Toto je přehled všech tvůrčích pobytů, návštěv, akcí skupinových i veřejných, které se na statku konaly v roce 2024. Byl to z hlediska činnosti a tvůrčích pobytů velmi bohatý rok. Text je sestavený z úryvků z deníku Františky Jirousové. --- Tady můžete ještě kouknout na FOTOGALERII [bude co nevidět] za celý rok, jsou tam fotky, které se nedostaly sem nebo do Přehledu práce za rok 2024. 

LEDEN — ÚNOR — BŘEZEN — DUBEN — KVĚTEN — ČERVEN — ČERVENEC — SRPEN — ZÁŘÍ — ŘÍJEN — LISTOPAD — PROSINEC

• Celkový počet hostů, kteří přijeli na tvůrčí pobyt a delší návštěvy v roce 2024: 43, nepočítám větší skupiny. (V roce 2023 to bylo 23)
• Již třetí rok komerčně pronajímám vejminku, o hostech z vejminky sem ale většinou nic nepíšu.
• Celkový počet ubytovaných komerčních hostů za rok 2024: 82 (V roce 2023 to bylo 104)

Leden 2024

V lednu bylo na statku pár návštěv. Ke konci ledna byly zahájeny také práce na stodole. Na vejminku přijíždí na 12 dní paní z Lotyšska a tím mi výrazně pomohla s financemi, protože jinak je málo rezervací a obrázky nemáme. Upravuju znova všechny obrázky pro tiskárnu. Pachtím se s výroční zprávou ještě první lednový týden. Obnovuji zase lekce jógy na statku. Pracovně se věnuju astrologii, učím jeden víkend v Praze a mám klienty. --- Počasí je sychravé, trochu nasněžilo a pár dní byly mrazy, pak ledovka a záplavy.
Pobyty: Tvůrčí 4. Komerční 7. 

• Práce: 31. ledna. Zbyněk a Šimon pracují na pultové střeše.
• Detailní zápisy o všech pracích roku 2024 jsou v samostatném textu Přehled práce 2024.

1.–3. ledna. Posilvestrovský pobyt olomoucké party pokračuje

Na Silvestra a pár dnů předtím tu byla olomoucká parta [Zde na konci Kroniky 2023 se o tom dá dočíst]. Na Nový rok pokračuje naše soužití v sednici, Darja, Jirka a Ondra spí v hostiňáku, Ota, Jakub a Alžběta v sednici. Pak tady ale přes den žijeme v sednici všichni. Je to fakt pěkný, pár dnů takovéhle soužití, dělíme se o práci, děláme si své věci, povídáme. V sednici je vánoční stromek, necháváme ho v pozdním odpoledni rozsvícený, stejně tak Betlém, na stole cukroví, pořád něco k jídlu, a taková dobrá pospolitá atmosféra. Opravdu se mi to moc líbí.

Vstáváme tentokrát až pozdě, šli jsme spát ve dvě hodiny. Po desáté se soukám ven, kocourci na mě leží. Je mi dobře, pěkně jsem se vyspala, žádná kocovina, to je dobrý. Všichni postupně vstávají. S Alžbětou rychle uklízíme výbuch věcí na stole a dáváme do myčky. Děláme si snídani, topinkovač má šichtu velikou. Darja je nemocná. Plánují s Jirkou, kdy pojedou. Jakub s Otou plánují výlet, opět ke k nim nikdo nepřidává, je to holt bída. Já zase píšu výroční zprávu, se mnou nic není.

Odvezla jsem Jirku na vlak do Pěčína, odjíždí, Darja tady zůstává, protože je nemocná a cesta je náročná na přestupy. Výletníci jeli taky, šla s nimi i Alžběta nakonec, vystoupili v Pěčíně a šli trasu přes Myslůvku a směrem od Zadního Vydří zpátky. My zbylí se věnujeme své práci stejně jako včera. Uvařila jsem polívku. Pracuju v posteli na výročce. Oni se vracejí. Pěkně si tu žijeme prostě, podrobnosti zapisovat nestíhám. Ota taky uvařil další polívku, zelňačku jakousi. Ta mi však připadala ostrá velice, ale aspoň to „vypálí červa“. Alžběta čte, Darja pracuje na článku a příbuzné agendě, Ondra si chystá do školy nějaký text o svobodě, Jakub něco čte.

Jdeme si pak před sedmou zacvičit jógu, jako včera říkám zájemcům, kdo chce jít se mnou, že může. Jdou stejně jako včera Alžběta a Ondra. Dávám jim sestavu na záda jednu, meditaci žádnou zatím, zítra asi už něco vytasím. Jdu taky zatopit do hostiňáku. Jakub vymyslel, jak prosít děsně zaprášené uhlí, Ondra ho nabral.

Ota venku rozdělal oheň, byl tam nejdřív s ním Jakub, Ota četl nějaké zenové příběhy a vzal si tam Bondyho Bezejmennou. Pak se tam za ním všichni přemístili a Ota četl z Bezejmenné, chtěl číst o historii nalezení statku, jak Bondy s Magorem jezdili po kraji a hledali bydlení, ale nedostal se k tomu vlivem předchozích kapitol. Já potřebuju dopsat deník, tak jsem v sednici a píšu. S Ondrou si rozumíme ohledně psaní deníků, on taky píše každý den, ale ručně. Má teď zpoždění, je u Vánoc.

Pak byly u ohně všeliké zásadní životní debaty o tom, jak změnit svět, jak propojit síť, jak změnit kapitalismus, ale nezapsala jsem to detailně, tak jen v heslech: Jakub: růst, nerůstová ekonomika, Ota: feminismus nefunguje. Darja: feminismus a péče vzájemná. Jak o tom přesvědčit lidi, Ota: feminismus selhal i na západě. O tom střelci a pochybení policie se baví.  – Po té debatě se všichni na chvíli rozprchli, protože to vyznělo docela těžce, že se neshodnou na ničem. Já jsem mlčela. Posléze mě napadlo, že není až tak důležité, co si kdo o světě myslí, pokud spolu pořád ještě dokážeme spolupracovat. Oni se sice liší v názorech na to, jak světu pomoct, ale dokážou společně udělat akci a pomáhat, nebo se vzájemně podpořit.

Úterý 2. ledna

Vzbudili jsme se s Otou nějak zároveň kolem osmé či kousek dřív. Vstáváme posléze v půl, jdeme do práce, on jde redigovat a zveřejňovat články pro Referendum, já psát výroční zprávu. Zabalila jsem si taky tři zásilky do eshopu. — Zase si tady celý den žijeme pěkně v sednici, mně se to opravdu líbí, jak jsme tu nasáčkovaní, mám v sobě úplný klid pořád a vůbec žádné pnutí z té již delší přítomnosti lidstva ve mně nevzniká. Divím se tomu už nějak čím dál víc, dřív bych to vůbec nevydržela a teď mi to ani nepřijde. Asi jsem se za poslední roky či rok opravdu nějak výrazněji změnila směrem k vnitřnímu klidu.

Ten klid přičítám ovšem téměř výhradně každodennímu cvičení jógy, to je ohledně působení klidu naprosto nedostižná věc, naprosto nic jiného u mě nefunguje a tohle je pro mě zázračná věc. Celé mládí jsem v sobě měla válku, obrovské přetlaky energie a skutečný lítý boj a nervozitu velikou, a to i když už jsem nabyla duševního zdraví. Cvičila jsem všechno možné, bojová umění, posilování, ale jedině jóga mi učinila vnitřní klid. 

Byla možnost, že bysme šli pracovat na střechu, ale celý den pršelo, takže Zbyněk nepřijel. Tím pádem Jakub jede domů, jinak by natočil nějaké momenty z pokrývání, ale už taky potřebuje pracovat, on jako filmař a střihač si nemůže vzít práci sebou. Našel si autobus z Telče a poprosil mě, jestli bych ho nemohla vzít hned. Nu co by ne, chytila jsem zásilky, vytáhli jsme z postele Ondru a jeli jsme, Ota taky jede. Rozloučili jsme se s Jakubem na nádraží, litoval, že nestihl nic natočit ze stodoly, ale to se asi ještě stihne. Ondra zašel Darji pro léky, my ostatní jsme nakoupili, co bylo třeba a jelo se. Jsem ráda, že je to vyřešeno a mám celý den na výroční zprávu.

Dělám na zprávě usilovně, sedniční atmosféra trvá, stromek svítí, kamna topí (zatopila jsem po příjezdu), nádobí nějaký dobroděj uklidil, asi Alžběta, Ondra přinesl pak dřevo, všichni něco vykonají pro dům. Sedíme a pracujeme zase na tom svém, Darja píše článek, už je u konce, bojuje s limitem normostran. Pak to procházela s Alžbětou a ta jí k tomu říkala různé postřehy. Ondra to svoje už dopsal, vítězně zvolal, že má hotovo a pravil: „Já si na oslavu dám chleba.“ On může jíst jen velmi málo jídel, má jakousi senzitivitu na to, takže se živí chlebem, cukrovím a sojovými suky. Já se pachtím s výroční zprávou, ale jsem aspoň už v prosinci.

Myslela jsem, že budu mít klid, ale vzpomněla jsem si na tu příšernou čističku, že zateklo do přístrojů ve sklepě a dmychadlo je už týden odpojené. Zkouším dmychadlo zapojit, už působí, že je vysušené. Jenže to příšerně řve, a když jsem čističku odkryla, vypadá to, že to vůbec nic nedělá, nevhání to vzduch. Volám do firmy, konečně jsem se dovolala, tam mi bohužel sdělili, že čistička mi zdechla, bakterie tam beze vzduchu umřely a budu si muset nejspíš koupit nové dmychadlo a možná to i nechat vyčerpat. To by člověk opravdu už bečel, kdyby to k něčemu bylo. Jako bych neměla dost práce. Dmychadlo stojí kolem 6000, nemám na to, je to bída hnusná. Přišel Proky podívat se na něco ve filtrech na vodu, řekl mi při té příležitosti, jak dosáhnout vyčištění, vycucnutí čističky, dělá to prý Čevak.

K večeru někteří pospávají, Ota pospával taky, pak povstal, rozhlédl se a pravil: „Ti, kteří čtou, mají zhasnuto, a ti, kteří spí, rozsvíceno.“ Pravdu děl. To bude asi tím, že jsme podivíni. Já se pouštím do aktualizace webu, fotky vybírám a třídím, pokračuju ve výročce, je s tím tak neskutečný množství práce… Zdřímla jsem si krátce.

Jdeme si pak zacvičit s Alžbětou a Ondřejem. Vybrala jsem tu krátkou sestavu proti stresu, Alžbětě se líbila, dala jsem jí to. Na mě taky působila hodně silně, zatím nejsilnějc co jsem ji kdy cvičila. Děláme ještě minutový dech, ale nějak jsem to překombinovala s vysvětlováním. A taky mi pak došlo, že se minutový dech vůbec nehodí k účinkům té protistresové sestavy, jde to proti tomu, takže se to trochu vyrušilo. Nu, každá lekce, kdy učím, je poučení i pro mě. V sednici Ota vaří a pouští nějakou hudbu. Vytvořil velice dobré jídlo s tofu a zeleninou, já jsem k tomu přispěla rýží. A už je najednou devět hodin za chvilku. Dala jsem na web konečně taky zprávu o práci na stodole v listopadu a prosinci.

Jsem dodělaná z té čističky a že nemám na opravu. Pravím, že prodám někoho do otroctví. Otu třeba. – On to kvitoval v naprostém klidu a pravil: „Žijeme ve stálém otroctví.“ Kocourci mají šichtu s myší, Žolík sem dvě natáhl, jednu jsem mu vyhodila, jedna uniká, Frodo pracuje celé hodiny dnes a číhá. Otovi se myši nepozdávají. Měl vtipný výrok: „Žolík mi bude chtít představit tu myš.“

Večer nelze rozdělat oheň, páč furt prší. Ota tím zjevně trpí, však co naděláme. Ota by byl rád, abychom byli nějak kulturnější či co, my se však příčíme organizaci a sveřepě si děláme, co chceme. Alžběta si čte, Darja píše, já dělám výročku (jak nové). Dospěla jsem však dnes k evolučnímu vývoji a zkouším znova tabák! Koupila jsem si na benzínce Jaavans, ubalila jsem si takový tučnější špek, podivovali se tomu, ale když kouřím tři cíga denně, tak mi to přišlo OK. Chodíme s tím na zápraží, je hrozně nevlídné sychravo.

Středa 3. ledna. Odjezdy

Dnes je odjezdový den. Ráno se tu různě aktivujeme v sednici, topinky se dělají, čaje, kafe – Alžběta dělá moc dobré, jak pracuje v té kavárně, přivezla taky sebou. Vařit se nemusí, zbylo to Otovo jídlo od včera. Postupně se řeší, jak se pojede. Já píšu výročku a pracuju na svých ostatních činnostech, eshop  hlavně. Darja ještě píše článek, napsala tu prý 15 normostran, což je teda opravdu dobré. Alžběta si taky připravila všechny poznámky k eseji a už to jen sepíše.

Pobíhám po dvoře a řeším ještě tu čističku, přijel elektrikář z vedlejší vsi a podařilo se mu to dmychadlo opravit! Mám radost. Zjistil, že je tam díra totiž, ucpal ji a pak jsme to společně resetovali a hle, dmychadlo začalo dmýchat! Objednala jsem tedy bakterie, nasypu je do čističky a možná že se to nebude muset ani vypouštět, ale oživí se to. [A to víte že ne…]

Občané se pak pustili do úklidu a balení. Obzvlášť Alžběta se stala velkým šotkem hospodáříčkem, myla nádobí, zametla, vynesla odpad, uklidila v koupelně, nakázala Ondrovi, ať vyčistí vařič, naštípala horu dřeva. Na mě ta její domácí velmi nenápadná a zároveň účinná činnost působí hodně uklidňujícím a milým dojmem. Zajisté i ostatní se činili, Ota nejspíš poklidil venku stůl a taky vynášel průběžně bio odpad, ušetřili mi minimálně hodinu práce. Ale dělali jsme něco všichni ty dny, Ondra nosil dřevo například. Ota a Darja vařili. Rozdělili jsme si vše jak v pravé komunitě.

Ota přinesl včera takovou baterku s laserem, vznikla z toho zábava pro Žolíka, běhal za tím jak blázen chvíli, Ondra i Alžběta si s ním hráli a Ota mu dal takové to malé žluté vajíčko. Ota si vzal jednu z knih, co jsem chtěla prodat, pro pana Flosse, Alžběta si vzala další, tak jsem byla ráda. Sháněli je a mně se to tady válelo. Ota ještě zjišťuje, kdy tu byli poprvé, hledám to ve výročních zprávách. Ve ¾ na dvě nasedáme a jedeme do Telče. Tam je sprovozuji ze světa, jedou busem někam. Ota je specialista na vymýšlení tratí, já jsem zapomněla, přes co jeli. Nu, bylo to podařené vskutku. I poučné v něčem pro mě pro příště, takové soužití komunitní není úplně banálně snadná věc a poučení o sobě i druhých si člověk odnáší.

11.–14. ledna. Anna a Sylva

Kolem osmé přijíždějí Anna Štičková a Sylva Ficová. Chtěly tu strávit víkend a k mé velké radosti přijely už dřív, abych jim stihla ukázat, co je tady třeba dělat, protože jim předám správcovství domu i kocourků, jedu do Prahy učit astrologii. Jsem moc ráda, že s tím Anna takhle souhlasila, udělají si tady nějaký svůj program, takže to mají vlastně jako tvůrčí pobyt.

Ubytovaly se zatím v hostiňáku. Na vejmince je pořád paní Zane, něco si tam soustředěně tvoří, ale zároveň i zaplatila jako komerčník. Pak jsme už jen seděly v sednici, popíjely čaj nebo vinný střik, holky si daly večeři. A povídaly jsme o všem možném. Anička se zabývá literárním provozem, dělá doktorát a zkoumá fungování malých nakladatelství, společenský status autorů, točí se to prostě kolem otázky nezávislé, „nekomerční“ literatury. Sylva je překladatelka, já redaktorka, takže jsme probíraly ten literární provoz, ceny za normostrany apod. O cestování a bydlení. Na chodbu jsme si šly zapálit. — Ukázala jsem jim v pátek ráno topení v kamnech, vyložila potřeby kocourků. Na vejmince je Zane, ta je velmi samostatná.

Po návratu v neděli po osmé večer vidím, že mi připravily v kamnech dřevo na zátop, to je tak milé od nich, mohla jsem jen škrtnout sirkou, takový luxus si dost užívám. Přivezly taky knihu s texty třech žen, Stein, Lowell, Dickinson, , kterou spolu přeložily: Nebyla jen Sapfó. A nechaly tady dvě deky, to se hodí vždycky při to návalu lidstva zde. A zde ještě článek od Anny a ukázky z jejích básní:

• Článek Kultura se musí zbavit stockholmského syndromu na webu a2larm.
• Ukázky z Nebyla jen Sapfó – https://www.h7o.cz/clanky/13691-ukazky-nebyla-jen-sapfo
• Básně z Tvaru – https://itvar.cz/uz-nikdo-bez-naseho-svoleni

25. ledna. Pokračování lekcí jógy na statku

Ani nezatápím [odlepila se mi těsnicí šňůra] Honza mi napsal, že přijede a šňůru tam dáme. On je velmi nápomocný člověk. Šlo to docela dobře, přichycovali jsme to páskou, pak zavřeli dvířka. Navrhla jsem, že si zacvičíme rovnou, ale on přijel pak večer ještě znova na lekci a rovnou jsem taky zatopila už a pozorovali jsme kamna. Je to úplně zásadní rozdíl ve hřejivosti bez šňůry a se šňůrou. Tak jsem pochopila smysl dalšího dílu kamen.

V šest večer je lekce jógy, zase jsem to obnovila po Novém roce, protože je to potřeba. Ty vazby je třeba udržovat a hlavně lidem je nutné nabízet jógu, je to moje povinnost a bude mě to držet.

26. ledna. Satoria

(…) [dokončila jsem zrovna astrologický výklad pro klientku online] někdo zvoní, a za dveřmi stojí Satoria! To byla milá a zvláštní návštěva. Neměla jsem ještě ani zatopeno, tak jsem to rychle učinila, zelený čaj jsem mu nabídla a pak jsme hovořili. Píše knihu. Hovoříme o přítomnosti Boha v každodenních činnostech, o podstatě křesťanství, jiných náboženstvích, řekla jsem mu i józe, ale o astrologii ne. Dala jsem mu Zrod myšlení a vzal si k nahlédnutí i dizertaci. Odjíždí ve tři hodiny.

26.–28. ledna. Jakub Fišer

Dnes přijíždí na víkend Jakub, v sobotu se k němu připojí ještě Mirka. Jedu pro něho do Telče po sedmé hodině, protože se strhl divoký lijavec, takže pěšky se jít nedá, i když Jakub chtěl. Pak sedíme v sednici a užíváme klidu a tepla, povídáme, co nového a tak. Jakub si jde zatopit do hostiňáku, štípe dříví, já mu jdu pro uhlí, páč on má nový, velmi pěkný kabát a ten by se mu zaprášil. Přijíždí zrovna paní na vejminku, uvádím ji dovnitř, zatopila jsem jí tam předem. Píšu deník.

Sobota 27. ledna

(…) Jakubovi se podařilo natočit nějaké záběry z místnosti, krásně svítilo slunce a dělalo stíny, Jakub mě točil, jak pracuju a liboval si, že je to pěkná scéna. Má přijet Mirka, jede vlakem a ten má nějak přes hodinu zpoždění.  Jedeme do Dačic k Lidlu. Mirka už nakupuje, my též pak. Jedeme ještě k Bille, lékárna je zavřená, ale Jakub mi aspoň ukázal, jak si napustit  do kola u auta vzduch. Dělávala jsem to přístrojem doma, natahovala jsem šňůru. Takhle se to tam jen vrazí a je to.

Udělali jsme si čaj a lebedili si u kamen. Doma hned Jakub začíná vařit polívku, tu svoji geniální polévku se zelím a čočkou, koupil si k tomu i koření, jalovec například. Já dělám ještě astrologii, výpisky pro výuku v Praze, Mira si čte u stolu. Jakub vaří a vaří, čočka nechce změknout, tak jsem řekla, že si zacvičíme teď, Jakub si totiž chtěl zacvičit jógu se mnou. Tak cvičíme při jídle. Mira je s námi v sednici a čte si. Cvičíme tu moji sestavu, co teď dělám, Self-reliance a liver. Je to dobrá sestava, první cvik je těžký, ale pak to působí velmi uklidňujícím způsobem. Jakub chce relaxaci s naváděním, má ji má. A pár minut meditace pro klidné srdce jsem dala.

Propadli jsme obžerství, ta polívka je děsně dobrá, jako minule, ještě se smetanou, já i Jakub jsme si přidali. Jakub zatopil v hostiňáku, naštípal dřevo předtím. Mira si jde odpočinout, já jsem se taky na půl hodiny natáhla. Pak hraju na klavír, asi tři skladby jen, při třetí toho měl pan Žolík, bývalý klavírní virtuoz už dost, přišel na mě vyskočit, ať toho už nechám a radši ho ňuchňám.

Natáčení hovorů

Jakub se pak pustil do natáčení, našteloval mě na druhou stranu stolu, řešil světla, až z toho vznikla prý dobrá kompozice.  Já píšu deník. Mira taky už jde za námi. Pak vypuklo natáčení a bylo to dobrý, protože Jakub i Mira měli dobré otázky, když jsem neveděla, co si o něčem myslím. Začalo to mým rozčilováním nad maskou Magorovy dcery, kterou jsem od jisté doby začala vnímat jako zabíjející, ale předtím mi hodně pomáhala v socializaci, k čemuž jsem se dobrala díky Jakubově otázce. Mira mluvila předtím o nějakém filmu a tak jsme se k tomu dostali. A o vnímání světa jsem něco mlela, že nejsilnějc vnímám budoucnost, ale ne konkrétně, minulost je vybledlá atd. O správcovství statku a že to někdo převezme po mně. O církvi jsem se taky rozkdákala, když mi opět položili dobré otázky, tak jsem řekla drsnou vizi, že se církev zabíjí a páchá zevnitř sebevraždu a pak z ní vyraší nová rostlina.

Byla to chvílemi až zajímavá alchymie, protože rozhovor plynul přirozeně a ze mě občas začalo lézt něco, co bylo vyvoláno dobrými otázkami od Jakuba a co bych jinak vůbec neřekla. On se umí ptát a mně nejvíc pomáhá, že mám svobodu reagovat zhnuseně nebo zamítavě na nějakou jeho otázku a on pak otázku obměňuje, až ze mě zase vykřeše energii odpovídat, v tom ping pongu toho mého zaražení a odporu, který přehodím na Jakuba, on mi to vrátí jinou otázku, z toho vzniká ta alchymie nové věci. Těšilo mě to celkem, každopádně mi to ani milimetrem nevadilo, jako se mi to pravidelně stává u filmařů, tohle bylo dobrý. Zajímavý pro mě taky je, že díky tomu, jak Jakub vnímá svůj vztah k Bondymu, já přijdu na to, jak to mám s Magorem. Mám to často o dost jinak, ale jen s Jakubem ty hovory vedou k tomu, že mi dojde, jak to vlastně mám. Mluvila jsem o té masce Magorovy dcery, a na samém konci jsem se ani nevím jak (díky Jakubovým otázkám) dostala k tomu, jak jsem děsně trpěla tím, když jsem dávala tátovi číst svoje texty a on to pak různě kritizoval, došlo mi, že jsem mu v tom nemohla nijak věřit, zato Janě Bauerové jsem v posouzení textů věřila vždy naprosto.  Spát jsme šli kolem jedné hodiny. Dala jsem si na chodbě ještě cígo.

Neděle 28. ledna

Měli jsme moc pěkný den. Mirka ale potřebovala už ráno jet, tak jsem ji akorát stihla vzít na vlak do Pěčína. Jakub jede rovnou taky, protože jsme si po cestě zpátky zajeli na mši za Satoriou do Kostelní Myslové, chvíli jsme ještě museli čekat v autě. Satoria mi při návštěvě v pátek slíbil jednu knihu, tak při vybírání příspěvků mi ji přinesl ministrant, to bylo vtipné. Po mši ale na nikoho nečekáme, protože jsme poněkud zmrzlí a jedeme si domů zatopit.

Zatápím, Jakub donesl dřevo, udělal taky vajíčka, tak si hřejeme záda a lebedíme si nedělně.  Já mám v plánu věnovat se nedělnímu studiu, těším se na to. Jakub se jde projít, dal si okruh do Zadního Vydří a vracel se přes Kostelní Vydří. Já se povaluju s Rudhyarem v posteli, čtu, propojila a upřesnila se mi jedna věc, udělala jsem si k tomu poznámky k případnému budoucímu semináři a jsem dnešním intelektuálním výkonem spokojená. Takže mám chuť i na procházku.

Jakub se vrátil, ale taky se mu chce ještě jít ven, tak jsem usměrnila kamna a vyrazili jsme o půl paté, zrovna když slunce začínalo zapadat. Byla to moc pěkná procházka, dávno jsem na žádné takové nebyla. Chtělo se mi jít a jít. A byla to první procházka s Jakubem, kterou jsme konečně taky absolvovali, on zná celý kraj výborně. Frodo nás šel vyprovodit za zahradu, pak už zůstal a provázel nás pohledem z té hromady dřeva. Jdeme do Zadního Vydří, pak směrem na Mysletice. Povídáme a zkoumáme krajinu. Vyprávěla jsem o té cestě, jak jsme kdysi asi tak kolem roku 1998 šli s Janou a Honzou Bauerovými krajem v okolí Vydří a přespávali venku, vznikl z toho pěkný nápad, že bysme něco podobného mohli udělat v srpnu znova. Že bysme šli ve čtyřech, Jana s Alešem. Vracíme se z Mysletic už za tmy, ale obzor je pořád světlý, různá světla po kraji, ani nevadilo, že jsme šli po silnici.  Vznikl z toho vhodný okruh na hodinu a půl, přemýšlíme, jak to ještě zkrátit, aby se šlo víc přírodou a nemuselo se jít přes Mysletice.

Kamna krásně vydržely. Jdu se natáhnout na půl hodiny, Jakub osprchovat. Pak si dáváme lekci jógy, tu krátkou proti stresu, budu ji učit zítra. Meditaci Pavan pavan k tomu, hledala jsem ještě jinou nahrávku.  Jakub se pustil do přebírání ledničky, to vykonal velké věci pro lidstvo, tedy pro statek. Taky umyl nádobí a krásně vyčistil dřez. Hraju na klavír, přehrála jsem všechny skladby, které umím zpaměti a cvičila místa, kde jsem udělala chybu. Koukáme se pak na mapu a plánujeme budoucí letní výlet, Jakuba hned napadla nějaká trasa, na Roštejn a pak Javořici. 

Pondělí 29. ledna

Jakub vstává později. Donesl ještě dřevo, pomyl nádobí. Dali jsme si ještě to jídlo od soboty, je to pořád výborné. Pak se už balí. Odvezla jsem ho k tomu židovskému hřbitovu, chtěl si odtud udělat ještě výlet a pak zpět do Brna. Bylo to velmi pěkné s ním a snad nám vydrží ten úmysl chodit na procházky, cítím že tady potřebuju tu krajinu teď víc začít poznávat, propojit se s ní, rozšířit si kořen ze statku dál.

30.ledna – 1. února. Sat Shabad

Měla jsem tu speciální návštěvu, přijela na tři dny moje učitelka jógy, Martina Krausová, která používá jméno Sat Shabad a tak jsem také zvyklá jí říkat, ačkoli to pro někoho může znít divně, ale v jejím případě to dává smysl, protože jóga a její předávání a učení je jejím životním posláním, spojeno ještě s léčitelstvím metodou Sat nam rasayen. Obojí studovala dlouhé roky. — Tady je její web www.satshabadkaur.cz

Přijela v úterý odpoledne a odjížděla ve čtvrtek po obědě. Měly jsem vskutku bohatý program a udělaly jsme si z toho takový jógový režim. Sat Shabad v úterý večer i ve středu večer v 18:00 učila online lekci jógy, takže jsem se k tomu vždy připojila jako student a užila si její lekce a pozici studenta místo učitele. Ráno jsme vstávaly nijak zvlášť brzo kvůli pozdnímu spánku (vedly jsme dlouhé hovory) a měly jsme společnou ranní sadhanu. Recitovaly jsme Japji, to je takový sikhský posvátný zpěv, který mám stále radši a recituju ho i sama (neodkládajíc při tom křesťanské modlitby, naopak se mi to vzájemně posiluje a komunikuje spolu velmi dobře), připojily jsme k tomu ještě vždy každá svoje tzv. pauree, tedy kousek Japji, který se recituje 11x. Já teď každodenně recituju osmé pauree, Martina pauree 34, a ještě 25, tak jsme to dávaly společně. Potom krátká devítimutová sestava, ale silná, na odstranění iluzorních slabostí.

Vymyslely jsme taky termíny na dva jógové semináře tady na statku, v dubnu a červnu, které si povede Sat Shabad a já poskytnu prostor. To je pro mě dobrá situace, pokud bych měla ještě něco vést, už bych vzhledem k tomu, jak se víkendy plní, byla přetížená. A pro statek je to zase cesta k nové věci, o které si myslím, že sem jaksi bytostně patří, ačkoli je opravdu naprosto nová nejen pro statek, ale i pro celý rod ze kterého pocházím.

Různé hovory duchovní a jógové

Přes den jsme vedly intenzivní a do hloubky jdoucí hovory týkající se všeho, co řešíme. O terapeutické józe, kterou teď začínám studovat, o různých lidech, o situaci v 3HO (Sat Shabad je teď předsedkyně), kauze s Yogim Bhajanem a jak na to reagovala 3HO na celosvětové úrovni, o novém webu 3HO, na kterém Sat Shabad pracuje; o učení jógy, jak řešit různé konfliktní nebo nepříjemné situace apod. Se Sat Shabad jsou hovory opravdu na dřeň a psychologicky prospěšné, probraly jsme i křesťanství a potíže v něm, spojování s fašismem apod. – Proložily jsme to vařením. Ve středu jsme vyrazily na procházku do Kostelního Vydří, obešly jsme klášter, zašly i do kostela, povídaly celou cestu.

Já jsem jí dala nahlédnout do astrologie a to bylo hodně přínosné pro mě (…). Také debaty o jednání z afektu, nejednat z toho afektu, nechat jednání na dobu, až afekt odezní, vnímat ho jen v těle, co to se mnou dělá, ale nejednat z toho! Proměnit ten problém a afekt modlitbou v lásku nebo ve světlo, předložit ho Bohu. Tohle téma řešíme už déle, Sat Shabad k tomu má naprosto vynikající postřehy a mohu ji zde skutečně brát jako duchovního poradce, páč přesně takhle se ty věci mají zpracovávat.

Sat Shabad vyprávěla, jak našla útočiště v té světové jógové komunitě 3HO, že si tam připadala, jako by se vrátila domů. Já jsem na to odpověděla, že jsem si takhle mezi jogíny nikdy nepřipadala, cítím se jako „příchozí zdaleka“. A Sat Sabad na to: „Ty nás nepoznáváš?“ Snažila jsem se zavtipkovat: „Ale jo, už se rozpomínám.“ Není to ale pravda, nerozpomínám se vůbec, jsem opravdu příchozí zdaleka, z křesťanského kořene, nerozpomínám se vůbec na nic, je to pro mě úplně nové. Spojuji křesťanský kořen s kundalini jógou a tohle nikdo nikdy v našem rodě nedělal a pokud existují minulé životy, tak ani tam. A pořád mám tajnou obavu, že jednou na mě někdo ukáže a odhalí: Ona není jedna z nás ! Zeptala jsem se Sat Shabad, jestli si myslí, že ty duše, které patří ke společenství, jsou pořád tytéž, nebo se k nim může přidat úplně nová duše. Připadalo mi, že ji taková otázka překvapila. — V našich hovorech proběhlo mnoho témat, některá hodně těžká a týkající se celé organizace 3HO. Nedá se o tom psát, protože to probíhalo i nějak přes podvědomí celé skupiny a kdo ví, co do toho všechno bylo zapojeno. V budoucnosti se ještě uvidí, jaký ta návštěva měla význam.

