Dokončování krovu stodoly. Leden–duben 2024
Začátek roku zastihl krov stodoly bez tašek, zapadlo nám to v listopadu sněhem. Začali jsme pokrývat v únoru, v březnu se umístily hřebenové plechy a v dubnu je téměř hotovo, jen pořád chybí levý horní rožek. Práce se teď trochu zastavily, Zbyněk je nějaký nemocný a mně stejně naprosto došly peníze a nemůžu se zmotat, obrázky (ze kterých teď stodolu financuju) se trochu prodávají, ale zatím to nestačí. Považujme tedy krov za hotový! --- V textu najdete přehled práce podle deníku a pár fotek.
31. ledna. Zbyněk a Šimon na pultové střeše
Zbyněk se Šimonem dnes poprvé po Novém roce přijeli pracovat na stodole. Takže tento rok začínáme už v lednu. Nu, paráda. Já tady mám návštěvu, moje učitelka jógy zde pobývá od úterý, tak jsem klukům udělala jen kafe a nechala je jejich osudu. Přibili další podlahová prkna na tu pultovou delší střechu a pak dokončovali ty šikmé výstuhy u stolic a dalšího trámoví. Dosud tam někde byly jen provizorní výstuhy a Zbyněk tam dává taková parádní silnější růžová prkna, takže to vypadá i malebně.
3. února. Klempíř a úprava okolí vrtu
Dnes jsem nachystána na to, že se zase začíná dělat pořádně na stodole, protože Zbyňkovi se podařilo dnes přivézt Pavla Slavíka, klempíře. To je zásadní událost, až dokončí ten kousek plechů, co mu zbýval, budeme moct střechu pokrýt a hotovo. Počasí je taky slušné, včera v noci se strhával vítr, ale dnes je přijatelně, kousek nad nulou, neprší, nefouká. Hoši přijeli nějak kolem desáté, Šimon s něma není. Pavel se pustil do připevňování zbylých plechů na kraje střechy, už jen pár metrů mu chybělo a ještě dokončoval tu kratší povalovou střechu, pokud jsem si správně všimla.
Donesla jsem jim tam kafe a pustila se konečně do úpravy toho vrtu. Do okolí skruže totiž při každém větším dešti stéká voda, nebo když taje sníh, a rychle to prosákne přes hlínu až do vrtu. Podle projektu tam má být ještě beton až do vzdálenosti půl metru od skruže, což tam nikdo nedal. Ale nejdřív zkusím udělat tam val z jílu, dokola, aby se tam tam voda nehromadila, a uvidíme, jak to bude fungovat. Od Štědrého dne jsem tady měla už dvoje záplavy a silně znečištěný vrt, tak mě to nebaví. Dnes jsem měla po delší době zase energii na nějakou práci venku, kromě štípání dřeva a nutností. Odkopala jsem kolem vrtu drn a navezla si tam tři kolečka jílu ze stodoly, jen tak jsem s tím začala drobně, koleček bude potřeba ještě minimálně 10, ale začátek je důležitý. Kolem díry ve skruži, kde vylézá trubka venkovního kohoutu, jsem dala studniční pěnu. Uvařila jsem také chlapcům polévku, z pohanky, to jsem ještě nedělala, ale chutná mi to. Pojedli v sednici, Zbyněk pak jel. Pavla jsem odvezla po třetí hodině já, když dokončil plechy. Bydlí s Šašovicích.
