Od pozednice k povzdušnici. Práce na stodole v srpnu 2023
V srpnu pokračuje naše snaha o rekonstrukci stodoly, opravujeme krov. Je to dosti vtipné a zajímavé počínání, protože to děláme bez firmy, po malých kouskách, občas překonáme vlastní hranice. Na konci srpna také zde na statku zemřela moje maminka Juliana, zrovna tu byl Zbyněk na stodole, tak se to promítne i do pracovního zápisu. Ta stodola je zvláštní dílo, nevíme, co vlastně budujeme (k čemu to nakonec bude sloužit) a kdo nám shůry pomáhá, chci to mít zapsané všechno podrobně. --- Pokud se vám to nechce číst, koukněte aspoň na zápis z 16. srpna. --- Fotogalerie také bude, ale až souhrnná na konci roku.
2. srpna. Příprava místa pro traktor
Přijel Zbyněk s pomocníkem. Zbyněk si chtěl proklestit cestu předem přes dvůr ke stodole, tak tam přerovnali dost velkou část těch kamenů před stodolou, které tam nechal do půlkruhu navršit ještě táta. Docela si asi mákli. Zbyněk pak tím svým traktorem s vyvážečkou přijel vraty přes dvůr až ke stodole. Ještě vzadu předtím přerovnávali dřevo. — Já jsem se ničeho dnes účastnit nemohla vlivem péče o mámu, ale dělám přitom na novém webu a moc mě to těší. To je také důležitá stavba, 3 roky nebyl web použitelný a teď je úplně nový od pana Balihara a dle mého názoru dokonalý.
11. srpna. Začínají se opravovat krokve na severní straně
Přijel Zbyněk s Václavem a pracovali na stodole. Já jsem se tam zašla jen několikrát podívat a udělala jim kafe, byla jsem u mámy a oni si stačili sami. Udělali dnes zásadní práci. Začaly se opravovat krokve na severní straně. Pozednici tam dali Zbyněk s Jeníkem v červenci (na té „mini-brigádě„), takže se už můžou opravovat krokve. Nejdřív je všechny podložili silněší fošnou, celou tu uřezanou část. Pak místo uřezaných částí dali část nové krokve. A ještě k tomu ze obou stran přijdou přivrtat dvě silné fošny. Tím budou krokve zpevněné a zachová se z nich ta zdravá část.
Není nějak v našich silách nahrazovat celé krokve, takže to děláme takhle, že se nechají zdravé části a zbytek se nahradí novým dřevem. Ale už to ani jinak dělat nechceme. Já a Zbyněk jsme tenhle měsíc vytvořili dobrý tým, žádné další lidi kromě pár přátel už nepotřebujeme přibírat. Brigádníky taky máme. Každý kousek dřeva nám projde rukama, je to kouzelné. Se Zbyňkem se mi pracuje teď zcela ideálně, on šéfuje, já jsem pomocník. Jestli to stihneme do konce roku, nevíme, ale to je riziko, které bereme.
12. srpna. Připevňujeme „dlahy“ ke starým krokvím
Dnes přijel zase Zbyněk, přivezl Marka, který dělal na elektrice ve Skalákově síni, a žádného pomocníka si nepřivezl. Já mám v sobotu pečovatelku k mámě na 3 hodiny, takže se to parádně sladilo a dostala jsem se konečně k práci na stodole. Mě ta práce totiž dočista nabíjí energií, i když je to místy dřina, byl to pro mě dnes nejlepší odpočinek. Bylo docela teplo, slunce svítí až pálí, ale Zbyněk zmínil, že je to už jiný svit, ne ten letní žár, je to už holt trochu podzimní…
Zbyněk tam nejdřív pracoval sám, pak jsem se k němu přidala. Nejdřív jsme omlátili starý latě a já jsem vytahovala hřebíky z krokví. Jde o to, že všechny poškozené části krovu se buď úplně vyříznou, nebo vyztuží zdravým dřevem. Zbyněk si vykrajoval zářezy do trámů, kterými se nastavují krokve a přivrtával je. Ten nastavený trám leží na pozednici a zakusuje se do ni takovým zubem. Taky stojky se opravují podobným způsobem, Zbyněk je nastavuje zdravým dřevem.
