Zde je přehled veškeré práce, kterou jsme v roce 2024 dělali kolem statku. Týkala se hlavně stodoly a půdy. Po třech letech práce na stodole s odkrytým krovem jsme střechu konečně v únoru pokryli. V březnu se umístily hřebenové plechy a v dubnu bylo téměř hotovo, jen pořád chyběl levý horní rožek. Na jaře jsme se pustili do úpravy nové půdy a vytvořili tam krásné letní ubytování s oddělenými přepážkami a závěsy. A ke konci roku začínáme s okny do štítů stodoly!
--- Celkový přehled tvůrčích pobytů, návštěv a akcí najdete v obsáhlé Kronice 2024 (za chvíli bude...)

31. ledna. Zbyněk a Šimon na pultové střeše

Zbyněk se Šimonem dnes poprvé po Novém roce přijeli pracovat na stodole. Takže tento rok začínáme už v lednu. Nu, paráda. Já tady mám návštěvu, moje učitelka jógy zde pobývá od úterý, tak jsem klukům udělala jen kafe a nechala je jejich osudu. Přibili další podlahová prkna na tu pultovou delší střechu a pak dokončovali ty šikmé výstuhy u stolic a dalšího trámoví. Dosud tam někde byly jen provizorní výstuhy a Zbyněk tam dává taková parádní silnější růžová prkna, takže to vypadá i malebně. 

3. února. Klempíř a úprava okolí vrtu

Dnes jsem nachystána na to, že se zase začíná dělat pořádně na stodole, protože Zbyňkovi se podařilo dnes přivézt Pavla Slavíka, klempíře. To je zásadní událost, až dokončí ten kousek plechů, co mu zbýval, budeme moct střechu pokrýt a hotovo. Počasí je taky slušné, včera v noci se strhával vítr, ale dnes je přijatelně, kousek nad nulou, neprší, nefouká. Hoši přijeli nějak kolem desáté, Šimon s něma není. Pavel se pustil do připevňování zbylých plechů na kraje střechy, už jen pár metrů mu chybělo a ještě dokončoval tu kratší povalovou střechu, pokud jsem si správně všimla.

Donesla jsem jim tam kafe a pustila se konečně do úpravy toho vrtu. Do okolí skruže totiž při každém větším dešti stéká voda, nebo když taje sníh, a rychle to prosákne přes hlínu až do vrtu. Podle projektu tam má být ještě beton až do vzdálenosti půl metru od skruže, což tam nikdo nedal. Ale nejdřív zkusím udělat tam val z jílu, dokola, aby se tam tam voda nehromadila, a uvidíme, jak to bude fungovat. Od Štědrého dne jsem tady měla už dvoje záplavy a silně znečištěný vrt, tak mě to nebaví. Dnes jsem měla po delší době zase energii na nějakou práci venku, kromě štípání dřeva a nutností. Odkopala jsem kolem vrtu drn a navezla si tam tři kolečka jílu ze stodoly, jen tak jsem s tím začala drobně, koleček bude potřeba ještě minimálně 10, ale začátek je důležitý. Kolem díry ve skruži, kde vylézá trubka venkovního kohoutu, jsem dala studniční pěnu. Uvařila jsem také chlapcům polévku, z pohanky, to jsem ještě nedělala, ale chutná mi to. Pojedli v sednici, Zbyněk pak jel. Pavla jsem odvezla po třetí hodině já, když dokončil plechy. Bydlí s Šašovicích.

6. února. Betonování horní části zdi

Přijela pracovní parta na stodolu: Zbyněk, Šimon, Bohdan a Timotej, taky kluk u Ukrajiny, jako Bohdan. Ale Timotej tady ještě nebyl. Jsou na jarních prázdninách u Zbyňka a Dity. Zbyněk rozhodl, že se nebude pokrývat, protože je větrno (to sice už nebylo, ale mistr pravil, tak se tím všichni řídíme, zajisté), takže betonovali vršky těch cihlových zdí na obou stranách západní povalové střechy. Dávali tam i kari síť a prostě udělali dva parádní betonové věnce a zpevnili zeď. Čímž pádem se už dají na střechu přibít všechny prkna až do krajů. Přivezli i materiály, písek, cement, zase už všechno došlo. Já jsem si dělala svoje v sednici, jen jsem jim udělala kafe a uvařila zeleninovou polívku, přitom jsem stihla i poměrně dost své práce, tak jsem dnes spokojena. Zabetonovali taky kousíček u vrtu. Zbyněk tvrdí, že stačí kolem skruže navézt jíl, já bych tam chtěla beton, ale nepodařilo se mi ho přesvědčit a sama zatím betonovat nebudu, páč potřebuju stihnout věci, které za mě nikdo neudělá.

12. února. Schlangerovi s dětmi

Dnes byla větší parta, přijeli Zbyněk a Šimon, ale taky zase už Schlangerovi, dokonce přivezli dvě vnoučata. Těm se tu asi dost líbilo, vnučka si několik hodin hrála s Frodem a ten byl v sedmém nebi, ukázala jsem jí jak Frodo běhá za proutkem a ti dva si vyhráli velmi dlouhou dobu. Vnuk Štěpán ovšem chtěl jen pracovat a hned běžel do stodoly, co je tam k práci. Zbyněk a Šimon přidělávali ještě ty šikmé vzpěry, pak tam něco dál konali, ale já jsem s něma být nemohla, byla jsem v jednom kole. Zdeňka a Štěpán a asi i Anička (?) vozili kolečka s jílem k vrtu a dělali tam ten val, navozili toho hodně. Udělala jsem míchaný vajíčka a „zrní z Lidlu“, byly toho tři porce, ale Schlangerovi si brát nechtěli, počítali s tím, že nedokážu uvařit pro tolik lidí, měli svoje.

13. února. Konečně zase pokrýváme

Dnes je velký den, páč zase pokrýváme a spějeme k dokončení. Je tady od včerejška Jakub Fišer, kterému se naštěstí podařilo přijet z Brna, čekal tam v pohotovosti asi přes týden, já jsem mu podávala zprávy, i Zbyňkovi volal, a chtěl prostě vychytat tu situaci, kdy dokončujeme pokrývání stodoly, naše čtyřleté dílo – aby to mohl točit do svého filmu o Vydří. — Nejdřív přijíždějí Schlangerovi, přivezli sebou zase vnoučata. Pak přijeli vzápětí Zbyněk a Šimon, přivezli z Jemnice ten „výtah na tašky“, který nám měl výrazně ulehčit práci. Nejdřív to tam delší čas sestavovali, nepodařilo se to napoprvé, museli to celé nějak otáčet a dělat znova, já jsem ještě pobíhala po statku  a řešila různé provozní věci, mluvila jsem taky s pánem z vejminky, který tam je na týden.