Únor 2023

Na stodole se zdárně pracovalo. Pokračuju v lekcích jógy na statku (a tak po celý rok). Pracovně se věnuju astrologii a také redakci Teilhardovy knihy Srdce hmoty. 
Pobyty: Tvůrčí 3, a 3 jen tak na vejmince. Komerční 3

Práce na stodole v únoru

• Zápisy z práce najdete zde: Přehled práce za rok 2024.
• 3. února: Zbyněk a klempíř Pavel
• 6. února: Zbyněk a ukrajinští kluci dělají betonový věnec
• 12. února: Zbyněk a Schlangerovi pracují na stodole
• 13-16. února: A konečně po čtyřech letech stodolu pokrýváme. Zbyněk, Jakub, Schlangerovi a já.
• 19. února: Zbyněk natírá plechy a přemýšlíme, jak uzavřít štíty
• 21. února: Zbyněk a Šimon, přestavují lešení a natírají hřebenáče

4. února. Pobyt na vejmince. Bára a kamarádky

Neteř Bára Veselá jezdí tak 2x za rok na víkend na vejminku pobýt s kamarádkami, ještě je asi nemám na webu zapsané. V deníku mám pěknou momentku, když tam s ní byla zrovna Klára Zažímalová: „Kamarádky jí už včera odjely, ale sama se tam nebojí. Frodík tam za něma chodil do vejminky a vracel se s navoněným kožíškem, to bylo velmi rozkošné, jako by chodil do kočičího salonu. Taky jsem jednou šla na půdu věšet prádlo, holky měly otevřené okno a Klárka tam zrovna hrála na housle. Tak statek poprvé od mého působení slyšel zvuk houslí, moc se mi to líbilo.“

5.–8. února. Tvůrčí pobyt: Klára Krásenská

Jdu ještě založit vrata lépe kamením, ony se jinak ve větru pořád práskají. Klára zrovna přichází, je to milá osoba, vyřizuje mi pozdravy od Evy Krásové (bývalá spolužačka z filosofie a teď Kláru učí) a Terezy Šustkové, přes kterou Klára vejminku našla. Ukázala jsem jí topení, kamna ale začaly čoudit jak ďas pekelný, to bylo trapný, Klára se naštěstí celkem bavila. Musím to jít zítra vymést. A tak se na statek dostala další básnířka. — Klára Krásenská (* 1995) vystudovala historické vědy na KTF UK a bohemistiku na FF UK. Působí jako knižní redaktorka, píše kritické texty o literatuře a příležitostně překládá. Její autorské texty dosud vyšly ve Tvaru nebo Psím víně, texty jiných žánrů připravovala dále také pro literární časopisy Plav nebo Lógr. Cyklus Mytologie lesa byl publikován ve sborníku Básne SK–CZ 2022. Debutovala básnickou sbírkou Mýtinami (Viriditas, 2023), je spoluautorkou knihy Teorém kamenné zahrady (UMPRUM, 2023).

6. února. Vymetání kamen

Přicházím se štětkou na vejminku vymést rouru, páč jsem na to zjevně zapomněla, a opravdu jo, roura je dost „prorostlá“. Frodo jde se mnou asistovat, Klára taky asistuje příležitostným půjčováním mobilu a svícením do roury. Povídáme si u toho. Mluvila o 3. symfonii Mahlerově, na kterou dostali studenti FF UK (Klára je odtud) vstup zdarma, na generálku, obě Mahlera milujeme. Ale Klára si zapsala špatný den… V rouře se mi zasekla štětka, naštěstí jsem ji dostala ven, Klára svítila. Při odchodu mi dala svoji sbírku Mýtinami, obálku si navrhovala sama, jej to moc krásné, redakci jí dělala Sylva Fischerová, tu jsem už dlouho neviděla. Klára i já máme stejné boty, Vasky, já jsem se jí začala automaticky cpát do jejích, ačkoli jsem přišla ve svých úplně zabahněných a omlácených pracovních, a ona měla krásné vyčištěné, ale podvědomí vida vasky, už se tam cpalo, a to dokonce 2x. Smály jsme se tomu.

8. února. Nepodařený odjezd

Kousek po dvanácté odvážím Kláru na vlak do Telče. Včera jsme se nesešly večer na popovídání, protože mně bylo špatně a chtěla jsem si lehnout. Tak jsem jí aspoň nabídla teď tykání a vyjely jsme a povídaly po cestě. Nu, daleko jsme nedojely. Před Mysleticema přestalo auto reagovat na řazení, na plyn, jako bych jela na neutrál nebo co, a rozsvítila se kontrolka mazání. Tak jsem zajela trochu ke kraji a zastavila, s tím není žádná legrace. Tak volám servis, co jiného, mám v pojištění odtahovou službu. Prý budou moct za víc než hodinu. Posunuly jsme s Klárou milého Felixe kousek na stranu (je těžkej, což o to), rozloučila jsem se s ním pravíc, že ho neopouštím, aby si jako nemyslel. Vymyslely jsme společně skrýš pro klíč, ve struze pod kůrou, kterou Klára našla ve vonícím lese vedle. Umístily jsme do patřičné vzdálenosti trojúhelník, nechala jsem blikat výstražná světla. Naštěstí se to přihodilo na rovince, ideální místo pro zastavení auta.

A pak jsme se vydaly zpátky do Vydří, páč to bylo asi tak 2 kilometry jenom. Vedle voněl les mokrým mechem a byla z toho moc pěkná procházka. Nejdřív jsme si vyprávěly zážitky, jak jsme se učily řídit. Celé to bylo nějak zvláštně pěkné i tajemné, takové podivné setkání duší, jako nutná náhrada za včerejšek. Hned u auta jsme se různě smály a Klára mi byla sympatická od první chvíle, co jsem ji viděla. Ale při těch hovorech jsme souzněly velice. V pohledu na přírodu a různé přírodní scény jako zdroj psaní, v pohledu na modlitbu. Klára mi svěřila, jakým způsobem píše básně, toho si cením moc, to není jen tak, dát nahlédnout do nejsoukromější dílny duše. A volně jsme mluvily i o našich zážitcích s psychickými poruchami, opouštěním těla a podobné. Klára studuje na FF UK a je teď otřesená taky tím střílením, jak tam ten člověk pozabíjel studenty. Něco trochu mi o tom zmínila, jak se pak setkávali a semkli společně se spolužáky i učiteli. Ještě jsem ji krátce pozvala na popovídání do sednice, uvařila jsem čaj, ale on jí jel autobus o půl třetí přímo tady z Vydří.

Klára píše velmi zvláštní básně, jejichž poetiku musím teprve prozkoumat, je to úplně něco jiného, než jsem kdy četla. Příroda tam hraje zásadní roli a to je pro mě nejdůležitější. Má to atmosféru toho mechového mokrého lesa z dneška, ta atmosféra se mi moc líbí. Bylo to dnes celé jako setkání s nějakou lesní bytostí, z lesního šera a vůně mechu to bylo celé utkané. Takový zvláštní „přírodní“ průnik dvou duší, ne celých duší samozřejmě, ale nějaké dva proužky si podaly ruce před neprolomitelnou hradbu, kterou vnímám u všech lidí velmi silně. Tady se našel nějaký proužek, který vylezl ze mě ven a podal si ruku s proužkem druhé duše. A pak se zase volně a svobodně rozpletly a pokračují si každý svou cestou, ale usmívají se oba, snad, ten můj jo.

• Klářina sbírka Mýtinami byla v soutěži Magnesia Litera za poezii a nominována v kategorii DILIA Litera za debut roku.
• S Klárou vyšel také rozhovor o činnosti Dominikánské 8 ve kterém použila fotku okna z vejminky ve velmi poetickém kontextu.

13.–14. Jakub Fišer a pokrývání stodoly

Dnes je velký den, páč zase pokrýváme a spějeme k dokončení. Je tady od včerejška Jakub Fišer, kterému se naštěstí podařilo přijet z Brna, čekal tam v pohotovosti asi přes týden, já jsem mu podávala zprávy, i Zbyňkovi volal, a chtěl prostě vychytat tu situaci, kdy dokončujeme pokrývání stodoly, naše čtyřleté dílo – aby to mohl točit do svého filmu o Vydří. — Zbytek zápisu je v textu Přehled práce v roce 2024.

(Zde jen poznámka k večeru, o práci je v pracovním zápise) Dali jsme si s Jakubem sestavu na záda a opět jsem se divila, jak je to cvičení zázračná věc, úplně mě to přeladilo. — Pak máme opět pěkný večer, Jakub pracuje na nějakém emailovém vyřizování, já píšu deník, prokládáme to hovory. Jakub pak řešil ten soubor s těmi rozhovory s pamětníky, jak to připravit pro sazbu, tak jsem mu řekla své profesní znalosti z branže a připravila ukázkový soubor, v jaké formě to k sazbě poslat, mohlo by mu to ulehčit práci.

26.–29. února. Alžběta

Před půl devátou jedu pro Alžbětu do Telče. Přijíždí sem na takový regenerační pobyt, dá se říci, měla teď období plné změn a dělá jedno důležité rozhodnutí, tak si to chce asi nechat projít hlavou. Chce dělat sociální práci a bude tam dělat přijímačky, rozhodla se nepokračovat v samostatné filosofii. Nu, ráda ji vidím, to tedy vskutku jo. Je mi s ní dobře. Povídáme o životu cestou. Alžběta bude spát v hostiňáku. Já se hned vrhám do práce, musím na sebe uvalit velmi přísný řád, abych všechno stíhala, ale s Alžbětou to jde, protože ona nechává člověka úplně v klidu existovat, aniž bych měla třeba výčitky svědomí, že se jí nevěnuju dostatečně nebo tak něco. Žolík čekal venku a nadšeně ji vítal, což bylo zajímavé, páč on je vůči cizím velmi obezřetný. Alžběta je holt kočičí člověk.

Říkala, že si chce rozdělat „uvítací oheň“, to je pěkné. Pravím na to, že ohně mám ráda, když mě nikdo nenutí u nich být. Napsala jsem si deník a pak se mi už k ohni chtělo. Poseděly jsme tam až do půlnoci přibližně a bylo to pěkné. Takový předjarní oheň už, dřevo bylo hodně vlhké, Alžběta ho tam sušila všelijak. Na nebi měsíc dva dny po úplňku, v krajině znatelně se probouzející jaro. Mluvily jsme o studiu filosofie, babičkách a jejich vzpomínkách, snech a jejich důležitosti, plánech do budoucna, Alžběta totiž přemýšlí, co dál dělat. (Konec)

Úterý 27. února

Pěkný den dnes, plný krásného řádu a předjarní atmosféry. (…) Alžběta udělala k snídani ibiškový čaj, překvapilo mě, jak je to břitce výborné. (…) Ještě vyřizuju různé platby, pak se konečně pouštím do přípravy výuky [3. ročník astrologické školy]. Zabrala jsem si stůl u okna a prostor u tabule, kde si kreslím různé nákresy, chodím, přemýšlím a zapisuju to do prezentace do Canvy. Alžběta je u velkého stolu, něco si vyřizuje a čte a taky udělala kafe. Koláče jsme měly makové, co včera přivezla. Velmi dobře se mi tu s ní žije, protože místo toho, aby mě to odvádělo od práce a vedlo k roztržitosti, můžu se naopak soustředit víc. Nepřerušuju činnost hraním na klavír, čučením na internet a podobně. Zopakovala jsem si harmonické řady aspektů a přišla jsem i na nový postřeh ohledně rovnováhy.

Alžběta pak jde hrabat listí, jdu jí to ukázat. Před čtvrtou se k ní připojuju, jde to dobře, Alžběta pak šla ještě k večeru a hodně se to pohnulo. Odváží hromádky na ten nový kompost. Jdu se před stmíváním pomodlit nešpory dozadu za zahradu. Hoří tam v polích dva ohně, úplně mě to fascinuje, vlastně nic zajímavějšího nebo přitažlivějšího v této realitě si neumím představit, je v tom Ten jeden příběh… nevím co. Modlím se k Bohu, aby mi umožnil napsat před smrtí Ten příběh, největší a nejhlubší příběh mého života, který by překonal všechny ostatní knihy, co jsem napsala. Ale hned dodávám, ať je to tak, jak chce on, jestli to nemá být psaním, ať mi umožní vykonat Tu věc, Moji věc, Největší věc. Nemohla jsem se od té scény odtrhnout, bylo v tom To Jediné (Teilhardovými slovy přibližně), co celý život hledám.

(…) Alžběta mezitím vaří polívku a vytvořila dočista geniální pokrm. Taky dovezla děsně dobrej zelenej čaj. Pravím jí v legraci, že by se měla živit tím, že si otevře bistro. Je tu vedro, 24 stupňů, ale to nevadí. Hraju na klavír delší čas, cvičila jsem taky přes den Turecký pochod. Pak rozprávíme nad astrologií. Ukázala jsem Alžbětě, jak funguje horoskop, na jejím příkladu. A vzešly z toho osobní hovory o vztazích, Anežce, normách společnosti, mé masce ženské schránky, vztazích (…)

Středa 28. února

Zdály se mi zajímavý sny, vyprávíme si sny s Alžbětou. Mně se zdálo o Milanu Machovcovi, že zabíjel nějakou rybu, která zpívala i ještě po smrti: „Smrtí neusneme, chá chá…“ Celý den je zataženo. Jdu se pomodlit dozadu ranní chvály, kocourci se mnou. Pak se věnuju přípravě na výuku astrologie. Alžběta zase uvařila dobrej zelenej čaj a kafe. Čmárám si na tabuli a přemýšlím, prokládáme to debatami, Alžběta mi pomohla s ujasněním toho rozdílu mezi člověkem a zvířetem, zapsala jsem si to do přednášky budoucí [chystám si přednášku o Teilhardovi]. Zkoumám dnes harmonii, čtu si něco o frekvencích, abych si ujasnila znamení Vah. Nakonec jsem se k něčemu dobrala díky Goeseové.

Ohříváme si tu polívku, co Alžběta včera uvařila, to je dokonalá harmonie, nesmírně mi to chutná, to my hedonici rádi. Alžběta dnes hodně hrabe listí, já jsem se k ní připojila na hodinu ve 4. Už je hotovo tak ¾ zahrady, vypadá to dobře. Odnosily jsme i nějaké křápky. Alžběta taky poskládala prádlo v hostiňáku a řešily jsme vejminku, nanosila jsem tam už věci na pátek, kdy přijedou ženy z Mikro teatra. Jdu na hodinu dělat heslář k Teilhardovi. A na půl hodiny se natáhnout. V 7 cvičíme sestavu na druhou čakru, přepočítávala jsem ještě srandovně časy. Alžběta se u cvičení občas směje, ta sestava tak prý působí. Dáváme meditaci na řešení vnitřního konfliktu, Alžběta dala celých 15 vteřin v zádrži po výdechu, dělalo jí to dobře, tak jsem jí meditaci dala sebou.

Napsal jsem deník a jdu hrát. Alžběta poslouchá. Dnes má v Praze koncert ten Melnik, na kterého Alžběta chtěla jet odsud, ale já jsem to zamítla. Tak řekla aspoň, že si mám představit, že jsem Melnik, což bylo vtipné.  Zahrála jsem taky s plným nasazením Vzpomínku a dosti mě to rozechvívalo, tak jsem se různě ovládala přitom. Alžběta zase pak rozdělala oheň, jdu si tam sednout, vedeme pěkné řeči až do půl jedné asi, o kočkách taky hodně a jejich podstatě a zvycích.

Čtvrtek 29. února

Od včera na mě jde nějaká nachlazenina, Alžběta to má taky trochu, ale tělu se daří to překonávat. Lezu ven kousek po deváté. Zase si tu pěkně žijeme, já pracuju na přípravě na astrologii, ale prokládám to už úklidem, páč je taky večer jóga. Vysávám a vytírám v sednici a poklízím. A řeším průběžně, co je to harmonie na příkladu Vah a snad jsem teda na něco málo přišla, ale ještě bych si to potřebovala probrat. Alžběta hrabe listí ještě a odvozila ho i ze zahrádky vejminky. Já řeším prádlo taky. Alžběta mi velice pomohla s vejminkou, povlekla všechny tři postele a vytřela tam. Vařím k obědo-večeři brambory, Alžběta k tomu pak udělala dip.

Večer je jóga, Petra i Renata se omluvily, jsou nemocné, přijel jen Honza, vypráví nám o svém půstu a jako vždy se velmi soustředí na lekci. Alžběta taky cvičí. Děláme tu kriju na druhou čakru, stejnou jako včera. Chtěla tu lekci sebou, ofotila si ji. Při relaxaci přiběhl Žolík, nesl v hubě rejska a milý rejsek hned vběhl Alžbětě do kalhot. Ona to kvitovala zcela stoicky jako pravá jogínka, jen si rejska vytřepla z nohavice a pokračovala v relaxaci, tedy až poté, co si rejska Žolík vylovil zpod její karimatky. Meditaci dávám Na řešení vnitřního konfliktu, jako včera.

Další den pak odjíždí, zrovna když na vejminku přijíždějí další návštěvníci. Alžběta odjíždí. Pomohla mi ještě nanosit dřevo a něco i poklízela, díky ní to šlo dobře a rychle. Řekla, že se tady uklidnila, což mě potěšilo, páč to byl důvod, proč přijela. Odjíždí autobusem nějak kolem jedné hodiny či co. Bylo to dobré soužití, Alžběta je totiž sama taková klidná duše – tak nazvala nějakou svoji kamarádku, ale platí to i o ní.

Březen 2024

Na stodole Zbyněk dokončil připevňování hřebenáčů. Mořím se s přípravou přednášky o Teilhardovi a pak pracuju na knize Srdce hmoty. Renovuju vše kolem eshopu s obrázky. Zkouším vysílat lekce ze statku online. Pokouším se nechat opravit čističku, marně. Ale začíná jaro.
Pobyty: Tvůrčí 3. Komerční 7.

• Práce: 15. března: Zbyněk rozřezává staré trámy ze stodoly
• 23. března: Zbyněk, Pavel a Honza dávají poslední plechové hřebenáče na střechu stodoly, následuje nečekaná hostina.
• Podrobné zápisy viz: Přehled práce za rok 2024.

1.–4. a 7.–10. března. Tvůrčí pobyt, divadlo Mikro-teatro

Dnes přijíždí na vejminku na tvůrčí pobyt parta z brněnského Mikro-teatra. Minulý rok tady připravovaly holky hru Co je v bytí nelze odejmouti, a tentokrát přijely promýšlet další hru, Hrdinky smíření  Přijeli Eva Lietavová, Patrik Boušek a Veronika Všianská. Ukazuju jim nejdřív dřevo, pak se jdeme podívat na půdu i do stodoly, vykládám o záměrech. V sednici sedíme, dáváme si kafe a povídáme. Obhlédli taky sednici, jestli by se tam ta hra vůbec dala hrát, v květnu by se totiž měla hrát na statku. Rozhodli se, že uvidíme, kolik se přihlásí lidí a podle toho se bude hrát buď na půdě, nebo v sednici. Hra Co je v bytí se prý hrála už asi 11x, má to úspěch a různé farnosti a místa si představení žádají zahrát a zvou si Mikro teatro hru provést.

Pátek 8. března

[7. března se ještě vrátili na vejminku Patrik a Eva. ] Eva s Patrikem uvařili těstoviny, tedy Eva a napadlo je, že bysme si to mohli sníst všichni u mě. To jsem ocenila, páč nemusím vařit. Přinesli to s hrncem, poseděli jsme u oběda pozdního a povídali si, co děláme a jak nám to jde. Patrik by se taky rád připojil k nějaké brigádě tady a zrovna v tu chvíli mi psala Aneta od „Brňáků s vínem a poezií“, že potvrzují termín, tak to byla vtipná synchronizace. K nim by se totiž Patrik dobře hodil. Taky bylo hezké, jak říkali, že když přijeli ve čtvrtek v noci, připadalo jim, že ani ty čtyři dny od víkendu neuplynuly, jako by pobyt nepřerušili. — Pracují na scénáři hry, představení by mělo být už v červnu. Frodo šel zase večer za nimi bydlet.

• Mikro-teatro má svůj web, kde je jejich program pro děti i dospělé i různé kurzy, které nabízejí.

Nové logo pro eshop Obrázky od Juliany

Grafička Kája Nixová udělala moc pěkné logo pro eshop a v květnu potom ještě letáček. Celý provoz eshopu nastavuju na „vyšší level“, řeším reklamy na Seznamu i Heurece. Prodej máminých obrázků je z hlediska mých živností hlavní zdroj pro rekonstrukci stodoly. — Tady je odkaz na eshop.

15. března: zrušená akce s jógou

(Úryvek z deníku) „Volá mi taky Sat Shabad, páč dělá letáček na tu naši dubnovou jógovou akci. Moc dobře se jí podařil. Je to první akce, kterou tady vyhlašuju pro veřejnost. Je to symbolické a mystické. Velmi důležitá věc pro mě i pro statek. Snad se nám někdo přihlásí…“ — (Dodatek) Dopadlo to ale nakonec tak, že jsem akci zrušily, protože se přihlásili jen dva lidi, a Sat Shabad řekla, že se jí kvůli tomu nevyplatí jezdit, což je pravda. A mně zase došlo, že akce, na kterých je přísně zakázáno dát si byť jen kapku alkoholu, na statku vlastně nechci. Chci, aby to bylo na každém, svobodně, žádná taková pravidla tady neumím mít. Mám jiná pravidla, každý máme nějaká a je dobré si uvědomit, jaká chceme a jaká ne.

20. března. Návštěva: Luboš Krumphanzl

Zastavil se tady Luboš Krumphanzl, se kterým jsem tu kdysi začínala opravovat. Byl první, kdo přijel v roce 2012 na pomoc, předtím jsme se neznali. Stavěli jsme spolu rozbořenou zeď v hostiňáku, opravovali zeď na půdě, vyčistili podlahu ve Skalákově síni. Je to úplná prehistorie a ty vzpomínky už mají své trochu legendární kouzlo. Jel s ním děda jeho ženy Šárky. Ukázala jsem jim půdu i stodolu, povídali jsme, v sednici pobyli, všechno viděli. Luboš mi přivezl k podepsání knihy, koupili si jeden obrázek a jeden (mořského koníka) jsem jim dal jako dárek pro syna Ondřeje. Ráda jsem Luboše viděla, vypadá asi pořád stejně a připadalo mi, že je spokojený.

28.–31. března. Martina Hanusová přijíždí na Velikonoce

Rozkvétá ten špendlík za vejminkou, vpravdě velikonoční, a dnes tam přijela velmi milá paní, moc jí to přeju, je to nejkrásnější čas ve vejmince. Když jsem ji tam už za tmy vedla, hned si toho kvetoucího stromu všimla, říkala mu třešeň a řekla, že pod jednou třešní je pohřbená nějaká její kamarádka. Bylo to tajemné a dobré, připadalo mi, že s tou paní jsme naladěny na dokonale ladící frekvenci a že měla přijet přesně v tento čas. Na nic víc jsem se neptala, nic nepotřebuju vědět. Kocourci jí tam hned vnikli, poznali, že je kočičí podstaty. Dokonce i Žolík, to nebejvá.

29. března. Velký pátek

Po návratu si jdu odvézt pár koleček dřeva, co se suší. Martina z vejminky sedí na zahrádce, povídáme si a pak mi jde pomoct s vožením. To ještě žádný komerčník neudělal. Je z Charity, říkala jsem jí, že mohla mít pobyt zdarma, ale nechtěla. Vypráví mi dobrou historku o stopařovi, který z ní vymámil peníze. Oceňujeme jeho úsilí. Tahám kocourkům proutek po zemi, aby se vylítali. A jdu si taky zatopit. Martina pokračuje ještě chvíli ve vožení.

30. března. Bílá sobota

Vymyslela jsem, že si zřídím kancelář ve stodole! Vždyť je tam už střecha! Udělala jsem si čaj (Hojichu od Alžběty), donesla židli, vzala Machovce a skoro hodinu četla nahoře v patře, nohy v dece zabalené. Bude tam absolutně dokonalá kancelář filosoficko-astrologická. Kocourci tam leželi se mnou jako jeden muž. (…)

V 8 začíná v Kostelní Myslové mše. Martina z vejminky chtěla jet se mnou, jedeme Felixem, už se stmívá. Cestou jsme si začaly povídat a máme úplně stejné názory, těžko snášíme nesnášenlivé řeči o menšinách v kostele, četly jsme stejné noviny apod. Jsme nějak stejně naladěny, či co, je to docela zajímavý někoho takovýho poznat. Martina říká, že na vigilii byla asi dvakrát v životě. Vedle kostela za zdí je už rozdělaný oheň, lidé se scházejí. Vzala jsem si tu židovskou svíčku od té Idy, ale pak jsem rychle zjistila, že má 4 knoty, plamen hořel jak blázen a tekl mi z toho na kabát vosk. Zůstala jsem tedy vzadu a sfoukla to. Přemýšlela jsem, jestli to není nějak symbolické. Něco jako, že si nemám brát cizí svíčky, z cizího zdroje.

Bylo to dobré celkově, jen nic moc necítím, ale pak mi došlo, že to je právě dobře! Bylo všech 7 čtení, sedím vzadu, Martina šla do lavice. Já se můžu různě po svém ošívat a čistit vosk z kabátu a přemýšlet. Bylo to takový jako čistý neemocionálně, ale dobrý, ne vyprahlost, to právěže vůbec ne, něco jako „čistej plac“. Po přijímání říkám Pánu: „Tak se mnou něco udělej.“ Chci mu nechat prostor, úplnej, kdo ví, jestli se mi to takhle někdy podařilo, měla jsem opravdu dojem jakéhosi prázdného místa, které čeká. A pak něco ve mně dodalo: „Ale ať je to velký!“ (Jako to, co ze mě Pán udělá). Mám v sobě nějakou novou sebedůvěru, nový humor, novou sílu. Zazpívala jsem si ráda Aleluja, živ buď. Ale většina nápěvů v Myslové je mi neznámá, což ubírá na prožívání liturgie. Satoria se krásně usmíval na lidi, na mě taky hodil ten svůj nakažlivej úsměv, když odcházel po mši s misálem nad hlavou. — Jedem zpět a zase povídáme stejné názory. Martině se vigilie asi moc líbila, jak naznačila.

Neděle 31. března

(…) Jedeme s Martinou z vejminky na mši, ona řídí. Není tam Satoria, ale ten mladej z Kostelního, ten je dobrej. Jdu i k přijímání k němu. Obcházíme kostel, ukazuju Martině ten dvorek s příběhem, všechno to chápe, je to zvláštní, jako by se dívala na svět podobnýma očima. V autě jsme si pak začaly tykat, páč to už nešlo dál. Pozvala jsem ji na večerní posezení. To jsem ještě nikdy s žádným „komerčníkem“ neudělala. Zvu ji ještě, ať si přijde pro beránka.

(…) Martina se jde projít, ukazuju jí půdu a stodolu. (…) Přijíždí na návštěvu Marta s Danem, Adélou, Radek a holky. Poseděli jsme u stolu, jedli beránka, Marta mi přinesla zbytky jídla, paráda. Dan vypadá jako vzorný tatínek, stará se o Theu, která mu sedí na klíně a všechno ji zajímá, Adéla je venku s Matějem. Pak ukazuju Danovi stodolu taky a povídáme si o provozu vejminky a ubytování tam. Byla jsem ráda, že mu to nepřipadá moc drahé.

(Výroční zpráva) Pozvala jsem Martinu na večerní posezení a pak mě napadlo, že si uděláme oheň. Pro ni to byl první letošní. Bylo to dobré posezení, hodně zajímavý hovor, protože se ukázalo, že Martina je ředitelka pečovatelské služby. No a už to jelo, já jsem vzpomínala na pečovatelky, co mi sem chodily, rozebíraly jsme, jak to funguje, bylo to hodně zajímavý. Martina donesla sedmičku vína. Bylo moc příjemný mluvit s někým, kdo tak přesně rozumí situaci pečující osoby, taky mi řekla o nových výzkumech v oblasti frontotemporální demence, prý se ukazuje, že je to častější než Alzheimer, no potěš Pánbu… Líčila jsem jí, jak je to pomocí klasických testů na Alzeheimera neprokazatelný, bylo opravdu tak dobrý mluvit s někým, kdo do toho vidí. Jak nás tehdy na gerontologii vyhodili s tím, že máma je úplně zdravá, obvoďák nám nevěřil, že jí něco je… Rozebíráme kde co z našich životů i ze světového dění trochu. O náročnosti šéfování taky. Martina si taky dokončuje školu a chtěla by víc působit v sociální politice. Jdeme spát ve 12. Jsem ráda, že jsem Martinu poznala, bylo to dobré setkání. — A také uklidila všechno zbylé nařezané dřevo od Zbyňka do dřevníku, tím mi dost pomohla.

Duben 2024

Pracuju na rejstříku k Teilhardově knize Srdce hmoty. Občas už používám "pracovnu ve stodole", vznikl tam naprosto úžasný prostor pro práci i odpočinek. Natíráme hřebenové plechy. Ke konci dubna začínám kosit. Nalezení další tiskárny pro obrázky na hliníku. 
Pobyty: Tvůrčí: 4. Komerční: 7

• 3. dubna: Zbyněk a Schlangerovi přidělávají hřebenáče na střechu stodoly
• 7. dubna: Alžběta natírá zbylé plechy na střechu stodoly
• 9. dubna: Zbyněk začíná dělat příčky na letní půdě
• 14. dubna: Zbyněk s Honzou odvážejí křápy
• 24. dubna: Františka naklepává kosu a začíná kosit
• Podrobné zápisy z práce jsou v textu Přehled práce za rok 2024

5.–8. dubna. Alžběta

Počasí je dokonalé, ale vypadá to spíše jako květen, prý je to všechno o měsíc dřív. Kvete nádherně třešeň za stodolou. Špendlík pomalu odkvétá, shazuje lístky, pokrývá jimi zem a vypadá to jako v ráji, zenová zahrádka tam vznikla. — Dnes přijela Alžběta na víkend, původně to bylo myšleno tak, že tady bude taky ze soboty na neděli dělat společnost kocourkům, ale já nakonec pojedu do Prahy zítra jen na otočku. Jsem ovšem ráda, že tu Alžběta je. Přišla pěšky z Dačic nějak po šesté hodině. Večer si děláme oheň, já jsem se vypravovala nejdřív do Prahy a řešila všelikou úřední agendu, Alžběta oheň rozdělala, pak sedíme a povídáme. O té chystané jógové akci jsem jí něco vyprávěla a různé. Píšu si pak taky u ohně deník, Alžběta si čte nějakou knihu. Jdeme spát před dvanáctou.