Dalším krokem je, že se k takto nastavené krokvi z boku připevní tlustá fošna, která vypadá spíše jako trámek, ale Zbyněk tomu říká fošna, tak to asi bude. Byla zatím připevněná jedna, to udělali s Václavem. A my jsem do půl třetí přidělali 3 další. To se činí takto: dojdeme pro fošnu na hromadu, Zbyněk ji seřízne, neseme ke stodole. Já lezu nahoru po žebříku a směrujeme fošnu tak, aby přilehla ke krokvi. Já stojím na vrchním patře stodoly, fošnu držím, Zbyněk ji dole přitluče k pozednici, pak vyleze nahoru za mnou, vyřízne pilou zub a fošna si sedne krásně ke krokvi a je s ní zarovnaná.
Člověk musí hlavně dávat pozor, kam šlape a promýšlet to, fošny jsou při zvedání nahoře trochu těžší. Velmi mě to těšilo. Je to taková ta dobrá dřina, kdy pak cítím, jak se do mě z té matérie, z té stavby nalila energie, jako bych s tím byla propojená. Tělo je sice trochu unavený, ale je jakoby připojený k nějaký obrovský baterce, takže ve výsledku mě tenhle typ práci úplně obrozuje na duchu. Příští týden přijedou Jakub s Mirkou, takže by vždy někdo mohl hlídat mámu a ostatní by mohli pracovat. Doufám, že to zpevňování krokví budu moct se Zbyňkem dokončit, páč chci nechat na opravě stodoly aspoň nějakou skutečnou stopu a tohle mi sedlo. Ale samozřejmě pokud by se našel někdo, komu by to šlo rychlejc, ihned mu to přenechám.
15. srpna. Další dlahy ke krokvím
Zbyněk přijíždí nějak před jedenáctou asi, nevím přesně. Ukazuje mi, co budeme dělat. Jakub byl ještě zalezlý u sebe v hostiňáku. [Jakub Fišer přijel 14. srpna] Dává si kafe. Zbyněk nejdřív dělal sám, dal jeden kousek takového toho vodorovného trámu k jedné vzpěře (spojuje stojku a vzpěru, nevím, jak se mu říká, ale bude to asi kleština). Pak tam jdeme s Jakubem za ním. Jakub obdivoval způsob, jakým to Zbyněk dělá a řekl, že ty kousky dřev, co Zbyněk nastavuje ke starému dřevu, vypadají jako dlahy, kterými zachraňuje pochroumanou konstrukci. To Zbyňka zaujalo. A to slovo „dlaha“ se od té doby uchytilo při práci.
Jakub jde snídat, já jdu pomáhat Zbyňkovi. Nejdřív zase odbíjím sekerou staré latě z další části. Jdeme pro další fošnu na výztuhu zbytku staré krokve a přiděláváme ji tam. Zbyněk si ty zářezy, zuby tentokrát nařezával už na hranici dříví. Pochystali jsme si tam asi 4 fošny. Přichází Jakub, Zbyněk ho posílá pro různé předměty, závitovku, matky, pití a tak. Pak mu Zbyněk uložil připevňovat závitovky pomocí matek. Nahoře v nejhornějším patře se ještě musí dokončit podlaha lešení, tak jsme s Jakubem nanosili 20 prken. Já jsem pak vylezla úplně nahoru a rovnala jsem tam ty prkna, aby podlaha byla funkční. Mám ty výšky moc ráda. Přivrtala jsem tam takový prkýnko taky.
