Deník z omítání štítové fasády. Srpen a září 2018

Štítovou fasádu hlavní budovy jsme omítali v srpnu a září 2019 konopnou omítkou. Práce na fasádě, většinou o samotě a v srpnových vedrech byl jeden z nejkrásnějších zážitků mého života a dělala jsem si o tom podrobné zápisy. Jsou tu zmíněni všichni, kdo se omítání účastnili, větší místo je věnováno také brigádníkům, kteří přijeli na statek už potřetí, organizátorům Letní filosofické školy. Deník si píšu každý den, jinak by mi připadalo, že čas tak rychle běží, že život vůbec nelze prožít. Mám s prchavostí času problém od dětství. Slovo mi slouží k zachycení času, jeho polapení do jakési sítě, kde se částečně zastaví a trvá. A také k zachycení atmosféry, která je podobně unikavá.

3. srpna: Vedro

(…) Omlacuju tedy zbytek fasády, vedro je tak velký, že se člověk jakoby peče v troubě. Mně tam sice stíní ty stromy, ale jelikož vyrážím na manuální práci, až když se slunce pomalu chýlí k západu [obvykle kolem čtvrté hodiny, poté, co jsem dokončila práci na výdělek], peče mi to tam přímo. Nevadí mi to ale, okamžitě se mi zvedla nálada na nejvyšší možný stupeň, páč tu práci miluju. Teče ze mě pot, nejdřív mě bolí ruce po včerejšku, pak ale svaly začínají pořádně fungovat. Třikrát jdu práci proložit korekturama Červenkový [dělala jsem zrovna na pozoruhodné knize Etika mezikulturního a mezináboženského dialogu], taky se jdu najíst zbytek té génioviny ze včerejška.

Jdu se podívat za Prokym, jak mu to jde [Jaroslav Prokůpek, hlavní řemeslník na statku, zrovna spároval dlažbu na vejmince] a on má polovinu spár hotovou! Dává to tam břeskně tou špachtličkou. Pak také hovoříme. Pravím, jaký je vedro. Proky na to něco jako (svým rozvážným hlasem): „Františko, čím větší vedro, tím líp.“ (Řekl to ale jinak, byla to taková pomalá řeč o tom, jak je dobrý co největší vedro, až pak jsem pochopila, že je to vtip. On si nikdy na nic nestěžuje.) Řešíme taky příčinu toho, proč je v sednici chladno, kdežto ve vejmince už vůbec chladno není. Napouštíme pak vodu do kádě u míchačky a přestává téct. Konečně taky Proky vidí, že to nefunguje, už je to dlouho, co ta tlaková nádoba blbne. Jde se na to podívat, ptám se, co mám říct opravářům z Eonu. Proky říká: „Řekni jim, že ti skáče tlak.“ Směju se té dvojznačnosti, Proky též a dodává: „Řekni: Jak je hic, skáče mi tlak.“

(…) Jdu na fasádu při západu slunce a v klidu a slasti si tam oťukávám kladivem zbytky omítky, tahle „destrukční“ práce mi jde, jsem bezmála přilepená na fasádě, v těch brýlích šílených [ochranné brýle nasazené na mých brýlích dioptrických] a ťukám a ťukám. Jako bych s tou hmotou srostla. Já jsem ta hmota. Vyloupl se z toho velmi pěkný domeček. Stěna je celá cihlová a vypadá to už teď úhledně. Pan Navrátil [soused] tam dlouho hraje se synem na návsi pingpong, jsou to takové pěkné klidné zvuky, já si slastně ťukám, občas si potichu zpívám, občas něco pro sebe řeknu, slunce zapadá, vše je oranžové, stěny cihlové jsou oranžové, až slunce zapadlo, pan Navrátil odchází, vše se pomaličku začíná nořit do stínů, odnáším žebřík a jsem naplněna klidným štěstím až po samý okraj svého bytí.

4. srpna: Začátek špricování

Vzbudila jsem se v 6 a nemohla dýl zabrat. Kousek po devátý jsem vstala, páč Proky včera říkal, že přijde ukázat mi to špricování. Taky přišel. Povídali jsme o kouři, který je cítit po krajině (už od včerejška v noci), Proky myslí, že hoří les, pak jsem na internetu našla, že u Radkova hořel seník s balíky slámy, hasilo to tam 7 jednotek. Proky vyvezl před barák dva kanfasy, jeden s cementem, druhej s vápnem. Ptal se na poměr u špricu, nevěděla jsem přesně, jak jsme to s Ivetou dělaly, tak vymyslel 2 cementy, 5 vápna, 5 písku (na zednický lžíce měřeno). Ukázal mi, jak to míchat tou vrtačkou s míchací násadou, pak to dal do takovýho mechanickýho strojku, točí se klikou a ono to rychle a velmi pěkně stříká na zeď. Je to geniální přístrojek. Zkusila jsem si to. Proky pak šel pracovat k sobě, páč v sobotu pracuje na svým, což je vskutku rozumné.

7. srpna: Začátek nahazování omítky

(…) Po druhý hodině přijíždí Honza Bauer s Romanou. Měla jsem jakousi krizi, bylo mi slabo, musela jsem si po dopolední práci jít na chvíli lehnout. Připadalo mi, že nejsem schopna sama začít s nahazováním. Přijeli přesně v ten správnej bod! Honza se chce naučit míchat konopnou maltu, aby si udělal fasádu. Růma přivezla nějaký pochutiny. Ukázala jsem jim vejminku.