Vozejk se teda nějak podařilo sestavit. Pak se rozjela práce. Děláme dnes hlavně tu zadní stranu a jde to dobře a rychle. Počasí je dokonalé. Obloha azurově modrá, různé bílé mraky na obloze. Nahoře ale fučí vítr, musela jsem si zajít pro šátek a pokrývala jsem v muslimském vzezření. Každý zaujímal místo dle své nátury, Zdeňka s Jiřím neúnavně dole nosili tašky z té hromady, vozili to na kolečku a nosili. Pak to vyskládali na ten zdvižný vozík, on má motor, tašky vyjely nahoru, tak to někdo vyskládal, Šimon, nebo Štěpán, nebo já, a pokrývali jsme. Občas někdo někomu podával tašky a tak. Zbyněk pak řešil dole různé věci, nevím přesně co, řezal taky ty krajové tašky, ty se musí speciálně upravovat. Povídali jsme si nahoře, smáli se, rozhlíželi se po kraji. Počasí vyšlo opravdu dokonale. Vtipné je, že ty tašky za ty roku už, co je máme poskládaný dole, zplesnivěly. Ale jen budou chvíli na střeše, plíseň z nich oprší a vyvane, to už je taky otestováno. Dělali jsme si se Šimonem a Zbyňkem srandu, že když se nám zítra nepodaří pokrýt ten pruh na konci střechy (zatím nevíme, jak to budeme dělat), dáme tam plachtu, větve, pokryjeme to jílem, a takové kravinky. Frodík taky za náma občas vylezl na střechu a komunikoval se všemi pracovníky a legračně ťapkal po latích.

Přijel se na nás podívat taky Míra Skalák, to je vzácná návštěva, stodola se mu zjevně líbila, inu ještě aby taky ne. Jakub natáčel, chodil s námi po latích a hledal si vhodná místa. Ke konci dne měl prý několik dobrých záběrů a možná se mu podařilo zachytit zvukem i nějaké hovory. Kolem jedné hodiny jdu vařit tu svoji zeleninovou polívku. Jakub je taky v sednici. Připravuju na zatopení. Jakub umyl nádobí a uklidil stůl, připravil tam posezení. Svolali jsme je do sednice. Polívka jim chutnala, děti si dokonce přidávaly. Jakub u toho natáčel a vypadalo to, jako by si toho nikdo ani nevšiml, hlavně Schlangerovi akčně něco vyprávěli. Jakub udělal ještě kafe.

Pak se jde pokračovat, Zbyněk dělá tu těžkou část na jižní straně, přidělává tam ty krajové tašky. Šimon a Štepán jsou na severní straně a pokrývají, taky jsem tam chvilku byla, až tam zbyl jenom úzký proužek a ten vozík, už není místo na další tašky. Nosily se tašky do pater, aby bylo na zítřek. Zbyněk chtěl podávat různé nástroje, přibíjela jsem taky některý krajový tašky, se Zbyňkem jsme to tam cpali docela obtížně. Šimon mi podával z druhé strany tašky. Zbyněk krájel atypické tašky do děr. Seshora z toho vrchního patra je úplně nádherný výhled do krajiny, plánovala jsem, jak se tam bude dobře meditovat, Zbyněk k tomu měl vtipné připomínky brblající, že je to samá meditace a metafyzika a tak.

Přišla na mě už odpoledne nějaká divná nálada, odrazilo se to na Jakubovi bohužel, který mi mobilem zavolal ze sednice, neb jsem ho pověřila zatopením a já jsem na něho zakřičela jak idiot kvůli úplné kravině, pak jsem toho litovala a ani jsem se nezmohla na to se mu omluvit, jen tak napůl. Už jsme pak balili. Šimon měl radost, že se to tak dnes podařilo, já jsem na to vlivem své nízké nálady neuměla reagovat, jen jsem řekla, že jsem spíš člověk, který má radost ze začátků věcí, když se něco začíná, a neumí mít radost z dokončování, což ale nebyla celá pravda. Jenže já netuším, co byla příčina mé nálady, teda možná jo, ale bylo to čistě ze mě, ta parta tady byla výborná a celé to bylo podařené. Pro vnoučata si taky přijela jejich matka. Jakub ještě i něco natáčel takhle k večeru, slunce zapadalo.

14. února. Pokrývání pokračuje

Pokračujeme v našem pokrývačském úsilí. Přijíždí Schlangerovi, Zbyněk a Šimon, je tady ještě Jakub. Dnes ale už nenatáčel, ale pracoval s námi. Počasí je pro práci ještě lepší než včera. Takové postní, mi připadá, je totiž popeleční středa. Vůbec nefouká vítr, úplné bezvětří, a zase často svítí slunce, takže na střeše to hřeje.

Zbyněk zajel pro plechy na hřeben, Josef nějaké staré měl. Zdeňka to nosila z auta, je to prý dost těžké. Já jsem vyřizovala nějaké úřadování a připojila se později. Taky jsme začali s Jakubem už dělat oběd, chceme péct maso (vyndala jsem ho dřív, než mi došlo, že je dnes popeleční středa, tak to holt někdo nebude jíst) a hromadu brambor. Jakub maso připravil do remosky, sůl, kmín, česnek. A Jakub taky v průběhu návštěvy opravil ty pokažený otočný dvířka u linky a vyklidil část krámů tam, čímž vskutku přispěl k dobru statku.

Vozili jsme nahoru zase tašky, ať máme připraveno vše na dokončení jižní stěny. Máme tam na severní straně ještě ten vozík, tak dopravujeme nahoru tašky. Schlangerovi je dole neúnavně nosí a vozí na kolečku, takže už všechny tašky ze zahrady, to jsou ty od Tichánků, jsou zase na střeše, jen o dva domy dál. Schlangerovi nakládají, vozejk to vyveze, nahoře to někdo vyloží, nejčastěji Šimon se mnou nebo s Jakubem. A pak z toho děláme na střeše hromádky po šesti. Mistr mezitím dělá ty krajové tašky, to je odborná práce totiž. Jakub mu pak šel taky řezat tašky a brousit ty zobáčky, to se pořád musí dělat u těch krajových tašek, aby měly správnou velikost a tvar. Povídali si tam hodně. Bylo to pěkné dnes.

Zbyněk měl vrátit ten vozejk do čtyř hodin, takže jsme ho pak rozmontovali a vyskládali do vozíku. Teprve potom jdeme obědvat do sednice. Máme to maso a brambory, je to výborný, v remosce zapečený nějaký masitý žebra či co, co mi dal kdysi pan Bauer pro řemeslníky. Maso nekupuju, natož abych ho vařila a jakýmsi dopuštěním osudu se přihodilo, že jsem ho měla z vlastní remosky zrovna na popeleční středu. Schlangerovi pak vzali Jakuba na autobus.

16. února. Pokrývání se Schlangerovými

Stodolní parta přijíždí kolem půl desáté. Pokračujeme v pokrývání a jde to dobře. Počasí je parádní, svítí slunce a hřeje, žádný vítr. Já a Zdeňka jsme dokončily pokrývání severní strany, Zdeňka mi podávala tašky, nejdřív z malého lešení dole, pak z horního patra, brzo to bylo, zbyl tam jen proužek krajových tašek pro Zbyňka. Šimon a Zbyněk měli dnes na starosti jižní stěnu, kde je to mnohem těžší, zase se zasouvaly tašky pod plechy, Šimon řezal různé atypické tvary, Zbyněk pokrýval, Jirka asistoval.