No a pak jsme ve třech vytáhli nahoru celou dlahu ke krokvi! Už se nedala nosit po molu, které tam vzniklo při betonování, jsme moc na kraji. Zbyněk ji přivázal lanem. Jakub byl dole u vrat, zvedá ji, Zbyněk na prvním patře a já úplně nahoře, takhle jsme ji táhli všichni, táhla jsem nahoře za provaz. A bylo to. Zbyněk rozhodl, že zítra takhle zkusíme vytáhnout i novou krokev, což už bude větší úkol a vlastně nejtěžší věc, co se bude na stodole ručně dělat. Tou vyvážečkou se k téhle straně ani nedostane totiž, musíme to dělat ručně a je to dobrá věc.
S Jakubem ještě odbíjíme latě na druhé straně, srandovně jsme se trmáceli s žebříkem. Zbyněk taky uřízl celou jednu krokev skoro až nahoře. Držela jsem ji na nahoře na patře na laně a podcenila jsem ten tah, nevšimla jsem si, že už letí, tak to cuklo, krokev padala, málem jsem si rozbila brýle, ale naštěstí jsem lano v rukavicích zachytila a tím i padající krokev. Člověk při té práci musí být neustále ve střehu, dívat se přesně kam šlape, kde co padá, kdo co dělá. — Pili jsme u toho vodu, pojedli polské sladkosti od Zedníčků a rozprávěli o svých zubařích a zubařkách. O půl třetí odcházím, protože pečovatelka jde pryč, tak jdu za mámou pokračovat v podávání snídaně, ona se už sama nenají. Jakub tam zůstal se Zbyňkem. Přinesli si ještě další fošny a udělali jednu další „dlahu“ ke krokvi.
16. srpna. Vlastníma rukama jsme vytáhli nahoru dvě krokve
Jakub chtěl dnes vařit horu jídla, to je velmi záslužná činnost. Já jdu pracovat za Zbyňkem. Má tam dnes na pomoc Antonína, on má nějaký mentální handicap, museli jsme mu věci trochu víc vysvětlovat, ale byl nám velmi platný dnes. Zbyněk si tam nejdřív dělal něco svého, Tonda přinesl další prkna a Zbyněk dokončil podlahu na horním patře, jsou tam na volno položená prkna, stejně jako v prvním patře.
Úkol dnešního dne byl zásadní a celkem složitý. Vlastně by to asi bylo z pohledu mnohých čiré šílenství. Jenže Zbyněk je trochu blázen, já taky, tak holt co naděláme. Chtěli jsme totiž vlastníma rukama vyměnit dvě staré krokve za úplně nové. Ne jen nahradit poškozené dřevo novým, ale vyměnit sakumprásk dvě krokve na levé severní straně, kam se nemůže kvůli nerovnosti terénu a stromům dostat ten Zbyňkův traktor.
Vybíjela jsem horním patře latě, dotahovala nějaké závitnice a vytáčela jeden šloub. Jakub měl uvařený oběd velmi brzy, zval nás na polívku, my však pravíme, že se chystáme na to nejdůležitější zrovna. Tak se Jakub najedl a šel nás přitom pak točit. Byla jsem moc ráda, že to točí, to jsou takový momenty, který jinak zmizí v nenávratnu a jsou uchovaný jen v té konstrukci, kde je ale člověk nevyčte, ačkoli se to jistě promítá tajemně do atmosféry a síly výsledné stavby. A bylo dobře, že Jakub to s náma nedělal a točil, protože mu občas křupne v zádech a musí to léčit práškama, a to by se tady dost pravděpodobně stalo.
Zbyněk s Antonínem mezitím změřili potřebnou délku krokve, je to 10 metrů. Nejdřív jsme ale přinesli dvě fošny a opřeli je před vraty o hranu pozednice, takže vytvořily plošinu, po které jsme chtěli krokev nasouvat nahoru. Je to asi tak 4 metry. Zbyněk v krokvi vyřezal potřebné zářezy, aby sedla do pozednice i nahoru k vaznici. A milou krokev jsme se Zbyňkem uchopili. Inu, je to těžké, co si budeme povídat. Pak při obědě jsme to odhadli, že to má asi tak 130 kilo. Jak jsme tak já a Zbyněk nesli onu krokev po zahradě směrem ke stodole, ani jsme se tam málem nevytočili, 10 metrů to má, v jednu chvíli jsme se rozchechtali té dokonalé a šílené scéně. Stavíme stodolu, neseme krokev. Rachitická žena vážící 50 kilo a Zbyněk, ten váží víc, to zase jo. V polovině cesty mi připadalo, že je to opravdu hodně těžký, povolali jsme Antonína, ať nám to pomáhá nést, ve třech to šlo.
