Divadlo na půdě: Co je v bytí, nelze odejmouti. Květen 2024
V sobotu 11. května 2024 se na půdě konala první kulturní akce pro veřejnost. Členové brněnského divadla Mikro-teatro zde představili hru Co je v bytí nelze odejmouti, o mimořádném osudu Ludmily Javorové, kterou jako první ženu v katolické církvi vysvětil pro kněžskou službu Felix Davídek, tajný biskup skryté církve. Výrazově velmi silnou bytovou hru pro jednu herečku napsaly spoluautorky Veronika Všianská a Eva Lietavová a všechny role ztvárnila Hana Jagošová. Na saxofon doprovázel Radim Hanousek. Přišlo kolem dvaceti lidí a po představení vypukla živá diskuse o minulosti i budoucnosti církve. --- Podívejte se také na FOTOGALERII z akce.
Tým divadla se sjížděl už v pátek večer (Veronika a kamarádka Táňa) a v sobotu dopoledne dorazili Eva, Patrik Boušek, Radim Hanousek, Klára Marxová a Hanka. Minulý rok tady totiž hru psali a připravovali (zápis o tom je zde na webu) a hráli ji už na více místech v republice.
Na statku jsme v sobotu odpoledne končili s přípravami, byli tu Jana Bauerová a Aleš Paroulek a výrazně mi pomohli. Uklidili jsme během pátku půdu, trochu to tam přeorganizovali a důkladně vyčistili, nanosili jsme tam židle. Aleš s Janou uklidili dřevo na dvoře, pokosila jsem, odvozili jsme trávu. Aleš také uvařil, takže se divadelníci mohli najíst. Na půdě proběhla nejdřív zkouška a příprava scény, rozhodli se nakonec, že scéna bude vpředu u schodů! A hlediště vzadu směrem do nitra půdy.
Před pátou se začali scházet lidé. Inscenace byla určena původně jen pro členy České společnosti Teilharda de Chardin, takže jsem to ani nevyhlašovala veřejně. Až když se od Teilhardovců přihlásilo jen 6 zájemců (ačkoli vydatných), pozvala jsem ještě členy kostelního sboru ve Staré Říši, kde jsem dříve zpívala, a několik lidí z farnosti v Kostelní Myslové. Moje sestra Marta přivedla dceru a dva své přátele. Židle na půdu zapůjčil Marian Bočan ze Zadního Vydří a Marie Křížová jich pak dovezla ještě asi 10. A nová půda se ukázala jako ideální prostor na komorní kulturní akce.
Co je v bytí, nelze odejmouti
V pět hodin vystoupili diváci nahoru na půdu, usadili se na židle, postele i matrace vpředu, scéna se osvětlila dvěma reflektory a hra začala. Hanka hraje všechny role (zosobněnou církev, Ludmilu Javorovou, Felixe Davídka i bachaře, který čte Felixův spis). Plocha kolem nového schodiště byla důmyslně využita. Postava unavené církve s bolavýma nohama, která hru otevírá, stála nejdříve schovaná za dveřmi z půdy nad prostorem dvora, odkud dramaticky vstoupila na scénu. Jako rekvizita sloužilo i zábradlí.
Hanka pronikavě ovládla celý prostor, zosobňovala různé postavy jen díky drobným změnám kostýmu a držela silou svého ducha i projevu celý prostor jako v magické síti. Půda se ukázala jako dobré místo, všechno se mohlo semknout kolem děje vtahováno mocí slova a pohybu. Jakoby se i střecha sklonila blíž, střešní latě se přimkly k zábradlí s lampou; postava, mluvící chvíli ústy Felixe, pak zase Ludmily, proměňující se v bachaře nasazením čepice, procházela i mezi diváky, a postupně je provedla důmyslnou zkratkou celého Ludmilina příběhu. Příběhu ženy, která se nechala vysvětit, aby mohla sloužit ženám uvězněným v některé z věznic komunistického režimu. Jí samotné se ale nakonec vězení vyhnulo. Po převratu jí bylo z Vatikánu zakázáno vykonávat kněžskou službu, ale ona už žila s nezrušitelným kněžským znamením a našla jinou formu služby lidem. Ve hře byly silné i dojemné momenty, v jednu chvíli se například Ludmila vykloní z půdy a mocným hlasem volá na dvůr (i do dvora sousedů): „Každý z nás má odpovědnost za kousek světa, který mu byl svěřen!“ (Nebo tak podobně, ztratila jsem zápisky.)