Sobota 6. dubna

[Vracím se z Prahy] Alžběta zrovna chystá oheň. Uvařila jídlo, velmi dobré, o kocourky se postarala. Je pěkné vracet se domů, když tam člověk zastihne člověka, který je takhle schopný a vytváří domácnost. Je mi to vzácné, že. Zahrála jsem tedy na klavír, aby bylo kultuře učiněno zadost. Alžběta měla v sednici kytaru a říkala, že taky zkoušela hrát na klavír. Pak dlíme u ohně, Alžběta píše motivační dopis na přijímačky (psychoterapie a inovace v sociální práci), já jsem si napsala deník. A povídáme. Ozývají se žáby, počasí je podivné, v Praze kvetou šeříky, je to hodně posunuté. Spát jdeme kolem dvanácté. Vedeme předtím psychologické hovory, Alžběta se umí dobře ptát. Přiznala jsem svoji „lásku k nicotě“, o tom ví jen Jana.

Neděle 7. dubna

Pěkně si tu žijeme. Alžběta natírá průběžně ve stodole ten plechovej hřeben na stodolu, šla jsem si tam zřídit studijní nedělní prostor a sníst snídani. Ležím na vyhřáté dřevěné střeše a čtu Rudhyarovu Astrologii transformace. Pak tam průběžně žijeme až do půl paté asi, odešly jsme se každá naobědvat, ty těstoviny, co Alžběta včera uvařila. A pak obě studujeme, Alžběta materiály k sociální práci, já Rudíka. (…) Stromy kolem kvetou, je to ráj. Přinesla jsem tam taky čaj a stůl, a pak nakonec kafe.

Jdeme se projít kolem půl paté. Fotím si krajinu, to dvojí bílé kvetení – třešně i ty „křoví“ po krajině – je zajímavost, a vypadá to trochu apokalypticky s tím teplem. Filosoficky také hovoříme, bylo to dobrý, protože jsme něco vymyslely, co bych ráda použila do toho Teilhardovského kurzu. Při rozhovoru o tom ideálu čisté nebo normální společnosti Alžběta zmínila knihu Bruno Latoura Nikdy jsme nebyli moderní a mě tam něco hodně zaujalo, co o tom říkala. Jdeme do Zadního Vydří a pak doleva a přes pole, zkoumáme krajinu, je to pěkné. U potoka jsme chvíli zůstaly, Alžběta hledá strom, na který by vylezla. Kvetou tam blatouchy a sasanky. — Po návratu jdu cvičit na půdu, Alžběta ještě dokončuje ve stodole ty plechy, fotí Žolíka koukajícího z půdy. Dala jsem si tam sestavu na bod středu, co budu zítra učit. Alžběta uvařila večeři děsně dobrou, rýži s pohankou a jablky. Taky ve vejmince svlékla peřiny. Já je pak jdu odnosit. Hraju na klavír, Vzpomínku jsem dala.

Rozdělala jsem oheň a sedíme tam, Alžběta kouká do knihy o psychologii, kterou jsem jí vytáhla z knihovny, já píšu deník. Byla legrace s klavíristou, který hraje na klavír pod vodou, Alžběta nejdřív nepřesně pochopila, co říkal jeden klavírista v anglickém rozhovoru a já jsem si představila, že hraje celý pod vodou, no byla to legrace. Alžběta vymontovává ráčnou kliku od okna, které spaluje. Trpím teď se svým kouřením, protože z těch klasických cigaret mi je už hodně špatně, i když jsem kouřila jen dvě v noci, a tabák mi připadá, jako bych nekouřila vůbec. Nebaví mě to vůbec. Alžběta mi pak ubalila jedno vzorné cígo, tak to mě mírně potěšilo, ale je to chmurný. — Další den jsem ji pak odvezla na vlak do Pěčína.

11. dubna. První letošní lekce jógy na půdě

Lekce je v 6 večer, nejdřív přichází Honza, přivezl další vlečku koňského hnoje, bude tu dělat záhon, tak chvilku povídáme. Jdeme dnes poprvé v tomto roce cvičit na půdu, uklidila jsem to tam předtím trochu, je to pěkné. Přichází Renata, ta má často takové vtipné hlášky. A pak ještě přišla Petra a vzala sebou i svoji maminku, sousedku. Cvičíme lekci na trávení, dávám delší relaxaci a pak místo vybrané meditace zkoušíme hluboký jógový dech, protože paní Navrátilová řekla, že neumí dýchat. Ano, to je nejčastější problém, svoji mámu jsem to taky musela učit, hodně lidí nezná to brániční dýchání, to je ale základ všeho. Bylo to pěkné dnes. Paní Navrátilová se přišla podívat, jak to vypadá, jestli bude chodit nebo je, je na ní, ale byla jsem ráda, že přišla. Má to ostatně blízko. S Honzou si pak dáváme večeři, on zase přivezl ty svoje brambory s dipem a zeleninou, výborné to je, hovoříme a hodujeme. Jak zašlo slunce, tak se ochladilo, jsme v sednici.

14.–17. dubna. Tvůrčí pobyt: Anna Štičková

Dnes přijíždí na statek na tvůrčí pobyt Anna Štičková, znám ji z knižního okruhu. Bude tady pracovat na své sbírce, chce ji dát dohromady, aby mohla žádat o grant na vydání. To je velmi dobrá práce do statku. Snad jí to vyjde. Jedu ji vyzvednout do Velkého Pěčína, ona ovšem přijela do Malého Pěčína, tak jsme se s Felixem aspoň projeli po cestách i trochu necestách a bylo to pěkné. Potkala jsem Annu na cestě prašné, naložila ji, jedem, hovoříme o všem možném, Anna tady byla naposled se Sylvou v lednu. Ukazuju jí, jak to funguje ve vejmince, dělám hraničku na zatopení.

Vyrazily jsme na procházku do Zadního Vydří a ten okruh zpátky po polích, kam jsem šla před týdnem i s Alžbětou. Ta příroda je teď úplně překypující, je to jako duben a květen dohromady, zamýšlíme se nad tím, co bude v létě a pak i nad světem, jestli bude třetí světová válka či co, a o možnosti emigrace. Já narovinu říkám, že to mám jasný: neodejdu, statek je můj kořen, duše mi tu zapustila kořen tak mohutný, že to nelze změnit, aspoň tak mi to připadá. A taky to máme v rodě: neutíkat, zůstat, i kdyby to znamenalo vězení (s čímž já furt tak nějak i počítám…). Anna zase říká, že oni mají v rodě zakořeněno, že je třeba utéct včas a nějací předci to nestihli před nástupem Hitlera, jen o několik dnů. Takže ona řeší, jestli to tady bude za chvíli třeba jako na Slovensku, tak kdy utéct, aby to stihla. Ale ono asi ani nebude už kam utéct, jsme se shodly. Anna pak přiznala, že ztratila víru v lidstvo. Mně stále trvá moje energie a víra ve svět, i lidstvo, spíše se to s prohlubující krizí vzmáhá hodně silně a narůstá. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Jdeme po poli, překračujeme potok, Anna vypráví velmi zajímavé věci o životě velryb, je to její koníček. Také byla v Izraeli v únoru, má tam příbuzné a dělala tam ten svůj projekt, výzkum o malých nakladatelstvích. Nakoupily jsme ještě společným úsilím v Rohlíku. Já pak jdu cvičit na půdu. Večer jsme si daly ještě cígo na zápraží a rozešly se do „svých domovů“ za svými činnostmi. — (17. dubna jsem ji pak odvezla do Telče na vlak. )

19.–20. dubna. Tvůrčí pobyt: Tereza Šustková

Na vejminku přijíždí na tvůrčí pobyt básnířka Tereza Šustková, o níž lze říci, že je pravidelnou návštěvnicí. (20. dubna) Na vejmince je Tereza, přijela ji navštívit Marta. Dovezla mi rozkošnou večeři, spoustu dobrých sýrů, nakrájela, připravila, salámek jakýsi, dobré víno, pochvalovaly jsme si tento hédonismus. Taky kytku do vázy. A pak šla za Terezou do vejminky, Tereza si tam poustevničí se synem, líbí se mi, že se tady někdo může takhle zašít.

21. dubna. Sbírka Koutnice

Tereza se pak stavila ještě v sednici, aby podepsala pro Martu další výtisky své nové sbírky Koutnice. Jednu mi taky věnovala a celá sbírka je mi kupodivu věnovaná, to je pěkné. Povídáme si chvilku o tom, jak se přírodniny promítají do psaní, ten špendlík za vejminkou a Tereza má v koutnici prý tu meruzalku. Ukazuju jí kozlík a babku na klepání kosy. Pak odjíždí brzo. Říkala, že Vydří bylo pro utváření sbírky hodně důležité.

26.–28. dubna. Tvůrčí pobyt: Lukáš Trejbal

Na vejminku přijíždí Lukáš Trejbal, bude tady něco psát. Nevěděl, že umělecké pobyty jsou zdarma za pomoc s prací nebo dobrovolný příspěvek, tak normálně zaplatil. Ukazuju mu topení v kamnech a i spadlou pravou část stodoly, kde dřív stávalo podium. Hrál tady totiž asi 2x s kapelou, když bývaly festivaly.

27. dubna. Jabloň a klavír

Lukášovi přijela přítelkyně, sedí na zahrádce a povídají si tam, zahrádka je osvětlená, nedaleko kvete jabloň. Já mám naprosto nespolečenskou náladu po tom celém dni online, tak jsem je ani nešla pozdravit. Ale šla jsem si zahrát na klavír a nechala otevřené okno. Přehrála jsem 4 skladby, které mám nejradši, Kánon v D dur, River flows in you, Passacagliu (tu jsem hnusně pletla), a na konci Jeřábkovu Vzpomínku na Jadran. Třeba to bylo slyšet i za vejminku, já nevím, jak to je. Takovýhle kontakt s lidmi mi občas přijde nejlepší. Nechci jim dávat své plytké řeči, ale hudbu z okna ráda. Já osobně bych to v noci s rozkvetlými stromy ocenila nejvýš. Některé lidi to nezajímá. Nebo to není slyšet. Ale to se nikdy nedozvím, jak to kdo vnímá a ani to vědět nepotřebuju. Takové dary se dávají krajině  zdarma a bez zpětné vazby, protože to pramení z čirého zdroje bytí, kterého je nekonečně dost. [Při úklidu jsem ve vejmince našla vzkaz od Věry, děkovala za hudbu, takže to opravdu bylo pro někoho. Ale nemůžu ten pěkný vzkaz najít, chtěla jsem ho sem přepsat.]

Květen 2024

Už běžně pracuju v "kanceláři na půdě", je tam dokonalé pracovní prostředí s výhledem na dvůr. Dělám na Teilhardově knize Srdce hmoty. Chystám statek na divadelní představení na půdě. Natočila jsem jednu lekci jógy na video a koukají na to ti, kdo tu se mnou cvičili. Je finanční krize, ale zachraňují ji rezervace na vejminku.
Pobyty: Tvůrčí a delší návštěvy: 15. Komerční: 9

• 7. května: Příprava půdy na divadlo
• Podrobné zápisy o práci jsou v textu Přehled práce za rok 2024.

9. května. Jana s Alešem

Nu a jedu do Staré Říše vyzvednout Janu s Alešem. Ráda pro ně jedu. Navalili jim miliardu jídla, polívku celou, Růma mi upekla koláče pro lidstvo. Zapadá slunce pěkně, když jedeme. Připomíná mi to staré časy, celá ta Stará Říše. — Vybalili jsme na statku jídlo, já jsem zatopila rázně. Nu a sedíme, popíjíme svá vína a hovoříme. (…) Aleš se pak pustil do zkoumání toho problému s externím mikrofonem, nakonec se mu podařilo zapojit ten od Jakuba, funguje jen z pravého USB, tak to snad bude dobrý. Jana mi řekla o velice zajímavé knize To všechno jsem já, objednala jsem si ji.

10. května. Práce na dvoře, příprava půdy na divadlo

Celý den jsme pracovali na dvoře a na půdě, aby to tady nějak vypadalo, když zítra vypukne to divadlo. Jana s Alešem se pustili nejdřív do té hromady dřeva trámů ze stodoly. Ty jsou už nařezaný od Zbyňka, ale nebyly všechny naštípaný a hlavně odvezený do dřevníku. Aleš začal odvážet, Jana se pak přidala, a taky oba štípali kalačem. Všechno odvezli, Aleš to vzorně vyskládal v dřevníku, založil tam třetí řadu už. A poklidil taky v dřevníku. Vyhrabali dokonce i z trávy tu drtinovou suť.

Já jsem kosila a chvílemi se kochala tím pěkným dnem. To je takový ideál, takové jako komunitní soužití prostě, kdy je to proloženo krátkými a dobrými hovory. S Janou vedeme od včerejška debatu o té knize (O démonech), jak s nimi zacházet. Zmínila jsem svou zkušenost s tou knihou. Oni se ti démoni, když se provede ta procedura, pak promění v ochránce (…) Janu to velmi zaujalo včera, knihu jsem jí půjčila. — Pokosila jsem zbytek dvora, co jsem chtěla pokosit. K obědu máme výtečnou polívku. Já jsem si ovšem předtím šla zacvičit, na půdu, abych měla sílu zvládnout v poklidu celý víkend. Dala jsem si nabhi kriji, sice v polovičních časech, ale funguje to dobře i tak.

Uklízení Magorovy smíchovské pozůstalosti

Pak jdeme na půdu, kde to chceme připravit pro divadlo. Uspořádáváme nejdřív matrace. Hlavní výkon spočíval ale v tom, že jsme uklidili ten šílený kout, kam jsem kdysi dala hromadu beden s knihama, z tátovy pozůstalosti na Smíchově, a taky právě ta jeho pozůstalost tam je, labutě a křápiska různý. Aleš vyčistil krásně tu velikou obilnici po Chalupových, kterou jsme se Zbyňkem nechali na půdě, protože to je rarita a  je to krásný. Napadlo mě, že tam uložíme tu pozůstalost. Aleš přebral zbytky prachu a palistin, co tam ještě byly, pak tam nanosil ty krabice s pozůstalostí. — Já s Janou se činíme u těch knih. Vysáváme prach a šit pod krabicemi a přemisťujeme je tak, aby to bylo pěkné a úpravné.

O půl šesté jedu do Zadního Vydří pro židle, Marian Bočan mi v neděli řekl u kostela, že mají na půdě židle na půjčení. Ukázal mi taky jejich statek, velký, který rekonstruují, je to monumentální stavba. Snesli jsme 4 židle, Marian jednu rychle vyspravil a odvážím je. Ti dva se mezitím činili na půdě, pozůstalost je krásně vyskládaná, nebude se na to prášit. A bedny s knihama jsme rychle dokončily a urovnaly vzorně. Přikryla jsem to ještě takovou bílou okrasnou dekou a vypadá to dobře. Jana vysála, já jsem vytřela, půda vypadá krásně a je připravena na scénu.

Už je po osmé hodině, nalili jsme si víno, já vinný střik. Kolem půl deváté také dorazil předvoj zítřejšího dne, Veronika Všianská, vedoucí divadla Mikro teatro, a také spoluautorka scénáře Co je v bytí nelze odejmouti. Vzala sebou kamarádku Táňu. Vznikl z toho pěkný večer, nejdřív jsme poseděli v sednici a povídali, pak Aleš rozdělal oheň a šli jsme ven. Rozebíráme kde co, Veronika například vypráví o fungování divadla, hrají autorské hry jenom a teď získali vlastní prostor v Brně. Vzadu za zahradou něco podivně hrčelo, jdeme se tam s Alešem podívat, jsou tam dva postřikovací traktory. A nad polem visí veliký oranžový a ostrý srpek měsíce po novoluní.

11. května. Divadlo Mikro-teatro a hra Co je v bytí nelze odejmouti

V sobotu 11. května 2024 se na půdě konala první kulturní akce pro veřejnost. Členové brněnského divadla Mikro teatro zde představili hru Co je v bytí nelze odejmouti, o mimořádném osudu Ludmily Javorové, kterou jako první ženu v katolické církvi vysvětil pro kněžskou službu Felix Davídek, tajný biskup skryté církve. Výrazově velmi silnou bytovou hru pro jednu herečku napsaly spoluautorky Veronika Všianská a Eva Lietavová a všechny role ztvárnila Hana Jagošová. Na saxofon doprovázel Radim Hanousek. Přišlo kolem 25 lidí a po představení vypukla živá diskuse o minulosti i budoucnosti církve.
--- Zápis z akce zde: Divadlo na půdě: Co je v bytí, nelze odejmouti.

12.–14. května. Anna Veronika Křížová

Po čtvrté hodině přijíždí Anna Křížová na vejminku tvořit a pracovat na své diplomové práci Duše a duševní zdraví prismatem fotografie. Přijela s matkou, kupují obrázek, dávám jim třetinu bábovky, hodně mi jí zbylo. Maminka od Anny pak odjíždí a Anička tady bude na vejmince do úterý. Já budu odpočívat od lidstva, tak máme domluvený program. Jak mi sem jezdí stále víc lidí, musím svou potřebu samoty více vyjednávat. A zatím s tím nebyl žádný problém nikdy. Člověk se bojí, že ho ostatní zavrhnou, když řekne, jak to má, opak bývá pravdou.

(13. května) Anna pracuje na zahrádce, pak si sedla pod jabloň na předzahrádku, tam ještě nikdo asi neseděl, rozkvetl tam přímo naproti ní červený mák, má to tam krásné.

(14. května) Z tiskárny Arhis dorazily nové obrázky. Nejsem si jista, jak to vlastně působí. Rozkládám si to venku na stole a pozvala jsem i Aničku, která zrovna štípala štípky v dřevníku. Je fotografka, tak tomu rozumí. Pak jsem ji vezla do Dačic na vlak, ptám se na tu její diplomku, na které tady pracovala. Anička je moc milá osoba. Prý by ráda tu diplomku vydala i knižně.

18.–19. května. Sestra Marta a Jana Bártová, studijní den

Dnes byl speciální studijní a pracovní den, přijela totiž sestra Marta s kamarádkou Janou Bártovou, že se tady budou „učit k maturitě“. Obě jsou učitelky a mají maturující studenty, takže se připravují už delší čas. To by málokdo věřil, kolik příprav takový učitel musí k maturitě udělat. Já jsem tuto akci uvítala, protože mi Daniela Iwashita, korektorka Teilhardových spisů, poslala včera hotové korektury, takže jsem většinu dne pracovala na zanášení svých korektur do souboru PDF s jejími korekturami. Zapomněly jsme si předem sjednotit soubory, ve kterých pracujeme, tak jsem to musela zanášet ručně, soubory nešly sloučit.

Obsadili jsme sednici, holky byly u stolu, já ve své kanceláři v posteli, kde se povalovali celý den i kocourci se mnou. Holkám byla hned ráno zima, tož zatopily. Pravila jsem, že bude vedro veliké, mně se změnila úplně teplotní regulace po roce bydlení tady, ale nakonec to bylo příjemný, větraly jsme druhdy. Marta má taky velkou rýmu, vznikla z toho legrace, když si ucpala obě nosní dírky kapesníky. Odpoledne se vydaly na procházku, ale zastihl je děsnej liják, naštěstí se zrovna dostaly do Zadního Vydří, kde počkaly v čekárně na autobus a já jsem je tam přijela vysvobodit. Pak šly ještě jednou k večeru, Marta si na poli natrhala kytky do kytic, penízek rolní a taky takový krásný fialový máky. Zjistila jsem, že mi dačická služba, co pečuje o náves, oholila trávu před vejminkou a usekli polovinu růžového keře. Inu, kdyby se aspoň zeptali…

Probíraly jsme různé věci ze školství, ale taky všelicos z ochrany přírody právě a drby všeliké z okolí. Taky o stavu církve jsme mluvily, o krizi, o Váchovi. Byl to pěkný den, mně se to moc líbí tyhle studijní záležitosti. Nevařily jsme nic, každý jedl, co dům dal, holky si přivezly něco. K večeru jsem hrála na klavír, šly jsme taky na dvůr na chvíli. Marta šla spát dřív, Jana ještě studuje, já píšu deník a jdu pokračovat ve čtení knihy Tohle všechno jsem já, kterou teď studuju a dělám si podle toho analýzu, páč je to systém, kterým jsem si dělávala analýzu vlastně vždycky, jen jsem nevěděla, že to je i oficiální systém.

Neděle 19. května

Ráno byla zvláštní bouře, bez deště, ale silné hřmění a blesky, pak až začalo pršet. Někde padaly kroupy, tady jen to divoké hřmění. Žolík se toho děsil, Frodo spal. Marta vstává dřív a ještě se učí nějaké otázky do výtvarky. Vypravujeme se do kostela, jedeme do Kostelní Myslové, Marta řídí, poslouchá dobrou hudbu. Mši slouží Serafin, jdeme obě k přijímání. Serafin vtipně spojil to hřmění s příchodem Ducha Svatého. Marta si natrhala v Myslové ještě další kytky, má dnes vázat tři kytice. Po mši tam stojíme s nějakými lidmi a společensky jsme pohovořily. Pak jsme si udělaly ještě pěkný čas na zápraží. Vaříme oběd, rýži a chřest, takovej svatodušní dobrej a vyhříváme se u toho na slunci, bylo to velmi pěkné. Jdu Martě ukázat své studijní nedělní místo ve stodole, pak jí pomáhám odnosit věci do auta. Pěkně jsme si tu žily.

20.–13. května. Martina Lukášková, Jana Bauerová

Jedu domů, čeká tam na mě Martina Lukášková, dorazila po třetí hodině, jede sem na pobyt, máme v plánu připravovat naši hlavní červencovou akci. Sedíme v sednici a máme pěkný večer. Domlouváme činnost na půdě na zítra, rozebíráme události, co se nám přihodily v mezidobí, co jsme se neviděly (ačkoli si téměř denně píšeme). Martina se dívá do té knihy Tohle všechno jsem já, řekla jsem jí k tomu základní věci a své první zkušenosti, probíráme to, uvádíme souvislosti s jinými terapeutickými směry. A Martina našla na internetu o polovinu zlevněné nové promítací plátno, tak jsem ho hned koupila, už jsem to chtěla dávno udělat.

Martina začala hrát na theremin, vypráví o tom, je to zcela vesmírný nástroj, pouští mi ukázku. V dětství jí bylo zabráněno věnovat se hudbě, dobře hrála na klavír a měla absolutní sluch, teď se k tomu vrací přes ten theremin, má dobrého a takového zvláštního učitele.  Šly jsme si dvakrát ven zapálit, Martina pak jde spát kolem půl dvanácté, mně se ještě chtě pracovat na Teilhardovi. Ustala jsem Martině v sednici na matraci. Pak se mi ještě chce pracovat, až do jedné v noci jsem dělala na korekturách a skoro to všechno stihla.

Úterý 21. května

Počasí: většinu dne zataženo, velký liják jednou. — Pěkný den dnes, užívaly jsme si ale spánku, lidi se tady u mě můžou důkladně vyspat a využívají toho. Vstáváme v 9. Dáváme si vločky k snídani. A začaly jsme s naším plánem astrologickým, udělat si taková schémata pro znamení a domy, abstraktní obraz, základ, hlavní překážka a tak. Udělaly jsme si to schéma, probraly částečně 1. dům a Berana, s Martinou jsou to nejlepší hovory z intelektuálního hlediska, posouváme se vždy výrazně k nějakému řešení a to je opravdu vzácné. — Úkolem dne je příprava půdy na letní bydlení a naši červencovou akci astrodrama. Přijel Zbyněk a pokračuje v dělání těch přepážek mezi jednotlivými kójkami. Myslela jsem, že budu pracovat s ním, ale pozval si Jeníka. Nejdřív jsem byla naštvaná, že otravuje Honzu a tahá ho z práce, pak jsem si tam s něma nahoru šla promluvit a pochopila, jak to mysleli.

Martina se pustila do obšívání těch závěsů na půdu. Koupila dva naprosto nádherný závěsy, jeden do zelena, druhý do oranžova, s motivy ptáků na stromě a květin. Přivezla si i šicí stroj, rozložila si to v sednici na stole. Nahoru na každý pruh látky našívá zpevňující pásku, dolů takové zátěžové lanko. Vymyslela to tak dokonale a precizně zpracovala, až se tomu podivuji, ale ona taková prostě je. Říkala jsem, že to bude vyšší level, než má Betyna Landovská. „Plagiátořím“ s jejím svolením ty kójky, co má na půdě ona. A Martina pravila: Ta nemá po ruce humanitní astroložku. — Já chvíli dokončuju ediční poznámku pro Teilharda, pak jdu na předzahrádku vysekat a vystříhat nějaké křoví.

Martina se šla projít, já jsem si mezitím zacvičila a Zbyněk dokončil dvě přepážky a přidělal tam to lanko. Bude to velmi pěkné. Martina má nějakou výuku astrologie, tak učí. — Jedu pro Janu Bauerovou do Staré Říše. Cestou rozebíráme tu knihu Tohle všechno jsem já, vylíčila jsem Janě své objevy o psychických složkách. Po příjezdu se jdeme podívat na půdu a pak ustlat do hostiňáku. Posléze sedíme v sednici a všelijak rokujeme. Žolík ulovil ptáka a zle ho tu honí. Debaty velké o Janině odchodu z Prahy… Jdeme spát až ve 2 hodiny.

Středa 22. května

Počasí: občas svítí slunce a až pálí, je mokro po dešti. Vstáváme po deváté hodině s Martinou až, Jana až pozdějc. Pěkný den celkem to byl. Nikam nikdo nemusí. Jana si vždy nejdřív píše deník, pak pracuje na Libře. Martina šije závěsy, já se snažím dokončit tu ediční poznámku. (…) Jdeme s Janou odpoledne taky pracovat na dvůr. Zasadila jsem dvě ačokči a šla kosit něco u vejminky. Jana odvezla neshrabanou trávu. Slunce docela pálí. Také jsme během dne mluvili o komunitním životě, Jany případném bydlení zde, i Martině by se tady líbilo, já s ní nakonec i počítám, připadá mi skutečně, že to tady nejspíš směřuje k nějakému komunitnímu životu. Ale ani Martina nezná žádnou fungující komunitu, většinou se to rozhádá. Jana taky začala uvažovat o tom, jestli by ji třeba Ladin Hejl nechtěl na výpomoc v knihkupectví. Zeptám se ho, jak to tam vidí. No bude to ještě všechno zajímavý. — Martina se jde pak projít do Kostelního Vydří. Já si jdu na půdu zacvičit.

Večer jsme zase zatopily, je trochu sychravo. Chtěla jsem dnes začít tu debatu o znameních, naštěstí se to podařilo, bylo dobré rozpoložení na to. Začaly jsme znamením berana, přešly na chvíli ke Kozorohovi, vyřešily Býka a načaly Štíra. Je to úplně kouzelný, když se podaří, že ty myšlenky se vzájemně ovlivňují a posilují, vždycky mě udiví, jak je to mnohem rychlejší způsob přemýšlení, než když přemýšlím sama. Ale musí k tomu být dobrý protějšek a to je pro mě jedině Martina. Je to úplně taková ostrá pronikavá palba místy, jak se nám ty myšlenky vzájemně střetávají, jakoby létaly jiskry, až se najednou vykřeše něco nového, pravdivého a je to pro mě trochu jako zázrak. Jana se taky ukázala být dobrým třetím článkem, nechávala nás hodně mluvit ve dvou, ale občas do toho vstoupila a měla skvělé postřehy. Má takovou metodu, že to jakoby vidí, tu energii, a má nějaký obraz a řekne ho. No paráda to byla úplná. Mě to nadchlo. Pak nastoupila únava, ale měly jsme hodně práce uděláno. Ty znamení, ještě ve srovnání s domy, by měly být základ naší budoucí knihy o astrologii, kterou chceme s Martinou psát. Snad příští rok už s tím budeme moct začít.

Byly i velké legrace, já jsem jim třeba líčila, jak vnímám tu beraní energii, Martina odhalila, že největší beranův strach je spolupráce, já jsem pak vlivem dojmu ze společného myšlení řekla, že už jsem dosáhla v tomto dna (neumím si představit lepší myšlenkovou spolupráci než s Martinou, a vlastně i Janou) a Martina nám řekla, jaké vymýšleli kdysi legrace o znameních, takové paradoxy vtipné, například že Beran je poslední, Štír prohnilý, Rak sere, kudy chodí a takové radosti. — Chodíme si občas zapálit na chodbu a probíráme i další věci samozřejmě, osobní různé a tak. Jdeme spát po jedné hodině nějak asi.

Čtvrtek 23. května

Dobře jsme se vyspaly, Martina si pochvaluje, že tady dokáže spát dýl a nebudí se už v 6:10 jako pořád doma kvůli povinnostem. Musí dnes odjet, ale předtím ještě dokončuje ty závěsy, ještě jí něco zůstalo na doma, ale většinu stihla. Šla dva zkusmo zavěsit na půdu, jdu se tam podívat. Je to naprosto parádní, takové až orientální a opravdu velmi estetické. Stačí jeden závěs z pěti budoucích a už je vidět, jak to ten prostor úplně promění. Martina si to fotí, dávám to pak na Facebook na ukázku. Balím si jednu zásilku a jedu s ní do Zásilkovny.

Jana vstává, píše deník, pak pracuje do Libri Prohibiti. Já dokončuju ediční poznámku a rejstříky podle připomínek Daniely Iwashity. Debatujeme ještě všelijak. Martina si pak dává poslední cígo na zápraží a odnášíme věci do auta. Dala jsem jí 5 sazenic rajčat, já to nepotřebuju. Loučíme se a Martina říká, ať s ní na stáří počítám. No však jo. Bylo to velmi dobré, těší mě silně, že jsme začaly s naší společnou astrologickou prací, domluvily jsme se, že se budeme vídat na Zoomu ve čtvrtek a pokračovat, je to skutečně nutné, abychom něco udělaly, pokročily nějak, není moc času.

Jana tady zůstává až do večera a pracuje si na svém. Já pak konečně odesílám zbytky dokumentů Srdce hmoty k sazbě, už se to opravdu chýlí ke konci, to dokončování je pro mě velmi náročný, jsem člověk začátků, tohle je hrozný dost. Chystám se na lekci na půdě. Přebrala jsem ještě jednu poličku ve skříni a vytřídila hadry pro Romanu Bauerovou, která chce mít ve Staré Říši v bistru second hand, tak je to paráda, že jí tam můžu něco dát.

Lekce jógy: Přišli Honza a Petra a bylo to dobré. Cvičíme tu sestavu na srdce pro příležitosti, i do mě vstoupila nějaká myšlenka, nepřipravuju si to, nechávám to podle nálady. Děláme meditaci na klidné srdce na konci. Ta lekce mě zase pozvedla na jakýsi vyšší level, je to opravdu dar. Přebrala jsem pak ještě několik tašek pro Romanu, Jana nechvátá. Vezu ji pak domů. Řekla jsem jí, jak jsem asi měsíc před usnutím vzpomínala na ty naše pátky. Zažily jsme spolu dokonalé věci a to se neztratí nikdy, já to vím, že z toho vzniká nějaká nesmrtelná kvalita. Stejně jako z těch hovorů, co jsme vedly s Martinou. I kdyby se nám nepodařilo z toho udělat nějaké dílo (ale ono se to podaří), tak to marné nebylo.

28. května – 2. června. Ota a olomoučtí přátelé

K večeru přijíždí Ota. Já totiž jedu o víkendu do Prahy na setkání terapeutické jógy, a nabídla jsem olomoučákům hlídání domu, tak to nakonec vypadá, že se jich sem sjede víc. Ale Ota je předvoj. Zajela jsem pro něho do Pěčína. Bude bydlet na půdě. Jen jsme tam přesunuli postel a je to. Je sice deštivo a trochu chladněji, ale Otovi to nevadí. Sedíme na zápraží, dali jsme si kafe, a Ota začíná vyprávět zážitky z Olomouce a okolí, je toho nějak dost. Předně tedy zemřel Karel Floss, bylo mu 98 let a vlastně nebyl nemocný, spadl nějak nešťastně, podle mého však velmi šťastně nakonec. Ota a spol. byli na pohřbu taky. Ota pak zmiňoval, kde byl, a co zažil. — Přivezl také knihu Když se řekne anarchie od Davida Graebera, kterou překládal. To mě zaujalo, musím si to přečíst, páč to nejspíš využiju i při psaní. Ota má ale zatím jenom jednu. Třeba si ji tajně koupím, ráda kupuju knihy. Jdu pak ještě vysát do sednice a zacvičit si. V posteli pak píšu deník.