Nu a dospěli jsme k oné plošině a začali to soukat nahoru. Je to těžký jak prase, museli vždy zabírat dva, jeden to neutáhne. Zbyněk šel nahoru do patra a uvázal tam krokev na lano, zajistil ho kramlí. Následovala ona velká akce: Zbyněk nahoře tahal, já s Antonínem jsme zezdola postrkovali na Zbyňkův povel, protože jsme museli táhnout všichni tři. Pot z nás doslova lil. Když už byla krokev dost vysoko, že nešla zezdola postrkovat, vyběhla jsem uřícená na pozednici a držela krovem na ní. Ona totiž taky nesmí spadnout, že jo… Musí se pořád přidržovat. Byla tuze těžká, tak volám Tondu, ať mi jde pomoct, on jde jak na procházku, musela jsem mu zdůraznit, že má jít opravdu RYCHLE. Takže zase to samé, jen už ve středu dráhy: Zbyněk na horním patře zavelí, táhne, já a Tonda po centimetrech krokev pohodíme vzhůru. A už sedla do zářezů. Uf!!!
Dospěla jsem na hranici svých fyzických sil, to je vždycky velmi dobrá zkušenost, která ovlivní každou buňku v těle. A vydržela jsem. Jsou to takový doslova „hraniční zkušenosti“, kdy člověk dělá něco přesně na té hraniční linii, když už to jakoby nejde, je zapojen každý atom a všechna energie, a silou vůle to jde, jde a pořád to ještě jde dál, až je něco hotovo. Ta proměňující zkušenost spočívá asi v té až subatomární spolupráci vůle a všech částí těla/energie. Všechno je prodchnuto vůlí, každá buňka je dočista vůlí prosvícena, a i když nic už nemůže dál, vůle z té tělesné substance vydestiluje všechnu možnou energii jedním směrem. Tělo ovšem říkalo, že už další práci nedá, že vypne. Vydýchávala jsem se nahoře na patře. Krokev jsme se Zbyňkem připevňovali, nahoře i dole. Museli jsme převrtat jednu konstrukci s hambálkem, ten krov je velmi křivý různě, krokev nám neseděla k hambálku, ale oni se musí dotýkat, aby se přenášela zátěž, aby to fungovalo. Tak jsem vymontovávala závitnice z hambálku a strarého trámu. Jakub mě u toho nahoře natáčel. Zbyněk to pak převrtal. Posunuli jsme prostě jen trochu ten hambálek.
A jdeme konečně obědvat, já jsem měla předtím jen dvě housky. Sedíme pod ořechem. Jakub navařil celý hrnec polévky z čočky a zelí, ještě tam nakrájel špekáček, ale to není třeba ani. A dává se do toho lžička smetany. Mně to tak děsně zachutnalo, že jsem si dvakrát přidala. Úplně jsem cítila, jak se tím napájí každá buňka v těle, všechno se napřimuje a nabývá nových sil. Předtím jsem opravdu myslela, že budu muset Zbyňkovi říct, že další krokev už nedám. Ale vlivem té polévky jsem se cítila zanedlouho plná síly. Podle mě nějaký takový polívky museli jíst naši tvrdě pracující předkové, páč s těmi současnými žblebty by asi toho moc nenapracovali.