6. února. Betonování horní části zdi
Přijela pracovní parta na stodolu: Zbyněk, Šimon, Bohdan a Timotej, taky kluk u Ukrajiny, jako Bohdan. Ale Timotej tady ještě nebyl. Jsou na jarních prázdninách u Zbyňka a Dity. Zbyněk rozhodl, že se nebude pokrývat, protože je větrno (to sice už nebylo, ale mistr pravil, tak se tím všichni řídíme, zajisté), takže betonovali vršky těch cihlových zdí na obou stranách západní povalové střechy. Dávali tam i kari síť a prostě udělali dva parádní betonové věnce a zpevnili zeď. Čímž pádem se už dají na střechu přibít všechny prkna až do krajů. Přivezli i materiály, písek, cement, zase už všechno došlo. Já jsem si dělala svoje v sednici, jen jsem jim udělala kafe a uvařila zeleninovou polívku, přitom jsem stihla i poměrně dost své práce, tak jsem dnes spokojena. Zabetonovali taky kousíček u vrtu. Zbyněk tvrdí, že stačí kolem skruže navézt jíl, já bych tam chtěla beton, ale nepodařilo se mi ho přesvědčit a sama zatím betonovat nebudu, páč potřebuju stihnout věci, které za mě nikdo neudělá.
12. února. Schlangerovi s dětmi
Dnes byla větší parta, přijeli Zbyněk a Šimon, ale taky zase už Schlangerovi, dokonce přivezli dvě vnoučata. Těm se tu asi dost líbilo, vnučka si několik hodin hrála s Frodem a ten byl v sedmém nebi, ukázala jsem jí jak Frodo běhá za proutkem a ti dva si vyhráli velmi dlouhou dobu. Vnuk Štěpán ovšem chtěl jen pracovat a hned běžel do stodoly, co je tam k práci. Zbyněk a Šimon přidělávali ještě ty šikmé vzpěry, pak tam něco dál konali, ale já jsem s něma být nemohla, byla jsem v jednom kole. Zdeňka a Štěpán a asi i Anička (?) vozili kolečka s jílem k vrtu a dělali tam ten val, navozili toho hodně. Udělala jsem míchaný vajíčka a „zrní z Lidlu“, byly toho tři porce, ale Schlangerovi si brát nechtěli, počítali s tím, že nedokážu uvařit pro tolik lidí, měli svoje.
13. února. Konečně zase pokrýváme
Dnes je velký den, páč zase pokrýváme a spějeme k dokončení. Je tady od včerejška Jakub Fišer, kterému se naštěstí podařilo přijet z Brna, čekal tam v pohotovosti asi přes týden, já jsem mu podávala zprávy, i Zbyňkovi volal, a chtěl prostě vychytat tu situaci, kdy dokončujeme pokrývání stodoly, naše čtyřleté dílo – aby to mohl točit do svého filmu o Vydří. — Nejdřív přijíždějí Schlangerovi, přivezli sebou zase vnoučata. Pak přijeli vzápětí Zbyněk a Šimon, přivezli z Jemnice ten „výtah na tašky“, který nám měl výrazně ulehčit práci. Nejdřív to tam delší čas sestavovali, nepodařilo se to napoprvé, museli to celé nějak otáčet a dělat znova, já jsem ještě pobíhala po statku a řešila různé provozní věci, mluvila jsem taky s pánem z vejminky, který tam je na týden.
Vozejk se teda nějak podařilo sestavit. Pak se rozjela práce. Děláme dnes hlavně tu zadní stranu a jde to dobře a rychle. Počasí je dokonalé. Obloha azurově modrá, různé bílé mraky na obloze. Nahoře ale fučí vítr, musela jsem si zajít pro šátek a pokrývala jsem v muslimském vzezření. Každý zaujímal místo dle své nátury, Zdeňka s Jiřím neúnavně dole nosili tašky z té hromady, vozili to na kolečku a nosili. Pak to vyskládali na ten zdvižný vozík, on má motor, tašky vyjely nahoru, tak to někdo vyskládal, Šimon, nebo Štěpán, nebo já, a pokrývali jsme. Občas někdo někomu podával tašky a tak. Zbyněk pak řešil dole různé věci, nevím přesně co, řezal taky ty krajové tašky, ty se musí speciálně upravovat. Povídali jsme si nahoře, smáli se, rozhlíželi se po kraji. Počasí vyšlo opravdu dokonale. Vtipné je, že ty tašky za ty roku už, co je máme poskládaný dole, zplesnivěly. Ale jen budou chvíli na střeše, plíseň z nich oprší a vyvane, to už je taky otestováno. Dělali jsme si se Šimonem a Zbyňkem srandu, že když se nám zítra nepodaří pokrýt ten pruh na konci střechy (zatím nevíme, jak to budeme dělat), dáme tam plachtu, větve, pokryjeme to jílem, a takové kravinky. Frodík taky za náma občas vylezl na střechu a komunikoval se všemi pracovníky a legračně ťapkal po latích.