Felix Davídek, zakladatel brněnského křesťanského společenství Koinotes, které působilo v utajení před komunistickým režimem, se ve svém díle významně inspiroval myšlenkami Teilharda de Chardin a chtěl tímto způsobem „urychlit evoluci“, aktualizovat možnosti, které by přispěly k reformě církve a jejímu přerodu do nové podoby vhodné pro další století. Poselstvím hry je, že ačkoli Ludmila nemohla svou kněžskou službu zcela naplnit, přesto pomáhala lidem na svém místě, jak nejvíc mohla, a její kněžství už zůstalo vloženo do sítě mezilidských vztahů jako semínko, které může nadále působit, i když byla rostlina uťata v zárodku. Neboť „co je v bytí, nelze odejmouti“ = co dobrého bylo jednou uvedeno v život, působí v mezilidské sféře ve skrytosti či zjevnosti i nadále a nelze to vzít zpět, natož zcela vykořenit.
Diskuse po představení
Hra trvala jen hodinu, ale zanechala silný dojem. Slyšela jsem jen pochvalné ohlasy. Veronika ještě něco na závěr řekla, chvíli to vypadalo, že se diváci budou rozcházet, ale vzápětí se rozproudila debata, která trvala snad přes hodinu. Někteří museli domů, ale na půdě zůstalo diskutující osazenstvo, mluvilo se samozřejmě o ženském svěcení, o osudech tajně vysvěcených kněží, jak je nutili k tzv. přesvěcení, velmi nedůstojnému, jaká to byla rána pro církev, o možnostech žen v církvi, nedobrých zkušenostech s ministrováním, jak byly holky od té služby zrazovány, v jakém stavu je církev teď, co kdo vidí jako největší problém. Josef Ciboch nechal přečíst článek od jednoho evangelíka, že prý ani svěcení žen by katolíkům nepomohlo, vždyť oni ho mají a je to u nich ještě horší. To by stálo za podrobnější diskusi.
Debaty se účastnili všichni čtyři členové Teilhardovy společnosti, kteří sem přijeli z větší dálky (zbylí dva z šesti jsou místní), Marie Beďačová, Jana Richterové a Josef a Petra Cibochovi. Marie zmínila své zkušenosti ze synody a navrhovala zajímavou věc: Zkusme nečekat na rozhodnutí a reformy shora, ale vymysleme, jak na zkoušku udělat to, co bychom si v církvi přáli. To mě hodně zaujalo… Podobně i další návrhy, hlavně od Jany Richterové, se kterou jsme se bavily zase o potřebném propojování různých duchovních směrů. Budu o tom uvažovat a obě ještě oslovím. Aktivní byli také můj bývalý sbormistr Jiří Křenek a jeho žena Magda. Já jsem už potom všelijak chodila po statku. Někteří se šli ještě projít ke stodole, diskutovalo se ještě u stolu, a když se vraceli zezadu, řekla Magda něco jako, že to tu byl třetí vatikánský koncil, či takovou nějakou vtipnost. Místy byla diskuse trochu ohnivější.
Debaty pokračovaly i u večerního ohně na dvoře. Kromě týmu divadelníků zde přespávala i Jana Richterová a Cibochovi. Probíral se v podstatě celý vesmír, začali jsme evolucí, fungováním DNA, o vesmíru buněk v našem těle. Církevní záležitosti, opět nakládání s tajnými kněžími, jak to bylo hanebné. A jak hodnotit to, že vysvěcení ženy způsobilo rozkol v Koinotes. O Teilhardovi a jeho Mši nad světem, kde vysvětluje rozšířené pojetí eucharistie (chystám četbu tohoto textu v online semináři). O Ludmilině pozůstalosti. Ludmila totiž není jediná kněžka katolické církve, Davídek vysvětil i jiné, ale jediná Ludmila o tom mluví. Byla také na premiéře hry Co je v bytí v Brně.
Připadá mi, že uvedení hry na půdě statku bylo jaksi symbolické. Od dokončení rekonstrukce hlavní budovy to byla první kulturní akce pro veřejnost (byť zpola uzavřenou, místní lidé například o divadle nevěděli, opravdu jsem netušila, kolik se na půdu lidí vejde, bylo potřeba to vyzkoušet). Kromě toho všeho byla také tyto dva dny, v pátek a v sobotu, polární záře. Neviděli jsme ji, ale byla… Téma hry a následné debaty ovšem zasadily do bytí statku něco, co už nelze odejmouti.