Jakub zmínil tu legraci, která tu mým a Křišťanky přičiněním koluje, že v té stodole bude nějaký chrám. Říkal totiž, že by tam měla být ještě věžička postavená. Tak jsme s humorem začali vymýšlet, kdo že tam bude. Zbyněk začal, že dole bude podzemní církev, to dá rozum. A nahoře prý letniční, ale hned vzápětí dodal, že ty bych tady asi nesnesla, na což jsem mu kývla. Samozřejmě se starokatolíky se počítá, chrám bude pro především pro ně. Zmínila jsem ovšem, že holky z jógy mne upozornily na absenci jógového ášramu v České republice, takže ten by se tam taky měl vejít. Měl by tam být taky ten prevet, záchod s otevřeným dnem, padalo by to dolů, tak nejspíš bude vedle oltáře, protože musí být taky na východě. Nu, byla legrace. Zbyněk taky povídal o nějakém filmu, který viděl, Ostrov. Antonín také říkal, jak a kde bydlí v Brně.
Pak jdeme zase na to, na druhou krokev. Postup byl tentýž, připadalo mi, že to jde už líp, protože člověk byl připraven na to, co přijde. Jakub tentokrát natáčel s úmyslem zachytit to úsilí, jsem fakt zvědavá, co mu z toho vzešlo. No a dvě krokve byly nahoře, je to paráda. Ještě to tam jdeme se Zbyňkem zase připevňovat. Nu a bylo to. Dílo veliké. — Jdu se slastně osprchovat a umyla jsem si rovnou i hlavu. Jakub se vrací v tom lijáku, stál ve stodole a ještě tam točil. Běžím uklidit elektriku. Sbírám na půdě prádlo, déšť hustě mlátí do střechy, je to skutečně přívalovej liják, kocourci z toho mají řádivku.
17. srpna. Dokončujeme opravu krokví na severní straně stodoly
Pokračujeme v našem zajisté bohulibém díle. Zbyněk je tam nejdřív sám, ale vytáhl bez pomoci nahoru tři fošny, dlahy ke starým krokvím. Nejspíš je to tak, že když člověk vytáhne ve třech nahoru celou krokev, tak pak fošna se zdá už lehká… Když jsem měla čas přidat se k práci, fošny jsme tam připevnili. Zbyněk to připevnil zezdola a pak nahoře vyřezal ten zub, kterým se to zakusuje do vaznice, já tu fošnu vždy přizvednu, aby k tomu Zbyněk mohl s pilou. — Vytahali jsme nahoru zase pár dalších prken, děláme tam z toho podlahu toho horního patra. Shazuju nahoře na vrchním patře ještě další latě. Je tam nádhernej výhled na vesnici. Jednou tam snad bude příbytek pro básníky, astrology, filosofy a meditující lid.
A sundali jsme druhou krajní krokev, která tam už taky jen tak poblomcávala. Jsou to ty krokve hodně zničený, který byly na kraji krovu směrem ke spadlé stodole, k pralesu. Přivázali jsme ji na lano, já jsem to nahoře usměrňovala za lano a Zbyněk to odřízl a postupně vyviklával, až krokev žuchla do „pralesa“. Dnes byl významný den v tom, že jsme se už posouvali k jižní straně, páč ta severní je skoro hotová. Jen jsme tam ale přidělali takový ráhno, který by drželo krokve, až je bude Zbyněk zítra uřezávat. Ozvala se mi pak Martina a něco důležitého potřebovala, tak jsem se to snažila ukončit dříve.
18. srpna. Začínáme spravovat jižní část krovu
Zbyněk přijel dnes nějak dřív, přivezl i Marka na elektriku. Jde nejdřív do stodoly sám něco konat. Já jsem tam přišla na chvíli vybít zbytek latí seshora a zatlouct hřebíky. Pak tam jdu až kolem půl jedné či tak. Marta dnes přijela pečovat o mámu a byla tady až do čtyř hodin skoro, takže to byla paráda.
Přiděláváme se Zbyňkem nahoru na vrchní patro fošnu, která bude pomáhat vaznici držet krokve. Ve vaznici je shnilá část, kterou ale nebudeme schopni nahradit, to bysme museli celý jižní krov stavět znovu a to je pro nás moc velký úkol už. Na severní stranu jsme ještě usadili jednu fošnu a přinesli k ní fošnu druhou, takže místo krokve máme dvě silné fošny vedle sebe. Je to ta poslední krokev.