Zdeňka s Jirkou už zpracovali všechny tašky, úplně všechny, zezadu ze zahrady i ze stodoly (ty jsme tam skládali na podzim 2020) zase předali nahoru a rozmisťovali je po celé ty dny na různá místa. Je to velká pomoc a dar, co ti dva tady udělali jen z dobré vůle, jako brigádníci. Povídali jsme si taky ve stodole u kafe a výborných koláčů a buchet z dačické pekárny. Slunce tam už hřálo u toho.

Jdu pak vařit polívku, Šimona včera napadlo, že by byla dobrá bramboračka, a nakoupili mi k tomu zeleninu, koření, Šimon přinesl svoje sušené houby. Pokrývání mi udělalo dobře, tak jdu v klidu vařit. Řeším přitom ještě Čevak, který přijel vycucnout chcíplou čističku, ani po opravě dmychadla, do kterého zateklo při záplavách na Štědrý den, ani po přidání bakterií se proces v čističce nenahodil a musí se vycucnout „hovnocucem“.

Krájím zeleninu, je jí hora, smažím to na kousku másla do Šimona (já máslo už nepoužívám) a přitom mi volají ze servisu v Telči, že u mého auta je poškozená, zrezlá řídicí jednotka, opravu by museli dělat ve specializovaném servisu a nevyplatí se to. Vlastně mi řekli, že moje auto umřelo. V klidu jsem se s tím smiřovala, poslední týdny mám takové prověřování všeho a beru to v klidu. Je to zásadní komplikace ovšem, na další ojeté auto nemám ani náhodou, nemám žádnou finanční rezervu, vše dávám do stodoly a teď ani to ne, protože musím objednat nové obrázky, aby bylo co prodávat, a jak se mi tu vše kazí, dávám své výdělky hlavně do oprav. Tak vařím vařím, a když je to hotovo a jdu jim říct, že se polívka dá jíst, zase mi volají ze servisu, že nad tím kluci stáli a řekli si, že se tam už nic zkazit nedá, tak ECU někde navrtali, udělali tam nějaký bypass z drátů a ono to prý funguje. Ještě mi to ukáže, až si pro to v pondělí přijedu. Tak jsem dnes měla onu „cestu extrémů“, tahle druhá zpráva byla ale radostná vskutku, páč já mám Felixe (auto) ráda, mám k němu už osobní vztah za těch 5 let, co ho mám. Nejvíc mě na tom mrzelo, že s autem se nedá pořádně rozloučit, udělat mu nějaký rituálek, poděkovat, jen tajně v servisu, aby to lidi neviděli, páč se to nedělá.

Pojedli jsem polívku v sednici, všichni si přidávali, nakonec byla slušná. Velice hovoříme a  nemáme se k odchodu, ale to jsou dobrý hovory prostě, se Schlangerovými. Oni pak jdou zase pracovat, já taky, ale už na svém, včera přišel ze sazby Teilhard, Srdce hmoty, tak na tom dělám, rejstřík dělám. Vzala jsem si to ven, svítí pořád slunce. Kluci už předtím stavěli lešení u západního štítu, postavili to z té povalové střechy až nahoru k vršku štítu, je to dost obří, páč stodola je vysoká. Z toho se budou dělat ty krajové tašky, hřebenáče a taky se přes to poleze dolů. Zatím jsme šplhali po latích a žebřících, ale všechny únikové cesty jsme si už pokryli.

Vylezla jsem si pak i nahoru na patro a zkoušela, jak se tam bude v nové kanceláři pracovat. Zbyněk a Šimon tam pokrývali a já jsem pracovala na Teilhardovi a užívala si výhledu. Bude to dokonalá, ideální pracovna, to nikdo nemá takovou nádheru. Jirka dole uklízí stodolu a přebírá suť i dřevo, začal s tím už předtím, je tady spousta bince, takže to je velmi záslužná práce. Zdeňka zase vzorně douklidila do dřevníku to dřevo, které včera Šimon nařezal a já jsem začala s úklidem. Tím mi ušetřila zítra hodinu i víc na Teilharda. Schlangerovi se pak loučí, určitě se někdy zase uvidíme, ale jarní prázdniny končí a oni se vracejí do Prahy.

15. února. Úklid dvora se Šimonem

Dnes byl moc pěkný den, působil jako jarní. Domluvili jsme se se Šimonem, že přijede a pustíme se do rychtování zahrady. Bylo zase bezvětří jako včera na střeše stodoly a práce, co jsme dělali, vydávaly intenzivní vůně jara, že to bylo skutečně jako v březnu nebo co. Uklízeli jsme hlavně tu pravou část pozemku, kde zůstaly větve z minulého roku, kdy tam Šimon dělal větší kácení křoví. Šimon to tahal dozadu ke stěně „pralesa“, já jsem se pustila do úpravy starého kompostu, hrabání listí, navozila jsem si ještě tři kolečka jílu k vrtu a podobné upravovací práce. Přemýšleli jsme, kde založit nový kompost, až Šimon vymyslel, že by to bylo dobré úplně vzadu v rohu u zdí. Tam je teď hromada dřeva, která je tam už několik let, tak se do ní Šimon pustil. Vozil si na kolečku dřevo k dřevníku, tam to řezal na koze Oregon, kterou jsme vytáhli ze Skalákovy síně, já jsem to pak skládala ve dřevníku. Udělala jsem tam místo. Dochází mi totiž dřevo (jak se topí často ve vejmince taky), mám ho tak do konce března, ani to ne, takže je třeba nařezat nový. Šimon zpracoval polovinu té velké hromady. Je to dobré dřevo, různé místní pokácené stromy, i tvrdé, suché je to, až zvoní. Jen to musí v dřevníku proschnout od deště. Já jsem mezitím dovezla hromádky shrabaného listí a jablek zepředu. Pálila jsem taky několik hodin růžové křoví, přihrnovala ho na ohěň a to tak jarně vonělo, že to bylo blaho.

Pán z vejminky se taky ukázal v dřevníku, tak jsme si povídali, vyšlo najevo, že je doktorem ekonomie a také studoval bakalářskou filosofii, s dřevem v náručí a sekerou v ruce jsme tam vedli filosofickou rozpravu nějaký čas, to bylo taky podařené. Pán tam něco píše, líbila se mu i literatura, kterou nachází v knihovně, ale říkal, že musí číst své věci, a pak byl rád, že si může prodloužit pobyt o jednu noc, aby měl aspoň dva dny na psaní. Proložili jsme to kafem, výbornou buchtou z dačické pekárny, co koupil Šimon (to mu i stačilo k obědu, vařila jsem až večer) a povídáním. Krásný den to byl. Šimon odjíždí kolem čtvrté hodiny. A já jdu dělat konečně na Srdci hmoty od Teilharda, kniha se po třech měsících vrátila ze sazby. Vskutku podařený den.