Přijel se na nás podívat taky Míra Skalák, to je vzácná návštěva, stodola se mu zjevně líbila, inu ještě aby taky ne. Jakub natáčel, chodil s námi po latích a hledal si vhodná místa. Ke konci dne měl prý několik dobrých záběrů a možná se mu podařilo zachytit zvukem i nějaké hovory. Kolem jedné hodiny jdu vařit tu svoji zeleninovou polívku. Jakub je taky v sednici. Připravuju na zatopení. Jakub umyl nádobí a uklidil stůl, připravil tam posezení. Svolali jsme je do sednice. Polívka jim chutnala, děti si dokonce přidávaly. Jakub u toho natáčel a vypadalo to, jako by si toho nikdo ani nevšiml, hlavně Schlangerovi akčně něco vyprávěli. Jakub udělal ještě kafe.
Pak se jde pokračovat, Zbyněk dělá tu těžkou část na jižní straně, přidělává tam ty krajové tašky. Šimon a Štepán jsou na severní straně a pokrývají, taky jsem tam chvilku byla, až tam zbyl jenom úzký proužek a ten vozík, už není místo na další tašky. Nosily se tašky do pater, aby bylo na zítřek. Zbyněk chtěl podávat různé nástroje, přibíjela jsem taky některý krajový tašky, se Zbyňkem jsme to tam cpali docela obtížně. Šimon mi podával z druhé strany tašky. Zbyněk krájel atypické tašky do děr. Seshora z toho vrchního patra je úplně nádherný výhled do krajiny, plánovala jsem, jak se tam bude dobře meditovat, Zbyněk k tomu měl vtipné připomínky brblající, že je to samá meditace a metafyzika a tak.
Přišla na mě už odpoledne nějaká divná nálada, odrazilo se to na Jakubovi bohužel, který mi mobilem zavolal ze sednice, neb jsem ho pověřila zatopením a já jsem na něho zakřičela jak idiot kvůli úplné kravině, pak jsem toho litovala a ani jsem se nezmohla na to se mu omluvit, jen tak napůl. Už jsme pak balili. Šimon měl radost, že se to tak dnes podařilo, já jsem na to vlivem své nízké nálady neuměla reagovat, jen jsem řekla, že jsem spíš člověk, který má radost ze začátků věcí, když se něco začíná, a neumí mít radost z dokončování, což ale nebyla celá pravda. Jenže já netuším, co byla příčina mé nálady, teda možná jo, ale bylo to čistě ze mě, ta parta tady byla výborná a celé to bylo podařené. Pro vnoučata si taky přijela jejich matka. Jakub ještě i něco natáčel takhle k večeru, slunce zapadalo.
14. února. Pokrývání pokračuje
Pokračujeme v našem pokrývačském úsilí. Přijíždí Schlangerovi, Zbyněk a Šimon, je tady ještě Jakub. Dnes ale už nenatáčel, ale pracoval s námi. Počasí je pro práci ještě lepší než včera. Takové postní, mi připadá, je totiž popeleční středa. Vůbec nefouká vítr, úplné bezvětří, a zase často svítí slunce, takže na střeše to hřeje.
Zbyněk zajel pro plechy na hřeben, Josef nějaké staré měl. Zdeňka to nosila z auta, je to prý dost těžké. Já jsem vyřizovala nějaké úřadování a připojila se později. Taky jsme začali s Jakubem už dělat oběd, chceme péct maso (vyndala jsem ho dřív, než mi došlo, že je dnes popeleční středa, tak to holt někdo nebude jíst) a hromadu brambor. Jakub maso připravil do remosky, sůl, kmín, česnek. A Jakub taky v průběhu návštěvy opravil ty pokažený otočný dvířka u linky a vyklidil část krámů tam, čímž vskutku přispěl k dobru statku.