Ota se mezitím ubytoval na půdě. Jdu tam ještě přebírat knihy. To je takový plán, který jsem na Otu a případné další vymyslela, přebrat těch asi 20 krabic, pozůstalost tátovu ze Smíchova. Chci tam nechat je jedinou krabici pro knihovnu na půdě, zbytek ať si rozeberou pro LFŠ a aspoň 7 krabic půjde do antikvariátu, ať mám nějaké peníze na zaplacení dluhu za práci na stodole. Ota mi taky identifikoval jednoho ptáka, rehka zahradního, který je zde hojný. Má dobrou aplikaci na to, rozpoznává to zpěv ptáků.

Ota rozdělal oheň, já jsem mu předem říkala, že na žádné společenské akce a ohně nemám náladu, ale nakonec se mi k ohni sednout chtělo, tak jsme tam dleli a hovořili až nějak přes půlnoc chvilku, do jedné asi. Ptala jsem se například Oty, proč vlastně nedělá psychoterapii, on má k tomu značné předpoklady, mi připadá. Vysvětlil mi svůj důvod. Vyprávím, jak se mi tu vysmívaly nějaký místní děti, pranic se mi to nelíbilo. A říkám taky o Janě, jak plánujeme, že by tady bydlela, Ota o tom nevěděl, však on je taky jeden z těch, se kterými tu nějak počítám, aniž o tom asi ví. Vymýšleli jsme, jak by tu šlo dělat nějaké čtení na půdě, aby to přilákalo i místní lidi. Půjdeme se na to zítra zeptat Hejla.

29. května. Přijíždí ještě Jiří Michalík (Démon)

Cílem dne je přebrat ty knihy na půdě. Jdu na to, beru si rovnou i vysavač a vysávám z nich prach. Jsou to knihy z tátovy knihovny na Smíchově, ale většinou bezcenné. Lidi si představují, jakou měl zajímavou knihovnu. Věřte, že neměl. Náruživě kupoval hlavně detektivky a různé brakové romány, kvanta, stovky, z antikvariátů to bez přestání nosil. Nic z toho tady nechci, mám jednu výtečnou paní z antikvariátu Krmítko pro duši, která bere všechno a říká, že každá kniha si najde čtenáře. Všechny peníze za to utržené použiju na dluhy za práci na stodole. — (Někdy tyhle dny přijel taky Jiří Chmel ještě s někým, stavili se tady, prohlédli si statek, ukázala jsem jim stodolu a domluvili jsme se na možném prodeji obrázků. Pořádá různé akce v Řídelově. Je dobré o sobě vědět.)

Přebrala jsem asi dvě krabice. Ota řeší, že se mu nenabíjí notebook. Je to potíž. V Olomouci mu to jde, ale na cizích místech ne. Jedeme pak na výpravu do Dačic, tak bere notebook sebou a vzal ho do servisu. Kupujeme pivo, víno ve vinárně, potraviny nějaký. Chceme jít k Hejlovi zeptat se ho na něco, ale má tam nějakého člověka, tak Ota jde do toho servisu a já na poštu. Dačice nás oba dost ubíjí, ten provoz aut kolem náměstí je naprosto úmornej. Jdu vlivem tohoto utrpení na oběd k Malíkům, občas se takhle jdu uklidnit. Ota jde vyzvednout něco do Z-boxů a pak se vrací kolem mě, sedl si tam taky a dal si pivo. Chtěl jít nejdřív z Dačic pěšky, ale pak se rozhodl, že se vrátí autem se mnou.

Jdeme tedy opět k Hejlovi a tentokrát je tam už sám. Zvěstuji mu poselství o půdě, že je tam prostor pro případné kulturní akce, kdyby chtěl dělat. Trvalo delší čas (a podařilo se až zásahem Oty), než Ladin pochopil, že mluvím o půdě statku, a ne o stodole. Zjišťuju, jaké akce on dřív dělal a jestli by to šlo přenést na statek. Spíše by to chtělo něco víc pro lidi místní, než jen básně. Ptám se ho taky na možnost výpomoci v knihkupectví, Janu to zajímalo. Ladin však říká, že teď nikoho nehledá a pak řekl, že to kdyžtak Janě potom předá. To byla velmi podařená informace. On nemá asi nikoho, komu by to předal. Nejspíš to myslel jako vtip. Napsala jsem to pak doma Janě a ta to vzala jako vtip i fakt zároveň a řekla, že jo, aspoň ví, čím se tady bude zabývat, až tady bude. Takhle se musí s možnostmi zacházet. Nikdo neví, jak to bude a jak to Ladin myslel, ale prostě jo, Jana řekne, že jo, i když má fóbii z lidí, a tím se něco může v siločarách vesmíru taky proměnit, než když by hned řekla, že nikdy. Pak jsem ještě vymyslela, že se budou střídat s Otou a tím to bylo završeno.

Jdu si odpočnout na půl hodiny, zavrtala jsem se do postele. Na vejminku přijíždí jedna milá paní a kupuje si taky obrázky, to mě velmi potěšilo, mám tam reklamu na dveřích. Hlavně ale přijel Démon, což je návštěva vskutku vzácná. Má zítra nějakou přednášku někde, tak to vzal přes statek. Byl tady totiž naposled při oslavě své svatby se Silvií v srpnu 2020. Rozhlíží se, co je nového, ke spaní si vybral stodolu, tedy tu pultovou střechu. Já mám nějakou schůzku online s terapeutickou jógou, Démon mezitím jede ke zpovědi, páč budou křtít syna Štěpána.

Přebírání knih z Magorovy pozůstalosti

Večer jdeme všichni přebírat ty knihy na půdu. Vzali jsme si tam víno. Přebíráme a povídáme. Z okna půdy je příjemný výhled na podvečerní zahradu, kvetou bezy, po zdi poskakuje rehek. Hoši si vybírají něco na LFŠ, bude tam dražba knih. Ale moc toho není. Ota si taky vybírá hromádku na prozkoumání. Přebrali jsme dost krabic, ve výsledku je jich do antikvariátu asi 11 a to je jen polovina. Jsem zcela spokojena. Na půdě je ale už zima nějaká.

Ota jde rozdělat oheň, vyřizuje své telefonáty, z jednoho je takový zdrchaný. U ohně sedíme až do jedné hodiny. Jen tak si prostě povídáme, nic zásadního neřešíme. Na Otovi se pak usadil Frodík a legračně tam spolu pobývali a hovořili. Démon říká, jak to teď má, do práce dojíždí docela daleko, moc se nevyspí, taky vyprávěl, jak přicházel na svět jejich syn Štěpán. Pak jde spát do stodoly a říká, že bude mít luxusních 6 hodin.

Čtvrtek večer, 30. května

(…) Ota je zalezlý na půdě, máme takový klidný soukromý večer. Alžběta nakonec přijede až zítra. Na klavír jsem si zahrála už odpoledne, ale i večer. Otovi to pak nedalo a začal rozdělávat oheň, ačkoli je vše mokré. Do sednice se mu jít ohřát nechce, on je takový ohňovec holt. Pravil, že na něho padl nějaký spleen a tímto ho chtěl zahnat. Já mám občas pocit, že ohněm v mokré trávě a zimě naopak přivolám spleen na sebe, ale už se těm neustálým ohňům zde učím čelit a většinou se mi to nakonec líbí. A tak se tomu stalo i tentokrát, vznikl z toho pěkný večer. Vyprávěla jsem taky jakési vtipnosti z ubytování a tak, už ani nevím. Ota mi poslal na email zajímavé odkazy na různé hudebníky.

31. května – 2. června: Alžběta, Darja, Olga a Jarek, Dominika a Alex

Ota pak vyprávěl, co tady dělali. Dělal prý zrovna na textu, když přijeli všichni zároveň. Bětka a Darja s Jiřím přijeli do Pěčína, šli pěšky. Jeli autobusem a byli tam všeliké spory o místenku. Zároveň s nimi dorazila druhá parta autem. Ti tady ještě nikdy nebyli, ale patří do toho olomouckého okruhu. Olga Čadajeva přijela se svým synem Jarkem, 17 let. Dominika přijela s malým Alexem, tomu teď bude 5. Večer seděli u ohně s deštníkem. Žádné těžké hovory nebyly. Spali většinou v sednici, Alex s Dominikou v hostiňáku. — Ota viděl taky čtyři černé čápy, jak tady přeletěli, to jsou věci. O kocourky se krásně starali, posílali poctivě odpovědi na mé dotazy i fotky všeliké. V Praze hodně pršelo, tady méně.

Červen 2024

Připravili jsme půdu pro letní ubytování. Stále ještě chystám k vydání Srdce hmoty, dělám na rejstříku. Věnuju se především studiu knih evolučního astrologa Stevena Forresta, díky němuž se mi astrologie posunula na úplně nový level. Zkouším začít s individuální jógovou terapií pro klienty. Řeším jednu dost závažnou kauzu s jedním divadlem. Ke konci měsíce přespávám na půdě a také tam co nejvíc žiju, je to kouzelné místo.
Pobyty: Tvůrčí 2. Komerční 3. Skupinové pobyty 1 (Charita). 

• 23. června. Zbyněk s Jeníkem připravují půdu na letní bydlení
• 26. června. Připevnění lanek pro závěsy a dokončení půdy pro ubytování
• Podrobné zápisy z práce jsou v textu Přehled práce za rok 2024.

1. června: Pokračování pobytu olomoucké party. Bezová šťáva

Důležitá věc ovšem byla, že Ota udělal přes víkend bezovou šťávu. Každý rok jsem si říkala, že bych ji měla udělat. Je to pro mě až mystická věc. Prožívám přírodu velmi silně, vztah s těmi bezy a přírodninami, které se objevují v cyklu roku, je pro mě něco zásadního, tak intenzivního a plného komunikace, že si to asi většina lidí neumí představit. Lidé jsou pro mě mimozemšťani, byť zajímaví, ale bezy, tráva, bodlák, strom, to jsou entity, se kterými splývám bez hranic, ačkoli nerozumím úplně jejich řeči, ale jsou to bytosti mého druhu. Máma dělávala šťávu a mám na tu vůni bezů a šťávy vzpomínky prorostlé dětstvím. Ota zde však šťávu učinil a tím červen tohoto roku dosáhl plnosti. Vlastně natáhl do lahví esenci června. Každý den jsem si na něho s díkem vzpomněla, když jsem šťávu pila, nebo ji nabízela hostům.

Ota mi také sdělil stručné poznámky, co zde konali, tak to sem dávám, protože co není zapsáno, nikdo si už nevzpomene. Byl den dětí, v sobotu, Alex si kopal s míčem. — Darja s Jiřím šli na houby, zkoumali to aplikací. Ota a spol. šli na výlet do Dačic: do Kostelního Vydří, hřbitov, rozhlédli se po areálu a Štěpánka jim otevřela knihkupectví. Jdou kolem rybníků, kolem zámku a do zámeckého parku. Koupili Alexovi míč. Hledali kde se najíst. Vracejí se krajinou zpátky. Pozorují, že z unijních peněz je tam spousta cedulí se zákazy. Na návsi probíhá Dětský den, děti z vesnice ochcávají zahrádku (to se tu tak dělá, nemám u zahrádky plot a když zde mají místní akci, používají moji předzahrádku matky s dětmi jako záchod. Zjevně jim nijak nevadí, že na ně koukám oknem. Mně to taky nijak zvlášť nevadí.) V sobotu večer dělají oheň.

Neděle 2. června

Skládali dřevo do dřevníku, i Olga s Jarkem, udělali řetěz. Složili víc než polovinu. Vyprovodili Jiřího na vyhlídku, pak seděli na vyhlídce. —Vracím se v 8 v neděli večer. Žolík mě jde přivítat, prý na mě čekal. Alžběta je tady, na dvoře hoří oheň, tam sedí Darja, Ota je taky zde. Je to takové zajímavé, vracet se z té Prahy vždycky. Pokaždé až neuvěřitelně divně silnej pocit, že se vracím do svých kořenů. Holt jak jsem žila tak dlouho bez tohodle pocitu, vždycky je mi to vzácné. Jdu se přivítat s Frodínem na půdu, chrupe v Otově posteli. Oblízl mi ruku. — Sedíme ještě a povídáme. Přebírali taky ty knihy, vybrali si něco na LFŠ. Darji přijali ten článek, co tady psala o Silvestru. Alžběta udělala zkoušky na sociální práci, bakaláře, tak paráda. A pak různé drby a tak. Nemám už zápisky.

Pondělí 3. června

Alžběta spala na matraci v sednici a Frodík s ní, objímala ho rukou a vypadali velmi rozkošně. Během dne pak nazvala Žolíka Žmoulou, což mne dočista oblažilo, vůbec by mě tak pěkná zkomolenina nenapadla. Její příspěvek kočstvu je nezměrný! Otův ale taky. Moc pěkně mi tu o kocourky pečovali. — Úřaduju své pondělní věci, včera mi z Malvernu poslali sazbu Teilharda k náhledům, poslala jsem to nejdřív Daniele. Balím zásilky obrázků, poklízím mírně. Lidstvo vstává a pochůzkujeme zde, děláme si snídani, oni se už balí. Venku je pěkně, sedí venku taky. Ota pak pravil, že jde pro oběd, šel totiž pro masáky, mochomůrky růžovky někde vzadu na vyhlídce. Přinesl jich dost, ještě jsme je zkontrolovali.

Holky hrály venku na ulici ještě badminton, já jsem šla poklidit do vejminky, Frodo se mi ale usadil sveřepě za krkem, tak jsem toho nechala. Alžbět mě lákala, ať si zahraju s něma, já na to, že nemám moc smyslu pro zábavu, ona však dí moudře: „Tak to ber vážně!“ Zkoumáme ještě své knihy, Alžběta má jednu moc zajímavou [nezapsala jsem si název…] to si taky chci přečíst. Já jim ukazuju Tohle všechno jsem já a představuju tu myšlenku hlavní. Holky ještě uklízejí další dřevo do dřevníku. A všichni se stihli taky najíst, stihla jsem udělat k té Otově smaženici rýži. Odjíždějí busem o půl třetí, měli tam takový srandovní chaos, páč ten bus jede jaksi divně a krouží kdesi, takže nevystoupili v Mrákotíně, jak měli, ale řidič je pak z konečné hodil zadarmo do Telče!

6., 7. a 8 června. Tři návštěvy různorodé

Objevila se tu náhle jedna paní, co jela kolem, Jaroslava Marková. Zajímala ji Teilhardova společnost a vůbec, jak si tu žiju. Prý se chystá stěhovat z Rakouska a nejlépe do Jižních Čech, a nemá tu zatím žádné kontakty, tak nějaké hledá. Bylo to pěkné posezení, nabídla jsem jí Otovu šťávu z bezu a odpovídala na otázky. Dala jsem jí letáček Společnosti, prý se přihlásí jako členka.

(7. června) Stejně jako včera najednou někdo zazvonil a za brankou stála mně neznámá žena, že jede kolem a zajímá ji, jak to tu vypadá, jezdila na festivaly. Tak jsem ji ráda provedla. Měla slzy v očích, asi na něco vzpomínala, nevyptávala jsem se. Ukázala jsem jí sednici, stodolu i vejminku, kam přijíždějí hosté až zítra. Ptala se, jestli tady je to Jirousovo muzeum, tak jsem jí řekla, že není, protože on všechno zdevastoval. Pravda je, že i kdyby ne, tak mně je bytostně protikladné dělat muzeum. Jsem člověk budoucnosti a nového života, ne muzeí. Ale to, co se po tátovi zachovalo je uloženo v obilnici na půdě a až budou na půdě police, tak se tam vyskládají labutě a další předměty. Tam to bude pěkné docela.

(8. června) Na vejminku přijela paní na ubytování, moc krásná a milá, šla z ní taková kouzelná záře. Jmenuje se Kateřina Sidiropulu Janků a je to socioložka, našla jsem si ji na internetu. Hned od vrátek pravila: „Máte to tu tak krásné! To vám asi lidé říkají, že?“ Já na to: „Říkají, ale ne zdejší lidé. Ti si myslí opak.“ – Paní: „Ano, je to až takové diverzní.“

20.–23. června. Víkendový program jihlavské Charity pro klienty Následné péče

Oblastní charita Jihlava tento rok opět pořádala na statku terapeutický a pracovní víkend pro své klienty, kteří prošli léčbou závislosti a chtějí se začlenit zpět do běžného života. Od 20. do 23. června patřily půda a zahrada vzadu s výhledem do polí jejich programu. --- Zápis o akci si můžete přečíst v článku Následná péče z jihlavské Charity, červen 2024. 

(Následná péče z jihlavské Charity připravuje víkendový program pro své klienty, přijeli sem už podruhé.) — Chariťáci sedí u vejminky a jako minulý rok tam rozprávějí a zpívají, nese se to do noci a je to pěkné. Jsem ráda, že je tady zase mám. Přijeli před šestou, Martina s někým ještě, ostatní až k večeru. Ukázala jsem jim půdu a stodolu, a vzadu zahradu, mám tu pro ně připraveny dvě práce, které v tom počtu, v jakém přijedou, budou mít asi dost brzo a pomůžou tím připravit prostor nejen pro sebe, ale i pro další letní akce.

21.–23. června. Jakub Fišer

Jede sem dneska taky Jakub, a naprosto nečekaně jsme se potkali v Telči! Měla jsem ho jet vyzvednout až později, ale potkali jsme se tam na ulici po čtvrté hodině. Zašli jsme nakoupit a jedeme do Vydří. Měla přijet ještě Mirka, ale ta se nějak nehlásí, jela by z Prahy. — Chariťáci se postupně scházejí, klienti jim přicházejí k večeru. Zbyněk s Jeníkem zrovna na půdě dokončují práci, odnáší věci. Šli si do sednice dát polívku, kterou jsem uvařila a já s Jakubem jsme půdu zametli, aby to tam bylo připraveno na nocování. Pak už jsme to přenechali „chariťákům“. Kocourci se tam taky za něma přestěhovali.

Strhávala se veliká bouře. Obloha byla divoce nazelenalá už když jsme jeli z Telče a pak jsme to šli pozorovat ven, i Chariťáci to sledovali na předzahrádce. Valila se od západu apokalypticky  zelená mračna, veliká masa divokých mračen, vítr se vzmáhal, světlo se stalo zeleným a pak už krajinu bičoval déšť. Já jsem to dřív milovala tyhle věci, ale od dob, co jsem statkářka, jsem ve vztahu k vichrům vnitřně dosti rozpolcena. Jsem s tím statkem tak tělesně spojená, že cítím ty nápory větru nějak v kostech či co a pořád trochu trnu. Naštěstí vítr nebyl nijak silný, voda létala z oblohy, spadlo i pár krup. Frodo přiběhl s mnoha řečmi, ale Žolík někde zůstal, pak jsem zjistila, že žije s nimi na půdě. On se totiž socializoval, dřív se lidí bál, ale už si velmi krásně zvykl, že se tu střídají lidé.

Zacvičila jsem si svoji sestavu na břicho, Jakub si šel odpočinout a usnul na pohovce, přála jsem mu to, to jsou velmi občerstvující spánky takhle během dne. Já jsem kupodivu získala hodinu na svoji práci, tak dělám přípravu na jeden astrologický výklad, zakutala jsem se do postele, tam mám kancelář často. Divočina se mezitím utišila, Josef z Charity zachránil autem lidi, co ještě jeli na program a zastihla je bouře, tak se zaplnila půda a všichni se dostali na své místo.

Napsala jsem deník, Jakub je vzhůru, zašli jsme na předzahrádku, povídáme velice, a ještě budeme povídat velice, drby probírat, to je dobrá věc, do deníku to nepatří ani náhodou. Jakub má za sebou premiéru svého filmu o inkluzi, bylo to včera v Brně v kině Art, tak o tom také vyprávěl. Vyprávěl taky jeden svůj zážitek nepříjemný z bytu, kde žije, ale prý to chce zapomenout. Šli jsme spát až před půl druhou vlivem mnoha povídání. Vymysleli jsme, že zítra půjdeme na výpravu.

Sobota 22. června. Výprava do Mrákotína

Tož vyrazili jsme nějak před jednou hodinou. Jedeme nejdřív do Mrákotína, je ovšem objížďka, tak jedeme lesem po téměř necestách přes Krahulčí. Zaparkovala jsem na „náměstí“ či co je to. Počasí je krásné, pravé letní, mraky jsou už červencové jakoby, i krajina. Slunce pálí. Jdeme se podívat nejdřív na hřbitov, je tam kaple nějakého sv. Františka s obrazem, jak přijímá stigmata. Obcházíme náhrobky a prohlížíme si zajímavosti, Jakub taky plánuje trasu, nechala jsem to na něm. Chtěli jsme zajít na expozici o té mrákotínské žule, ale k našemu podivení je o víkendu zavřeno. Jdeme tedy na oběd Na kovárnu. Všude je obsazeno skoro, venku i uvnitř, žije to tam. Našli jsme příjemný stůl vzadu u okna. Dali jsme si pivo, jedenáctku, děsně dobrý, dlouho jsem točený nepila. A oběd jsme si dali, taky fest dobrej. Fotíme se různě.

A vyrážíme na onu výpravu. Jdeme kousek po Mrákotíně, koupili jsme si po cestě zmrzlinu. A pak už stoupáme nad Mrákotín na takový zalesněný kopec, který se jmenuje Hora. Je tam naučná stezka o kamenolomech mrákotínské žuly. Ve svazích Hory jsou vidět staré zarostlé lomy a ohlodaná žula, je to pěkný. Vylezli jsme až na vrchol Hory a pak scházíme k jezeru či jak to nazvat, které vzniklo ze zatopeného lomu. Je to zajímavý, břehy jsou okousaný jako zuby, předtím ještě takové zvláštní ohniště s kamennými sedačkami a vůbec hodně po lese rozmístěné zvláštní kameny a sezení, i kamenné stoly. Jezero má tajemnou atmosféru, pobyli jsme tam chvíli.

Značená cesta za chvíli končí, je tam přes cestu závora, jak u bláznů trochu, a podle mapy cesta dál nepokračuje, ona samozřejmě pokračuje, jdeme dál, chceme dojít k tomu kostelíku. Jsou tam nějaké pastviny, koně, chatař jakýsi rozpínavý (vidíme jen jeho barák), pak už jdeme po necestách, hledáme průlezy přes meze, jsou tam takové loučky ohrazené hranicemi z keřů, zvláštní a dobré pro zvěř. Na mapě jsme pak viděli, že jsou to vlastně kamenné schody v té Hoře. Pak už jdeme přes pole s ovsem, občas vykoukne za stromy věžička kostela a zase se schová. Překonali jsme ještě poslední pás hustého stromoví a ocitli se nahoře před kostelíkem. Je moc pěkný, už dlouho jsem ho chtěla vidět. Kostel svatého Jáchyma, krásně opravený. A kolem louky plné letních květin, voní tam mateřídouška. Pomodlila jsem se tam u zdi kostela breviář, to místo si to přímo žádalo. Pak ještě chvíli zkoumáme v okolí, je tam jakýsi kovový trpaslík či co, jehož nosu se má turista dotknout a bude mít celý rok nos na poklady. Tak jsme to učinili, že. Jsme oba živnostníci, poklady se hodí.

Vracíme se po polní cestě dolů, kvete tam spousta květin a pěkná vyhlídka. Jakuba nějak fascinuje a láká další kopec nedaleko, takový táhlý hřeben s prořídlými stromy, tam zajdeme příště. Těší nás takhle prozkoumávat místní krajinu. Já absolutně nemám sebemenší potřebuju jezdit někam daleko, vůbec mě to nezajímá, chci vědět, co mám v okolí. Pořád chodím jen směrem na Zadní Vydří, ale tohle mě baví. A musí k tomu být dobrý společník, s Jakubem jsme se nějak na tohle našli. — Po silnici, kde je nový asfalt a která je zavřená pro auta, se vracíme do Mrákotína. Na hrázi rybníka se ještě buduje, rybník je vypuštěný. Pak už jedeme domů. Byla to pěkná výprava.

Vracíme se nějak po čtvrté hodině, Žolík je v sednici, Frodo se odstěhoval na půdu a vůbec nesestupuje, spí tam pak až do noci u někoho na posteli. — Jdeme si taky odpočinout oba, já jsem na chviličku snad i usnula. Chariťáci mají program někde vzadu, možná se taky osazenstvo mění. Zacvičili jsme si večer sestavu, tu proti negativitě, ale bez meditace. Žolík sem donesl dvě myši a nějaká myš tady smrdí. Odtahujeme ode zdi pohovku, vysávám to tam aspoň, ale nic tam není. I za knihovnou jsem hledala.

Jakub si pak jde rozdělat ven oheň, udělal takový skautský, aby rychle chytlo mokré dřevo. Já jsem pokosila trávu vpředu před vraty, už to tam přerůstalo, odvezla jsem to rovnou. Jakub mi taky upekl špekoně. Píšu deník. Zahrála jsem něco na klavír, Jakub poslouchal, ale poslední dny mi to nějak nejde, ale hrát se musí, i když to nejde. Na Jakubovo přání zkouším hrát doprovod Kánonu o oktávu níž a úplně mě to rozhodilo. Jsem holt bídnej hráč. Seděli jsme taky chviličku u ohně venku už za tmy. Chariťáci se vracejí zezadu, kde měli program a byli taky asi někde v krajině, šli jsme se podívat dozadu na zahradu, měli tam rozložené ty masky, které vyráběli, ohniště, pěkná scéna, ale byli někde pryč. — Večer píšu deník, chvilku si povídáme, pak si jdeme číst. Jakub chtěl včera půjčit tu knihu o Florianovi od Stankoviče, tak se do toho začetl, a já teď mám potřebu číst své staré deníky, mám rozečtený z roku 1999. Spát jdeme v jednu.

Neděle 23. června. Výprava na Majdalenu

Jedu zpátky. Na dvoře klid a mír, je to pěkné. Jakub vymýšlí, že by šel do lesa na houby, ale místo toho jdeme radši vařit oběd a že bych pak šla s ním. Nakrájela jsem brokolici a dala vařit rýži, Jakub obstaral zbytek, usmažil brokolici s cuketou na cibuli a ochutil to. Cvičila jsem při tom na klavír, ale nevalně. Jídlo bylo velmi dobré. Jdeme odpočívat, já koukám do astrologie aspoň chvilku, do Forresta.

Jakub přemýšlel, jak by jel domů, nakonec vymyslel, že by jel z Třebíče, kdybych byla ochotná ho tam vzít, což jsem, a že se cestou stavíme na té tzv. Majdaleně. Byla z toho pěkná výprava. Je to dům, který táta s Bondym také obhlíželi, když hledali místo, kde by mohli bydlet (až našli statek). Je to popsáno v Bondyho knize Bezejmenná. Jakub si to natáčel na kameru, obcházeli jsme celý ten pozemek, je obehnaný drátěným plotem nahoře s ostnatým drátem. Já jsem ale nějak tušila, že někde musí být díra v plotě, a taky že jo, prostorná díra z boku. Vlezli jsme na zahradu, prolezli tu stodůlku tam a okukovali dům, je to nádherná stavba s opravenou střechou a novým ostěním kolem dveří. Zbytek ale opraven není. Pak jsem vzala Jakuba do Třebíče, měla jsem trochu obavy z jízdy po městě, ale zabočila jsem k bus nádraží a Jakub měl o kousek dál zastávku.

23.–25. června. Martina Lukášková. Příprava půdy pro Astrodrama

Dnes má ještě večer přijet Martina. Psala mi, že už je na statku, když jsem odjížděla z Třebíče. Na cestě z Telče do Kostelního Vydří se mi stala podivná věc. Viděla jsem tam tátu, jak jde po silnici s lahváčem. Ten chlap vypadal úplně stejně jako on, zezadu i zepředu, i chůzi měl stejnou, klobouk, rozhalenou košili s pivním pupkem, houpavou pomalou chůzi, v ruce lahváč, šedivé vlasy a vousy, zírala jsem na to překvapeně, na pár vteřin mě napadlo, že zastavím a prohlédnu si ho. Korunu tomu nasadil, když si posunul na nose brýle, což táta taky furt dělával, tak jsem radši šlápla na plyn, ale bylo to pěkné setkání. Spojuju si to taky s tím, jak mi nedávno na hřbitově „řekl“, že mě tady bude hlídat, a teď o víkendu na Radlické jsem s překvapením zjistila, že ta ulice s jeho bustou, Na Neklance, kde umřel, je za rohem. Šly jsme s holkama kolem toho. Martina mi o tom říkala několikrát, ale já jsem to nějak neregistrovala a myslela si pořád, že ta ulice je úplně jinde…

Martina si na statku dala kafe a při mém příchodu seděla na zápraží. Říkala, že má nějaký divný stav a připadá si jako úplně vycucnutá, prý to na ni přišlo po jednom telefonním hovoru. Jdeme se podívat na půdu, už tam chybí jen jedna přepážka, je to tam velmi útulné. I do stodoly jsme zašly a dozadu a přemýšlíme o využití prostoru v našem astrokurzu za týden. Přivezla taky ten svůj domácí chleba, to je taková pěkná tradice. — Jdu si na půdu zacvičit sestavu. Martině jsem připomněla dechy, že by jí to mohlo pomoct na ten stav „ztráty duše“, jak to nazvala. Prý to pomohlo aspoň trochu.

Pak dlíme v sednici, já píšu deník, Martina taky do něčeho kouká pracovního asi i, ale prokládáme to různými hovory. Nejdřív jsme ale probraly psychologickou situaci u Martiny, dějí se jí takové nepěkné případy poslední dobou, tak mi to vyprávěla. Martina má nápad na překlad dalšího Rudhyara. Hodnotíme Forrestovo pojetí Luny v Rybách, Martině se to líbí, což jsem ráda, poslala jsem jí to na posouzení. Hovory o Plutu velmi dobré, viz zápis v Lexikonu, Pluto. Další hovory: Inteligence zvířat, krkavec. Teilhardovo pojetí dědičného hříchu a proč kritizoval to klasické Augustinovo. Chodíme si občas ven zakouřit. Spát jdeme ve 12, je to pěkné.

24. června. Příprava půdy na Astrodrama

Dobře jsme se vyspaly, Martina vstala nějak kolem sedmé, nechtěla mě rušit, tak si šla sednout ven na zápraží. Venku je nádherně. Já jsem vstala v 8. Zdál se mi sen o medvědovi, jak sedí na pozemku, kde žiju, a všichni se ho trochu obávají, on sedí nehybně zády, je veliký, a černohnědý, ale nic nekoná. Martina mi to vyložila. — Snídáme, Martina mi naservírovala svůj chleba a obložila ho sýrem. Chvíli úřadujeme a pracujeme, Martině se podařilo odeslat jednu seminární práci do školy, to paráda. A já jsem zase odpověděla na jeden složitější dotaz o Teilhardovi, lidi z ČR mi občas píšou dotazy, páč jsem prý na to odborník.