Hlavním úkolem dneška bylo ale odřezání těch uhnilých částí krokví z celé jižní stěny do dvora a pak shození staré pozednice. Krokve máme chycené taky trámkem a pod ním to Zbyněk jednu po druhé uřezal. Shnilé části napadaly dolů. Já s Jakubem jsme to odváželi, pak se toho ujal už jen Jakub a skládal u zdi Skalákovy síně promyšlenou geometrickou hranici. Těch uřezaných částí trámů je už hodně, bude to i na příští rok na ohně i na topení. — Zbyněk pak popojel s traktorem s vyvážečkou a uchopil tím drápem pozednici a směroval ji dolů. Celou pozednici obrovskou to sneslo dolů. Tím se slavně zahájila dekonstrukce jižní stěny, je to velká věc. Zbyněk to rozřezával na zemi a Jakub odvážel.
Na té pozednici už delší čas rostlo několik sazeniček různých stromů, vypadalo to velmi zvláštně. Ve škvíře pozednice se uchytily semínka stromů a vyrostly tam asi 4 druhy, jako v nějaké prazvláštní školce. Přivedla jsem tam k tomu Martu s Aničkou a Fáňou (přijeli s Martou), protože to vypadá úplně kouzelně. Zbyňkovi se podařilo to dát dolů tak, aby se to nepoškodilo. Určili jsme 2 břízy, jívu a jeřáb. Pak jsme to s Jakubem odvezli do pralesa a postavili tam, ať si to tam poradí.
Jdeme obědvat ke stolu pod ořechem. Zbyly dvě porce té polívky čočko-zelné, tu si dali Zbyněk a Marek. A Marta dělala palačinky, to jsme měli my ostatní. Kafe si taky dáváme. Plánujeme, jak opravit tu pozednici. Trámy jsou totiž krátké jen 8 metrů a díra má 7,6, takže to je krátké. Zbyněk ale vymyslel nějaký způsob, že to z každé strany nastaví takovým jako výsuvným trámem a pozednici dá až na to. Budou se muset ale ubourat ty zdi.
Po obědě jdu tedy ještě bourat, Zbyněk tam něco dokončuje a zkoumá tu pravou zeď, já bourám levou, Jakub odváží a skládá dřevo. — Vymyslela jsem taky s Martou, že by Kryštof mohl přijít na brigádu. On má o brigády zájem, ale nikdo ho nechce vzít, je mu teprve 13. A my nemáme na příští týden lidi. — Zbyněk pak už odjíždí s traktorem a vyvážečkou, potřebuje to k něčemu doma. Jdu vystřídat Martu, máma si dnes výjimečně nechce odpoledne lehnout, pojídá tam cukroví. — Zbyněk také pravil, že pokud by se podařil další takový týden, kdy bysme mohli takhle v kuse pracovat, věří, že to dokončíme. Ano, souhlasím.
24. srpna. Bourání zdi
Odpoledne jsem uložila mámu kolem čtvrté na odpolední odpočinek a jdu chvíli bourat tu zeď na stodole, aby vzniklo místo pro novou pozednici. Je velké horko, takový jako v peci. Shazuju cihly dolů ze stodoly. Ubourala jsem to do roviny, ale nezametla.
25. srpna. Maminka umřela. A na stodole se připravuje bednění…
Marta přivezla Aničku (moje neteř), chce být ve vejmince o víkendu, i jejího bratra Kryštofa, ten jede na brigádu dnes, pomáhat se stodolou. Já s nima dnes nemám v plánu pracovat, myslela jsem, že udělám něco z Teilharda a taky budu pečovat o matičku. Ani jedno se však nestalo. Zbyněk nejede, byli jsme domluveni na devátou. Tak dávám Kryštofovi práci, aby si vydělal, rozhrnuje písek před statkem. Mezitím přijel Zbyněk, přijel s ním taky asi hned už Václav. Kryštof se k nim přidal. Připravovali dnes bednění na zítřejší betonování.