Vozili jsme nahoru zase tašky, ať máme připraveno vše na dokončení jižní stěny. Máme tam na severní straně ještě ten vozík, tak dopravujeme nahoru tašky. Schlangerovi je dole neúnavně nosí a vozí na kolečku, takže už všechny tašky ze zahrady, to jsou ty od Tichánků, jsou zase na střeše, jen o dva domy dál. Schlangerovi nakládají, vozejk to vyveze, nahoře to někdo vyloží, nejčastěji Šimon se mnou nebo s Jakubem. A pak z toho děláme na střeše hromádky po šesti. Mistr mezitím dělá ty krajové tašky, to je odborná práce totiž. Jakub mu pak šel taky řezat tašky a brousit ty zobáčky, to se pořád musí dělat u těch krajových tašek, aby měly správnou velikost a tvar. Povídali si tam hodně. Bylo to pěkné dnes.
Zbyněk měl vrátit ten vozejk do čtyř hodin, takže jsme ho pak rozmontovali a vyskládali do vozíku. Teprve potom jdeme obědvat do sednice. Máme to maso a brambory, je to výborný, v remosce zapečený nějaký masitý žebra či co, co mi dal kdysi pan Bauer pro řemeslníky. Maso nekupuju, natož abych ho vařila a jakýmsi dopuštěním osudu se přihodilo, že jsem ho měla z vlastní remosky zrovna na popeleční středu. Schlangerovi pak vzali Jakuba na autobus.
16. února. Pokrývání se Schlangerovými
Stodolní parta přijíždí kolem půl desáté. Pokračujeme v pokrývání a jde to dobře. Počasí je parádní, svítí slunce a hřeje, žádný vítr. Já a Zdeňka jsme dokončily pokrývání severní strany, Zdeňka mi podávala tašky, nejdřív z malého lešení dole, pak z horního patra, brzo to bylo, zbyl tam jen proužek krajových tašek pro Zbyňka. Šimon a Zbyněk měli dnes na starosti jižní stěnu, kde je to mnohem těžší, zase se zasouvaly tašky pod plechy, Šimon řezal různé atypické tvary, Zbyněk pokrýval, Jirka asistoval.
Zdeňka s Jirkou už zpracovali všechny tašky, úplně všechny, zezadu ze zahrady i ze stodoly (ty jsme tam skládali na podzim 2020) zase předali nahoru a rozmisťovali je po celé ty dny na různá místa. Je to velká pomoc a dar, co ti dva tady udělali jen z dobré vůle, jako brigádníci. Povídali jsme si taky ve stodole u kafe a výborných koláčů a buchet z dačické pekárny. Slunce tam už hřálo u toho.
Jdu pak vařit polívku, Šimona včera napadlo, že by byla dobrá bramboračka, a nakoupili mi k tomu zeleninu, koření, Šimon přinesl svoje sušené houby. Pokrývání mi udělalo dobře, tak jdu v klidu vařit. Řeším přitom ještě Čevak, který přijel vycucnout chcíplou čističku, ani po opravě dmychadla, do kterého zateklo při záplavách na Štědrý den, ani po přidání bakterií se proces v čističce nenahodil a musí se vycucnout „hovnocucem“.