19. února. Zbyněk natírá plechy na hřeben, řešíme zakrytí štítů

Přijíždí Zbyněk, dnes je sám. Ani já mu nejdu pomáhat, v pondělí to nejde. Natírá ve stodole ty plechy, hřebenáče, základovou barvou, a přemýšlí, jak se udělají ty štíty, ty se totiž musí zavřít. Zbyněk mi předložil nápad, jak tam dát ty okna, který přivezl. Souhlasím. Pak mě ovšem napadlo, že v létě tam nebude možné být, aspoň spodní řada oken musí být otevírací. A žádný otevírací okna zatím nemáme. A holt skleník přece jen nestavíme, když jsme se s tím tak dlouho pachtili, aby se tam taky dalo bejt… Já pak odjíždím autobusem do Telče učit jógu, ale jedu si naštěstí už vyzvednout auto ze servisu, Zbyňka zde nechávám na pospas stodole.

Práce. 20. února. Šimon řeže dřevo

Přijíždí Šimon řezat dřevo. Je velmi aprílové počasí, chvílemi se divoce zatáhne a prší, pak vysvitne slunce. Šimon dnes dokončil řezání toho dřeva úplně vzadu v pravém rohu dvora a celé to tam už vyklidil, tu velikou hromadu, mám z toho fakt radost, bude tam nový kompost, ten starej je plnej ořechového listí a není to asi nic dobrého. Musím to listí příště pálit. Vzal si kozu oregon a řezal stará prkna, skládal to do Skalákovy síně, kde vznikla veliká hromada. Je to dřevo na zatápění, na třísky, vydrží to snad i na několik let.

Já mezitím pracuju v sednici na přípravě přednášky o Teilhardovi, udělala jsem jeden slajd a kousek, říkám si to nahlas. Uvařila jsem taky těstoviny a použila k tomu omáčku, co mi dal včera Jeník na józe. Pozvala jsem Šimona samozřejmě, pojedli jsme, já jsem už dělala pak taky heslář k Srdci hmoty. Taky kafe jsem dělala, ale to je jasný. — Jdu taky na chvíli hrabat kolem čtvrté hodiny, budu hrabat zahradu po takových kousíčkách, odvezla jsem jedno kolečko a shrabala dvě hromádky. Šimon se pak šel vysprchovat, on má u Skaláka sice taky sprchu, ale to někde v suterénu a je tam zima. Já mu takové věci zde ráda dovoluju, připadá mi, že jak jsme tady měli tu festivalovou přípravnou partu kdysi, a on sem hodně jezdil za tátou, tak prostě patří nějak „do rodiny“.

21. února. Lešení a natírání hřebenových plechů

Práce na stodole pokračuje, Zbyněk a Šimon jsou tu. Museli předělat to vysoké lešení, co tam postavili, celé to rozebírali. Zbyněk pak dával druhý nátěr na ty hřebenáče plechové. A Šimon dokončil řezání dřeva z rohu, a nařezal ještě takovou hromadu prken. Takže mám opravdu prkýnek na štípky snad skutečně na několik let. Uvařila jsem nám polívku zeleninovou s pohankou, šli si to sníst do sednice, byly různé pa-legrace s mistrem. Dělám zrovna s mojí grafičkou Kájou Florianovou (online) na letáčku a hliníkové tabuli České společnosti Teilharda de Chardin, moc pěkně jsme to s Kájou vymyslely, tak jsem to ukázala klukům. Zbyněk se mě ptal na můj Teilhardovský pobyt v Americe, jestli jsem přečetla celé jeho dílo, jak jsem se tam dostala atd. Pak jdou pokračovat. Odjíždějí o půl šesté. Šimon odjíždí v sobotu do Německa za prací na dva měsíce, vyptávala jsem se, jak to tam chodí.

Březen 2024

15. března. Zbyněk řeže trámy ze stodoly

Přijíždím zpět a vidím, že je tady Zbyněk, pustil se do řezání toho odpadního dřeva, starých trámů ze stodoly, co byly složené na dvoře, páč jsem hořekovala písemně, že 12. dubna je tady první veřejná akce pro lidi (jóga se Sat Shabad, na to se moc těším) a na dvoře je takovej bordel. Dost toho nařezal, musím to odvozit do dřevníku. Přivezl mi taky ovšem vyúčtování ještě za zbytek roku 2023 a dělá to ještě 73 tisíc. Udělalo se mi z toho trochu špatně od žaludku, ale hned jsem zase nabyla optimismu. Já prostě vím, že mi to máma těmi svými obrázky vydělá! Vím to. Když mi předali Vydří, tak nad ním s tátou bdí. Táta peníze žádný vydělávat neuměl, ale ty máminy obrázky jsou tak překrásná a cenná věc a pro mě je to úplně nejlepší, dokonalý odpočinek od všeho, starat se o ten byznys, hledat nový zákazníky, dávat reklamy, vyřizovat zásilky, vyřizovat hovory, plánovat objednávky, kontrolovat eshop, spousta krásné činnosti s tím je. Vydělám to! Na potřeby statku a moje vydělávají mé zbylé 4 živnosti, na stodolu obrázky a zčásti členské příspěvky. Na účtu sdružení je teď od ledna 37 tisíc, tak to se použije a hned bude líp.

23. března. Hřebenové plechy a nečekaná hostina v sednici s Jeníkem

Dnes se tu zjevil klempíř Pavel, to je pozoruhodná událost, pořád to nějak nevycházelo. Zbyněk přijel s ním. Já jsem ovšem celý víkend na online kurzu terapeutické jógy, takže jsem zavřená v sednici a koukám do monitoru. Zbyněk si přišel pro kafe, tak jsem jim to tam v přestávce donesla a sdělila, že nic dnes nevařím. Oni s tím počítali. Poseděli jsme u stolu ve stodole. Dávají dnes nahoru ten plech na hřeben. To je závěr rekonstrukce střechy. Už tam měli jeden kus, vypadá to pěkně, Zbyněk to natřel na červeno nedávno. Ty plechy jsou těžký jak blázen. — Strhával se pak divočejší vítr a začalo taky pršet, ale hoši pracovali dál a dali tam celou polovinu plechů, takže půlka střechy je kompletně dokončena!

Pak mi při cvičení najednou volá Honza [Krumpholz, řečený Jeník], že je před statkem a veze dort. Odkazuju ho do stodoly. Pak jsme naštěstí měli v józe přestávku na oběd, jdu se podívat, co to znamenati má. A hle, Jeník nás všechny velice oblažil, protože přivezl sice jídlo tvaru dortu, ale byly to zapečené těstoviny. Dal tam i svíčku, tak jsem ji ve stodole sfoukla, páč mi bylo včera 44 let, jsemť stará, ale mladá duchem, plány a trochu i ještě fyzickou silou, tak je to v pořádku. Jdeme si to sníst do sednice. Je to děsně dobrý jídlo, to teda opravdu výjimečně dobrý. Honza držel 42 dní jakýsi půst na vyčištění těla, pil jen nějakou speciální zeleninovou šťávu, a teď si dal jídlo s náma. Říkal, jak mu ten půst pomohl od různých fyzických neduhů. Jsou u jídla všeliké legrace, Zbyněk se láduje náruživě, já ho kázním, ať mi všechno nesežere a takové hovadiny. O čističce jim povídám taky. A dort jim dávám, zbyl mi kus ze včerejška, Rohlík mi ho přivezl. Honza si taky dal. Tak nám milý Jeník uspořádal nečekanou a výtečnou hostinu, to jsme se nikdo nenadál. Pak šel ještě pomoct s odnášením nějakých věcí, já jsem se zase ponořila do kurzu jógy.