Cílem dne je ale připravit půdu pro naši astro akci. Přesouváme se tam nějak v deset. Pustily jsme se nejdřív do důkladného vysávání, naštěstí máme ještě ten průmyslový vysavač, takže jsme si každá vzala půlku půdy. Vysáváme totiž latě zespoda střechy a všechny trámy, jsou tam nánosy prastaré. A podlahu samozřejmě. Odnosily jsme taky ty tašky, co byly složené v jedné kójce. Vzaly jsme si na to dvě přepravky a skládaly to v té zadní části půdy. To se člověk i zpotí. Martina pokračuje ve vysávání, já uklízím tu přední část, přeskupila jsem krabice s knihama a upravila to tam. Nakonec jsme řekly, že by se ze střechy (zevnitř) dalo žrát, jak je to čistý.

Martina jde dělat oběd, vymyslela při vysávání, že udělá placky z té včerejší rýže a vajec, natrhala jsem jí do toho bršlici, zpracovala tam kde co, bylo to nakonec výborný, pro každou dvě velké placky. Jdu pokosit kousek zahrady. Martina si zalezla na své místo na pohovce a zpracovává si jednu otázku do teologie, o stvoření, zkouším jí k tomu hledat materiály, na ex nihilo jsem jí poslala svou diplomku, kde jsem to kdysi zpracovávala. Děláme si z toho různě legraci, že „doktorka Jirousová“ říkala atd. Podstrojila jsem nám oběma kafe a jdu do postele psát deník. A už jsem v přítomnosti. Martina vlivem ex nihilo upadla do spánku a už jemně chrupe, tak mě to také svádí k těmto hedonistickým činnostem. — Kousek před třetí hodinou Martina vstala a praví, že se jde ohřát a pak „do Arbeit“. Já jedu učit jógu do Telče. (…)

Navlékání žabek pro závěsy a hovory na nově zařízené půdě

Martina mezitím vykonala mnohé věci a překvapila mě velmi. Zajela totiž do Dačic na nákup, nakoupila skleničky na půdu, věšáky do každé kójky, koš na odpadky, plácačku na mouchy, prostě takové užitečné drobnosti. A našla různé pěkné předměty na výzdobu. Když jsem přijela, už to měla na půdě pochystané. Předtím tam důkladně vytřela a všelicos upravila, taky rozvěsila pár dekorací, co našla někde se tam válet, ani jsem o nich nevěděla, například reliéf panny Marie. Prostor se začínal velmi zajímavě pozvedat. Martina má pro tyhle detaily velký smysl. Pro krásu v detailu a zároveň funkčnost. Prostě celý ten čas, co jsem byla pryč, věnovala úpravě půdy. Odjížděla jsem ve čtyři a vracela se před sedmou.

Potěšila mě taky převelice tím, že se stavila v Zásilkovně, kam mi přišly ty čtyři knihy od Forresta. Chtěla jsem je totiž vyzvednout a jela jsem pro ně omylem do Zásilkovny v Telči, pak jsem byla hodně zklamaná, příšerně jsem se na to těšila. Nu, tak jsme šly do sednice, daly si večeři, věnovala jsem ráda Martině trochu jídla od Honzy, které mi podstrojil na józe. Listujeme ve Forrestovi, Martina si fotí některé výklady a leccos se jí líbí. Já jsem z těch knih dost nadšená a neskutečně se těším, až je začnu studovat. Jsou taky krásné. Mám teď takové období, kdy se mi astrologie obnovuje a znovu staví díky Forrestovi. — Přišla na nás jakási bujařejší nálada, vymýšlíme humory, ale to je těžko reprodukovatelné, snad si na něco zapsatelného vzpomenu.

Pak jdeme na půdu na úkol dne, pověsit závěsy. Máme asi 400 žabek a musíme je navléct na lanko na trámech, na kterých pak budou viset závěsy u postelí. Martina hned u první zjišťuje, že to jde velmi těžko. Já jsem to zkusila a naprosto jsem zesinala, vůbec mi to nešlo! Rvala jsem to tam horem dolem, nevěděla jak. Na každé lanko jich muselo být 20 nebo 30, na to delší, a lanka jsou na každé kóji dvě! Nicméně Martina je na tyhle věci nesmírně zdatná, tak se to okamžitě naučila a majíc Slunce s Venuší v Panně a zajisté i mnoho dalších darů, jela jak drak a navlékala žabky jednu za druhou a nekřivila je jako já. Já jsem to taky dělala, jen o dost pomaleji a hnusněji, a upřímně říkám, že kdyby tam Martina se mnou nebyla, NIKDY bych to nedokázala, ZEŠÍLELA bych při první žabce. Ale ta síla společné práce je mnohokrát vyzkoušená, je to až zázračné.

Povídáme si u toho a vymýšlíme také humory. Například že Martina je superman a já jsem jako beran poslední, to jsou takové astro humory. Taky o zmlácení máme srandu, že Martinu zmlátím nebo ona mě, ale to je těžko reprodukovatelné takhle v zápisu. Prokládáme to ovšem rozpravami teologickými a hlubokými, my jsme totiž takové. Řešíme, zda existuje peklo a kdo se tam případně dostane, máme na to shodný názor, velmi progresivní, že. Pak taky, co je to hřích a kdo se může rozhodnout k odklonu od Boha. S Martinou jsou tyhle hovory naprosto skvělý, má přesná pojmenování, otázky strefující se do samotného jádra, je to opravdu radost s ní debatovat.

Vlivem dišputace a vinného střiku jsme to pak najednou měly. Teda Martina rozvěsila závěsy i záclony mezitím, co jsem se pachtila s posledním lankem. Ustrnuly jsme v úžasu, bylo to opravdu krásné. Fotily jsme si to. Udělala jsem taky fotku s Martinou, jak tam stojí mezi závěsy. Mně se zase přihodila moje známá věc, že když něco většího nebo překvapivého na domě dokončím, tak jednoduše přestanu mluvit a jsem prostoupena jakýmsi Velikým Tichem. Samozřejmě se mluvit snažím, páč to je vhodné, ale to Veliké Ticho jsem u těch závěsů cítila. Půda díky Martině získala něco naprosto zvláštního a nového, pohádkového až orientálního, pozvedla se na nový level, který bych jí já nikdy neuměla dát. Ani by mě to nenapadlo, a když už  jo, nikdy bych nevybrala takhle pěkné závěsy, natož abych je ušila, natož abych je zavěsila!

Martina byla vyloženě šťastná a to mě blažilo. Moje stavební štěstí je to Ticho, jednou to snad lépe popíšu, je to velmi silný dojem, ale neumí se to projevit hlasem. Až teď mi došlo, že je to přece ta moje Venuše v Býku, která řídí stavbu ve Vydří (mám to vypozorováno z tranzitů) a ona když „mluví“ a hodnotí dílo, tak prostě nastane mocné Ticho. Největší TICHO, to bylo až snad nějak hmatatelné, mě postihlo, když jsem v roce 2020 viděla tu obrovskou jámu na čističku, to mě až zhypnotizovalo nějak.

Zůstaly jsme sedět na půdě v noci a hovořily tam. Mám už jen heslovité zápisky. Plány do budoucna: institut a spolupráce s jedním člověkem. Semináře a kurzy, Teilhard. Spát v jednu hodinu a zůstáváme na půdě. Martina se tam úplně zatáhla, vypadalo to až jaksi vtipně. Jen sousedů pes dost štěkal a na půdě je to hodně slyšet, ale člověk si na to zvykne a spí při tom.

Úterý 25. června. Na půdě se dobře spí

Kocourci se na mě všelijak a bez přestání rozvalovali, tak jsem se trochu víc budila. Pořád to ale vypadá, je že teprve málo hodin, žádné teplo zvenka nejde a na půdě je šero, tak spíme a spíme jak na vejdělek. Já jsem si nevšimla, že mi chcípl mobil. Až Martina s překvapením řekla, že je půl desátý! No byla to legrace. Martina už hodně dlouho takhle nezaspala, mně se to občas i stane… Říkala, že nás půda nechala takhle vyspat a moc se jí to líbilo. Je to takové kouzelné tady. To klima, co tady ráno bylo, nás taky překvapilo. Sešly jsme dolů a tam už klasické teplo, slunce pere, na půdě nic nebylo znát. Odnesly jsme odtud nějaké věci a založily závěsy na židle, aby je neznačkovali sousedovic nevykastrovaní kocouři.

Snídáme dole v sednici a řešíme ještě různé praktičnosti, například počet peřin. Je jich málo, kupuju pět nových ze peníze spolku, sama na to teď nemám. Jdeme si prohlédnout na půdu ty sežmolkované peřiny a polštáře a Martina prý tři polštáře upraví a zmenší. Pak se jde osprchovat, dáváme si kafe na zápraží a hovoříme, pak už musí jet. Má velmi náročný týden, stěhuje nejdřív nějakého kamaráda do Prahy, dlouho za ním pojede, a pak samé ježdění. Není to moc dobré, trochu se o ni bojím, páč před tou naší velkou astrologickou akcí by měla odpočívat. Tož jsme se rozloučily.

Červenec 2024

Červenec byl zahájen velkou, náročnou a výbornou akcí, Astrodramatem, kterou bychom chtěly opakovat každý rok. Pak začali přijíždět lidé na tvůrčí pobyt a celé léto až do září tu téměř nepřetržitě někdo vždy byl. Žili na půdě. Když tam nikdo není, jsem tam já na dovolené. 
Pobyty: Tvůrčí 5. Skupinové pobyty: 3 (Astrodrama, Těsto, Nepustil a spol.). Komerční: 6

• Práce: 15. července. Částečná oprava čističky
• 24. července: Bagrování ve stodole
• Zápisy o práci jsou v textu Přehled práce za rok 2024.

1. července. Martina a Vítek: Příprava na astrodrama

Tak zítra to vypukne, nervózní nejsem, ale je to první kurz, co tady děláme a je to hodně důležité. Martina má přijet až v noci, má toho moc a stavuje se ještě u Marty ve Staré Říši, veze tam něco a půjčí si šicí stroj. Já jsem jakž takž všechno připravila, nakoupila (dělíme to s Martinou, jak nás napadne, je to takové spontánní), na zítřek mi zbylo ještě odvozit část trávy, ale jinak je uklizeno, dvůr jakž takž upraven, je toho hodně na úpravu a řešení, když se chystá akce na týden probíhající v celém statku. — Je to takové jaksi napínavé a zvláštní trochu, protože taková akce tady ještě nikdy nebyla a tohle je to, kvůli čemu jsem statek rekonstruovala, pak také filosofické semináře, ale astrologické věci jsou hlavní a žádná tady ještě nikdy nebyla.

Zatím si tady hlavně dělali lidi své věci, tenhle rok má začít to, že tady taky dělám já své vzdělávací věci pro lidi (jógu nepočítám, tu už provozuju přes rok na půdě), je to takové přelomové a naprosto nelze tušit, jak to celé dopadne. Počasí je zatím dobré…

Martině se podařilo přijet až kolem jedenácté. Veze ještě Víťu Kloučka, ten bude při akci hrát na tiremin, Martina se u něho taky učí na to hrát, je to pozoruhodný hudební nástroj, o kterém jsem ani nevěděla, že existuje. Sedíme na zápraží a povídáme, udělala jsem jim šťávu, kouříme. Vedeme dobré hovory, o kosení zahrad a jak lidé nesnášejí divoké porosty, o smrti a jak kdo z rodiny umíral. S Víťou jdou takové hovory snadno, přišlo mi, že dobře zapadne, je podobné nátury jako my dvě. V sednici se ještě pouštíme do teologických rozprav a otázky, do jaké míry se na Starém a Novém Zákoně dá založit myšlenka ochrany přírody. — Ovšem musíme jít spát, abychom se vyspali. Je skoro jedna hodina. Ukazujeme Víťovi půdu, to se mu zalíbilo, tak tam hned rychtujeme jednu postel. Já s Martinou spíme v sednici, ona se zase skrčila na tu pohovku v rohu, zítra si ale postele vyměníme.

2.–7. července. Astrodrama

Od 2. do 8. července se na statku odehrávalo Astrodrama, technika kombinující dramaterapii v maskách a prožitek astrologických symbolů na vlastní kůži. Účastníci rozehrávají vztahy a konstelace horoskopu v dramatu s maskami a beze slov, jen s jednoduchými hudebními nástroji a pohybem. Mohou tak prožít silnou a terapeutickou zkušenost energie konkrétního archetypu, pochopení jednotlivých částí své psychiky odděleně a zároveň ve vztazích s ostatními, jejich znovuzapojení do celku i zvědomění. Program vedli Martina Lukášková a Pavel Klíma, hudební doprovod Vítek Klouček, zázemí a pomoc s vedením poskytla Františka Jirousová. 
--- Podrobný zápis z akce si můžete přečíst v textu Astrodrama 2024. Na fotky z akce se podívejte ve Fotogalerii. 

8.–10. července. Tvůrčí pobyt: Anna Ryantová

Dnes přijela na statek Anna Ryantová na tvůrčí pobyt. Bude tady do středy včetně. Přijela autobusem z Dačic, jede z Prahy. Bude tady pracovat na přepisu zápisů svého dědy, chtějí to s tetou digitalizovat, aby to zůstalo zachováno v rodu, udělat z toho nějakou knihu, doplnit, už k tomu má také ilustrace. To je krásná práce, moc se mi líbí, že tady bude vznikat zase něco úplně jiného než kdy předtím.

Anna je moc milá. Provedla jsem jí statkem, ukázala místa, kde se dá být a psát, na spaní si mohla vybrat z půdy nebo hostiňáku. Vybrala si půdu. Zapojila tam ledničku, donesla jsem tam i vařič. Ukazuju jí hnízdo jiřiček ve Skalákově síni. Jsou tam tři tuční šmudlové a už se do hnízda vůbec nevejdou, trčí tam a koukají, je to hodně srandovní a úplně je vidět, že je to na rozsypání, že ta prostorová krize je co nevidět donutí opustit hnízdo. Pan Žolík ale obchází kolem s nedobrými úmysly, a jiřiččí rodiče už ho tak nesnášejí, že na něho nalétávají. Musíme to pohlídat.

Daly jsme si pak u stolu pod ořechem kafe, vysvětlila jsem jí podivnou situaci s lidmi z AirBnb, co nemají vyplněný profil, netuším, odkud jsou, nekomunikují, přesto mají zaplacenou rezervaci. Měla jsem dnes odjet za sestrou starat se o kocourky, když je s rodinou na dovolené, ale těm lidem naprosto nevěřím, tak tady Annu nemůžu nechat samotnou, ani kocourky. Jen jsem zajela do Staré Říše vysvětlit kamarádce, jak mě má u sestry zastoupit. Vracím se po šesté večer a oni pořád nepřijeli. Anna sedí u stolu pod ořechem a přepisuje paměti, zabrala se do toho a jde jí to dobře. Rozdělaly jsme taky oheň a opekly si buřta. — Dala mi také zajímavý odkaz na web eko arteterapie, sama tam absolvovala dvouletý výcvik: https://www.ekoarttherapy.cz/probihajici-vycviky/

Úterý 9. července

Jdu ráno ven na dvůr, Anička tam sedí na zahradě na lavičce v takovém meditačním zasnění. Pak říká, že jiřičky zmizely z hnízda. To je krásné, protože Žolík to celé prospal zastrčený u mě pod peřinou. Přes den jsme pak občas pozorovaly malé jiřičky, jak si svobodně létají vzduchem nad dvorem i vesnicí, vypadá to, že jich tady ve vsi vylétávalo z hnízd rovnou několik a mají tu jakousi „létací školku“.

Přes den pracuje Anička na přepisování. Když jsem jela pryč, uvařila také výbornou polívku se zeleninou, kapustou, brambory a kokosovým mlékem. Měly jsme to i k večeři. Konáme svou práci, využíváme různá sezení po dvoře, já i ve stodole, a občas si povídáme. O tiskových technikách například. Večer pracujeme na dvoře každá na svém, já píšu deník a jdu ještě začít ten zápis na web. Anička pracuje na přepisu a už se stmívá. Ti lidi na vejminku vůbec nepřijeli, je to podivný případ. Ale peníze mi na účet přišly. — Anička učí výtvarku na ZUŠ a vyrábí takové krásné plyšáky, vyprávěla mi o tom. Jedno mi taky přivezla, je to rozkošné. Zde je odkaz na její Fler: https://www.fler.cz/namechu

Středa 10. července

Ve středu odvážím Aničku na vlak, ale nemám výjimečně v deníku zápis, jen nejasné poznámky. Každopádně tento den vznikly ty nádherný fotky vzadu na zahradě u pole, jsou to nejlepší fotky z toho místa, co mám. Je to mystické a je tam ten Příběh, ten Velký Příběh Srpnový, který mě mučí a uchvacuje už mnoho let a už si ani nemyslím, že by se mi ho podařilo někdy zapsat. Anička měla sebou foťák na klasický film, to už je vzácnost, tak jsem ji s ním taky jednou vyfotila, ale tyhle dvě fotky jsou z mého mobilu.

12. července. Svítící mnich

(…) Cílem dne je dokončit ten zápis o astrodramatu, tak se do toho intenzivně pouštím, včera v noci jsem s tím hodně pohnula taky. Jdu i pod ořech a píšu to tam. Čtu si to po sobě. Jdu ještě umístit do stodoly Merkura k té železné děrované desce, podle které vznikal Pluton, a z těch masek na mě jde pořád jakási bázeň a chvění. Vyfotila jsem to a dala na závěr zápisu. Pak jsem to dala na web a poslala do skupiny a měla jsem z toho trochu obavy, jak to vezmou.

Ale je to snad dobrý, žádný drsný připomínky nebo požadavky škrtání, někteří psali, že si to rádi přečetli a bylo vidět, že to myslí vážně. Renata opravila pár chyb, za to jsem ráda. A Tomáš napsal pak večer zvláštní věc, která mě potěšila, doplnil to k té poznámce, že Martina říkala, že při józe svítíme a Daniela tam viděla duši Magora, jak svítí. Tomáš to viděl takhle: „Nemluvil jsem o tom, už mi to přišlo moc a říkal jsem si v tu chvíli, že o tom raději mluvit nebudu, ale teď už mohu… po přečtení tvého zápisu, když jsme cvičili a prováděly ty dechy s tebou, když jsem zavřel oči, směrem, kde si seděla ty, v mých očích jsem viděl sedící siluetu zlaté barvy, v ten moment mi to nejvíce připomínalo postavu sedícího mnicha, byla to mužská postava, zkoušel jsem několikrát oči otevřít a zavřít, jestli se mi to jen nezdá, ale pokaždé to bylo stejné… toliko tedy k mému vnímání tam u toho prvního jógového večera.“ Nu, svítící mnich! Mohla bych se k němu zkusit obracet jako k další ochranné entitě domu. Mám jich zapotřebí, poslední dobou to nějak víc cítím a víc vnímám jak duši mámy, tak táty, tak ještě svítící mnich, to je dobrá trojka. Důležitý je, že je to muž, potvrzeno ze dvou zdrojů.

12.-14. července. Pavel Nepustil a spol.

V pátek k večeru přijíždí Pavel Nepustil s pár přáteli a jednou rodinou, budou tu o víkendu. Jsem moc ráda, že to tak vyšlo, protože musím na víkend pryč. Předávám jim tedy dům, vysvětluju, jak s kocourky, a odjíždím. Budou jen ve hlavní budově a na půdě, která se jim moc líbila. Jaký program mají mě nezajímá, jistě dobrý, naprosto jim věřím a jsem ráda, že se tady zase objevili ve větším počtu. Jen jsem jim holt nepovolila psa, páč bych to neuměla snášet, nechat tady kocourky samotné se psem.

Vracím se v neděli večer, dům je dokonale uklizený, vycíděný, odpadky vynesené, nádobí umyté, dokonce i nádoba na bioodpad. Koupili si taky nějaké tašky. Je to moc pěkné přijet do domu, který sloužil někomu jinému a vítá mě takovým naklizeným stavem. Pavel psal, že se jim tady moc líbilo. Pak jsem našla takový pěkný a vtipný zápis v kronice, který mě rozveselil dosti, tak tady je:

Měli jsme se tady hrozně dobře! Věnovali jsme se péči. Je to ideální prostor pro věnování se péči, protože tady na vás péče kouká z každého kouta. Pečovali jsme o kocourky, o sebe, o vztahy. Pečovali bychom rádi i o Františku, ale ta tady nebyla – a tak až příště. Zabývali jsme se taky tím, jak by šlo založit Ministerstvo péče.

19.–20. července. Trhy v Kostelním Vydří aneb Chápou lidi vůbec, že je to stánek?

Inu, tak jsem jela poprvé s obrázky na velkou pouť, do Kostelního Vydří na hlavní víkendovou pouť, kam chodí rozhodně stovky, spíše však tisícovka křesťanů. Ze zkušeností ze třech jiných menších míst (např. z Nepomuku) jsem si od toho slibovala velké tržby, že aspoň 20 000 budu moct dát na splátku, co dlužím za práci na stodole. Od začátku roku jsem si schovávala z každé tiskové várky víc obrázků na trhy, takže jsem měla plnou přepravku a byla hodně těžká. Ono se to nezdá, ale plná přepravka znamená desítky obrázků, ale nepočítala jsem je, určitě kolem šedesáti, sedmdesáti.

Taky mi došlo, že sama nemám moc šanci to tam nainstalovat, naštěstí na vejmince je teď týden paní Jana Netolická, která se ukázala jako moc milá a nápomocná osoba a ráda souhlasila, že mi pomůže. Vyrazily jsme v sobotu kolem deváté, bála jsem se, že to bude pozdě, no nebylo ani trochu. Pod kopcem už byl zákaz vjezdu, tak parkujeme vzadu na louce, kde zato bylo ještě místo. Dotáhly jsme všechno pod lípu. — Vybrala jsem si jako stánek tu obrovskou nádhernou lípu, které je několik set let. Máma ji měla moc ráda a ona mi v pátek „řekla“, že bude můj stánek. Místo štaflí, které jsem měla už nachystané. Štěpánka z knihkupectvími pak řekla, že ta lípa je stará nejspíš jako portál kostela, prý se to tak dělávalo. Portál nese datum 1769. Viděla už tolik lidí, poutí, procesí, slyšela tolik písní, naše životy jsou proti ní jako životy jepičí.

Ovázaly jsme kolem jejího přetlustého kmene čtyři provázky kolem dokola a na to jsme s Janou navěšely obrázky. Bylo to tak pěkné, až dokonalé. Pod lípu židli a je to. Je tam stín, výhled na celý areál, velmi příjemné klima. Po celou dobu se mi tam moc líbilo, proseděla jsem tam skoro dva dny. Jana tam v sobotu se mnou chvíli zůstala, pak jela za svým dovolenkovým programem. Na statku se jí moc líbí, odpočala si tam a nabrala nový směr. Domlouvaly jsme se, že se příští rok vrátí a zkusíme zajít na dačickou střelnici.

Tož tam tedy sedím, lidí je dopoledne míň, odpoledne víc. Ale je to hrozná bída. To jsem nečekala vůbec. Jdou kolem, kouknou, nic, jdou dál. První věc jsem prodala až kolem třetí hodiny! Po šesti hodinách. Ale líbí se mi tam moc. Mně je totiž tenhle vztah k realitě nejpřirozenější, být pozorovatel a sedět vedle nějakého zajímavého ruchu. Docela silně jsem si tam lebedila, ještě když jsem měla sebou knihu od Stevena Forresta, kterého teď studuju náruživě, páč je úplně skvělej, četla jsem si a občas se nechala rozptylovat v té náladě. Ta lípa tomu naprosto, naprosto zásadně pomohla, ona mluví a vytváří klima a atmosféru, která spolehlivě překonává to „pouhé lidství“. Až teď mi došlo, že bez té lípy by to absolutně NIJAK nešlo vydržet celou tu dobu. Leda bych byl blízko stromu nějakého, ale ta lípa je nenahraditelná. — Zašla jsem si i na záchod, když jsem poprosila paní Bočanovou ze Zadního Vydří, co se tam zastavila, o hlídání. Jídlo, müsli a hermelín, jsem měla sebou, vůbec nic mi nechybělo.

Jede za mnou Eva Kuncová, jede od Plzně, cesta trvá přes tři hodiny. Ale těšíme se na sebe a píšeme si zprávy, samozřejmě jí líčím, jaká je to nepochopitelná mizérie. Vyzvedla taky ze statku ceduli s údaji o mámě, kterou jsem zapomněla. Jak jsme tam daly ceduli, tak to začalo trochu fungovat. Eva je člověk s humorem, rozumíme si výborně, tak jsme to všelijak komentovaly po celou dobu. A povídaly si taky, co je nového. Eva hlavně vyprávěla o svém novém domě, říkáme mu „domeček pro duši“, chce tam mít také muzeum zbořených bunkrů, už na to má rozjetý celý projekt a první instalace, bunkry obchází, ve výsledku na to bude aplikace, která po načtení QR kódu na místě bunkru v mobilu ukáže, jak bunkr vypadal před zbořením.

V 7 večer je hlavní mše, tak si od toho „proudu křesťanů“ slibujeme nějaké tržby. Já jsem si zašla na mši, slouží Serafin. Seděla jsem na trávě. Mše bývají teď u toho pódia, aby se lidi vešli. Zazpívala jsem si mariánské písně. Je to pro mě vždy dojemné, mám ty poutě a církevní prostředí zarostlé v nejhlubších atomech těla i duše, ale už jsem mimo to jádro. Svěřila jsem tak celou svoji situaci Panně Marii, jak nás nabádal Serafin. Samozřejmě jsem se za to celé modlila už předtím, ale nesnáším ty přímé prosby, vždycky radši řeknu, ať se to stane, jak Bůh chce a jak to má být, ne jak chci já. — Daly jsme si taky jídlo od Vietnamců, dobré to měli. A kafe od hasičů. Pak se teda něco málo prodalo ještě, ale ve výsledku dnešní tržba jen 4000, což je hrozně málo a vůbec nestojí za to na trhy jezdit kvůli takovým výsledkům. Evu napadlo, že necháme na místě jedno auto, sbalily jsme tedy do mého Felixe náš milý krám, provázky jsme nechaly na lípě, a jedeme na statek.

Daly jsme si víno, poseděly na zápraží i v sednici, promluvily taky chvíli s Janou. Stihly jsme pak probrat astrologii a kouknout na nějaké horoskopy. Eva mi pak vyprávěla velmi zajímavou věc, jak se přihlásila do aktivních vojenských záloh, co jí čeká (půjde prostě „na vojnu“ v listopadu) a že už má přidělenou jednotku u zdravotníků. Má velké zkušenosti v porodnici, v případě nějakého konfliktu by byla u zdravotníků. Obdivuju to velmi, ona na to má, je velmi silná, schopná, s velkou zátěžovou tolerancí, je to skutečně obdivuhodné rozhodnutí a moc se mi to líbí. Jdeme spát ve 12, páč chceme být ve Vydří zítra na osmou.

Neděle 21. července

Vyrážíme tedy kolem osmé. Počasí je zase krásné a pod lípou moc dobře. Dopoledne byly celkem 4 mše, první už v sedm, pak v 8, hlavní mše o půl desáté a pak ještě jedna v 11. Čekaly jsme, že tam dnes budou přece samí křesťané, takže by se to mohlo nějak zlomit. – Nu, zkušenost byla už dočista obskurní. Nikdo, nikdo nic. Lidi v proudech chodili kolem, nic, nic a nic.

Úplně paradoxní až v něčem fascinující byla situace po té hlavní mši. Tu tedy sloužil Kodet… Řekla jsem Evě, kdo to je a co hlásá a Eva našla nějaké jeho články. Veřejně tu nic psát nebudu, jen to, že jeho názory jsou vskutku zcela mimo naše názory. A jsme podle něho obě satanistky, já víc, páč dělám jógu a astrologii, Eva má ale tetování! Takže taky zavržena.

Lidi tedy pak šli ze mše, v mocném proudu se valili z kopce, trvalo to velmi dlouho, než všichni přešli, nekonečný proud, hlava na hlavě. A NIKDO NIC. Koukli na obrázky někteří, šli dál. Eva to šla sledovat od zábradlí, nějak nás to paralyzovalo na chvíli. Na mě realita většinou moc nepůsobí, ale tohle bylo pak už znát, podivnej zážitek, jak v nějakým snu, kdy lípa byla zakletá. Nikdo nic! Kdybych přitom začala myslet na ty obrázky, jak je mám ráda a jak tam čekají na lidi, aby jim doma dávali radost, tak bych se rozbrečela už, ale naštěstí se mi ta myšlenka dařila odklonit.

Bylo to tak divné, až mi připadalo, že je to možná nějaké znamení shůry a odpověď na mé modlitby, aby se to dělo, jak má. Jen té odpovědi samozřejmě nerozumím, ale třeba to někdy pochopím. Jeden nápad mám, ale psát to sem teď nebudu. Usnesly jsme se, že tohle nemá smysl, že počkáme na tu další mši a pak to zabalíme. Náš duch však zůstával celkem na výši. Vznikly dobré hlášky.

• Nejlepší byla Evy: „Chápou ti lidi vůbec, že je to stánek?“ (Ale i kdyby to vnímali jako výstavu, tak je to přece prodejní výstava, vždyť tam byly cenovky!)
• Eva: „Jsme neviditelní“?
• Já: „Házíme perly sviním, normálně.“
• Eva: „Líp bych to neřekla.“

Dost jsme se zasmály během našeho trápení. Sledovala jsem taky ten život prodejců, nějak je mi to blízké a rozumím tomu. I jsem se zašla zeptat ke konkurenci pod kopcem, jediný stánek s náboženskými předměty. Prý se jim daří a prodávají jako normálně. Taky to ale mají o dost levnější, ty hliníky jsou holt dražší, jeden kolem 300 Kč. Naproti seděl chlapík s medem, a ten řekl Evě, když tam za ním šla, že je to na hovno. Tak se shodli. Pravila jsem z legrace, že jedině my a ten chlápek má potřebné zboží a nikdo to nekupuje. My potřebné zboží duchovní, on med. Co je víc než med?

Chtěly jsme jít na tu šílenou atrakci, to létající kyvadlo, jako mě Eva přemluvila minulý rok. Já jsem z toho měla včera strach, v noci se mi ale zdálo, že tam jsem a zažívám tam mystické zážitky, tak jsem byla připravena to podstoupit. Nicméně Eva vlivem událostí řekla, že ani na atrakce se jí nechce, tak jsem byla nakonec i ráda… Chtěly jsme si taky vystřelit růže, jako minulý rok, ale neudělaly jsme nic. Usoudily jsme, že na zábavu nemáme peníze.

Ani po mši v 11 nikdo nic nekupoval. Měly jsme toho dost, začaly jsme to sundávat. A v tu chvíli se asi vesmír lekl (jak jsme se usnesly), že to myslíme vážně, a zastavila se tam první parta lidí a začali kupovat. Tak jsme to zase navěsily na lípu a od těch dob to šlo slušně, jak to mělo ale normálně jít celou dobu! Ne až v posledních třech hodinách.

Eva musela odjet, čekala ji dlouhá cesta. Ještě jsme si koupily jídlo. Když Eva otevřela to své, vyvalil se pro mě až omračující smrad zkaženého masa. Eva to tak moc necítila, ale mé komentáře ji přiměly to vyhodit. Tím bylo její trápení završeno. Dala jsem jí půlku svých nudlí. Shodly jsme se však, že to byla dobrá akce, jsme spokojeny, rády jsme se viděly. Já jsem tam pak vydržela ještě do tří, občas někdo přišel, hovořila jsem s lidmi, kupovali, šlo to pěkně nakonec. Dosáhla jsem nakonec výdělku 10 000, což byl takový úplně spodní limit, aby to vůbec mělo nějaký trochu smysl. Nicméně smysl to v téhle podobě nemá, protože obrázky bych prodala mnohem rychleji, kdybych je neschovávala a nechala pro eshop. Připravila jsem se tak o jednu celou možnou várku tisků. Poučení pro příště: nic neschovávat pro trhy, všechno do eshopu. A když mi něco zbyde, jet tam s tím.

