě po dnešní jámě. Jsem hlavně moc ráda, že v sednici je už normální podlaha…
To úplňkové světlo je dnes zvláštní, zalévá celou vesnici i krajinu, je hodně silné. Hovory si bohužel moc nepamatuju, nezapsala jsem je. Darja s Jiřím se budou stěhovat ze starého bytu a na jejich místo půjde Ondra, tak se to tam rozebíralo. Klárka studuje kulturní antropologii, o tom jsme také mluvili. Ondra zvažuje dělat doktorát místo ze sociologie, svého oboru, právě v antropologii. O Istanbulské úmluvě a nesmyslným námitkám proti také padlo slovo. — Lucie vaří v sednici Andymu maso a tak pěkně si s Andym povídá, líbí se mi to. Připomínala mu, co všechno dnes zažil a počítá podle počtu jeho noh, kolik ještě času než bude maso uvařené. Připomnělo mi to moje hovory s kocourky. — Jdu spát v jednu, ostatní asi taky brzo poté.
Sobota 30. září
Nechce se mi vstávat, až v 9 jsem vylezla. Žolík i Frodo spali se mnou. Poklízím trochu, dávám prát. Všechno postupně vstává. Počasí je dnes trochu chladnější, ale ne moc, a je spíše zataženo. Takže po úplňku se to změnilo, jak to bývá, ale léto trvá. Přichází Zbyněk, rokujeme, pak jdeme na práci.
Betonování a pravidla práce
Dnes se bude betonovat ta díra, co jsme včera vykopali. Jdeme s Darjou pro cement nejdřív do Zbyňkova auta. Je tam 10 pytlů. Naložila jsem si jich 5 a tím jsem seznala, že uvezu metrák, což mě potěšilo. Jirka taky veze. Rychtujeme si míchačku vzadu u stodoly a rozdělujeme práci, co kdo chce dělat. Darja s Jirkou chtěli míchat beton, Darja se to chtěla naučit, tak jsme se do toho dali, Zbyněk určil správné poměry směsi a oni pak míchali. Míchají to se štěrkem. Já jsem si to dovezla k jámě a lila dovnitř pomocí takové naběračky a dávala tam šutry. Zbyněk se taky účastnil nejdřív jámy, pak si šel betonovat tu jednu patku k budoucím podpěrám.
Přichází Honza Krompholc a zapojuje se do práce. On je takový akční, že zvládne horu práce sám. Viděl Darju s lopatou a ve své naivní starosvětské vehemenci jí tu lopatu vzal z ruky a začal házet. Nu… tak jsem se to snažila urovnat a vyložila mu mezi řevem míchačky, že tu máme jiná pravidla. Darja s Jirkou šli ale pak dozadu za stodolu nabírat a vozit písek. Všechen ho odvozili k míchačce. Šla jsem taky za nima a řekla jim o těhle situacích, jak to tu řeším tenhle rok. Darja byla v pohodě, Honza se jí omluvil. Je to střet pravidel dvou světů holt. Olomoucká parta se totiž vždy vyznačovala tím, že pravidla mají přesně taková, jaký uznávám i já: Každý dělá, co zrovna chce, práce se nedělí na mužskou a ženskou, kdo chce s něčím pomoct, řekne si sám, nepomáhá se mu jen kvůli tomu, že je žena nebo muž. Považovala jsem to za samozřejmost poslední roky, protože Brňáci to měli trochu podobně, ale ono se to ve většině světa musí ještě vyjednávat.
Míchačka náhle přestala míchat, ale Honza přišel na to, kde je chyba, vypadla nějaká závlačka, tak to opravil. Já nějak nemám stání, páč mi vadí, že Frodo nepřišel k obědu, tak ho hledám. Pak jsem mu nechala oběd v sednici a „vařící“ parta mu ho dala. On pak usnul na posteli v sednici a celé odpoledne tam byl a z Andyho si už pranic nedělal. Andy se totiž uvelebil na druhé posteli. — Pak už děláme, míchá Honza, jednou směs se štěrkem pro mě, pak bez štěrku pro Zbyňka. Nosíme kameny a dáváme je do betonu do jámy.