Duben 2024

3. dubna. Hřebenové plechy a Schlangerovi

Přijel Zbyněk a dovezl sebou vzácné návštěvníky, Schlangerovy. Já jsem se už chystala, že půjdu Zbyňkovi asistovat, ráda jsem ale šla pracovat na svém a jim přenechala stodolu. Udělala jsem jim ovšem kafe a taky si pak dali polívku. Zbyněk nejdřív pokračoval v řezání těch poškozených trámů ze stodoly na dvoře, Jirka jich pak hromadu naštípal kalačem, bude z toho dříví na tuhle zimu. Pak šli Zbyněk a Zdeňka nahoru na nejvyšší patro stodoly a přidělávali tam další hřebenový plech. Už máme jenom ten jeden, tak ho tam dali. Zbývá k dokončení plech  a půl, Zdeňka je natřela tou červenou barvou. Zbyněk si ještě nařezal nějaké nové bobrovky na ten zadní, severozápadní lem střechy, který není dokončený. Pojedli polévku, pohovořili jsme a odjeli. Měla jsem z nich radost. A stihla jsem i dost své práce.

7. dubna. Alžběta a plechy

Od 5. dubna pobývala na statku Alžběta Homolová, připravovala se na zkoušky a chtěla také něco pracovat, to vždy vyžaduje. Tak jí bylo přiděleno dokončení natírání plechů, které začal Zbyněk. Celá zpráva o jejím pobytu je v Kronice návštěv 2024. Zde jen úryvek z deníku, kdy jsme trávily většinu dne ve stodole:

„Pak jsme měly s Alžbětou opravdu krásnej den. Počasí je naprosto podivné, kvetou naráz oba druhy bílých stromů, třešně i ty křoví. Teplo je jak v létě. Alžběta natírá průběžně ve stodole ten plech na hřeben, šla jsem si tam zřídit studijní nedělní prostor a sníst snídani. Ležím na vyhřáté dřevěné střeše a čtu Rudhyarovu Astrologii transformace. Pak tam průběžně žijeme až do půl páté asi, odešly jsme se každá naobědvat, ty těstoviny, co Alžběta včera uvařila. A pak obě studujeme, Alžběta materiály k sociální práci, já Rudíka.“

Pracovna ve stodole

Ke konci března jsem si zřídila „kancelář ve stodole“. Je to úplně nový prostor, moc dobře se tam pracuje, i když není hotová pořádně podlaha, ale to je mi jedno. Mám tam studijní stolek, chodím si tam číst hlavně v neděli, ale i přes týden občas pracovat nebo se najíst, nebo meditovat k večeru při západu slunce. Na pultové střeše se dá ve slunných dnech ležet, slastně se tam péct, miluju to vedro na hřejícím dřevě s výhledem na šumící břízu za stodolou. A vůbec ty výhledy do přírody, na sousedovu zahradu, jabloňový sad, a na můj prales vpravo, jsou dokonalé. Je tam vidět na sever do krajiny. Je to dokonalé místo. Zatím slouží pro přemýšlení a práci jen mně. Sestupuje tam kus nebe. Bydlí tam „svatá samota“.

9. dubna. Začátek stavby příček na půdě

Zbyněk přijel dnes a pracovali jsme asi tak dvě hodiny společnými silami. Příčky na půdě jsou potřeba kvůli letnímu ubytování. Já jsem přitom řešila problém s eshopem, byla tam velká chyba jakási, není to jen tak, mít eshop, opravdu ne… Dlužím Zbyňkovi desítky tisíc, ale on v klidu vyčkává (je to holt mistr), až se mi to podaří rozjet znova s obrázky, jak pořád slibuju, ale zatím to vázne různými směry. Však ono to bude!

Vzadu na zahradě jsme naložili na vozejk ty dvě bedny na bobrovky, neb už je nepotřebujeme. Přemístili jsme nahoru na půdu tu hromadu modřínových prken. Zbyněk je čistil od kůry pořízem, opřel je o okno na půdu, já jsem je vytahovala nahoru a nosila dozadu na půdu, Zbyněk pak taky tahal a nosil, vyskládali jsme to do té zadní části. Vyčistil se tím krásně dvůr, přenesli jsme tam letní stůl. Počasí je jak v létě, je to poněkud znepokojivé, páč je jak v červnu, kvete vše zároveň, to bude zajímavé, jak bude pak v létě? Zbyněk taky nařezal další trámy na dvoře, já jsem odvozila několik koleček do dřevníku, pak už musím zase jít pracovat na svém, řeším ten eshop a další věci, je to dnes extrémní den opravdu. Zbyněk se ale nahoře na půdě pustil do stavby těch dřevěných přepážek, které mají oddělovat jednotlivé „kóje“, kde budou postele a matrace, zepředu pak budou závěsy. Budou to takové dřevěné polopokojíčky, vypadá to velmi pěkně, moc mě to potěšilo, když jsem tam pak šla mu přidržet pár prken. Udělal jednu příčku, je to krásný. Potřebujeme to s Martinou na červenec na naši první astro akci zde. Líčím průběžně Zbyňkovi svá trápení s eshopem, pak jsem mu ale šla radostně zvěstovat, že mi italský teilhardovský časopis chce otisknout můj článek Svoboda jako smysl stvoření a evoluční význam Kristova kříže, který jsem napsala pro francouzský časopis Noosféra.

14. dubna. Nakládání křápů a hovory o rakvích

Přijeli Zbyněk s Jeníkem, složili nějaké plechy nebo co ještě, na stodolu, já chci pracovat na Teilhardovi, neúčastnila jsem se toho. Naložili na vozejk křápy z křápiště, to je věc velmi užitečná. Zvu je dovnitř na kafe a na Jeníkův dort, on mi ho včera kousek přivezl na jógu. Zbyněk si rád dal, Jeník kousíček taky, už ho měl i k snídani. Hovoříme zajímavé hovory, o výrobě vlastních rakví a parte, že bysme si měli připravit. Honza zase vypráví, jak umíral jeho otec. Takové pěkné záhrobní hovory vedeme, to mám ráda, protože to dává smysl a není to o hovně. Řekla jsem jim ještě, že chci mít na parte úryvek z žalmu 40, mám to na závěti, kterou bych si měla revidovat každý rok o narozeninách, ale tenhle rok jsem to zatím nestihla. Zbyněk nám totiž ukazoval parte, které si navrhla jedna paní, a bylo to teda opravdu podivné, jak se tam vychvalovala. I rozešli jsme se v pokoji do svých domovů.

24. dubna. Začátek kosení

Naklepala jsem si kosu a tak moc se mi to podařilo, až jsem právem téměř zpychla. Je jak žiletka! Je třeba mě velice chválit aspoň za tohle, páč to je prostě dobrý! Tak jsem břeskně pokosila předzahrádku vejminky i tu travičku na soukromé zahrádce, která už byla nutná k posečení, pro komerčníky. Takhle v dubnu to jde moc pěkně, tráva je opojně šťavnatá a křehká.