22. července. Marta

Dnes přijíždí Marta zde pobýt, vzala sebou Fáňu. Já přijíždím kolem čtvrté, v sednici je už obydleno, rozložili si tam pelechy a věnují se odpočinku. To je takové vždycky pěkné s Martou tady, člověk může odpočívat od návštěvního modu a přitom tu někoho má na případnou pomoc. Jdeme společně uklidit vejminku, má přijet nějaká paní. Máme to dřív a Marta vycídila koupelnu a takový stojánek na věci. Přebrala taky něco, co se jí tam nelíbilo. A dovezla mi večeři. Pak jsme zase v sednici. Napsala jsem si deník. Paní přijela po sedmé hodině, tak jdu cvičit až potom, na půdu. (…)

Marta v sednici uspává Fáňu a je to takové krásné, připomínka bezpečného dětství. Nejdřív mu čte, pak se modlí, děkují za pěkné věci, které dnes zažili. Modlili se Přijmi, dobrý Bože, díky srdce mého, že jsi mě dnes chránil ode všeho zlého…“ Věděla jsem, že to odněkud znám, pak po jejich odjezdu ve středu se mi vybavilo, že mi to kdysi v roce 1987 napsala babička do památníku a nakreslila k tomu obrázek Panny Marie nad Starou Říší v noci a naším domem ve dne. (…) Újka s Fáňou spí dole v sednici, já jdu spát na půdu, ale ještě dělám na astrologii.

Úterý 24. července

Počasí: pšenice praská, jak z ní vysychá sluncem vlhkost. Praskání v celém poli. Jeřáby v krajině červenají. Je to úplně srpnové už. Pěkný den, žijeme si tu s Újkou dobře a letně. Marta vstává už nějak v 6, Fáňa taky. Já o půl deváté, spát jsem šla v jednu hodinu. Venku je krásně. Jdu snídat a balit zásilky ke stolu pod ořechem. Frodo na zápraží vrčí na nějakého vetřelce, kterého vidí vzadu u pravé stodoly. Jdu ho zahánět a vidím, že tam Marta kreslí tu železnou postel zabořenou v zeleni, pro Vepřeka to dělá na obal CD. Ukazuju tedy Frodíkovi, že to není žádný cizák.

Balím 4 zásilky a jedu s něma do Dačic, stihla jsem to akorát před dvanáctou, parkuju pod kaštany, tam se nikde teď moc nedá. Mám radost, že se mi podařilo koupit pálky na pinpong a míčky, páč Marta s Fáňou si chtějí zahrát. Marta vaří oběd v remosce, jíme pod ořechem, zapečená zelenina se sýrem, moc dobrý to je. Odpoledne se věnuju astrologii, to je můj hlavní program dnes. Pokračuju ve čtení Forresta k horoskopu pro Světlany dceru, pár výpisků jsem udělala. Jdeme s Martou nahoru na půdu, ona si čte, pak usnula na posteli, já studuju v tom křesle nad schodama. Marta s Fáňou se pak jedou koupat do Dačic. Chvíli jsem si taky odpočinula, asi tak půl hodiny. Vyrážím na procházku, konečně, dlouho to už nešlo. Beru si sebou Forresta, Water. (…)

Vracejí se, jdeme si s Újkou na půdu zacvičit. Dala jsem tu sestavu s rukama, na nervy a glandural balance. Újka měla velmi vtipné hlášky, že mě nenávidí a tak, měla taky namožený ruce už, cvičila přes den s Fáňou. A jdeme hrát pinec ven na náves. To je taková esence prázdnin, já to většinou nehraju, ale občas to má své kouzlo. V tom setu, co jsem koupila, byla dokonce i síť, ale míčky jsou hrozně tenký a šmejdový. Nejdřív hraje Marta s Fáňou, já si tam jdu dát k nim večeři a vynést odpadky. Pak děláme turnaj. Mě to začalo trochu jíž až později, nehrála jsem mnoho let. Vzpomínáme s Újkou, jak jsme tu byly poprvé v roce 1997, a to se právě hrál pinec. Pěkné to bylo. Už se stmívá, končíme.

V sednici si dáváme vinný střik, Fáňa kouká na nějaký seriál. Já si dělám výpisky z Forresta. Pak s Újkou hledáme, jak vylepšit sledovanost mého instagramu na máminy obrázky, je to místy legrace. Újka jde spát před půlnocí, já si jdu na půdu číst svůj deník z roku 1999, mám ho rozečtený a je to velmi zajímavé psychologicky zkoumat zárodky své osobnosti. Taky astrologicky. Spát jdu kolem jedné hodiny.

Středa 24. července

Pěkný den je. Jsme dole v sednici všichni. Újku napadlo, že mi pomůže s úklidem, o víkendu přijíždí banda lidí. Tak jsme se vrhly na sednici a vycídily jsme vše, Marta vysávala, já vytírám prach a podlahy. Hodně mi tím pomohla. Mohla jsem se odpoledne věnovat astrologii. Radek pro ni přijel kolem půl jedenácté. Jsem ráda, že tu byla chvíli zase.

25.–29. července. Sbor Těsto

Ženy z vokálního souboru Těsto opět pobývaly na statku a vyjížděly do okolí zpívat. V pátek se zpívalo u Abbého ve Slavonicích v Galerii Masna, v sobotu na pouti v Řídelově a v neděli u Marty Veselé Jirousové na přírodní zahradě ve Staré Říši. Přijely ve čtvrtek 25. července a některé zde zůstaly až do pondělí.
--- Zápis o jejich pobytu je zde: Pěvecký sbor Těsto na letní výpravě.

Dnes přijíždí na statek sbor Těsto, stejně jako minulý rok, jedou na tu svoji zpívací štaci po okolních vesnicích a budou přespávat na půdě. Jsem ráda, že je tady zase budu mít, už to nějak začíná patřit ke statku. Líbí se mi, že se ty party vracejí. Konec července tedy patří Těstu a jejich písním na dvoře.

S Janou Hradilkovou vnímáme, že bychom měly naše aktivity nějak propojit. Až tento poslední rok jsem si uvědomila, že k jejímu způsobu života cítím blízkost a začalo mě zajímat, co vlastně dělá. Tady je jeden obsáhlý a zajímavý rozhovor s ní, ze kterého se mimo jiné dozvíte, co se stalo s kozami na statku, které tady kdysi choval Magor. Rozhovor s Janou Hradilkovou: Je třeba vytrhnout lidi z jejich osamělosti.

29. července – 3. srpna. Dana Syslová

Křišťanka s Janou a Betynou dnes odjíždějí. Dana tady ještě zůstává na odpočinkový i pracovní pobyt na pár dní, stejně jako minulý rok. Betyna ještě uvařila oběd, jíme to s Danou pod ořechem. S Danou se žije úplně klidně, děláme si své, Dana studuje nějakou zajímavou knihu psychologickou, jezdí se vykoupat a plánuje zajet do Slavonic. Chodíme, kde chceme a jsme zcela nezávislé. Ona bydlí na půdě a moc se jí tam líbí, jako většina lidí zde si pochvaluje, jak se tady dobře spí.

30. července. Líčidlo a další rostliny

Paní z vejminky, která je tam na komerční ubytování, přichází pro vyprané prádlo, věší ho a vypráví zajímavosti o chalupě v Orlických horách, kde také dělají takové různé komunitní akce. Mají také web: www.beznudy.cz Je bioložka, koupila mi tři zvláštní bylinky, jedna z nich se jmenuje Líčidlo jedlé, to je překrásný název. Zaujalo mě, co vypráví, sbírám do seznamu taková místa, kde je nějaký komunitní život. Vyměníme si adresu webů. Navozila jsem odpoledne nějaké dřevo ze stodoly do dřevníku, už tam ale skoro není co kam dávat, to ještě nikdy nebylo. Dana říkala, že by pak taky vozila, ukázala jsem jí, kde co je. Pak jde na procházku a koupat se na Hadravách. V sednici si vaří večeři, hledáme si na internetu ty „byliny“, co přivezla paní…. Jsou to samé velmi zajímavé keře nebo vyšší rostliny, zítra je zasadím.

Středa 31. července. Dokonalé štěstí?

Vracím se až před desátou. Dana mi líčí, jaký měla krásný den, že taky po cestě zpátky ze Slavonic zažila ten pocit dokonalého štěstí v přítomnosti a vděčnost za všechno, co má. Říkala jsem totiž Těstu, že tady na statku mívám často stavy jakéhosi dokonalého štěstí. Zkoumáme, jaké znaky ten stav má. Danu taky zaujalo, že se řídím názorem svých „spodních iracionálních složek“, napadlo mě, že by k tomu byly vhodné ty dvě knihy, co jsem nedávno četla, Tohle všechno jsem já a Pečuj o své démony. Dana má zase na půdě zajímavou knihu o typech matek, které neumí milovat své dcery, nakoukla jsem do toho.

30. července. Eliška Kubičková

Dnes přijela Eliška Kubičková, která chce psát diplomovou práci o Teilhardovi, oslovila mě emailem, že by chtěla zpracovat něco ze vztahu vědy a víry u Teilharda, tak jsem jí doporučila zúžení okruhu na pojetí výzkumu jako adorace. To je téma téměř nejzajímavější z Teilhardova díla a nikdo to ještě pořádně nezpracoval, ani v mezinárodním kontextu. Vyzvedla jsem paní Kubičkovou v Dačicích. Začaly jsme ve 12 a skončily kolem půl čtvrté. Ukázala jsem jí nejdřív svůj soubor s konkordancemi z celého Teilhardova díla a způsob, jakým se v něm vyhledává. Když se tam zadá například pojem research, je tam 62 výskytů. Pak další své zdroje, výpisky ze 7 regálů sekundární literatury, nanosila jsem nějaké knihy z knihovny a vše, co bylo potřeba. Podívala se ještě po statku a odvážím ji zase do Telče na autobus. Tady jezdí autobusy dost bídně.

Věčné léto

Našla jsem v deníku několik podobných zápisů. Tyhle stavy mívám častěji, ale v létě 2024 přicházely nějak víc. (7. června) „Překrásný den. To počasí je tak dokonalé, že jsem mnohokrát během dne zatoužila, aby to trvalo věčně. Nějak ten červen miluju. Ten zelený dvůr s rozkvetlými bezy je tak kouzelný, jsou to takové zelené lázně a všechno tam mluví a obaluje člověka něčím nepopsatelně dokonalým.“ — (11. července) „… teď zažívám často touhu, aby tohle léto trvalo věčně. Velmi silně to cítím a bolí to. Věčné tohle léto. Všechno je dokonalé.“

19. července. Léto na vrcholu a obrat

Zezadu od pole je slyšet hučení, jako by už sekli tu pšenici. Naštěstí ještě ne, ale běžela jsem tam rozechvěle, tyhle věci mnou velmi hýbají, až do morku kostí. Tekly mi slzy, když jsem pozorovala ten prášící kombajn, jak seče to zadní pole. Všechno zase už mizí a uniká. Je to tak hrozný s tím časem, nelidský. Tohle léto jsem chtěla zastavit do věčnosti – a už začínají žně. — Jdu se tam taky pomodlit chvály, Žolík jde se mnou. Překvapeně vidím, že z Prokůpkovy zahrady běží zvíře pohybem u země zcela připomínající Froda. Jdeme tam s Žolíkem. A opravdu, to zvíře podivný je v pšenici, a když mě poznal, s mňoukáním přichází, jen klasy se nahoře hýbají a pak se vynořuje Frodík. Nevěděla jsem, že ve dne chodí taky takhle na zahrady cizích lidí. Na cestě uprostřed tam ležela ve vedru umírající myš a těžce vydechovala s otevřenou tlamkou. Podivné výjevy na vrcholu léta.

Srpen 2024

Krásné srpnové vedro. Měla jsem v úmyslu udělat si psací měsíc a pokračovat v románu, ale pak mi došlo, že musím spíše dostudovat Forresta. Kromě toho tady celý srpen byli lidé na tvůrčích pobytech a to na psaní také není. Pořádala jsem na statku svůj první kurz pro veřejnost: Jóga proti stresu. Pro čtvrteční jógy nacházím nové místo ke cvičení: Vzadu na zahradě. 
Pobyty: Tvůrčí 4. Komerční 8.

1. srpna. První cvičení jógy vzadu u pole

(Pravidelní čtvrteční lekce jógy na statku. Cvičí se i o prázdninách) Přišlo mi pět lidí, protože Honza přivedl dva z toho kosení luk, ta paní, moc sympatická, byla už minulý rok. Petra přijela a David se zase objevil. Přes den bylo takové vedro, že jsme na půdě být nemohli. Šli jsme dozadu k poli, tam se ještě necvičilo. Zkoušela jsem s něma tu sestavu na sobotní kurz Jóga proti stresu, vypadá to dobře, je náročnější pro někoho, ale Jana (?) říkala, že se v ní krásně uzemnila a je najednou v těle. Meditace dechová. Při relaxaci začal soused řezat cirkulárkou, tak to už nešlo dál. Pěkný to bylo, s tím polem pšeničným.

Honza mi pak vymontoval hadici z pračky, aby se to vyčistilo. Rokujeme na zápraží, Petra koupila obrázek. Snad už pomalu z toho minusu vybřednu. — Dana dnes dělá oheň, píšu na zápraží deník. Zasadila jsem taky konečně to líčidlo, zkusím jak se mu bude dařit na té vyvýšenince pod oknem koupelny.

2. srpna. Cvičení a hovory s Danou

(Dana je zde od 29. července na pobytu jako členka spolku) Večer jsem pozvala Danu na cvičení, šla na to. Máme tu sestavu, co včera a co bude zítra. Ale začínám hlubokým jógovým dechem. Dana umí dobře dýchat do bránice. Místo meditace vysvětluju krátce fázované dechy. Dana pak ještě pracuje v sednici na noťasu, já taky. Mluvíme o účincích jógy, duchovních směrech a zneužívání moci, které je všude. Danu jóga zaujala a možná by zkusila cvičení v Jindřišské. Pak jsme se nějak dostaly k psychickým stavům, vlastně tím, když jsem zmínila, že mi pravidelné cvičení přineslo duševní klid. Vyprávěla jsem o psychických problémech v mládí a jak jsem se z toho dostávala. Včera jsme zase mluvily o té knize Tohle všechno jsem já a Dana to zajímavě srovnávala s rodinnými systémy, ve kterých má terapeutický výcvik. Jsou to dobré hovory s ní, má takové stručné hluboké vhledy přímo k věci, i o těch duchovních směrech dnes. Odjíždí další den, v sobotu dopoledne.

Sobota 3. srpna. Jóga proti stresu: První zkušební seminář

Počasí: Mírně zataženo, místy vedro, k večeru polevilo a zatahuje se. Dnes bylo vše podřízeno semináři. Dana odjíždí. Uklízím zápraží, vykopala jsem taky ty rostliny ze spár na zápraží, celý kotouč toho byl… Omluvila jsem se jim a vysvětlila situaci. Ty akce pro veřejnost jsou výborný v tom, že člověk vykoná takové speciální věci, které by jinak nevykonal. Připravuju si ještě tu teorii, dost kombinuju texty, co mám u z minula, ani si to nijak říkat nezkouším. Ale napadly mě zajímavý nový věci o tom, co jo sjednocování v józe. Jugit (sjednocení), ve spojení s rytmem a dechem. Potřebuju, aby ty řeči zněly logicky, a to trvá vymyslet i několik let, jednou za pár měsíců si zapíšu nápad a teď mi přišlo, že tu jógovou teorii už mám docela pěkně poskládanou, v tom logickém smyslu. Udělala jsem si už včera schéma na papír a tu teorii jsem měla v noťasu.

Zkoumám jak mi je, protože jestli ty semináře chci dělat nějak víc, nesmí mě to mučit a brát víc, než mi to dává! Nervozitu jemnou samozřejmě cítím, ale cítím spíše jiné pocity, které mě překvapují a nečekala jsem je. 1) Jsem ráda, že si to sama řídím a je to absolutně celé na mé odpovědnosti. 2) Jsem mírně zvědavá na ty lidi, nějaká moje v mládí naprosto neexistující či ušlapaná složka se těší na lidi, nebo je na ně zvědavá, zvědavá na interakci s nimi. Tohle jsou pro mě tak veliké objevy, jako bych letěla do kosmu. A těší mě to, páč vím, že tak to má bejt a takhle fungují psychicky zdraví lidi. Neřeší furt sebe a svoje utrpení, ale můžou v sobě žít v takovém klidu, že jsou občas i zvědaví na jiné lidi a nepřipadají si s nima jako zrůdy. Já jsem celé mládí trpěla lidmi, protože jsem v jejich přítomnosti nesnesitelně trpěla sama sebou. Jiný důvod tam nebyl. Myslívala jsem si, že nemůžu ve svém těle a podobě nijak rozumně žít a teď mě příjemně překvapuje, že to přece jen nějak jde. Stihla jsem si i skoro na hodinu odpočnout a usnout.

Začínáme v 5 hodin odpoledne. Byla jsem se dívat na půdě, ale tam je pořád vedro, tak jsem rozhodla, že začneme vzadu na zahradě (Proky to tam seče, jen tak zdarma, to je milé). Přišli Bočanovi ze Zadního Vydří a měli sebou mrňavého synka Tomáše, prý ho sousedka nechtěla hlídat. Pak další dvě ženy, Vendula Nováková a Lenka Williams. Na to, že plakáty byly jen v Telči snad, a v Dačicích na poště, a v jedné internetové skupině, tak je to na prázdniny slušný. Potřebovala jsem si vyzkoušet ten formát, ani bych nijak zvlášť víc lidí nechtěla.

Program mi vyšel úplně přesně na minutu. Přesunuli jsme se po sestavě na půdu, kde byl čaj a teorie a ještě zbylé dechy. Bočanovi střídavě hlídali dítě, ale já jsem byla ráda, že nás to mírně rozptyluje, protože to jsou dechy určené do praxe a stresových situací. Reakce byly dobré, ty dvě ženy vypadaly, že se jim to líbilo, Bočanovým snad taky. Míša by nejspíš měla zájem i chodit na lekce, mají to ze Zadního Vydří kousek, to by bylo pěkný. A těší mě, že se taky potkáváme v kostele, páč to přesvědčení některých křesťanů, že všechno východní je od ďábla, je naprosto už neúnosný. Dost jsem o vztahu křesťanství a jógy mluvila, připadalo mi, že i Vendulu to nějak zajímá.

Zkusili jsme si i zpívanou meditaci, vybrala jsem Wahe guru, wahe jio od Snatam Kaur, Lenka ji pak chtěla poslat. Lenka mi říkala, že cvičí každé ráno pozdrav slunci a dřív dělala hathu. Já zase nic moc necítím, takže vlastně nevím, jak to dopadlo, ale čím dál jsem od toho, tím mi připadá, že dobře. Je mi dobře, připomíná to stav po učení lekce, taková povznesenost skrytá, pozvednutí.

5. srpna. Totální srpnovina

(Chci tu mít zapsané i význačné symbolické události, i když se netýkaly nijak pobytů). Byl tak krásný srpen, že se mi to chtělo nějak oslavit. Napadlo mě, že si vezmu do pole Eka mai [zpěv na meditaci] a zazpívám to tam. Tak se už potřetí vracím do sednice, kocourci pořád za mnou sem a tam jako ocásci, jdu si pro Japji. A kocourci zase se mnou do pole. Jdeme brázdou po traktoru ve zralé pšenici, pak jsem tam našla jedno trochu zválené místo, zrovna takový ovál na sezení. Tam jsem si prostřela svetr a vyložila Japji a zapnula Eka mai ze Spotify. Mám tu nahrávku od Prem Amrit. Pouštím si ji 4x, což akorát vyjde na 11 opakování a jeden poslech. Bylo to opravdu mocné, to těžko popisovat, pokud bych si to nedala jako literární úkol. Propojí to pole, klasy, tělo, mysl, kocourky, vesnici, s Bohem. Vše je Bůh a v srdci/duši ožívá ta „květina důstojnosti“, jak jsem ji viděla nedávno při těch vizích. Je to velmi mocné a všechno kolem nabyde velké dokonalosti, Věčnosti, je to Bůh sám. Nemám slov, jak to bylo krásný. Těší mě, že jsem vynašla takovou totální srpnovinu. Asi to pole brzo posečou a to pak bude složitější, takhle je to výborný, protože je mi vidět akorát vršek hlavy, takže při pohledu ze zahrad by lidi nechápali, co to tam provádím. [Ale oni mě většinou považují za bláznivého podivína, tak by je to snad nepřekvapilo.]

6. srpna. Osvícení s kocourem za krkem

Jdu meditovat do pole. Pšenice tam ještě stojí. [Další den, 7. srpna ji posekli] Nad polem voní pšeničný prach a západním směrem se táhne pás prachu, jak sečou obilí. Je to úplně mystické pro mě. Když jsem se usadila, slyším od klád Frodovo volání, nejde mu tou pšenicí moc jít, jdu mu na pomoc a nesu ho pár metrů. Je se mnou při zpěvu Eka mai. Nějak ho to roztoužilo a pobláznilo, ležel mi na stehnech a hluboce mručel, pak už nevěděl co by, tak mi vylezl na chvíli za krk. Dosáhli jsme společně osvícení, protože jsem nejen věděla, ale i cítila, jak je všechno svaté a všechno je Bůh. Bylo na 100 % jasné, že TOTO VŠECHNO kolem je Bůh, přitom si to zachovávalo své tvary a barvy, naopak individualita přírodních jevů a všeho byla spíše ještě zvýrazněna. Tak jsem si z toho stanovila zásadu, která stačí na všechny situace: Ve všem hledat Boha a všechno proměňovat v lásku. – Člověk nic víc nepotřebuje. (Tak a už sem o dalších podobných zážitcích nebudu dávat nic, zpívala jsem takhle v poli mnohokrát ještě. Ale je zřejmé, že zpěv sikhských šabdů provozovaný křesťankou v obilném poli s kocourem za krkem může vést k osvícení snadno a rychle!)

4.–10. srpna. Tvůrčí pobyt: Jana Bláhová

Večer přijíždí na tvůrčí pobyt a ubytování na půdě Jana Bláhová. Je to kamarádka Tomáše, co tu byl na Astrodramatu. Plánuje, že tady bude zkoušet tesat z pískovce, který si přivezla. Koupila si i palice na tesání. Půjde ke mně taky na výklad horoskopu. Přivezla dobré jídlo a chleba, ten mi tu zrovna chyběl. Snažím se nic nekupovat, protože se nemůžu vyhrabat z minusu, tak je pěkné, že dovezla něco, co potřebuju. Vypráví zajímavé věci, má hodně pestrý život. Živí se jako fyzioterapeutka je to taková silná a vnímavá osoba. Pročetla taky celý web Statku uProstřed, aby věděla „do čeho jde“, kdo ví, jestli je někdo takovej další, kdo to celé pročetl.

Pondělí 5. srpna

Jana přichází dolů, snídá v sednici, povídáme si. Probíráme kde co všechno. Jana je katolička, konvertitka, ale velmi svobodomyslná. Našla taky na bezu Jidášovo ucho a řekla mi, jak se to dá zpracovávat. Vím, že ho tam mám, ale nevěděla jsem, že ho vlastně můžu usušit. Pak jde na výlet do Kostelního Vydří, a zajela do Dačic. K večeru mi napsala zprávu, že zůstane na mši, je tam sice zahajovací mše pro tábor Jump, ale může tam jít i tak.

Úterý 6. srpna

Pracuju pod ořechem na astrologii, daly jsme si tam s Janou snídani. Balím pak zásilky a povídáme si o obrázcích. Najednou mě napadlo, jaká by Jana byla skvělá agentka na nabízení obrázků. Objíždí mnoho poutních míst a obchodů. Vyplynulo to tak přirozeně, jako by byla poslána. Působí velmi dobře na lidi a tak automaticky a samozřejmě řekla, že to bude ráda dělat. Mluvíme o těch tiskárnách, jak pořád nemůžu nalézt takovou, která by tiskla tak, jak potřebuju. Jana si pak nanosila z auta dnes ten pískovec, paličky a nástroje a pustila se do tesání. Pískovec je nádherný kámen. Chce mi tu nechat jeden. Z jednoho začala vytvářet takové vyhloubené srdce. Zkoušela i místní šutry, ale jsou velmi tvrdé. Pomohla mi taky s ucházejícím kolem u auta a vzala mi do Zásilkovny ty zásilky. A zůstává večer v Kostelním Vydří na mši jako včera.

Středa 7. srpna. Posečený obilný chrám

Pod ořechem se pouštím do astrologie, příprava zítřejší výklad pro Janu. Povídáme si o všem možném. Jana taky chvilku tesala (odpoledne), fotily jsme to. Vzadu na zahradě má podložku na cvičení, vyfotila tam krásný fotky. A pak mi přišla říct, že už sečou pšenici. Taky je zvyklá mít pole za zahradou a sledovat to. Já to vždy silně prožívám, už od puberty. V poli se zralým obilím vidím sídlit Věčnost a to období mnou vždycky velmi hýbá. Mám to spojené s psaním. Tenhle rok se mi zase psaní nevydařilo, tak je to trochu smutné. Šla jsem dozadu a pozorovala kombajn, jak obrovským kolem stravuje pole, za ním vlála šála obilného prachu. Jako by mi sekli v srdci. Obrečela jsem to, jako každej rok, když to vidím. Posekli mi chrám, čas se ani tenhle rok nezastavil, všechno to pádí dál šílenou rychlostí. Nezastavila jsem ho písmem. Je to úplně nelidské a to mě s tím jedině smiřuje a dává to takový vhodný cynismus. Já jsem to nevymyslela, že svět a Věčnost jsou v takhle šíleným vztahu, je to nelidský, a je třeba tomu čelit s humorem a nadhledem, i když to silně bolí. Za Janou přišla kamarádka na návštěvu, pomůže mi taky s hledáním tiskárny, zase sháním výpomoc pro tisky obrázků, je to nekonečné.

Píšu večer deník, klavír, Jana se pak vrací. Kolem deváté byl velkej liják. Povídáme. Čtu si svůj deník z roku 1999, mám ho rozečtený u postele. S překvapení jsem tam četla, jak si jednou přeju mít dům, do kterého budou pořád jezdit nějaký lidi, něco si tam tvořit a žít tam jen tak. – Tak to zjevně mám. A to jsem psala v dobách, kdy jsem měla naprosto rozervanou psychiku a nemohla vůbec s lidmi vydržet.

Čtvrtek 9. srpna

Jana udělala snídani, míchaná vajíčka, rajčata, chleba, moc dobrý. Pak jdeme na výklad horoskopu, měla ho mít u mě v září, ale posunula jsem to na teď. Snad to bylo co k čemu trochu aspoň, ten její horoskop se mi docela otevřel, má to tam všechno nastavené na pojmenování hlubinných věcí a léčení. S Janou se dobře povídá. Jen jsme to zapomněly nahrávat od začátku. (…) Jana se vrací po deváté. Zkouší si tesat do „pískovce“, který si přivezla z Telče z kamenictví, ale je to tvrdé a odlétávají z toho jiskry, zničila by si na tom nářadí.

Pátek 9. srpna

Jana byla ráno na procházce po krajině, poslala nádherné fotky. Krajina už je mírně podzimní a prý byla ráno mlha. Pak si povídáme u stolu pod ořechem. A Jana jde pracovat chvíli a pak už si balí věci, aby to měla hotové, až bude zítra odjíždět. — Sedly jsme si ještě znova k horoskopu a nahrála jsem ten začátek, celou polovinu výkladu, pokusila jsem se to znova srovnat do logického výkladu, to je vždy největší výzva. Jana má výbornou schopnost pojmenovávání těch symbolů, byl to dobrý rozhovor. Pak jede do Dačic a večer zase do Kostelního Vydří na program. Zítra chce odjet ráno. Večer se přišla rozloučit. obrázky bude mít na starost: Taška, 3 obrázky, jeden zdarma, dala jsem jí i letáčky. Jezdí na spoustu poutních míst a do kostelů, tak bude fungovat jako zprostředkovatelka obrázků. Byla to velmi zajímavá návštěva, nápomocná a tak nějak synchronizovaná se statkem, vedly jsem také hluboké hovory o víře například, líbilo se jí to tady jako duchovní místo. Jana je hodně vnímavá, má i léčitelské schopnosti, vidí věci, které jiní lidi nevidí.

9.–16. srpna. Eliška Vrbová

Dnes přijíždí na pobyt Eliška Vrbová, potřetí tady bude a opět si tu bude kreslit. Jedu ji vyzvednout do Telče. Mám tady ještě Janu Bláhovou, ale ta odjíždí zítra, tak se to vystřídá. Eliška se ubytovala taky na půdě a pak si zalezla do pralesa (spadlé stodoly) a stihla tam nakreslit několik výkresů. Tenhle rok má sebou akrylové barvy, chce hlavně malovat. Cestou mi říkala hodně zajímavou věc, že by ráda založila nějakou výtvarnou školu, je to teprve ve stavu zrodu. Večer sedíme chvilku u stolu pod ořechem, i s Janou, píšu deník, povídáme si. Eliška má totiž velké plány, že by chtěla nějaký výtvarný ateliér, dala už výpověď v té ZUŠce, je to velmi odvážné a pěkné. Padají různé nápady, jak ten ateliér najít a vznikla z toho docela velká debata i nakonec legrace, když jsem si vzpomněla na jednoho člověka podivného, co mi kdysi jakýsi volný ateliér v nějakém statku nabízel… Sedíme tam až do jedné asi. Holky si ještě pak na půdě povídají, Eliška ještě v noci googlila různé možnosti.

Sobota 10. srpna

Eliška spí na půdě. Snídáme pod ořechem. Já se pouštím do astrologie, příprava na natáčení videa o Beranovi s Martinou. Pak přes den pak Eliška kreslí. Nejdřív se usadila za brankou ze stodoly na zahradu a maluje scény od té branky. Rozdělala si tam několik obrázků, mám tam takové dobré sezení na té pěšině. Šla taky vařit oběd, to jsem ocenila. Já jsem dala vařit rýži a Eliška udělala zeleninu s kokosovým mlékem. K večeru jsme si zacvičily sestavu, vzadu na zahradě, pak ještě kreslí ve stodole, já jdu s kocourky do pole.

Neděle 11. srpna. Návštěva: Aneta a Lukáš ze Third space

Eliška kreslí. Je to krásnej den plnej srpnovýho slunce a vedra. Miluju Forresta. Čtu ho ve stodole a u stolu. Ve stodole jsem si pak i zdřímla. Děsně mě to těší. Eliška je taky nadšená z malování. Večer pak byla až do tmy v pralese a malovala tam jen pod světlem mobilu. Odpoledne přijely dvě návštěvy, nejdřív nějací lidi, co jen jeli kolem a ten jeden byl potomek Chlupových, tak jsem je uvítala a všechno jim ráda ukázala.