Krájím zeleninu, je jí hora, smažím to na kousku másla do Šimona (já máslo už nepoužívám) a přitom mi volají ze servisu v Telči, že u mého auta je poškozená, zrezlá řídicí jednotka, opravu by museli dělat ve specializovaném servisu a nevyplatí se to. Vlastně mi řekli, že moje auto umřelo. V klidu jsem se s tím smiřovala, poslední týdny mám takové prověřování všeho a beru to v klidu. Je to zásadní komplikace ovšem, na další ojeté auto nemám ani náhodou, nemám žádnou finanční rezervu, vše dávám do stodoly a teď ani to ne, protože musím objednat nové obrázky, aby bylo co prodávat, a jak se mi tu vše kazí, dávám své výdělky hlavně do oprav. Tak vařím vařím, a když je to hotovo a jdu jim říct, že se polívka dá jíst, zase mi volají ze servisu, že nad tím kluci stáli a řekli si, že se tam už nic zkazit nedá, tak ECU někde navrtali, udělali tam nějaký bypass z drátů a ono to prý funguje. Ještě mi to ukáže, až si pro to v pondělí přijedu. Tak jsem dnes měla onu „cestu extrémů“, tahle druhá zpráva byla ale radostná vskutku, páč já mám Felixe (auto) ráda, mám k němu už osobní vztah za těch 5 let, co ho mám. Nejvíc mě na tom mrzelo, že s autem se nedá pořádně rozloučit, udělat mu nějaký rituálek, poděkovat, jen tajně v servisu, aby to lidi neviděli, páč se to nedělá.
Pojedli jsem polívku v sednici, všichni si přidávali, nakonec byla slušná. Velice hovoříme a nemáme se k odchodu, ale to jsou dobrý hovory prostě, se Schlangerovými. Oni pak jdou zase pracovat, já taky, ale už na svém, včera přišel ze sazby Teilhard, Srdce hmoty, tak na tom dělám, rejstřík dělám. Vzala jsem si to ven, svítí pořád slunce. Kluci už předtím stavěli lešení u západního štítu, postavili to z té povalové střechy až nahoru k vršku štítu, je to dost obří, páč stodola je vysoká. Z toho se budou dělat ty krajové tašky, hřebenáče a taky se přes to poleze dolů. Zatím jsme šplhali po latích a žebřících, ale všechny únikové cesty jsme si už pokryli.
Vylezla jsem si pak i nahoru na patro a zkoušela, jak se tam bude v nové kanceláři pracovat. Zbyněk a Šimon tam pokrývali a já jsem pracovala na Teilhardovi a užívala si výhledu. Bude to dokonalá, ideální pracovna, to nikdo nemá takovou nádheru. Jirka dole uklízí stodolu a přebírá suť i dřevo, začal s tím už předtím, je tady spousta bince, takže to je velmi záslužná práce. Zdeňka zase vzorně douklidila do dřevníku to dřevo, které včera Šimon nařezal a já jsem začala s úklidem. Tím mi ušetřila zítra hodinu i víc na Teilharda. Schlangerovi se pak loučí, určitě se někdy zase uvidíme, ale jarní prázdniny končí a oni se vracejí do Prahy.
19. února. Zbyněk natírá plechy na hřeben
Přijíždí Zbyněk, dnes je sám. Ani já mu nejdu pomáhat, v pondělí to nejde. Natírá ve stodole ty plechy, hřebenáče, základovou barvou, a přemýšlí, jak se udělají ty štíty, ty se totiž musí zavřít. Zbyněk mi předložil nápad, jak tam dát ty okna, který přivezl. Souhlasím. Pak mě ovšem napadlo, že v létě tam nebude možné být, aspoň spodní řada oken musí být otevírací. A žádný otevírací okna zatím nemáme. A holt skleník přece jen nestavíme, když jsme se s tím tak dlouho pachtili, aby se tam taky dalo bejt… Já pak odjíždím autobusem do Telče učit jógu, ale jedu si naštěstí už vyzvednout auto ze servisu, Zbyňka zde nechávám na pospas stodole.
21. února. Lešení a natírání hřebenových plechů
Práce na stodole pokračuje, Zbyněk a Šimon jsou tu. Museli předělat to vysoké lešení, co tam postavili, celé to rozebírali. Zbyněk pak dával druhý nátěr na ty hřebenáče plechové. A Šimon dokončil řezání dřeva z rohu, a nařezal ještě takovou hromadu prken. Takže mám opravdu prkýnek na štípky snad skutečně na několik let. Uvařila jsem nám polívku zeleninovou s pohankou, šli si to sníst do sednice, byly různé pa-legrace s mistrem. Dělám zrovna s mojí grafičkou Kájou Florianovou (online) na letáčku a hliníkové tabuli České společnosti Teilharda de Chardin, moc pěkně jsme to s Kájou vymyslely, tak jsem to ukázala klukům. Zbyněk se mě ptal na můj Teilhardovský pobyt v Americe, jestli jsem přečetla celé jeho dílo, jak jsem se tam dostala atd. Pak jdou pokračovat. Odjíždějí o půl šesté. Šimon odjíždí v sobotu do Německa za prací na dva měsíce, vyptávala jsem se, jak to tam chodí.