Květen 2024

7. května. Příprava půdy na divadlo

Dělám si kafe a hraju u toho na klavír, když přišel Zbyněk, zaklepal na dveře, až jsem se lekla. Nečekal jsem ho dnes, páč je deštivo. Jede sám, Šimon už se vrátil z Německa, ale zatím se nějak neozývá. — Hromadu jsme toho vykonali, stačí prostě dva lidi a všechno to lítá. Zbyněk mi ušetřil dost času do soboty, kdy bude to divadlo. Já se ještě chystám na zítřejší klientku z astrologie, Zbyněk mezitím štrachá na půdě a dává pryč tu hnusnou rozdrolenou vrchní část zdi, co tam zůstala ještě z roku 2020 z rekonstrukce sednice a padá mi to pořád dolů do sednice takovou mezerkou hnusnou. Naplnil tím několik kýblů. Já se pak k němu připojuju, on zrovna ještě řeže na dvoře ty zbylé vyhozené trámy ze stodoly, už poslední tři. Bude z toho dřeva skoro na dvě měsíce v zimě, to je dobrá věc.

Jdeme na půdu, vynáším ty plné kýbly. Zbyněk praví, že ta škvíra, kterou padá suť, se prostě zacpe nějakou tmelicí pěnou, s čímž souhlasím. Není to sice košer řešení, ale nikde jinde jsme to zatím nepoužili a tady je to nejlepší. Pak jsme přemístili hromadu cihel v bedně někam, kde nebudou tak vidět, páč ta bedna stála přímo tam, kde bude v sobotu jeviště. Házela jsem půlky cihel Zbyňkovi, po dvou, on břeskně chytal, já jsem furt něco žvanila, mistr také občas slovo pravil, a tak se bedna, jevící se mi na začátku bezednou, rychle přiblížila ke dnu a bylo po cihlách. Rozešli jsme se v míru do svých domovů, zašli jsme ještě vyhodit nějaké odpadky do kontejnerů.

Červen 2024

7. června. Momentka z kosení

(Průběžně kosím, v deníku k tomu mám občas poznámku.) To počasí je tak dokonalé, že jsem mnohokrát během dne zatoužila, aby to trvalo věčně. Nějak ten červen miluju. Ten zelený dvůr s rozkvetlými bezy je tak kouzelný, jsou to takové zelené lázně a všechno tam mluví a obaluje člověka něčím nepopsatelně dokonalým. — Hned dopoledne se mi chtělo kosit, ještě dřív, než jsem začala s čímkoli jiným. Během dne jsem pak dosekla skoro celý dvůr, i tu hroznou část vzadu u stodoly. Nechávám mnoho ostrůvků a různé parostliny, bodláky podivné a tak, mám ty příšery rostlinné ráda. Upravuju různé kouty. Nalila jsem taky konečně savo do studny a upravila trochu parostliny kolem skruže, rostou tam neskutečný podivný divočiny, který se mi moc líbí.

23. června. Zbyněk s Honzou upravují půdu pro letní ubytování

Přijel Zbyněk a vzal si sebou na pomoc Jeníka a pustili se velice akčně do půdy. Je to tam třeba připravit na tu naši astro akci celotýdenní v červenci, a taky tam už dnes budou přespávat klienti Jihlavské Charity. Já jsem chlapce pohostila, teda oni se pohostili nejdřív sami koláčema, co koupili, poseděli jsme v sednici. Pak šli na práci a dělali až nějak do pěti. Jeník přenosil celou tu hromadu palubek, takže se uvolnila už poslední kójka na půdě a celá letní půda je teď volná. Pak se Zbyňkem pokračovali ve výrobě těch přepážek, udělali snad tři či jak, zbývá poslední. A přidělali tam ty dvě lanka na závěsy taky na opačnou stranu.

26. června. Připevnění lanek pro závěsy a dokončení půdy pro ubytování

Honza přijel už dnes, že dá na půdu ty lanka, dopředu a dozadu, dokončí to, zítra asi nebude moct. Já mezitím nakládám trávu u vejminky a dokončuju plení. Chodím za Honzou a všelijak hovoříme, moudře zajisté. Přidělal to tam, je to radost. Jím mezitím fazole. Honzovi dávám na ochutnání Martiny chleba, říká, že chce ochutnat „vědomý chléb“.

Jinak půdu jsme s Martinou Lukáškovou upravily a část závěsů zavěsily pár dnů předtím. Zápis o tom je v textu Kronika 2024: Tvůrčí pobyty a návštěvy, 23.-25. června, protože to patří spíše tam. Martina nakoupila na půdu hodně věcí, já jsem nakoupila lampičky do každé ubytovací kójky, další peřiny a různé další věci. Vložily jsme do toho hodně práce i nějaké peníze, ale půda je tak orientálně krásná, že je to velmi lahodný a zvláštní prostor a velké obohacení statku. Je tam pět „kójek“ na přespání oddělených prkny, u každé z nich jsou dva závěsy, jeden průhledný denní, druhý barevný noční. U postele je židle s lampičkou, věšák, elektrická zásuvka.

Červenec 2024

15. července. Částečná oprava čističky

Ráno bylo nedobré, páč paní Jana z vejminky mi v noci napsala, že tam něco pořád hučí, tak mi bylo jasný, že slyší to pokažený dmychadlo ze sklepa pod vejminkou. Chvilku jsem z toho těžko usínala, páč oprava dmychadla podle servisu stojí 15 000 a já na to naprosto nejsem schopna vydělat. Zdály se mi o tom nějaký obludný sny. Budím se nějak roztřískaná a ubitá množstvím věcí k řešení tady a pocitem, že jsem bezmocná vůči té příšerné čističce, která je pokažená už od Vánoc. Jdu tedy do sklepa a čističku vypínám, paní se vyklání z okna a říká, že jí nefunguje odtok u sprchy. Jde na mě taková ta paralyzující bezmoc, páč na příjmech z vejminky jsem úplně závislá. Obrázky nejedou, je to teď na hovno.

Pomodlila jsem se ale znova za pomoc s řešením, stejně jako v noci. A zavolala jsem vodákovi Horníkovi, že nevím jak vyčistit odtok v koupelně. On pravil, že je tam ta vanička. To mi nedošlo, že je to stejný jako v červené koupelně, protože ta vanička je hluboko asi půl metru a nebyla vidět. Zeptala jsem se ho ještě pro jistotu, jestli neví, kde koupit nové dmychadlo do čističky a on pravil, že v Telči je firma Eco plast, která taky dělá čističky! Jdu tedy do vejminky a břeskně jsem vyčistila odpad, paní mi asistuje, podává mi sáčky, vytáhla jsem zezdola z hlubin hromadu vlasů a hle, voda teče. Cítím se najednou silná a pevná, jako pravá statkářka, volám do Eco plastu a prý tam dmychadla mají, i pro moji čističku Asio, ačkoli dělají jiné. Tak to nabralo díky poznámce té paní velmi pozitivní obrat.