Myslela jsem nejdřív, že jsou to už lidi z umělecké skupiny Third space, Aneta Fodorová a Lukáš Prokůpek, kteří tady budou v srpnu pořádat pobyt s programem týkajícím se rituálů. Ti přijeli potom taky. Přijeli se podívat, aby nasáli atmosféru a mohli vymýšlet, jak to tu uspořádají. Eliška na ně byla zvědavá, tak seděla s náma. Zajímalo ji, jaký grant na tu činnost dostali, tak Aneta o tom začala mluvit. A ukázalo se, že Aneta je celkem znalá ve shánění uměleckých grantů. Doporučila jakousi Novou síť, která řeší grantově umělecké rezidence. Tak jsem jim hned napsala. Dělám tady rezidence 10 let, funguje mi to výborně, ani se o to nijak zvlášť nesnažím, děje se mi tu, a nikdy mě nenapadlo, že by to šlo nějak grantově pokrýt. Ani netuším, jak to funguje, ale Aneta řekla, ať jim napíšu a že mi určitě něco poradí a možná mě nějak přidají do té své sítě! Tak jsem velmi zvědavá. I Elišce by mohli poradit s hledáním prostoru pro ateliér. Prohlédli si všechny prostory, poseděli jsme, byla to výtečná návštěva.

Večer jsme si s Eliškou zase zacvičily sestavu. Líbí se jí to a dělá jí to dobře a mě to pak těší. Výsledky cvičení na sobě už moc necítím, protože je mi to už přirozený. (…) Při stmívání sedím pod ořechem a píšu deník. Eliška se vrátila z pralesa s rozsvíceným mobilem a ještě dokončovala obrázky na zápraží.

Pondělí 12. srpna. Skládání dřeva

Přivezli mi 12 kubíků dřeva, vysypal to do velikého pásu na příjezdové cestě, ve vedru jsme to s Eliškou začaly skládat, hodinu jsem tomu dala, založily jsme dobrý základ. Povídáme si u toho, Eliška má taková dobré přímé vhledy do politiky, to mě baví. Ukrajina, populismus, to vše probíráme. Uvařila jsem nám oběd, těstoviny s rajčatovou omáčkou. Eliška má dnes přestávku v malování, četla si ve vejmince, už je tam přestěhovaná z půdy. Pak v 7 večer si jdeme zacvičit dozadu na zahradu, a ještě šla něco malovat při stmívání.

Úterý 13. srpna. Koupání na Hadravách

Jedeme se s Eliškou vykoupat. Je to moje první koupání v tomhle roce, pociťuji potřebu se koupat jen velmi výjimečně a v tomhle nádherným srpnovým vedru se to stalo. To vedro miluju a vždy to tak bývalo. A jen když je úplně totální vedro, není mi v rybníku zima. Eliška se koupe každý den, chodí do toho rybníka na návsi! Tam se koupával pouze Magor a ještě pár jurodivých lidí. Je to rybník s lekníny a mnoha obyvateli rostlinnými i živočišnými.

Stavily jsme se v Kostelním Vydří, dala jsem tam Štěpánce ty dvě Panny Marie, moc se podařily. Eliška zkoumá, jak funguje podnikání, prodej do komise a na fakturu. Jedeme na Hadravy, tam jsem nikdy nebyla. Přes Řečici, auto parkujeme v Sádku a jdeme pěšky kamenitou cestou a prořídlým lesem. Rybník je krásnej, má břehy plné stromů, je to v lese. Je tam víc lidí, ale snadno jsme našly prázdný břeh, roste tam hebkej mech a mravenci tam mají dálnice. Zaplavaly jsme si výborně, já jsem obeplavala rybník a pak šla na břeh, Eliška tam byla dýl a ještě tam vlezla pak na závěr. Přemýšlím o podstatě Berana pro zítřejší video s Martinou (náš první pokus o video… znamení Berana podle humanistické astrologie) a vyřešila jsem tam jednu podstatnou věc, zapsala jsem si to. Pomodlila jsem se taky modlitbu uprostřed dne, chodíce po břehu. Jedeme ještě nakoupit do Telče. Přišla na mě únava, jdu se natáhnout a řeším obrázky. V 7 si jdeme zacvičit, zase dozadu na zahradu. Dáváme si tu sestavu na břišní svaly, Elišce to dobře jde, s málokým to můžu cvičit. Orá tam za námi traktor, je pak i součástí relaxace.

Středa 14. srpna. Koupání a jóga u rybníka

Jedeme se večer vykoupat. To napadlo dokonce mě, Eliška mě nakazila koupáním. Baví mě, když mě baví nějaká klasická lidská zábava, to je vzácné. Jedeme do toho rybníka, kde se koupalo Těsto, asi mu tak budeme říkat. Vyprávěla jsem to Elišce totiž. Felixe nechávám na louce před. Jdeme k těm kamenům na druhém břehu. Ty břehy jsou tam krásný. Dobře jsme si zaplavaly, ale voda je zelená, já jsem si pak osprchovala spodek aspoň. A na břehu jsme si při západu slunce zacvičily tu sestavu na břicho. Bylo to velmi malebné.

Čtvrtek 15. srpna

Eliška má dnes poslední den pobytu. Chtěla ho věnovat dopoledne rovnání dřeva, ale v noci byl obrovskej liják a dřevo promoklo. Tak se pustila do štípání štípků, jako minulý rok (vydržely minule až do jara, mám je jako zásobu pro ubytované, kteří neumějí moc štípat), naštípala toho dvě bedny. Jógu dnes necvičíme spolu, protože já mám lekci a Eliška si chtěla zacvičit sama tu sestavu na břicho, aby vyzkoušela, jaké to je třetí den. Dává to dobře. Sestavu jsem jí dala v kopii sebou. Večer děláme oheň, aby byl aspoň jednou. Já jsem zdrchaná z toho stříhání videa a vůbec, ale už je to lepší než odpoledne. Povídáme si různě, probíráme den a zážitky, Eliška mi taky ukazuje takové instalace s panáčky z drátků, vypráví o své práci s dětmi v ZUŠ, jak ji to těšilo, udělali společně i celý animovaný film. Eliška ještě chvilku štípá. Frodo leze srandovně po vratech. Eliška má celý týden jedno bílé víno, sedmičku, a dnes ho dopila, shodly jsme se, že je to velký mejdan. Spát jdeme kolem dvanácté.

Pátek 16. srpna. … a odchází

Sedím venku pod ořechem a úřaduju tam. Eliška ve vejmince uklízí, vycídila to tam totálně, takže já zítra jen povleču peřiny pro další nájemníky, hodně mi tím pomohla. Eliška pak odchází, jde pěšky do Velkého Pěčína na vlak, baťoh na zádech, chce si vyzkoušet boty, jak se v nich bude chodit. Po cestě se vykoupe. Vyprovázím ji za zahradu, říkám tomu „sprovodit ze života“. Tam se loučíme, pak odchází letní krajinou a je to takové malebné a dobré. Vzala si sebou tu sestavu na břicho, že to bude cvičit. Vždy píšu, že se mi s ní dobře žije a je to tak. Její přítomnost je klidná a nápomocná, splývá často s dvorem a hodí se do něj. Dvůr ji má rád a čeká, co zase příští rok nakreslí. Snad se zase vrátí.

23. září. Příprava na Severské symposium

Dnes má přijet Aneta už, s Lukášem. Nakonec přijela Aneta nejdřív sama. Přijela se psem Barnabášem (Bárný, velký milouš, hodný a inteligentní), tak řeším kocourky. Žolík se osmělil hned a šmejdí kolem. Účastníci symposia se budou sjíždět až v neděli večer nejdřív. Bude to poměrně velká akce s mezinárodní účastí, bude se mluvit anglicky. Celkem náročná věc, ale byla jsem na to připravená dlouhodobě a také dostanu cca 40 000 za ubytování, což dám všechno na stodolu, dluh řemeslníkům za práci, takže to beru jako výdělek pro stodolu. Myslela jsem nejdřív, že jsme domluveni tak, že jim pouze poskytnu prostor, pak ovšem vyšlo najevo, že počítají s mojí účastí, tedy jsem se na to duševně nachystala.

25. srpna – 1. září. Symposium o severských mýtech a rituálech

Poslední srpnový týden se na statku konalo symposium umělecké skupiny Third // space (třetí prostor) s tématem zkoumání severských mýtů a rituálů. Ve skupině s mezinárodní účastí jsme ztvárnili některé scény z Písně o Nibelunzích, Eddy a vykonali vymyšlený rituál kolem dubu. Byla to zajímavá a důležitá zkušenost pro každého z nás. - Podrobný zápis s fotografiemi je zde: Symposium o severských mýtech a rituálech. 

Září 2024

V září vyšla kniha Srdce hmoty, kterou jsme několik let v České společnosti Teilharda de Chardin připravovali k vydání. Na statku jsou zase každý čtvrtek lekce jógy. Pracovně se zabývám astrologií a duševně žiju z četby knih Stevena Forresta. Moc práce se nedělalo, jen jedna zásadní: Začínám s redakcí 12. svazku Teilhardových spisů, pak zase končím, překladatel selhal a ani po třech letech nedodal překlad. 
--- Se Zbyňkem jsme zakryli tu poslední díru ve střeše stodoly a střecha je opravdu už kompletně hotová. Zápis o tom najdete zde: Přehled práce za rok 2024. 
Pobyty: Tvůrčí: 1. Skupinové: 1 (jóga). Komerční: 12

2.–5. září. Martina Lukášková

Dnes přijíždí Martina a má titul Bc.! Jede ze státnic z teologie. Seděla na zápraží, když jsem přijela, byla jsem ještě na hřbitově při západu slunce. Těšila jsem se na naše hovory a společnou práci, došlo mi nedávno ještě víc, jak je pro mě zásadně a blahodárně důležitý, když můžu s někým pracovat na nějaké společné věci. A naší společnou věcí je humanistická a evoluční astrologie. Martina se ještě vzpamatovává z toho stresu, nasytila jsem ji a napojila, vypráví, co si vytáhla za otázku (stvoření), obhajoba proběhla jako přátelský rozhovor, protože řekli, že její práce je vynikající. Udělala jsem pak oheň a tam jsme to ještě rozebíraly všechno. Mnoho věcí. Proč bylo pro Martinu důležitý ty zkoušky udělat. Plány s institutem. Jsem pořád zajatá Forrestem, tak jsem Martině stručně a nejasně představila tu jeho teorii k severním uzlům o minulých životech, je to v něčem velmi dobré a netřeba ani v ty minulé životy věřit. Hodně se to točilo kolem Marse v 7. domě, víc napsat nemůžu.

Martina taky říkala, že na naše natáčení znamení má zajímavé dobré ohlasy, pro mě je to pořád trochu překvapující. Završily jsme to svorným úpěním, jak samy sebe nesnášíme (tj.  každá sebe, ne tu druhou, to naopak), když se na sebe díváme a posloucháme se, že je to něco naprosto jinýho než psané slovo. Je to čirý odpor a hrůza, dívat se na sebe a slyšet ty bláboly. Ale je v tom něco zvláštního a vím, že to teď máme dělat. Takhle se ponořit do odporu k sobě sama a projít jím je něco rozhodně velmi potřebného. A pořád je to lepší, než kdybychom se samy sobě líbily. Jdeme spát kolem půl jedné. Jedeme na dovolenou na půdu, páč tam ten vzduch krásně profukuje a je to zčásti jako spát venku, je to regenerační. Žolíka jsem tam vzala s náma, Frodo tam už byl.

Úterý 3. září. Studijní procházka

Je krásné slunečné září, z ořechu už začínají padat listy, tráva se tím stává podzimnější. Na půdě se spalo krásně. Martina se budí dřív a jde dolů na kafe, já potřebuju spát, neodpočinula jsem si ještě po tom týdnu s „ritualisty“. Lezu ven až o půl desáté. Martina říká, jak je šťastná, že dlouho už tak nebyla. To je pěkné. — Den jsme měly velmi pěkný a myšlenkově dramatický. Martina jen zajela nakoupit, jinak jsme tu pobývaly na dvoře i v sednici a věnovaly se hlavně astrologii. Obě jsme si udělaly nejdřív přípravu na klienty, hlavní plán ale byl věnovat se Blížencům. Martina taky usmažila zeleninu s tofu, zbytky po ritualistech, já jsem k tomu udělala rýži a bylo to výborný.

Začala jsem mluvit o (…) a dostaly jsme se až k Timothymu Snyderovi a Iljinově křesťanskému fašismu, o čemž Martina nevěděla, znala jen ty hrůzy od Dugina. Četla si pasáže ze Snyderovy knihy Cesta k nesvobodě a udělalo se jí z toho špatně tak, až ji to rozbrečelo. Pak to ještě probíráme venku. Mrzelo mě, že jsem jí takhle porušila ten její pocit štěstí, co si tu užívala, ale i tak si myslím, že je dobrý tyhle věci vědět. Protože tím možná budeme brzo obklopeni až tak, že to bude konečná.

Jdeme se projít na vršek k Zadnímu Vydří, abysme si připravily ty Blížence. Žolík se vydal s náma a velice u toho hořekoval a vřískal a nadával. Několikrát se chtěl vrátit, sváděl se sebou velký zápas, ale pak se překonal a vyšel až na vršek. My jsme se tam usadily a probraly dobře Blížence. Měly jsme sebou na mobilu ofocené slajdy z Power Pointu. Dobrej hovor jsme vedly, pořád to vnímám jako v něčem kouzelnou věc, protože to vlastně v takové podobě s nikým neznám. Vykřesaly jsme dobré nápady. Žolík ovšem už toho měl naprosto dost a vydal se zpátky sám. Tak jsme vyrazily za ním. Potkaly jsme paní se psem a Žmolín, místo aby se ukryl na strom, zůstal stát uprostřed cesty a udělal veliký kočičí hřbet, naježil chlupiska jak ježura a takhle tam trčel v cestě. Pes byl na vodítku a byl poněkud překvapen. Nebyl sám. Koukala jsem na to docela teda, co je to za povahu. A to nemá koule, ale i tak jeho podstata je velký kápo.

Svedla jsem Martinu ke cvičení jógy, týrám jí tou sestavou na rovnováhu, relaxace je pěkná, i chvilka poté, když mi Martina říkala, jak potřebuje nějaké místo, kde by ji nikdo nerušil aspoň chvilku při čtení a přemýšlení. Povídáme v sednici, ale chtělo se nám zalézt do postele a číst si. To bylo pěkné. Studuju Forresta chvíli, do ¾ na jednu, Martina si čte tu hermeneutiku či co. Byla nějaká temná noc tísnivá, taky byl totiž nov předchozí noc k ránu. Nějaké zvíře obcházelo kolem, tak jsme to s kocourky všichni chvíli řešili. Usínala jsem a cítila nějakou tíseň, naštěstí pak přišel Žolík a odstranil ji, páč to kocourci umí. Frodo spal s Martinou celou noc. Sousedů pes řval. Když to udělal poprvé, vzbudila jsem se hrůzou a vykřikla. 

Středa 4. září. Natáčení videa Blíženci

Martina vstala v 7 a četla si na zápraží, studovala filosofii, pak si to velmi chválila, že načerpala materiál na přemýšlení a nic ji u toho nerušilo. Já lezu v 9. Musíme dnes natočit ty Blížence, to byl úkol dne. Chystáme se na to po snídani, na chvíli to odkládáme, protože Martině přišla zpráva, která ji rozbrečela a silně rozhodila, pak se ale spravila. Osvětlení v sednici je velmi podivné, tak to štelujeme dýl.

Začaly jsme a já jsem se zapletla do nějaké filosofie hned, tak to Martina stopla a začaly jsme znova. To bylo velmi dobré rozhodnutí. Musely jsme si držet linku, aby nás energie Blíženců nerozptýlila – a podařilo se. Jely jsme podle slajdů, vymyslely i nový věci. Měly jsme z toho obě dobrý dojem. A kupodivu, zázrak sám, když jsem si to pak pustila odpoledne, taky mi to připadalo slušný. — Koho by to zajímalo, zde je odkaz na Youtube.

Po natáčení si jdeme lehnout na deky na dvůr, už je tam napadané listí z ořechu. Odpočíváme, čerpáme sílu ze Země a povídáme. Slunce svítí. Já si pak chystám ještě poslední přípravu na astro výklad, Martina pak vaří, dobrý to máme. Jíme venku. Martina jede na výlet do Kostelního Vydří. [Já jedu do Telče za klientkou] (…) Vracím se domů. Martina hraje na klavír, to byla překvapivá a pěkná scéna. Myslela jsem, že má puštěnou nějakou hudbu. Nikdy se na klavír neučila, prý jen zkoušela, jak se s tím zachází. Ona má absolutní sluch a velkej talent, ale v dětství jí ho típli a nesměla ho rozvíjet.

Sedíme pak venku a povídáme, co přinesl den a vůbec pobyt. Radím se s Martinou o situaci, kterou tady teď řeším ohledně (…). Pojmenovala jsem i jeden svůj strach plutonskej, Martina mi pomáhá to pochopit. (…) I se různě smějeme. Vyžádala jsem si Martiny bakalářku obhájenou s velkou chválou. Koukám do toho a těším se, jak to budu číst. Mluvíme taky o dějinách církve, děsném vztahu k ženám a otřesnému spojení církve s politickou mocí, které zavinilo spoustu zla. Pěknej večer. Oheň nic. Přišla za náma ropuška a taky ježek tam šmejdil a pobíhal, tak to asi byl ten včerejší návštěvník. Spát jdeme kousek před dvanáctou.

Čtvrtek 5. září

Martina má dnes narozeniny, ale nemohla ráno už spát, protože musela myslet na jednu tíživou situaci a rozhodovat se, co udělá o víkendu. Psát to sem nemůžu. Vstávám kolem půl deváté, Martina sedí na zápraží, je nádherné zářijové ráno, slunce už má tu podzimní barvu a na dvoře plno listů z ořechu. Říká, že si načrtla přednášku na Eukarpii [konference České astrologické společnosti], včera jsme zkoušely vymyslet téma, Martina si teď ráno zvolila osy horoskopu a řekla mi k tomu nápad na význam Descendentu, že je to území na kterém se můžeme setkat s druhým člověkem. To se mi tedy jeví velmi dobré a prakticky použitelné. Taky zastávám názor, že osy se vykládají nepřesně a ještě jim nerozumíme. Martina pak odjíždí, já začínám stříhat Blížence, tentokrát to ale vypadá líp než minule.

6.–8. září. Setkání učitelek jógy

O víkendu 6.-8. září se na statku sešla skupinka učitelek kundaliní jógy. Absolvovaly jsme spolu učitelský výcvik v roce 2022 a teď jsme si vyměňovaly zkušenosti, cvičily, zazpívaly si v krajině a sdílely různé radosti i starosti. Doufám, že to bude další tradice na statku. Smysl těchhle setkání vidím hlavně ve sdílení zkušeností s vedením lekcí, sestav, hudby a nápadů. A hlavně v prostoru pro povídání bez jakéhokoli hodnocení, kde každá z nás může říct, co zrovna řešíme, co nás trápí a nikdo to neodsoudí, ale naopak se snažíme si poradit, nebo jen prostě vyslechnout. To je velmi vzácný prostor. 
--- A zde je zápis: Setkání učitelek jógy. 

Tento odstavec z deníku jsem do zápisu nedala, ale je dosti zásadní a sem ho dám. Celý rok jsem vlastně tohle řešila. — (Deník) Já jsem ale asi unavenější, než bych čekala. Celé léto, od června, tady mám nepřetržitě lidi, v srpnu jsem měla jen 4 volné dny. Odvolávat jsem to nechtěla, to ani náhodou, na holky jsem se těšila, ale dělám se sebou skutečný experiment. Ponořte introverta milujícího samotu a bádání nad texty do kapaliny lidstva a sledujte, co se děje. Mě nějak hluboce těší, když je statek osídlen a někdo tu je, ale jistě se očekává, že budu s něma. A to už je ta questionary část: Ano, chci být s něma, zajímá mě, co budou povídat, chci jim dokonce i cosi říkat, i se těším na program, ale do jaké míry vlastně dokážu vydržet být s lidma po dvou měsících? Tak pokud na mě holky pozorovaly jistou „únavu materiálu“, zde je důvod. Je to ale opravdu zásadní experiment, který se mnou „vesmír“ koná toto léto a jsem za něj vděčná. Jeho cílem je definovat si svůj vztah k lidem a pomalu to má výsledky. Nicméně ono to asi s mou introverzí nebude tak slavné, položte si upřímně otázku: Kdo by vydržel s dobrou myslí opravdu celé dva a půl měsíce nepřetržitě být s různými návštěvami a mít jen 5 dnů o samotě?

8. září. Erik a Ilona

Před sedmou přijíždějí Gilkovi. Provádím je po statku, ukazuju půdu a tak. Erik je docent české literatury na univerzitě Palackého v Olomouci, tady byl naposled v roce 2021 a přivrtávali jsme společně prkna na strop v sednici. Budou bydlet na vejmince. Erik přijel se svojí ženou  Ilonou. Vysvětlila jsem jim, že už nemám kapacitu na hovory s lidmi, dnes mi odjela jedna parta a celé léto tady někdo nepřetržitě byl, měla jsem v srpnu jen čtyři volné dny. Vzali to dobře. Udělali si oheň na dvoře, já jsem si lebedila na půdě a pracovala v blažené samotě u Forrestova textu, bylo to velmi obrodné. Už jsem dnes opravdu narazila na svou hranici. S Erikem a Ilonou to nijak nesouviselo, potřebovala bych být sama, i kdyby přijel samotný Steven Forrest.

10. září. Opékání brambor

Přestalo trochu pršet, tak Erik uklidil zbytek dřeva na příští zimu, aby přispěl k dobru statku. Vyskládal to ke zdi vejminky. Tímto je dřevo tenhle rok zakončeno. Večer děláme oheň, už jsem si odpočinula a šla s nimi posedět. Erik ho rozdělal. Povídáme. Vychází zrovna Teilhardovo Srdce hmoty, přišlo z tiskárny, tak jim vyprávím zkazky z Teilhardovy společnosti. Ilona zná tu Ewu, co tady byla na symposiu, tak je to vtipné, to by člověk nevymyslel. Píšou si zprávy, jsou kamarádky, to je synchronizace podivná vskutku. Opékáme brambory, zahrabali jsme je do žhavého popela a čekáme na ně. Já si u ohně píšu deník, Erik má taky počítač sebou. Brambory jsou děsně dobrý, to pečení v ohni se nedá ničím nahradit. — Další den odjíždějí, Erik mě ještě hodil do servisu do Telče, mám tam auto.

Teilhard de Chardin: Srdce hmoty

Anotace: Soubor textů křesťanského evolučního filozofa, přírodovědce a kněze Pierra Teilharda de Chardin obsahuje osobní svědectví o jeho duchovním vývoji a postojích. Ve své autobiografii Srdce hmoty vypráví, jak se vyvíjelo jeho hledání trvalé nezničitelné substance od dětské lásky k minerálům a kovům až po objev univerzálního Krista jako božského centra evoluce. Jádrem svazku je vrcholné Teilhardovo dílo, mysticko-liturgický text Mše nad světem, v němž pojímá kněžství novým způsobem jako aktivní účast na proměňování Země a všech událostí v Tělo Kristovo. Svazek dále zahrnuje bilanční filozoficko-teologický text Christikum; poslední stránky deníku psané několik dnů před smrtí a další drobné texty, mj. dopis osvětlující Teilhardův postoj ke katolické církvi. V závěru knihy najde čtenář přehled Teilhardovy vědecké kariéry a seznam odborných publikací.

Říjen 2024

Pracovně se věnuju Teilhardovi a astrologii (lunární uzly). Trochu jsem se Zbyňkem také pracovali na stodole, už začínáme dělat jeden ze štítů, to je velmi radostný pokrok. 
Pobyty: Tvůrčí 3. Komerční 9.

• 1. října: Zbyněk a Františka: Přidělávání trámu na západní štít stodoly.
• 24. října: Zbyněk a Františka pokračují ve štítu. — Zápisy z práce jsou v textu Přehled práce za rok 2024.

4.-6. října. Alžběta

Jedu do Prahy učit astrologii. Na statku je Alžběta, přijela v pátek, zajela jsem pro ni do Pěčína a pak odjížděla, když tady byla, což je takové o dost jednodušší než, když tu nikdo není. Byla tady s kamarádkou, která přijela později. Já jsem měla po cestě tam nehodu, hodiny, skončila jsem v příkopě, naštěstí se zázrakem mně ani Felixovi (auto) nic nestalo, tak jsem se z toho snažila vzít různá životní poučení. Například jsem se přihlásila do školy smyku, na kterou jsem šla v prosinci. Jezdím v autě bez funkčního ABS, tam jsem zjistila, jaký je to rozdíl proti těm bourákům moderním. Alžběta zde vzorně pečovala o kocourky, nevím ovšem, co jiného konala, jistě nějakou svou práci, na kterou chtěla zdejší klid. Když jsem se v neděli vracela v noci, byla už pryč.

12. října. Bára a kamarádky na vejmince

Na vejmince je Bára [Marty dcera] s kamarádkama. Natrhaly taky jabka ze stromu, že si to odveze Bára domů, to jsem vymyslela, když se ptala na práci. Marta tenhle rok moc jabka nemá.

19. října. Uvedení Teilhardovy knihy Srdce hmoty

V sobotu 19. října se na statku v Prostředním Vydří (sídlo společnosti) konalo uvedení knihy Srdce hmoty. Členy Teilhardovy společnosti jsem ani nezvala, akce byla zamýšlená pro místní lidi, kteří se zatím s Teilhardem nesetkali.

Nu a před šestou se to sešlo. Asi 10 lidí, Marie pak odjela. Akorát jsem připravila přesný počet sezení. Bylo to nakonec fakt pěkný, hlavně ta sednice je tak rozkošná útulná místnost, e to tomu opravdu pomůže zásadně. Kamna už byla hodinu zapálený, Frodinek ležel uprostřed místnosti na houni na jógu. Přišli i Bočanovi s dětma a ty se zabavily s Frodínem. Marta četla ukázky sedíc na křesle u klavíru, já jsem postávala a prokládala to řečmi, o Teilhardovi, jeho hlavní myšlenky a o Teilhardově společnosti. Lidi se pěkně ptali a vyvinula se dobrá debata, asi hodinu snad. Pokud vznikaly rozpory, připadalo mi, že je ta sednice tak pěkně tlumí a já už jsem se to taky zčásti naučila, že se snažím vědomě ty ostré hroty tupit, Marta taky to umí.  A vlastně všichni, co tu byli, debatovali zajímavě a dobře. Pro mě je to největší životní objev, že vlídná pozornost, skutečné poslouchání a případná otázka na upřesnění je tisíckrát hodnotnější než můj pocit z mládí, že musím hlásat pravdu. Nějaká Iva tu byla a moc krásně mluvila o své práci v parku.

Romana Bauerová ze staroříšského bistra upekla děsně dobré koláče, Marie přivezla taky buchtu, byly dva druhy čajů. A tři knihy se prodaly, což není marný. V osm se rozcházejí. Ani nejsem nijak unavená. Mluvilo se mi docela dobře a dokázala jsem se pořád dobře vracet k sobě. To prostředí v sednici je dobrý. To jsem si chtěla vyzkoušet. Ten dům mě posiluje. Díky této akci se mi zase na mysli vrátil nápad na Teilhardovské semináře, které bych tady na statku dělala.

22.–26. října. Vlaďka Křížová

Jdu předtím uklízet vejminku, přijíždí dnes nějaká paní, Vladimíra Křížová, až do soboty, toho je třeba si vážit. Mluvím s ní po příjezdu a je to hodně zajímavé, páč byla nějaký čas v klášteře karmelitek s klauzurou, tam, kde je Nikola z Vyhnanců. Asi ji budu muset vyzpovídat… — Stavuje se tu Jirka Chmel se dvěma Kanaďany a kupují obrázky za 600 Kč.

Na besedu pak přichází Vlaďka Křížová, je na vejmince od úterý. Poprosila jsem ji, jestli by mi něco neřekla o životě v Dačickém klášteře karmelitek, kde byla několik let. Moc si chválí pobyt tady, návrat do kraje. Je to pro ni takový celkem zásadní pobyt asi. Chodí po krajině, třídí si myšlenky na minulost a otevírá nově budoucnost. Vyprávěla mi o svém životě a pak o klášteře, seděly jsme až do půlnoci. Bylo to velmi zajímavé a hluboké, vešel do mě celý ten příběh a snad ho použiju v pokračování Vyhnanců pro Nikolu, pokud budu ještě někdy psát, zatím to nevypadá. Staly se z nás kamarádky a píšeme si občas. Vlaďka má takovou silnou poetiku a neokázalou spiritualitu v tom, co píše. Chystám pro ni také výklad horoskopu, má to velmi zajímavé. To se málokdy stává s „komerčníky“, že se spřátelíme, ale když už ano, jsou to taková silnější setkání, kde je zřejmé, že se ty duše nějak propletly a je to v něčem důležité.

27.–29. října. Jakub Fišer

Jedu do Jihlavy na film Je to ve hvězdách, koukala jsem na to hlavně kvůli Martině, tvůrci ji oslovili, aby k tomu udělala nějaké povídání, či co. Jakub je v Jihlavě už od pátku v Jihlavě, páč je celý týden festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Tož jsme se domluvili, že já tam pojedu autem, koukneme na film a odvezu ho k sobě do Vydří, on si chce dát přestávku dva dny a v úterý se tam zase vrátit. Potkáváme se s Jakubem u kina DKO, je pěkně ozdobené v rámci festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

Jakub tam má taky dva filmy, které budou soutěžit o ceny: toho Fakíra, tam byl střihač, a pak film Dům bez východu, tam byl jeden ze střihačů. Jdeme se projít, Jakub mě provedl po celé trase festivalu, ukázal mi všechna kina a vyložil různé provozní záležitosti.(…) Jedeme domů a cestou povídáme velice, líčím Jakubovi tu svoji nehodu například. Dorazili jsme až nějak kolem jedenácté, kocourci z toho dostali radostnou řádivku, byli tu ve tmě a v zimě, to málokdy mívají. Zatopila jsem ještě na tu hodinu, páč to chtělo. Povídáme. Jdeme spát kolem dvanácté asi nějak.

Pondělí 28. října. Výprava do lesa na houby

Jakub se zašel podívat na půdu a různě tu obchází. Děláme si snídani. Šla jsem mu ukázat, co je nového ve stodole, v podzimním slunci tam okolkujeme a rozumujeme, o sousedových slepicích taky a jak se zobrazují kopečky mechu v tak ostrém slunci.
Jakub telefonicky řešil své ubytování v hotelu na festivalu, podezřívali jsme tam někoho z určité nekalosti, Jakub volal na různé strany, nenechal se odbýt, pak mu radši nabídli, ať si hotel zaplatí sám, ne přes Festival. Až budu potřebovat někoho, kdo by za mě vyřídil a vymluvil nepříjemnou věc, Jakub je jednoznačný kandidát. Vlivem našich rozhovorů kolem toho a podezření, které jsme měli vůči různým článkům řetězce, Jakuba napadlo, že bysme si měli založit detektivní agenturu Zločiny Vysočiny, což je prostě pěkný název. — Sedím chvilku s prací venku na zápraží, je tak krásně, až je to podivuhodné, žluté listy na stromech září, obloha je blankytně modrá, ostré paprsky slunce proráží listy i stromy. Jakub mi tam přinesl kafe.

Napadlo nás ale, že vyrazíme do lesa, přehodím si část práce na zítra. V lese jsem tenhle rok byla snad jednou. Na houbách ještě ne, tenhle podzim je úplně neskutečné množství hub, mně rostou i tady na dvoře, ale lidi vláčí z lesa kvanta. Místo koše jsme si vzali tašky z Rohlíku. Jdeme klasicky podél rybníka směrem na Mysletice, a pak doleva. Les voní a je opravdu přeplněný houbama. Většina jich je nejedlých či neznámých, ale postupně nacházíme suchohřiby a taky takový zvláštní hřib s tmavými rourkami, je zřejmé, že je to něco jedlého a je to tam v hojnosti, tak to sbíráme. Zkoumáme různé krásné mechy. Všechno voní mechem a vlhkostí. Jakub brousí kolem a sbírá, já jsem se na táhla na mechový koberec na slunce, které ostře svítí a hřeje mezi stromy, a odpočívám. Jakub se pak taky na chvilku natáhl. Už se nám i začaly zdát sny, tak se sbíráme a pokračujeme. Přešli jsme takové zarostlé údolí a pokračujeme ještě kus, ale už spíše jdeme po cestě a směřujeme domů.

