O vzniku knihy Mága spoluautorek Jany M. Bauerové a Františky Jirousové
Kniha byla zčásti napsaná a také dokončovaná na statku. Ústředním tématem Mágy je básník Ivan Martin Jirous. Kniha je kombinací deníkových zápisků obou autorek. Záznamy zachycují období let 1997–2011 a zaznamenávají události z Prostředního Vydří, ale i z Prahy a Staré Říše. Magorovi jsme vždy říkali Mága.
- Koupit se kniha dá v nakladatelství Kalich.
- Video reportáž ze křtu v Praze v Knihovně Václava Havla je k vidění na Youtube.
- A tady je recenze od Petra Viziny: Ivan M. Jirous bez pověr a iluzí, zato láskyplně.
S Janou jsem jezdila od 17 let na statek pomáhat tátovi s přípravou festivalu, pak jsme obě s Magorem zažily ještě mnoho příhod, např. když za mnou Jana jezdila do Prahy. Obě dvě si od 16 let píšeme podrobné deníky. Napadlo nás z nich vytáhnout pasáže o Jirousovi (kterému v naší hantýrce říkáme Mága) a tak vznikla tahle kniha. Zápisy se občas doplňují jako jakási „dvojkamera“ soustředěná na jednoho člověka, občas píše jen Jana – hlavně podrobné zápisy z festivalů, ale i z pohřbu, občas píšu jen já: o soužití s tátou na Smíchově, různé jeho výroky, krátké rozhovory apod.
Spousta pasáží byla zapsána přímo na festivalech nebo při našich pobytech ve Vydří, korektury jsem dělala a Prolog jsem psala na statku toto léto po skončení práce na fasádě. V rozestavěné vejmince bez dveří jsme pár letních nocí s Janou pracovaly na úpravách knihy, popíjely jsme víno, já jsem bílila, Jana procházela text a společně jsme ho upravovaly.
Na Databázi knih máme několik pěkných recenzí.
Vynikající, není co dodat. Kniha, která by se mohla stát kultovní. Pohled na Jirouse a jeho okolí úplně odjinud, než by člověk čekal. Autorky umí ostře psát, ostře vnímat. Dokonale dojemný závěr Jirousova odcházení. Moc mě to bavilo, i když se v té knize vlastně zdánlivě nic neděje. Současně na mě z ní dýchá i svébytná letní „pohoda“ Magorova Vydří, řeky, do které už asi nebude lze nikdy vstoupit. Koho zajímá český underground, je to další drahokam do jeho knihovny, koho téma nezajímá, knihu samozřejmě mine. Za mě sto procent.
Tomáš Blažek na Databázi knih
O knize vyšel rozhovor v internetovém magazínu Proti šedi, na začátku mluvím o důvodu vydání:
Co se v nové knížce o Magorovi dozvíme a jaký impulz vede k jejímu vydání právě teď?
Františka: Jsou to momentky z každodennosti Ivana Martina Jirouse od roku 1998 do jeho smrti. Knížka vznikla z náhodného nápadu, nebyla nijak plánovaná. Pro Marka Švehlu jsme s Janou obstarávaly dokumenty k jeho knize Magor a jeho doba, a protože jsme s Magorem zažily docela dost příhod, napadlo nás vytáhnout pár zápisů z našich deníků, které si léta píšeme. Text, který takto vznikal, začal najednou jevit svébytnost, ukazoval se příběh a způsob pohledu, který by mohl být zajímavý i pro ostatní. Deník může fungovat jako doplnění k tomu, co už o Jirousovi vzniklo – filmy, rozhovory a knihy. Právě každodennost není nikde zachycena, jeho režim dne, různé výroky i vtipné nebo hodně divoké i smutné příhody. Jsou tam také podrobné zápisy z festivalů ve Vydří a nakonec i z jeho pohřbu. Nic se tam nehodnotí, ale je to takový docela intimní pohled do všedních Jirousových dnů. Deníky by mohly pomoct pochopit hlavně ta 90. léta a desetiletí před Jirousovou smrtí, ale z nezvyklého úhlu pohledu.
Jana: Tuhle mě napadlo, jak by se na vydání Mágy tvářil a co by k tomu řekl. Patrně nějakou jadrnost. Každopádně nám několikrát dobrovolně uklízel v sednici ve Vydří svůj stůl, abychom podle jeho slov „mohly rozvinout svou grafomanii“, když jsme chtěly deníky psát. Netušil, čemu napomáhá.
Celý rozhovor, který vedl s autorkami Jiří Janda najdete v magazínu Proti šedi.
27. 7. 2018 dokončování Mágy a zatmění Měsíce
A tady ještě ;úryvek z Františčina deníku, jak byl dokončován Mága, ono bylo totiž ten den také zatmění Měsíce.
„(…) Už je dost hodin, po osmý trochu, bereme víno a přesouváme se do vejminky neb úkolem dne je pro mne bílit a Jana bude sedět nad Mágou, číst mi problematické pasáže a budeme rozhodovat, zda to vyškrtnout nebo co doplnit a tak. Je to dobrá spolupráce, mně jde bílení rychle, protože poslouchám, co Jana říká. Myslím, že nás to obě bavilo.
Důležitý bod večera bylo úplné zatmění Měsíce dnes od půl 11. Nejdřív bylo delší dobu zataženo, tak to vypadalo, že nic neuvidíme. Řekla jsem ale, že půjdeme stejně dozadu se podívat na pole, vzala jsem si víno. Jana navrhla, ať vezmu tu solární louč za zahrady, to mě nikdy nenapadlo s tím chodit, ale je to dobrý. Zarazily jsme louč do strniště, vrátila jsem se ještě pro čásek [cigareta].
Pozorovaly jsme noční krajinu. Pak jsme tam hodně dlouho stály, protože měsíc se najednou začal objevovat, obloha se pomalu roztahovala, měsíc byl na východě a už byl zatmělej, tedy krásně oranžovo-červeno-hnědej, s tmavým flekem uprostřed jakýmsi. Pak se nad náma rozevřela celá velká průrva letních hvězd a všechny mraky téměř zmizely.
Povídaly jsme si tam dlouho, řekla jsem Janě, že to zatmění symbolizuje ukončování minulosti, to si spojila se stěhováním k Alešovi a přebíráním věcí z minula, mluvily jsme ale hlavně o dokončování Mágy, jak je to zvláštní, že to připadlo zrovna na zatmění. (…)
Viděly jsme taky pěknou kometu letět. Z celé noci vycházel naprostej klid a měsíc zářil velmi tajemně. Chtěla jsem nejdřív výt a hlučet, jak to podle Martiny dělali předkové, ale to nešlo vůbec, rušit tak krásnou noc a to oranžový nádherný těleso na obloze.
Pak jsem se vrátily a pokračovaly v Mágovi, ještě jsme na chvilku vylezly na dvůr a viděly, jak zatmění končí a do „krvavého měsíce“ se zase zakusuje ostrý srpek světla. Však hle! Stihly jsme celýho Mágu. Jana to projela celý a všechno jsme zkonzultovaly, na zítra nám zbyl jen doslov. S bílením jsem skončila kolem půlnoci nebo pozdějc. Venku si mladiství dělali oheň.“ [Dlouho jsme tam pak seděly a hovořily a popíjely, až do 5. Už dlouho jsme se totiž neviděly.]