16. července. Kterak jsme čističku opět neopravili

Lezu ven o půl deváté, má přijet chlápek z Telče, z Eco plastu na opravu čističky. Rychle jsem vykosila před lochem trávu a vytrhala kopřivy. Chlápek nasadil dmychadlo a to vůbec neřve, to je základ a výhra. Nicméně čističku se nám opravit nepodařilo. Ano, nám, protože já jsem mu vysvětlovala, jak čistička funguje, a on se pokoušel ji spravit, bylo to vtipné, byli jsme u toho oba nacpaní v tom mrňavém sklípku, on chlap jak hora. V Eco plastu používají jiný typ čističky, než je ta moje z Brna, které on prostě nerozumí. Já jsem přepínala řídicí jednotku, on montoval kryt. Ná závěr jsme si řekli, že tomu vůbec nerozumíme a přátelsky se rozloučili. No mně šlo hlavně o tichý chod, tak to naštěstí je. Hlučné dmychadlo by mi děsilo komerčníky na vejmince a to by byl konec mého živobytí.

24. července. Bagrování ve stodole

Přijel Zbyněk a přivezl nějakého Jakuba, bagristu, a ještě jednoho pomocníka. Jakub si dovezl svůj bagr, který si prý sám sestrojil! Je to takový menší šikovný bagřík, přesouvá se tak, že má zadní kola a přitahuje se za  drapadlo. Pozorovala jsem to zaujatě. Kluci jdou do stodoly odbagrovat ty hromady sutě a kamenů, v celé levé polovině. Jdu nejdřív s něma a rozhodujeme, co se kde bude dělat a kam se to bude dávat. Není holt vyhnutí, hromady sutě přijdou dozadu na zahradu, udělá se tam z toho kopeček. Na kontejner na suť nemám peníze. Dělala jsem si z toho legraci, že táta chtěl mít „druidský vrch“ osázený buky vpředu před domem, taky ze suti, s Janou jsme to tam navážely (a já jsem to pak nechala odbagrovat, páč to byla absolutní kravina), ale teď ho může mít vzadu. Jen bez těch dubů. Odbagrovali všechno ve stodole, odveze se to příště. Ale vypadá to parádně už teď, to bude prostor jak na novým světě. Jakub odjel a Zbyněk ještě dělá s pomocníkem ten zadní díl střechy, pořád tam chybí poslední řada tašek, co se musí připevňovat k plechu.

Srpen 2024

Srpen. Dřevo na zimu 2025

(7. srpna) Volám dřevařům do Starého Hobzí a objednávám dřevo na zimu 2025. To je můj úspěch, že jsem ušetřila na dřevo 20 000. Kubík sypaného tvrdého stojí 1700, to mi přijde levnější než minulý rok.

(12. srpna) Přivezli mi 12 kubíků dřeva, vysypal to do velikého pásu na příjezdové cestě, ve vedru jsme to s Eliškou začaly skládat ke stěně dřevníku, ven, ne dovnitř. Venku vždy schne takhle dřevo na další zimu. Dřevo na letošní zimu je v dřevníku. Hodinu jsem tomu dala, založily jsme dobrý základ. Povídáme si u toho, Eliška má taková dobré přímé vhledy do politiky, to mě baví. Ukrajina, populismus, to vše probíráme. Uvařila jsem nám oběd, těstoviny s rajčatovou omáčkou. Eliška má dnes přestávku v malování, četla si ve vejmince, už je tam přestěhovaná z půdy. Pak v 7 večer si jdeme zacvičit dozadu na zahradu, a ještě šla něco malovat při stmívání. — Eliška pokračuje ve skládání další den a tak různě to činíme. Eliška je tady na tvůrčím pobytu.

Září 2024

19. září. Zbyněk a Františka: Úplné dokončení střechy stodoly

Dnes příjíždí po delší době Zbyněk. Chceme dokončit tu střechu stodoly. Já jsem to sice prohlásila na jaře za dokončené, ale chyběly tam vlevo nahoře dva plechy na hřebenu a tím pádem kousek střechy. A přes všechny ty vichřice se to ani nehnulo, na hromádkách vyskládané tašky tam seděly jak přibité. Já jsem se za to při každé vichřici modlila, tak jsme pak začali se Zbyňkem už říkat, že je to proti přírodním zákonům. Je to fakt podivný! Ta díra obklopená hromádkami tašek navršených na sobě na latích za jeden zobáček, se prostě po celý půlrok ani nehnula, stejně jako se nehnuly připravené zasněžené tašky, jak nám to minulou zimu zapadlo, než jsme to tam stihli dát. A ty vichřice tady byly takový, že se stromy klátily a mně se vnitřnosti kroutily. Jednou taky spadl z toho jasanu za stodolou větev a prorazila střechu, asi 10 tašek to jen odneslo. Spravila jsem to s jedním chlápkem při Astrodramatu. — Nu, tak Zbyněk dělá chvíli sám, já jedu na poštu se zásilkama Srdce hmoty. Pak jsem se musela po návratu najíst, takovou srandovní šlejšku mám, i Zbyňkovi jsem to podstrčila. Povídáme si u toho, ukazuje mi např. fotky z dovolené.

Pak jdeme na to. Jsme nahoře na lešení na samém vršku. Krajina je podzimně krásná a slunce svítí. Zbyněk je nahoře na střeše, trochu to zakryl taškama, co tam už byly. (Co dělal předtím, jsem se nezeptala…) Podala jsem mu ty hřebenové plechy nahoru. Přivrtal je. Podávám mu tašky a shromažďuju si tam nové. Děláme si legraci, že tam ty starý bobrovky dáváme schválně, protože víme, že budou nakonec trvanlivější než by nový, co mají všichni ve vsi. —Nu a je to! Ta střecha, přátelé, po víc než čtyřech letech teď ale už OPRAVDU je hotová. Zbyněk tam ještě něco kuje, já jdu trochu poklidit do sednice a odpočnout si. Chviličku ležím, pak se musím chystat na jógu, máme tady dnes lekci.

23. a 28. září. Sklizeň jablek

Chci dnes začít se sbíráním jablek. Je krásné počasí. Jdu s kocouřisky k jabloni před vejminkou. [Jabloň „bojkovo obrovské“, stará odrůda ještě po Chalupových.] Je to až jaksi mystické, jabloň je bytost, děkuju jí a pomalu trhám jablka ze stromu, je to jako meditace. Má jich docela dost. I jsem si tam pak přinesla žebřík, ale to moc nejde nikde opřít. Nasbírala jsem celou jednu bedýnku sobě a Marty rodině začínám sbírat další.

(28. září) Po jedenácté hodině jdeme s Frodíkem sbírat jabka, vysvitlo totiž slunce, pak se zase začalo zatahovat. Dosbírala jsem tu bednu pro Martu, ze stromu před vejminkou, takže mám už dvě celé bedny. Frodinek pomáhal ze žebříku i ze stromu a pojídali jsme u toho společnými silami makový rohlík, oba ho velmi milujeme. Žolík se k nám přidal, až když jsme začali trhat z druhé jabloně, ze dvora. Má ty nádherný načervenalý jablka, vypadá to jak malé západy slunce. Nasbírala jsem přes polovinu bedýnky, pak budu muset vymyslet, jak na to dál, páč ze země už nedostáhnu a na žebřík je jabloň moc vysoká. Žolík vystřelil až nahoru do stromu a proháněl tam chudáky ptáky nějaké, pak slezl na půl cesty a vyžádal si, abych ho sundala ze žebříku.