Mám v 17 h totiž jógu a musím připravit sednici. Je to sada takových úkonů, které zaberou čas. A začínám mít hlad a jsem vzteklá a hlady mi moc nefungují smysly. Ale Jakub mě protáhl ještě částí krajiny, kterou jsem neznala, kolem těch nových rybníků, fakt jsem tam nikdy nebyla a přitom je to kousíček od vesnice, tak to mě potěšilo. — Doma rychle čistíme houby, teda hlavně Jakub, já chystám sednici. Určujeme ještě toho „kozáka“ a ukazuje se, že je to hřib strakoš! Neboli klouzek strakoš. Jakub pak jde do hostiňáku dělat houbovou omáčku a těstoviny. Na jógu nakonec nešel, upřednostnil vaření, což bylo ve výsledku velmi přínosné.

Lekce jógy v nabité sednici

Pěkné to bylo dnes, přišlo sem 6 lidí a já sedmá, takže se znovu otestovala kapacita sednice. Jana s Ondrou přišli, to bylo pěkné, oni prý i sami doma každé ráno meditují! Tereza, Míša, Honza a Maruška. Posunuli jsme stůl na stranu. Cvičíme sestavu proti strachu a panice. Začíná se v pozici lučištníka. Žolík ovšem rázem vtrhl do místnosti a nesl v hubě myš. Všichni stáli v pozici dál. Pravila jsem pro jistotu: držíme pozici, a šla myš ulovit do skleničky a vynést. Vrátila jsem se a připojila se k nim. To vše bylo v rámci dvou minut. Pak v klidu pokračujeme.

Přišla ještě Marta, přivezla věnec na tátův hrob, každý rok ho dělá, a chtěla si se mnou pohovořit, vida však sednici narvanou lidma, nedalo se nic dělat. Naštěstí tam byl Jakub, tak to zachránil a povídali si nějaký čas venku. Lekce byla pěkná, mě to naprosto uklidnilo a vzbudilo ve mně takovou povznesenou, vlídnou, radostnou náladu, je to opravdu jak zázrak občas. Meditujeme dech 5, 5, 15 dob zádrž po výdechu.

Když všichni odešli, jdu si do hostiňáku pro jídlo. Jakub se trochu přejedl. Já si s chutí dávám. Špagety a výborná houbová omáčka se smetanou. Poté jsme se vzchopili a jdeme uklidit vejminku, Jakub mi jde pomoct, tak to hned jinak odsejpá. Povídáme si u toho, dělíme práci a je to rychle, zítra to dokončím. Pak píšu v sednici deník, Jakub odpočívá. Kamna hoří. Vedeme ještě hovor o tom filmu včerejším a pak hovory astrologické na základě horoskopů Jakubova rodu, jenže bohužel nemáme přesné časy.

Jakub mi taky ukázal thrillery k Fakírovi a Dům bez východu. A společně jsme ještě před půlnocí nakrájeli zbylé houby na sušení, i tu čirůvku fialovou. Rozložila jsem je na sušák nad kamny. Vymysleli jsme taky spontánně infantilní básničku o Frodovi, kterak snědl Žolíkovi večeři: Přišel, viděl, sněd, / to je hroznej svět. / No tak vidíš, Žolíčku, / a už máme básničku.

Úterý 29. října

Jakub dnes odjíždí. Ještě povídáme a snídáme, pak jsem ho odvezla do Mrákotína na autobus, který jel ve 12:15. Plánovali jsme taky případný Silvestr zase tady u mě. A rovnou již lze říci, že filmy, na kterých se Jakub podílel, dopadly na Ji.hlavě úspěšně!

• Cena za nejlepší kameru: Fakír (r. Roman Ďuriš / Slovensko, Česká republika, Polsko, 2024) — Zdůvodnění poroty: „Porota České radosti oceňuje film, ve kterém o životě mezi vězením a cirkusem vypráví pohotová a akční kamera, které se daří zachytit celkovou situaci a vtáhnout do atmosféry znázorněného světa, aniž by opustila intimní prostor hlavní postavy filmu Fakír.„
• Nejlepší film v sekci Česká radost: „Hlavní cena: Dům bez východu (r. Tomáš Hlaváček / Česká republika, 2024) — Zdůvodnění poroty: „Nejlepším dokumentárním filmem v sekci Česká radost se v roce 2024 stává strhující film, který dokázal stmelit materiál natáčený v průběhu mnoha let do celku, ve kterém mizí čas a zůstává přesvědčivě vykreslený obraz individuální zločinnosti i systémových selhání; film, jenž na pozadí vyděračských taktik obchodníka s chudobou zachycuje beznaděj i sílící hlas romských protagonistek žijících v Domě bez východu.“ Film jsem viděla a je to teda vskutku síla… Ti majitelé tam jsou jak lidský monstra, taková ukázka lidského zbloudění, až je jich člověku snad i líto, jak je to pekelně pustý a odporný, ten jejich život.

Listopad 2024

Začátek prodávání papírových tisků v eshopu. Pracovně se věnuju astrologii, k redakci překladu Teiharda nemám nic.
Pobyty: Tvůrčí 2. Komerční 9.

• 7. listopadu: Zbyněk a Honza Vraspír dělají pultovou střechu a pokračují ve štítu stodoly
• Zápis je zde: Přehled práce za rok 2024.

8.–10. listopadu. Hana Svanovská

Večer po sedmé přijíždí Hanka Svanovská, bude tady jako minulý rok přespávat a ráno vyrážet na Magorskou pouť. Chytilovi z vejminky taky jdou, pojedou na kolech. Hanka stihla mši v Kostelní Vydří a pak zajela nakoupit do Lidlu. — Sedíme, povídáme, pěkný klidný večer. Nepijeme nic, já tedy jen své deci vína ředěného. Přivezla různé jídlo. Hanka se hřeje u kamen. Zajímavě vypráví o posilovacích trénincích, na které chodí. Mám nový obrázek, který se ještě nikdy netiskl, „kříž mystická“, dala jsem jeden Hance jako dárek, moc se jí líbí. Plánujeme taky „naše plány“ na případný komunitní život zde, ale o tom bych zatím moc nepsala. Jdeme spát kousek před dvanáctou.

9. listopadu. Pochod na výročí Magorovy smrti

Vstáváme kolem osmé. Snídáme a povídáme. Hanka pak kolem půl desáté vyráží na cestu, jede autem do Staré Říše a odtud jde pěšky s Magorským pochodem. Píše mi cestou různé zprávy. Mají tentokrát krásné počasí, slunce svítí. Ale Hanka pak říkala, že to pro ni mělo asi větší kouzlo minulý rok v té mlze, i když teda pršelo. Petr Placák je nemocný, tak popojížděl autem. A vůbec šlo nějak méně lidí. Já jsem byla doma a věnovala se svému, jela jsem až na mši. Slouží ji Láďa Heryán, zpívají a hrají tam opět ti, co minulý rok a jejichž jméno si nejsem schopna zapamatovat. Láďa hraje na kytaru. Marta s dětma taky byla. Mše je pěkná. Jsou tam i Chytilovi, kteří se jako minulý rok ubytovali na vejmince. Je to pěkné, že se takto vracejí.

Těšíme se pak zase už na sednici a hedonistický odpočinek. Ještě jsem hodila do Dačic nějaké dvě paní, se kterými Hanka šla napřed, protože ty prostoje nejsou úplně dobré. Hanka je po dvou náročných trénincích, tak ji bolelo tělo. Užíváme si pak velice vyhřáté sednice. Probraly jsme taky možnost, že příští rok bych šla na pochod já a Hanka by se starala o dům, protože představa, že přijdu do vymrzlého a kocourci tu budou hladoví, mi nedává žádný smysl. Ten pochod mě nikdy nelákal, ale třeba takhle by to někdy šlo. Zahrála jsem taky krátce na klavír.

Děláme si večeři, nakrájela jsem hokaido, Hanka nakrájela brambory, cibule, mléko, sýr, vznikla z toho výtečná večeře. Pak se pouštíme do balení zásilek obrázků, jsou už předvánoční objednávky. Hanka mi pomáhá, vytahuje obrázky a balí do obálek, já to ťukám do Zásilkovny. Hanka je samozřejmě unavená, jde si dřív lehnout, já ještě dobaluju a píšu deník. Betyna má taky dorazit, připravila jsem jí postel v hostiňáku. — Teď je jedenáct večer, Hanka spí, Betyna zatím nepřišla. Jdu si číst deník. Koukala jsem na Facebook, Petr Cicálek tam dal video, jak všichni v Dyji tancují, tak to bylo pěkné, že se tak baví. Vyřídila jsem něco v eshopu a čekala v poklidu na Betynu, která dorazila před jednou hodinou. Udělala si čaj, pohovořily jsme zajímavě na chodbě a šlo se spát.

10. listopadu. Betyna a spol. Hanka odjíždí

Po osmé se budíme, já se ještě povaluju. Vstáváme, snídáme. Betyna je s námi. Na mši nejdeme, protože včerejší byla s nedělní platností. Trochu něco povídáme a je to pěkné ráno. Pak vezu Hanku do Staré Říše, krajina je krásná, obloha úplně bez mraků a u obzoru taková zvláštní mlha. Je dobré, že jsme si včera popovídaly o těch plánech do budoucna týkajících se komunity na statku, člověku je téměř 45 let a je třeba na to myslet, ať to nakonec dopadne jakkoli. Je dobré plánovat, být připraven a nechat se zároveň vést Bohem, tedy být ochoten změnit cestu, když se ta stará ukáže jako nefunkční.

Vracím se domů a už jsou tam na návštěvě tři ženy, Krystyna Krauze z Polska, Barbara Tranová, dlouholetá členka spolku, ale osobně jsme se nepotkaly, tak to bylo pěkné. A Olga Hofmannová. Měly jsme pěkné odpoledne skutečně. Spousta zajímavých řečí a trošku i drbů, smíchu a i řečí velmi vážných a důležitých, například o nemocech a umírání. Betyna vyprávěla zajímavou věc o tom Jardovi Vrátném, který tady bydlel s Mašinou nějaký čas, proč jezdil pryč a jak se zabil někde u toho židovského hřbitova, když se ráno vracel v autě. Dost mě to zaujalo, protože na tom stejném místě bude v pokračování Vyhnanců nehoda a okolnosti v něčem podobné. Příběhy zjevně létají po krajině a v různých proměnách se vtělují do textů, obrazů apod.

Nejdřív ovšem mícháme společnými silami šlehačku, Betyna totiž udělala takový šíleně dobrý jabka míchaný s rozinkama a mandlema, na to patří ještě šlehačka. V mé kuchyni se ovšem nenachází šlehač, tak jsme se střídaly a opravdu jsme za nějaký čas, byť dlouhý, tu šlehačku udělaly ručně! Jdeme si to sníst ven pod ořech, svítí slunce, a takhle v listopadu sedět venku je vzácnost. Povídáme si o zážitcích se sousedy a porůznu různé moudrosti i legrace ze života. Jdu jim ukázat stodolu, lezeme nahoru do patra, jen Kristýna šla dozadu na zahradu. My jsme se tam natáhly na té pultové ploché střeše a užívaly si slunce. Betyna se postavila na hlavu, to ona tady dělává. Bára to vyfotila. Říkám jim, jak tady žiju, co se tu děje. A ukazuju jim ještě vejminku. Betyna mi mezitím vyčistila ledničku, to už je taková tradice, ale tentokrát mě chválila, že to nebylo tak hrozný. Pěkné odpoledne to bylo. Dámy si ještě zašly koupit vajíčka k sousedům a pak vyrazily. Betyna téměř hned za  nimi. Probírala jsem s ní taky nějaké astrologické plány, že by si tu případně dělala někdy konstelace a o Jáchymovi Florianovi jsme mluvily.

12. listopadu. Jana Bauerová: Balení zásilek

Jedu pro Janu, ve čtvrt na 6. Má dnes přijet na jednu noc. Je ve Staré Říši už víc než 14 dní. Po cestě je jakási mlha, už je teď tak brzo tma. U Bauerů rychle nakládáme, dali mi taky dvě přikrývky, to se bude pro lidstvo hodit. Stavuju se u nás s obrázky a jedeme. Nějak dlouho jsme se neviděly, tak povídáme. O možnostech bydlení pro Janu, až odejde z Prahy. Sděluji vývoj událostí u mě (plány s Hankou). Vyprávím jí taky po cestě, co mi řekla Betyna o tom Jardovi Vrátném, na jakém místě se zabil a proč.

V sednici je krásně vytopeno. Sedíme a konáme svou práci, Jana do Libri, já dokončuju výpisky z astrologie. No a pak vypuklo balení zásilek! Rozeslala jsem totiž před odjezdem email s nabídkou předvánočních obrázků na 260 adres, a objednávky lítaly. Další obrázky se do Vánoc nestihnou. Jedeme jak fretky celkem, zabalily jsme 20 zásilek. Proložily jsme to zakouřením si na chodbě a řečmi. Pěkné to bylo, paráda prostě, tohle společné balení. Spát jdeme kousek před jednou hodinou.

Nemůžu usnout, hlavou se mi honí škaredé temné myšlenky. Jana pak říkala, že měla taky takovou špatnou noc, spala v sednici na té pohovce. Kocourci zklamali, Frodín odešel do hostiňáku, Žolík pak naštěstí za mnou přišel později v noci a vyhnal hned všechny negativní zóny, jen holt měl přijít dřív. Tak jsem konečně usnula.

13. listopadu

Donesla jsem Janě do postele čaj, koláč si tam pojídá a snídá. Já jsem jí ovšem vylíčila všechny své životní trable, obav o (…). Ulevilo se mi. Vylíčila jsem jí taky své plány, bylo velmi dobré to probrat s tak moudrou osobou. Ona má většinou tak přesné postřehy, až to je pozoruhodné. A mluvily jsme taky o tom, že obě jsme začaly nedávno používat ostropestřec. Janě to spravilo zcela trávení a všeliké potíže. Já ho jím pár dnů asi tak, „vyjevil“ se mi jedno ráno při probouzení, když jsem asi 2x za sebou slyšela v hlavě slovo „ostropestřec“. Zaujalo mě to, nevěděla jsem ani pořádně, co to je. Ale objednala jsem si ho, bylo to dost naléhavé volání. Pak jsem zjistila, že je to ten bodlák, kterej tady pořád na dvoře chráním, pěstuju, nekosím  dokonce jsem mu kdysi, když ho Zbyněk zlomil, přivázala tyčku. To nevymyslíš. Oni mi asi chtěl říct, že ho mám užívat, ale člověk já nádoba hlupství a řeči rostlin ještě moc nerozumí.

Nemohla jsem zatopit, páč jedeme brzo odpoledne pryč a stejně by to vyhaslo, tak sedíme v dekách. O půl druhé vyjíždíme. Říkala jsem Janě taky o té astrologické škole a velmi divokých tranzitech, co budu mít příští rok, a vymýšlely jsme zpola ze srandy název. Něco se severním uzlem.

Hledání tiskárny pro tisk na papír

Od 28. listopadu intenzivně hledám tiskárnu, která by dokázala kvalitně vytisknout máminy obrázky na papír. Kocourci totiž vydělali 20 000 svými PFkami! Tak jsem dala 10 na stodolu a 10 tisíc schovala na účet na tisky. Alice Oppová totiž vyhlásila na FB, že potřebuje PF pro svou nadaci na tento rok a prý odměna 10 tisíc. Myslela jsem, že je to spíše legrace a v noci jsem rychle v Canvě navrhla dvě PF s kocourky, každý jako by navrhl jednu. Pak jsem ještě nějaké přidělala. A další den jsem na účtu objevila 20 000. Alice je členka spolku, je to pozoruhodná akční a štědrá žena s velkou láskou pro zvířata, pomáhá jim v nouzi, kde může, a sama jich má několik. Zaměřuje se hlavně na kočičáky. — Nakonec jsem v prosinci našla výbornou tiskárnu PROTISK z Českých Budějovic, tisknou nám i Teilharda. Je to velký objev a posun.

Prosinec 2024

Na začátku prosince trochu nasněžilo. Píšu výroční zprávy obou svých spolků. Na vejmince byly dvě ženy na tvůrčí pobyt. Na konci prosince přijíždí Ota a Jakub a máme tu společně Silvestra. 
Pobyty: Tvůrčí 2. Komerční 2. 

• Práce: Truhlář Svoboda začíná vyrábět okna do štítů stodoly
• Zápis je zde: Přehled práce za rok 2024

Psaní výročních zpráv

3. prosince začínám uzavírání roku, je krásné to začít takhle na začátku prosince, jak to má být. Nejdřív se pouštím do výroční zprávy Teilhardovy společnosti. Rozeslala jsem ji 11. prosince Na zprávě Statku uProstřed začínám dělat 12. prosince. Čtu si kvůli tomu celý svůj deník od ledna a je to taková velmi dobrá bilance celého roku. Vyrábím u toho kromě výroční zprávy, kde jsou většinou jen souhrny, také tuto Kroniku 2024 a přehled práce. To si neumíte představit, jak je to příjemné mít zprávy hotové v prosinci a jít do nového roku s čistým štítem! (No ale ti, kdo mají spolek či jakékoli uzavírání roku tohoto typu, si to rozhodně představit umí.)

7.–9. prosince. Tvůrčí pobyt: Alžběta Moravcová a Markéta Metelka Knorová

Na vejminku přijíždějí dvě holky, jedou si tam něco kreslit, zajímavá věc. Ukazuju jim to tam, Frodo mi sedí za krkem. Pak si tam pěkně samostatně a tvořivě žijí až do pondělí. (Email Elisabeth Moravec)

Jmenuji se Alžběta Moravcová, jsem ilustrátorka a grafička a spolu s kolegyní Markétou Metelkou Knorovou tvoříme uměleckou dvojici s názvem Lemur Nazdi (https://lemurnazdi.cz/). Většinou spolupracujeme na tvorbě murálů ve veřejném prostoru, o pobyt bychom však měly zájem pro práci na oddělených projektech. Mně příští rok na podzim vyjde v Albatrosu má první autorská kniha pro děti s názvem Černá hodinka pana Skřípala (nějaké náhledy jsou zde na mojich webovkách). Teď pracuji na volném pokračování knihy (Pár dvojstran v PDF přikládám v příloze tohoto e-mailu). O pobyt na statku bych měla zájem proto, abych měla časový prostor knihu ideálně dokončit – v současnosti jsem tak v polovině. Jde opět o autorskou, ilustrovanou knihu pro děti.

Markéta Metelka Knorová pracuje na skicách ke grafickému cyklu „zastávky”. Jde o navázání na její předchozí projekt na pomezí grafiky, instalace a site-specific, který je možné zhlédnout zde. Na pár jejích grafik je také možné se podívat na stránkách Hollaru.

19. prosince. Posezení po józe a cukroví

O půl šesté je jóga. Jana měla zájem o tu „třesací“ sestavu (Krija na zbavení se podvědomé deprese), tak jsme si ji dali už takhle ve čtvrtek, ne až v pondělí v Telči. Je to trochu náročné na vedení, ale udržela jsem to snad dobře. Byl tu ještě Honza. Překvapilo mě příjemně, jak je ta sestava silná. Při meditaci Ganpati mi po zádech jezdil takovej energetickej proud. Honza přinesl hromadu salátu, kterej je děsně dobrej. Pozvali jsem i Janu, ať s námi posedí. Povídáme si a my dva jíme. Já jsem se cpala velice, salát byl děsně dobrej. Byli jsme domluvení s Honzou, že uděláme společně těsto na vanilkové rohlíčky. Těstujeme a hovoříme. Honza dělá těch rohlíčků asi pětinásobnou dávku, prý to moc rád žere. Vypráví taky zajímavě o restaurátorství.

29. prosince. Ota

Dnes se měla sjíždět celá ta silvestrovská banda, ovšem není nám to nijak přáno. Alžběta už v pátek napsala, že tentokrát nepřijede, má své důvody. Jakub onemocněl. A dnes měli přijet Darja s Jiřím, ale ráno se jim v domě pokazil kotel, majitel to řeší, ale oni nemohou opustit byt. Tak přijel jen Ota, který ovšem chtěl přivézt ještě další lidi, což se také nestalo. Volal mi z Telče, že je u Tesca. Nabídla jsem mu totiž, že pro něho zajedu, to já ráda, ale nechtělo se mi vylézat z auta. Ota si něco nakoupil a jedeme. Povídáme, to dá rozum, viděli jsme se naposled v červnu. Vykládám o té nehodě své například. Ota líčí, jak jel s nějakou povídací paní a ukrajinským řidičem. Už teď skoro nikdo nejezdí veřejnou dopravou.

Kocourci nás vítají, na vejmince je taky už volno, dnes odjížděli jedni komerčníci. Udělala jsem nám čaj. Pracuju na výroční zprávě a přitom hovoříme. Dávám dnes fotky do Kroniky 2024 na web. Příští leden se zvyšuje pojištění živnostníků na 8700 měsíčně, a jelikož jsme oba živnostníci, tak to máme nelehké. Já budu muset vymyslet další výdělek, páč tento rok se mi dařilo úspěšně držet účet stále na nule (odchází mi tu na zálohách OSVČ, splátkách, elektrice a dalším) cca 16 000 měsíčně. Teď to bude skoro o dva tisíce víc.

Volá Evžen, že by přijel. [Pak se ale další den ukázalo, že onemocněl.] Koukla jsem pak do vejminky, stáhla peřiny, dala Otovi něco na povlečení a tak, a on se nastěhoval. Mám tam pěkně vytopeno. Já jdu cvičit, dávám si sestavu na břicho a meditaci Sodarshan 11 minut. Píšu deník a jdu pokračovat ve výroční zprávě. Ota pak přišel na posezení. Probíráme různé věci. Hledali jsme například na webu zmínku o Jájovi a Pájovi, jak tady dodělali Otu s Jakubem svým způsobem života, ale nenašli jsme to, nezapsala jsem to tam, páč to prošlo mojí cenzurou. Ota mi přečetl jeden svůj text, velmi dobrý, až dojemný, dám ho sem, prý ho nikam neposlal:

Skončily několikadenní zářijové deště, voda se vylila z břehů. Zešeřilo se. Vyšel jsem nahoru Kapucínskou a od uličky Kozí jsem uviděl postavu sedící na chodníku, zády opřenou o zeď semináře. Bylo zřejmé, že tu něco nehraje, že se něco stalo. Už zpovzdálí jsem postřehl, že chlapcovo dlení na daném místě a v této pozici je vzhledem k jeho oděvu ještě nezvyklejší, než by tomu bylo u toho, komu sebrali domov. Ten člověk tam plakal. Zastavil jsem naproti němu a otázal se, zda něco nepotřebuje. Přikývl. Z nedaleké kaple zněly nedělním večerem varhany. 
"A co se stalo?" zeptal jsem se. 
"Teď jsem se dozvěděl ... že sestra spáchala sebevraždu," vyhrkl.
Jemně, ale pevně jsem ho chytil za ruce se slovy: "A můžu něco udělat?" 
"Pomodlit se se mnou." 
Jeho přání nebylo z mého světa: "Ale já to neumím." Nazpaměť jsem se nedokázal naučit ani Villona. 
Skrz vzlykot se snad i trochu pousmál a povídá: "Já vás to naučím." 
Přikývl jsem, on zavřel oči a začal odříkávat modlitbu, zatímco mě palci hladil svrchu dlaně a dalšími prsty jsme se pevně tiskli. "Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi..." Amen. 
Otevřel začervenalé oči, přes veškerou bolest a smutek z něj vyzařoval neskutečný vděk. 
Zeptal jsem se ho: "Máš teď kam jít, s kým promluvit?" 
"Ano, tady v semináři," odvětil a mě napadlo, jestli si bude už dnes muset vyslechnout něco o úkolu daném Bohem, jejž nemáme právo (!) z vlastní vůle ukončit. Kývl jsem na tu hromádku neštěstí, vstal a položil mu ruku na rameno s lakonickým: "Drž se." Vděčně se usmál a řekl: "Děkuju." Kolem se honil teskný podzimní vítr pozdního kapitalismu a v hlavě myšlenky na vykoupení. Ite, missa est. (Ota Bureš)

A ještě se mi líbil hodně jeden Otův text na Advojce, v rubrice eskA2látor, on tam občas píše.

Úterý 31. prosince

Nu, tak jsme se úspěšně dobrali konce roku. Vstávám kousek před devátou, Jakub spí déle, což je mu velmi přáno. Ota dlí na vejmince a něco tam svého koná, poslal zase odkazy na články v Referendu. Já se věnuju celý den průběžně účetnictví Statku uProstřed, procházím jednotlivé měsíce, zapisuju příjmy, členské příspěvky, výdaje, kontroluju všechny emaily členů a email list. To jsou takové zásadní věci, bez kterých spolek nemůže fungovat, a které se musí každý rok provést. Značná část členů Statku neplatí členské příspěvky, a to už několik let, musím to už příští rok pročistit a napsat jim, že je vylučuju, páč to prostě nejde dál už.

V jedenáct přijíždí Světlana s manželem Lukášem, mámou a synem, jezdívala sem na festivaly, má tady schované obrázky. Provádím je po statku a vše ukazuju. Zároveň přijíždí taky Zbyněk se Šimonem. Přivezli písek, betoňák i malťák. Návštěva odjíždí, tak je zvu na čaj na chvíli. Zbyněk ostatně jde měřit knihovnu. Hostím je taky cukrovím a vánoční štolou. Zbyněk praví, jak se prý pozná rozdíl mezi betonářským a maltovým pískem, že se to naučil teprve nedávno. To mě ovšem zajímá. Zbyněk tedy dělá pokus, naplnil dva půllitry a koukáme, jak se oba písky usazují. Bohužel vyšlo najevo, že je to lemplovina jakási v té pískárně, páč oba písky byly zjevně na maltu, v obojím se usadila vrstva jílu, která tam nemá být v betoňáku, nebo aspoň ne ak velká, jak byla. Šimon k tomu trousil své vtipné cynické připomínky, já mám ten jeho vtipný cynismus velmi ráda.

Jakub zmínil ten projektor, co mám od Martiny, a pustili jsme se do jeho instalace! Plátno jsme nedávno zavěsili se Zbyňkem před okno a teď jsme vymýšleli, kam a jak umístit projektor. Podařilo se nám ho zapnout i nastavit promítání i štelování obrazovky. Zbyněk pak vymyslel i poličku, která bude zavěšená seshora od jednoho trámu. Zatáhli jsme záclony a promítli si kousek videa ze škrábání zdí v sednici. To plátno se sem moc pěkně hodí, dělá to takovou dobrou atmosféru, jako by ta místnost byla na promítání dělaná.

Všichni pak odjíždí či odchází. Jakub jede do Telče, vzali ho sebou Zbyněk a Šimon. Ota odjel po půl druhé autobusem do Dačic. A já se věnuju opět účetnictví a slušně mi to jde. Zželelo se mi ovšem nás všech a uvařila jsem nám velký hrnec zeleninové polévky: tarhoňa, quinoa, červená čočka, vznikla z toho spíše kaše a tak to podle mě má být. Odpočinula jsem si chviličku a po čtvrté hodině jdu směrem k Zadnímu Vydří. Lidi z vesnice tam chodívají na Silvestra na kopec s dětmi, jdu tam na chvíli taky, mluvím s Prokym. Zapalují se prskavky a věší na strom, to je pěknej zvyk. Na krajinu padá mlha, houstne a houstne a je nějak dost zima, trochu pod nulou.

Jdu tedy na Zadní Vydří, v tašce mám kladívko a plakát a pár hřebíčků. Mlha se spojila se soumrakem. V Zadním Vydří jsem rychle našla nástěnku a přibila tam plakát na akci Jóga proti stresu. Cestou zpátky se modlím desátek růžence a různě probírám s mocnostmi nebeskými, zda a jak se příští rok uživím, protože půjde do tuhého. Je ale opravdu zima a sychravo veliké. Večer se mi pak přihlásily už dvě ženy na ten seminář, tak jsem moc ráda. Ale pak mi jedna napsala, že jsem spletla datum! Málem mě omyli. Rozčílila jsem se na sebe hodně, tohle je přesně typ chyby, který bych jako redaktorka a pořadatelka akcí dělat neměla! Přepadne mě vždy u podobného zjištění marnost, jako bych si nemohla už vůbec věřit. Na Facebooku se to opraví snadno, ale budu to muset zítra objet a přepsat. — Ráda se vracím domů. Kamna hřejí, kocourci spí. Zacvičila jsem si a dala meditaci. Pak píšu deník a dokončila jsem to účetnictví. Hurá! To je velká věc. Na zítřek mi zbyly jen takové menší věci z výroční zprávy už.

Silvestrovský večer

Kluci se vrací nějak před osmou či co. Jakub nalákal Otu, aby za ním přijel do Telče. Našli tam velmi zajímavou hospodu, soukromý klub, kde se ještě dá kouřit. Poseděli tam. Zpátky jedou vlakem do Pěčína a jdou pěšky ty 4 kilometry.

Pak tady porůznu dlíme u stolu a všelijak. Dávají si tu polívku. Zahrála jsem si taky na klavír, až mě Žolík přerušil, že už toho bylo dost. Ota vyřizuje mnohé hovory s lidmi ze svého okruhu i rodiny. Jakub na hodinu usnul na posteli, pak se ovšem vzbudil. No prostě sedíme u stolu a každý popíjí, co libo. Já jsem měla za večer asi deci vína a pak dvě malé skleničky jakéhosi šampaňského od Jakuba, neumím už víc pít, občas mě to zamrzí, ale ta jóga to ze mě dočista vymlátila a tělo chápe alkohol jako jed. Ota s Jakubem zašli taky k sousedům pro vajíčka, je tam Petra, hostili je tam jakousi medovinou a prý mají přijít ještě na půlnoční přípitek.

Program jsme měli pěkný celkem, páč Ota promítal fotky z Řecka. Nejdřív jsme štelovali ten projektor a Otu velmi rozčilovalo, že to není zaostřené, já jsem zas řvala, že to není vycentrované. Ota přinesl na flešce jiné fotky, než původně chtěl, ale mně s Jakubem to nevadilo. Byla to pěkná podívaná, Ota komentoval.

Přerušili jsme to ovšem Novým rokem, že. Mě pobolívala hlava celej den, a byla jsem přichcíplého ducha, ale ty fotky mě bavily. Nebavila mě ale představa kocourků, kteří budou šílet z těch debilních petard. Oni to holt lidi nechápou… Připili jsme si tím sektem a kluci šli na přípitek před barák. Kocouři nejdřív vypadali, že to budou zvládat dobře, Žolík dokonce koukal z okna. Ale když se začaly rachejtle ozývat hned zpoza boudy, oba začali bláznit, dokonce i Frodo, který byl minulý rok v klidu. Zasedla jsem vchod a oba se zkoušeli prodrápat skrze mě ven. Nebylo to pěkný, no… Frodo pak zdrhl do hostiňáku pod postel, když jsem mu dovolila jít. Žolík měl nervy nadranc ještě dvě hodiny poté. Kluci se vrátili a Ota ještě promítá další várku fotek, už tu správnou teď, jak byli naposled v Řecku s Alžbětou. Krásný fotky tam má z Ithaky. Říkal, že to byly jedny z nejkrásnějších dnů jeho života, a bylo to prostě dobré vyprávění.