Když jsem se vrátila z nákupu, kolem 11:15 maminka umřela, klidně, bez zápasu. Ještě u ní byla předtím pečovatelka a umyla ji. Já jsem ji v čas umírání držela, seděla u ní na posteli, ale o tom sem psát nebudu, bylo to velmi osobní. Byl to velmi silný odchod. Šla jsem hned říct Aničce na vejminku i Kryštofovi dozadu a volala hned Martě. Všichni se sem do půl hodiny sjeli, Marty manžel Radek a dcera Bára, nejmladší syn Fáňa byl bohužel pryč a Martu to moc mrzelo, ale nešlo to jinak. Loučili jsme se, brečeli. Byl tady ale taky Zbyněk a šel dovnitř, ještě když tam byli jen Anička a Kryštof, a bylo dobře, že přišel. Tu je úryvek z deníku: „Zbyněk je s náma v sednici. Pověřuju Kryštofa, aby našel svíčku a zapálil ji. Okna, ventilačky, jsou otevřený. Chtěla jsem se něco pomodlit, Zbyněk se zeptal, jestli mám kancionál, nebo to možná dokonce navrhl on, já jsem se modlila už předtím. Vzal kancionál, našel dvě modlitby za umírající a zemřelé, a společně jsme to přečetli. Bylo to dobré a důstojné. Jsou tam ty věty: Ježíši, v Tebe věřím; Ježíši, v Tebe doufám; Ježíši, Tebe miluji – to mě kdysi dávno učila máma se modlit.“
S Martou a jejími dětmi jsme se s mámou loučily, brečely, zazpívaly jsme jí taky písničku Matičko božské milosti, to je taková rodová tradice naše. Máme v rodě dobrou tradici, že pokud je to možné, mělo by se umírat doma. Viděla jsem od dětství už několik zemřelých, babičku jsem hlídala v noci v roce 1998, když umřela. Ten přechod ze života do Jiného života, odchod duše z těla je tak hluboce mocná a velká věc, že to prostoupí celým člověkem a promění ho to navždy. Děkuju Bohu z hloubi srdce, že se nám maminku podařilo s Martou a s pomocí pečovatelek dochovat k smrti doma, jak si přála. Její pobyt tady ten poslední rok a půl, co jsem si ji sem přestěhovala, byl nějak zásadně důležitý i pro budoucnost statku, to vím, i když nemůžu přesně říct jak a proč. Ale nějakým způsobem to tady požehnala.
Po odjezdu koronera a když maminku odvezli pohřebáci, šel Kryštof zase pracovat na stodolu. V průběhu celého dne udělali bednění na zítřejší betonování, dobourali tu zeď, Kryštof začal nejdřív sám, pak tam ještě Zbyněk povolal Václava. Ubourali obě dvě horní zdi a postavili bednění, opět s těma trubkama na přivázání pozednice. Václav s Kryštofem očistili cihly a vyskládali je do vzorné hranice na paletu.
26. srpna. Betonový základ pro jižní pozednici
Dnes byla brigáda na stodolu, ale nikoho cizího jsme nezvali, stejně jako včera přijel můj synovec Kryštof Veselý, kterému se hodil přivýdělek, a Zbyněk vzal zase Václava. Já jsem se důkladně zkoumala, jak mi je, přistupuju k sobě teď s pozornou laskavostí, protože to maminky úmrtí je velký proces a bude to ještě dlouho probíhat, a chci odpočívat kdykoli budu mít potřebu odpočinku (taky jsem o ni pečovala přes tři a půl roku a ta odpovědnost a tak člověku proniknou až do poslední buňky a pak trvá déle, než se tělo zase nahodí do jiného fungování). Mysl se s úmrtím srovná nejrychleji, ale v celku těla a psýché je mnoho jiných složek a ty mají úplně jiný čas a je třeba to respektovat. Nicméně betonovat se mi prostě chtělo, těšila jsem se na to, tak jsem se do toho pustila a šlo to dobře.