23. března. Hřebenové plechy a nečekaná hostina v sednici s Jeníkem
Dnes se tu zjevil klempíř Pavel, to je pozoruhodná událost, pořád to nějak nevycházelo. Zbyněk přijel s ním. Já jsem ovšem celý víkend na online kurzu terapeutické jógy, takže jsem zavřená v sednici a koukám do monitoru. Zbyněk si přišel pro kafe, tak jsem jim to tam v přestávce donesla a sdělila, že nic dnes nevařím. Oni s tím počítali. Poseděli jsme u stolu ve stodole. Dávají dnes nahoru ten plech na hřeben. To je závěr rekonstrukce střechy. Už tam měli jeden kus, vypadá to pěkně, Zbyněk to natřel na červeno nedávno. Ty plechy jsou těžký jak blázen. — Strhával se pak divočejší vítr a začalo taky pršet, ale hoši pracovali dál a dali tam celou polovinu plechů, takže půlka střechy je kompletně dokončena!
Pak mi při cvičení najednou volá Honza [Krumpholz, řečený Jeník], že je před statkem a veze dort. Odkazuju ho do stodoly. Pak jsme naštěstí měli v józe přestávku na oběd, jdu se podívat, co to znamenati má. A hle, Jeník nás všechny velice oblažil, protože přivezl sice jídlo tvaru dortu, ale byly to zapečené těstoviny. Dal tam i svíčku, tak jsem ji ve stodole sfoukla, páč mi bylo včera 44 let, jsemť stará, ale mladá duchem, plány a trochu i ještě fyzickou silou, tak je to v pořádku. Jdeme si to sníst do sednice. Je to děsně dobrý jídlo, to teda opravdu výjimečně dobrý. Honza držel 42 dní jakýsi půst na vyčištění těla, pil jen nějakou speciální zeleninovou šťávu, a teď si dal jídlo s náma. Říkal, jak mu ten půst pomohl od různých fyzických neduhů. Jsou u jídla všeliké legrace, Zbyněk se láduje náruživě, já ho kázním, ať mi všechno nesežere a takové hovadiny. O čističce jim povídám taky. A dort jim dávám, zbyl mi kus ze včerejška, Rohlík mi ho přivezl. Honza si taky dal. Tak nám milý Jeník uspořádal nečekanou a výtečnou hostinu, to jsme se nikdo nenadál. Pak šel ještě pomoct s odnášením nějakých věcí, já jsem se zase ponořila do kurzu jógy.
3. dubna. Hřebenové plechy a Schlangerovi
Přijel Zbyněk a dovezl sebou vzácné návštěvníky, Schlangerovy. Já jsem se už chystala, že půjdu Zbyňkovi asistovat, ráda jsem ale šla pracovat na svém a jim přenechala stodolu. Udělala jsem jim ovšem kafe a taky si pak dali polívku. Zbyněk nejdřív pokračoval v řezání těch poškozených trámů ze stodoly na dvoře, Jirka jich pak hromadu naštípal kalačem, bude z toho dříví na tuhle zimu. Pak šli Zbyněk a Zdeňka nahoru na nejvyšší patro stodoly a přidělávali tam další hřebenový plech. Už máme jenom ten jeden, tak ho tam dali. Zbývá k dokončení plech a půl, Zdeňka je natřela tou červenou barvou. Zbyněk si ještě nařezal nějaké nové bobrovky na ten zadní, severozápadní lem střechy, který není dokončený. Pojedli polévku, pohovořili jsme a odjeli. Měla jsem z nich radost. A stihla jsem i dost své práce.