Vaření, sbírání jablek a vožení šutrů
V sednici mezitím vypuklo velké vaření. Všichni se zapojili do přípravy bramboráků. Loupají a strouhají brambory, Lucie umyla takovej obrovskej hrnec, kterej někde našla ve Skalákově síni. Ota dělal sám dýňovou polévku, do toho si nenechal sáhnout. Jirka s Darjou a Lucií smažili bramboráky, nejdřív na té malé staré pánvi, která děsně připéká, tak to byla bída, pak už na nové, anžto dlela předtím v myčce. — Bětka s Lucií šly dosbírat jabka na tu přední jabloň. Bětka je nahoře na jabloni a hází to dolů Lucii, která to chytá nějak důmyslně. Přijela taky na chvíli moje sestra Marta, daly jsme si na zápraží kafe a pojedly kousek dortu, co přivezla. Vezla kytici do Zadního Vydří.
Alžběta mi šla ještě pomoct s těmi šutry. Ta jáma pojme hodně materiálu, a čím víc šutrů se do ní dá, tím méně je třeba betonu. Vybíráme velké šutry z té hromady u vejminky, nakládáme na kolečko, vozíme. Já pak vozím a Alžběta nahoře šutry umývá hadicí a odváží je k jámě. Navršily jsme tam toho celkem dost. Pilíř bude stavět Honza nebo Zbyněk, ale dnes se k tomu nedostali, páč měli na práci zcela zásadní věc. — Nu a taky jsme se samozřejmě naobědvali, u stolu pod ořechem (ořechy už padají), bylo to výtečné, bramboráčky vynikající, to dá rozum, že.
89 let starý trám končí svůj příběh
Hlavním úkolem dne bylo totiž odřezání toho velkého dvoutrámu v průčelí stodoly, pod „povzdušnicí“. Vedl ode zdi ke zdi, byla to ukázka dávného umění spojování dvou trámů pomocí záseků sekerou. Dva silné trámy k sobě přiléhaly do takových zářezů. Na průčelí byl také vysekaný letopočet 1934, což není nijak moc, ale trámu je teď 89 let a je ztrouchnivělý, musí dolů. Zbyněk s Honzou měli důmyslný plán, kterak to vykonat. Nejdřív kolem toho měli legraci, že se to udělá snadno, s prstem v zadku, jak pravil Honza, ale byla to samozřejmě velká, odpovědná práce. Trám totiž držel taky ty silné dvanáctimetrové trámy podlahy. Ony jsou zčásti podložené už a kluci je ještě nahoře všechny uvázali popruhy k nové povzdušnici, ale nikdy nikdo neví přesně, co ta konstrukce udělá, když se jedna důležitá součást odřízne.
Zbyněk si přinesl takový starý krásný řetězový kladkostroj (hupcuk), Honza měl na své straně taky jeden. Ten Zbyňkův jsme namazali olejem, aby se mu lépe pracovalo. No a kluci přivázali milý trám na hupcuky a zavěsili ho tak na povzdušnici. Pak se na každé straně pustili do odřezávání trámu ode zdi. Koukaly jsme na to s Alžbětou. Modlila jsem se k andělům, aby to dobře dopadlo. Takovéto zásadní činy je vhodné proložit modlitbou. Tuším, že Zbyněk se taky občas ohledně stodoly pomodlí. Trám na levé straně povolil, pak s motorovou pilou nastoupil na pravé straně Honza, a bylo to, trám visel jen za řetězy. Kluci pak šli k hupcukům a spouštěli trám rovnoměrně z každé strany, až dojel v klidu na zem. No uf teda! Paráda. Tam se jali trámisko krájet na menší díly, ten díl s letopočtem samozřejmě zachováme a někam ho vystavím.