Cílem dne bylo tedy vybetonovat dvě části jižní zdi, aby tam vznikly takové delší podstavce pro nové pozednice (budou dvě nad sebou). Zeď je přerušená vstupem do stodoly, takže to bylo o poznání kratší než ta severní. Nějak jsme se rozdělili celkem spontánně, mně se chtělo házet do míchačky například. Říkali jsme, že se budeme střídat, ale všichni už ustrnuli na svých místech až do oběda ve 2 hodiny. Dole se mnou byl Václav. Nahoře byli Kryštof se Zbyňkem.
Nejdřív tam kluci nahoře ještě něco chystali s bedněním a stavěli kladku, a já s Kryštofem jsme dotáhli míchačku seshora a dali ji rovnou dolů pod kladku. Taky štěrk a písek, který přivezli včera, máme nasypaný tam. Zbyněk namíchal první dávku, aby stanovil recept. 3 lopaty písku, jedna a půl štěrku, jedna cementu. Pak už jedeme jak na běžícím pásu, tedy občas se to někde zasekne, ale hned zase rozjede. Já házím do míchačky a míchám, Václav vyklopí míchačku a nabírá do kýblu, vytahuje po kladce nahoru Kryštofovi, ten přebírá a se Zbyňkem to lejou do bednění. Pak Zbyněk nechal taky Kryštofa, ať leje sám a připravoval něco na tom dalším bednění. Jenže já nevím, co tam nahoře přesně kdo konal, páč my dole v undergroundu jsme jeli jak fretky. Míchala jsem nejdřív dvě dávky, pak tři, takže 9 lopat písku atd.
Byly i drobné legrace, pokud na ně byl čas. Zkoumali jsme třeba, jestli bude pršet, a začalo už krápat. Zbyněk však řekl: „Neznepokojujte se a pokračujte. Neslyším míchačku.“ To jeho „neslyším míchačku“ nás dole provázelo téměř pokaždé, když jsem zastavila na chvíli míchání kvůli tomu, že se jdu napít nebo tak. Byla to sranda. Ohledně deště jsem se podívala nahoru k nebi, poprosila, aby chvíli ještě s deštěm počkali, že nemáme hotovo. A téměř rázem přestalo pršet. Inu tak. Ale Václav prý taky poprosil, byť ve skrytosti.
Obědváme pod ořechem, já jsem to bohužel zapomněla zapsat. Nejspíš jsem uvařila polívku. Po celý den mi taky přicházejí kondolence, někteří se i pokoušeli mi volat, když jsem to nezvedala, domnívali se, že někde zalezlá odpočívám, já jsem však byla zaneprázdněna míchačkou. Občas mi připadalo, že se to mámě líbí a někde se na to s potěšením dívá. Ona stodolu už ani neviděla, nevycházela skoro ven a pak už nemohla chodit, tak jestli to viděla teď odněkud, určitě tím byla pobavená i překvapená, co to tam vyvádíme za velké budování.
Pak ještě betonujeme později odpoledne ty dvě patky na stěně k sousedům. Bednění tam kluci udělali včera. Máme už jen 2 a půl pytle cementu, tak jsme to spotřebovali a konec. Zase házím do míchačky, Kryštof je se mnou dole, vozí kotouč a nandává do něj beton. Zbyněk s Václavem tam dávají kamení do toho bednění, jdu se podívat s Kryštofem po zahradě, jak vypadá od sousedů. Kryštof nám dnes hodně pomohl, včera taky, ačkoli byl nemocný, jak vyšlo později najevo. Myslel si, že má jen virózu, ale bylo to nakonec vážnější. Ale on má velkou sílu a zastane spoustu práce i tak. — Dneškem jsme tedy přichystali betonový věnec na novou pozednici, ale tu tam dáme až v září. Říkáme jí povzdušnice, proč to tak je, bude vyloženo v zápisu ze září. Každopádně už si budeme jen „hrát“ s tím krovem, všechny zdi máme hotové a to je velmi dobré.