Říjen 2024

1. října. Zbyněk a Františka: Přidělávání trámu na západní štít stodoly

Přijel dnes Zbyněk, že něco vykonáme na stodole. Nejdřív vyklidil zase to křápiště, pořád se to znova plní, a odvezl to do sběrného dvora v Dačicích. Já jsem mezitím uvařila polévku a nasytila nás posléze. Plán vypadal dosti náročně, nakonec se ukázalo, že to šlo mnohem snadnějc. Zbyněk chtěl dostat jeden dlouhý trám (necelých 6 metrů) úplně nahoru do štítu stodoly, aby dělal přepážku nad budoucími velkými vraty (povedou na tu pultovou střechu) a přibíjela se na něj prkna štítu. Nejdřív jsme rozmontovali horní část lešení. Zbyněk lešení odvázal od stodoly, začalo se kývat, to mi chvíli vadilo trochu, než jsem si to prohlédla zezdola, že to asi opravdu nemá kam padat. Jdeme dolů pro trám. Vzali jsme ho každý za jeden konec, vytáhli nejdřív k sousedovi na zahradu, pak vyšoupli na tu „verandu“, tam ho Zbyněk uřízl na správný rozměr, dali jsme ho napříč k lešení, opřeli horní hranou. Zbyněk vylezl nahoru na lešení, já jsem trám zezdola strkala, on ho tahal nahoru a bylo to. A pak nahoře jsem trám držela na jednom rameni, Zbyněk ho na obou stranách přivázal a pak přidělal svorkou, na jedné straně i přivrtal. Jak prosté, milí Watsone!

Nu, tak jsem šli na další práci. Zbyněk odvrtal ve stodole to promítací plátno a přidělali jsme ho v sednici na trám, aby tam bylo ku využití pro výuku a akce. Již nějaký čas taky Zbyňka prudím, že chci v koupelně udělat poličku na ručníky, páč vlivem nabízení ubytování mám velkou horu povlečení a ručníků a nevejdou se mi do skříně v hostiňáku. Zbyněk si přivezl část poličky, přivrtal na zeď dvě lišty dřevěné, já jsem asistovala, pak tam dal spodní patro poličky. Poskládala jsem si mezitím prádlo a ručníky a už je tam rovnou dala. Uvolnila se skříňka, kam jsem schovala různé předměty, které se dosud hnusně rozmáhaly po koupelně. Jsem z toho nadšená. Totiž správný chod domu a podnikání skutečně spočívá na těchhle funkčních detailech. Je to tak! Mám z toho velkou radost. Polička je zčásti modřínová a bude pokračovat ještě dalším patrem.

24. října. Zbyněk a Františka: Západní štít stodoly

Objevil se Zbyněk, že jde dělat na stodole. Pomocníka nesehnal, tak jsem šla na hodinu taky. Nejdřív si tam něco připravil, přivezl dva trámy, vytáhl je nahoru a přidělali jsme je společně ke štítu, úplně nahoru, šikmo k sobě do trojuhelníku, základnu jsme jim tam dali minule. K nim se budou přibíjet prkna do štítu. Vyměřili jsme ještě, kde bude okno. Chtěla jsem nejdřív, aby bylo širší, ale Zbyněk řekl, že bude lepší užší a vyšší a měl nakonec pravdu. Začal tam totiž přibíjet už sám ty prkna, přes sebe, neosámovaná, a tak se vyjevily budoucí kontury a okno je opravdu lépe udělat vyšší.

Kochala jsem se z horního patra nově vznikajícím prostorem. Představuju si tam jednak svůj letní prostor, kam budu „jezdit na dovolenou“ a chodit pracovat, podobně jako jsem to dělala na půdě. I spát tam můžeme s kocourkama. Je tam nádherný výhled a má to takovou až chrámovou náladu. Na meditace by to bylo taky ideální. Měl by to být prostě prostor pro básníky a filosofy, případně i astrology, nejhořejší prostor statku, nejblíž nebi, ale taky ne úplně snadno dostupný. Chvíli trvá tam vylézt i slézt a na hodně lidí je to už moc vysoko po tom žebříku. Přiznávám, že se tam chci chodit také schovávat, až tu bude moc lidí, a to bude. A já jsem ráda. Ale dbám na to, aby každý měl své soukromí, svou skrýš. Zbyněk pak ještě zařízl ty prkna dole do špičky, jako to bývá na starých chalupách, a je to tak krásný, že jsem se kochala opět, ale zezdola. Taky dokončil tu poličku na věci v koupelně, a to se mi taky děsně líbí. Takovýhle dřevěný praktický věci mě vskutku těší moc.

Listopad 2024

7. listopadu. Zbyněk a Honza Vraspír pokračují v pultové střeše a štítu stodoly

Zbyněk dnes dorazil s Honzou Vraspírem pracovat na stodole. Když jsem se vracela z Jihlavy, už tu byli. Udělala jsem jim kafe, koupila dva koláče a šla pohovořit. Honzu jsem dlouho neviděla, byl tu naposled v roce 2021 asi, když se začínalo se stodolou a sundávali jsme tašky, taky pak se Zbyňkem dělali ty podpěry v sednici pro mámino zábradlí. Nejdřív ve stodole poklidili, pak řešili část u sousedova plotu, kde se musí kousek plotu odstranit. Přibili další prkna na tu plochou střechu. A přijel pan Svoboda a pořešili okna ve štítech! Zbyněk měl původně nějaký plán, ale vymyslel to ještě jinak. Snažíme se tam dát co nejvíc oken a já neustále říkám, že co nejvíc jich musí být otevíracích, jinak všechna naše snaha přijde nazmar a bude z toho jedině tak skleník. Honza se taky byl podívat v sednici, jak je to tam teď zařízeno.

Prosinec 2024

Okna do štítů stodoly

Zbyněk mi poslal pár fotek z výroby oken do štítů stodoly. Je to pozoruhodné a překvapivé dílo. Nečekala jsem, že se tak brzo na tom začne pracovat. Ale Zbyněk říkal, že chce štíty co nejdřív zavřít. A dokonce jsem měla i na zaplacení aspoň 10 000 panu Svobodovi, který to dělá se Zbyňkem. Je to překrásné! Okna budou vyplňovat co nejvíc plochy obou štítů. Bude to jako chrám, já si nemůžu pomoct.

---

Oprava stodoly je financována z prodeje obrázků Juliany Jirousové a z podnikání Františky Jirousové, dále z členských příspěvků spolku Statku uProstřed a sponzorských darů. Podrobné vyúčtování dostávají členové spolku ve Výroční zprávě. Celkově jsme tento rok zaplatili za práci na stodole 109 186 Kč.

• Dar spolku určený na stodolu můžete poslat na účet spolku: 254497555/0300
• Podpořit rekonstrukci nákupem obrázku můžete zde: https://juliana-jirousova.cz/