Ve zdech na každé straně zbyla hlava trámu zapuštěná do cihel. Zdi byly už na obou stranách ubourané, to kluci udělali předem, zapomněla jsem to zapsat. Delší čas jim pak trvalo, než se podařilo vytáhnout tím drápem na traktoru z levé zdi zbytek toho trámu, zápasili tam s tím, trám držel pevně, ale dokázali to. Honza pak řekl, že je to tím, jakou má Zbyněk dobrou energii, že je prostě dobrej člověk, kdyby to byl debil, tak může mít jakoukoli techniku a nedokáže nic. To souhlasím. Mně se také moc líbí, jak si tady tak „jemně“ hrajeme s každou součástkou té stavby. „Debil s technikou“ by to prostě vzal na hromadu sakumprásk dolů a postavil by to znova. Ale my bez větších peněz a „debilů s technikou“ taky takhle opečováváme každej kousek. Vzniká z toho zcela odlišné dílo. A není nutně důležité, aby se to za každou cenu podařilo. To nemůžeme vědět, jestli se nám to podaří. Ten proces má taky hodnotu. Ale to už opakuju po několikáté, páč mi to ale poslední dobou taky pořádně dochází.
Hovory u ohně a líčení pro muže
Jdu za něma k ohni, o čem mluvili předtím samozřejmě nevím. Venku je divočina na návsi, měli dnes výlov, tak oslavují a pouští si nahlas hudbu. Mluvíme o knize Pán prstenů, někteří z nás se shodli, že je to velká literatura, kde je všechno. S Klárkou se bavím o paměti, ve stáří jak funguje, ptala se mě totiž, co to píšu, tak jsem říkala, proč si deník píšu, že bych si jinak naprosto nic nepamatovala a nesnesu to. Klára je dobrý přínos pro partu, líbí se mi, jak moudře mluví, a spisovně, a že jí zjevně hodně záleží na stavu světa a chce pro to něco dělat. Jako všichni tady.
A píšu už v přítomnosti, tak zapíšu pár hovorů, ať je sranda. Ondra tu zrovna řeší, že by rád nějaké šaty nosil, ale punčochy nemá rád a legíny taky ne. A chechtáme se, jak některým z nás lezou chlupy z punčoch. Darja Ondrovi nechá pár šatů, i květované. To on by taky rád nosil. No, chéé, to jsem se zrovna trefila do vtipného rozhovoru. A teď jdou Ondru ještě líčit nebo co. Ondra je dobrej, svobodnej kluk, mám ho ráda. Nenechá se svazovat žádnými konvencemi. [Konec psaní v přítomnosti]
Klárka s Darjou tedy Ondru nalíčily. Rtěnka, řasenka, oční stíny. Slušelo mu to, on má takový pěkný souměrný obličej. Vyfotila jsem si ho (fotka je na konci zápisu). Šel se na sebe několikrát podívat do zrcadla, protože ho to těšilo. Mně se taky líbil. A nejvíc se mi líbila celá ta situace. Říkala jsem si, že v takovém svobodném světě chci žít a přála bych ho všem. Ve světě, kde se může kluk nalíčit, když mu to přináší radost, a nikdo to neřeší. A nosit sukni. Na mužnosti to nikomu neubírá ani atom. Ostatně v minulých staletích se muži líčili běžně a v přírodě bývají často samci podstatně nápadnější než samice. Nevím, co je to za zvláštní rys posledních století, že je to povoleno jen ženám. Které ještě ke všemu můžou chodit v mužském oblečení a už to dávno nikdo neřeší. — Vtipné ovšem bylo, když se holky zeptaly Jirky a Oty, jestli by taky nechtěli nalíčit, a Ota se tvářil tak výmluvně, že ani nemusel nic říkat. Ne, opravdu nechtěl. Jirka to nějak ustál s poker face.
Pak se vyprávěly různé zážitky a některé bylo opravdu nedobré. Lucie vyprávěla děsný příběh, jak na ni jeden mediálně známý člověk (nebudu jmenovat, ještě by mě žaloval, je to hnusnej hajzl) zavolal v baru policii, že ho prý obtěžuje, přitom on obtěžoval ji odpornými sexuálními úchylnými návrhy. Vezli ji na záchytku, Andyho odvezli do útulku, Lucii dali v autě policajti (měšťáci) pěstí, když se na něco zeptala, hnus na hnus. Na záchytce ji přivázali, ani nemohla na záchod. Fakt odpornost neskutečná. Ota vzpomínal zase na nějaký policejní zátah v Olomouci, kde tvrdě a neadekvátně zakročili proti nějakému člověku, Ota se ho šel zastat a taky skončil na záchytce, pokud jsem to nespletla nějak. Darja šla taky k té věci pak podat výpověď. Ty záchytky občas fungují úplně brutálně.