7. dubna. Alžběta a plechy
Od 5. dubna pobývala na statku Alžběta Homolová, připravovala se na zkoušky a chtěla také něco pracovat, to vždy vyžaduje. Tak jí bylo přiděleno dokončení natírání plechů, které začal zbyněk. Celá zpráva o jejím pobytu bude pak v přehledu návštěv za rok 2024, který dělávám v lednu, zde jen úryvek z deníku, kdy jsme trávily většinu dne ve stodole:
„Pak jsme měly s Alžbětou opravdu krásnej den. Počasí je naprosto podivné, kvetou naráz oba druhy bílých stromů, třešně i ty křoví. Teplo je jak v létě. Alžběta natírá průběžně ve stodole ten plech na hřeben, šla jsem si tam zřídit studijní nedělní prostor a sníst snídani. Ležím na vyhřáté dřevěné střeše a čtu Rudhyarovu Astrologii transformace. Pak tam průběžně žijeme až do půl páté asi, odešly jsme se každá naobědvat, ty těstoviny, co Alžběta včera uvařila. A pak obě studujeme, Alžběta materiály k sociální práci, já Rudíka.“
Pracovna ve stodole
Ke konci března jsem si zřídila „kancelář ve stodole“. Je to úplně nový prostor, moc dobře se tam pracuje, i když není hotová pořádně podlaha, ale to je mi jedno. Mám tam studijní stolek, chodím si tam číst hlavně v neděli, ale i přes týden občas pracovat nebo se najíst, nebo meditovat k večeru při západu slunce. Na pultové střeše se dá ve slunných dnech ležet, slastně se tam péct, miluju to vedro na hřejícím dřevě s výhledem na šumící břízu za stodolou. A vůbec ty výhledy do přírody, na sousedovu zahradu, jabloňový sad, a na můj prales vpravo, jsou dokonalé. Je tam vidět na sever do krajiny. Je to dokonalé místo. Zatím slouží pro přemýšlení a práci jen mně. Sestupuje tam kus nebe. Bydlí tam „svatá samota“.
14. dubna. Hovory o rakvích
Přijeli Zbyněk s Jeníkem, složili nějaké plechy nebo co ještě, na stodolu, já chci pracovat na Teilhardovi, neúčastnila jsem se toho. Naložili na vozejk křápy z křápiště, to je věc velmi užitečná. Zvu je dovnitř na kafe a na Jeníkův dort, on mi ho včera kousek přivezl na jógu. Zbyněk si rád dal, Jeník kousíček taky, už ho měl i k snídani. Hovoříme zajímavé hovory, o výrobě vlastních rakví a parte, že bysme si měli připravit. Honza zase vypráví, jak umíral jeho otec. Takové pěkné záhrobní hovory vedeme, to mám ráda, protože to dává smysl a není to o hovně. Řekla jsem jim ještě, že chci mít na parte úryvek z žalmu 40, mám to na závěti, kterou bych si měla revidovat každý rok o narozeninách, ale tenhle rok jsem to zatím nestihla. Zbyněk nám totiž ukazoval parte, které si navrhla jedna paní, a bylo to teda opravdu podivné, jak se tam vychvalovala. I rozešli jsme se v pokoji do svých domovů.
Nu a tímto zápisem to teď ukončíme, to je vtipné. Protože Zbyněk je nějak teď v dubnu nemocný, má něco s dutinama či co. To je fakt srandovní, že to končí takhle hovorem o rakvích. Já doufám, že se zase zmotáme, Zbyněk zdravotně, já finančně. Možná víte, že hlavní zdroj financí na opravu stodoly tkví v prodeji obrázků Juliany Jirousové, eshop sídlí na statku a je mojí radostí a odpočinkem od všech mých ostatních činností. Kdybyste někdo měl zájem o obrázek, vybírat můžete v eshopu www.juliana-jirousova.cz. Cena jednoho je většinou kolem 300 Kč.