Ota taky navrhl, že se půjdeme podívat na hvězdy dozadu. Moc jsme se nedívali a nějak jsme spontánně začali lézt do té vysoké kukuřice, která má přes dva metry. Rozptylovali jsme se v poli, neviděli na sebe, nad námi hvězdná obloha. Mně se to líbilo, nějak to na mě působí uklidňujícím dojmem, ovšem Ondra říkal, že si tam připadal izolovaný.
Pak ještě řešíme přednášky na LFŠ pro příští rok, měla bych tam říct něco o Teilhardovi asi už, říkám, jak ty veřejné přednášky pro víc lidí nesnáším, ale občas se to asi musí dělat. Ota to taky nesnáší. Darja by tam taky měla prý přednášet. Darja se teď dostala na doktorát z filosofie, to je dobré. Psala diplomku na téma Tělo v mocenských vztazích: feministická analýza, Alžběta má už taky za sebou státnice z filosofie i obhajobu bakalářky Pobyt, smrt a Druhý, kde vychází z Heideggerova bytí k smrti v Bytí a času a srovnává to i s Levinasem. Ota mi taky udělal redakční konzultaci k čínským místním názvům do 13. svazku Teilhardových sebraných spisů Srdce hmoty. Myslely jsme s Danielou Iwashitou, že si na to budeme muset hledat pracně nějakého specialistu, mně pak naštěstí došlo, že specialista mi jezdí přímo na statek. — Nevím, kdy jsem šla spát, asi zase kolem jedné či kousek později.
Neděle 1. října
Lezu ven v 9. Všichni vstávají a uklízíme společně. Tím mi moc pomohli, protože jinak bych to dělala doslova celý den. Potřebuju vygruntovat barák, abych ho mohla na týden předat těm studentům. Mejou nádobí, zametají, vynáší odpad, Lucie uklízí velký stůl, já taky např. vysávám půdu. Klárka zametla zápraží. Všichni něco konali. Na mši do Myslové kvůli úklidu nemám šanci jet, ale nevadí, někdy to prostě nejde. I když Lucie by asi jela se mnou.
Ještě si stihli dát zbytek té polévky ze včerejška. Pak vyrážejí směrem k Pěčínu přes židovský hřbitov. Tak jsem se s částí rozloučila a Bětku s Lucií vezu autem na ten hřbitov. Vzaly jsme jim bágly. Trochu ten hřbitov hledáme, zaparkovala jsem nejdřív o cestu dřív, pak jdeme 2x lesem někam trochu jinam, já jsem zajela s Felixem na děsnou cestu a on ryl podvozkem po zemi, tak se mi to pranic nelíbilo. Hřbitov jsme ovšem našly a záhy tam dorazili i ostatní, co šli pěšky. V lese je velké sucho, ale hřbitov je krásný. Velmi tichý, zalitý podzimním sluncem, s pár stromy, a tichými náhrobky s hebrejštinou. Jsou tam už i informace na desce a celá zeď i přístřešek jsou krásně opravené. Mně se pak podařilo vyprostit Felixe z cesty za pomoci Otovy rady, loučíme se, já pádím zpět a oni jdou do Pěčína.
Nu a přihodily se i jiné věci během víkendu, ale o tom mám jen v deníku, trochu mě to vykolejilo, ale je to dobré. — Včera u ohně taky padl návrh, že by se tu mohl konat Silvestr, takže se neuvidíme za rok, ale dřív, což by bylo pěkné. Tahle olomoucká parta sem nějak hodně patří, někteří z nich tu možná skončí na stáří někde v maringotce, dožijí-li se, občas mě to tak napadne… Ale to ví jen Bůh. Mám je ráda.