Pak pracujeme: Vysvětlila jsem jim míchání a poměry písku, vápna a konopí. Honza je na to jak ras, namíchali jsme hned trojitou dávku, velká Prokyho míchačka měla co dělat, aby to pojmula, Honza to nahazuje jako zedník, tj. lžící, nevěděla jsem ani, že to jde [tradičně se to nahazuje rukama]. Musí to bejt ale dost mokrý. Růma taky nahazuje, udělali jsme celej spodní pravej díl. Děsně moc mi pomohli, takhle se to skvěle rozjelo a zítra se těším na pokračování sama.

10. srpna: Marta, Radek a Daniel

[Na pomoc přijíždějí sestra Marta s manželem Radkem, bratr Daniel s manželkou Adélou.] Začali jsme míchat, oni si teda našli ještě různý ochranný součásti, rukavice hlavně. Adéla s Martou si vzaly i roušky. Radek naproti tomu dělal jen holejma rukama. Já bez rukavic nedám ani ránu, páč po dni s vápnem moje ruce říkají, že se jim to hrubě nepozdává. Dejchat mi to až tak nevadí, když se teda míchá venku [míchačku jsem měla před vratama na návsi].

Namíchali jsme nejdřív dvojitou dávku. Ukázala jsem jim, jak se to dělá. Radek a Dan si samozřejmě okamžitě vzali lžíce, tak to prostě muži dělají, nahazujou jako zedníci. Honza taky. Nejspíš to teda taky budu muset zkusit, ale připadá mi to méně efektivní, hlavně to pak nejde pořádně uhladit. Musí se to stejně dohlazovat rukou, což muži neradi dělají. Újka s Adélou a já jsme samozřejmě nahazovaly i připleskávaly rukama. Šlo to pěkně rychle celkem. Já jsem šla pak nahoru do prvního patra navazovat seshora ten těžkej kus za lešením. Chodila jsem jim to dolu pak najemno uhlazovat, je to dobrý v namočenejch rukavicích. Namíchali jsme další míchačku s trojitou dávkou, pro pazděří se chodí do Skalákovy síně. Začalo pršet trochu. (…)

Radek nahazoval dole, dokončil celý spodní patro, oni tři pak pracovali v prvním patře vpravo kolem té pitomé elektriky. Měli tam nějakou akční náladu, tak se prý začne míchat ještě jedna míchačka. To jsem nečekala. Nechala jsem to míchat Radka s Danem a uhlazovala. Nejdřív to vypadalo dobře, ale pak se ukazovalo, že je to moc suchý a možná moc pazdeří či co, Iveta by to poznala hned, nebylo to prostě ono, tak to Radek s Danem chodili různě upravovat, Radek tam nejdřív přidal vápno, aby to víc mazlalo, vracel to do míchačky. Dan s tím taky něco dělal. Marta k tomu správně řekla, že je to jak buchta, suroviny se tam musí dát ve správným poměru a nesmí se to dělat zbrkle.

Tedy zkušenost pro brigádu: Míchat budu já a budu pak chodit uhlazovat výsledky. Ono je to fakt potřeba. Dělám to sice hůř než Iveta a dělám to jen rukou, jde mi to tak líp, nakonec to tak jako „mydlím“ v rukavicích namočenejch ve vodě, ale výsledky jsou celkem pěkný. Když se s tím takhle nepohraje, jsou tam různý nepěknosti. Martě to šlo výborně. Danovi taky dobře, Adéla říkala, že je to na ni moc rychlý, což naprosto chápu, protože si pamatuju, jak jsem začínala. Radek to nahazoval ve velkým lžící a muselo se to uhlazovat, ale hodně toho udělal. Jako ta lžíce je fajn, ale co by ti mužští dělali v tý „uhlazovací fázi“? Je zajímavý skutečně sledovat, jak to komu jde, každej má jinej přístup k tomu a každej vyžaduje trochu jinou směs. Obecně se to ale někteří snaží dělat hodně rychle a já spíše potřebuju, aby to bylo vypiplaný do detailů, na což mi Honza říkal, že se s tím moc mažu. To asi jo, ale stejně… Tahle omítka by na stěně měla vydržet tak 100 let, kdo ví, tak ať to vypadá, že. Ale uznávám, že by se to klidně mohlo dělat rychlejc, vypadalo by to pak jak na vejmince – a to se mi teď už tak úplně nelíbí…

Ale bylo to výborný, měla jsem z toho nakonec vskutku radost, hodně jsme udělali, jsme kompletně v prvním patře! Ani ne za tejden, za čtyři dny přesně, to je skvělý. Zase pršelo, oni čistili nástroje a míchačku. Já jsem dohlazovala. Odjíždějí, už se skoro stmívá, nepohostila jsem je nijak, původně se měl dělat oheň a opejkat špekoni, ale bylo mokro.

13. srpna

(…) Jdu na fasádu, namíchala jsem si jednu dávku a dělala vrchní patro u drátů, ty pomocný linky se nakonec ukazují asi jako kravina, jenom to strašně zdržuje, když se to napojuje. Není toho třeba, omítka prostě drží, když se dá na stěnu, nespadne ani ve větší vrstvě. A z tý jedný dávky je hodně malej kousek, jenže ono mi to velmi rychle zasychá, ačkoli jsem měla hodně vody a pěknou směs. Jenže než to vytáhnu v kýblu nahoru a kýbl s vodou na ošplichování tam musím táhnout, není to jen tak.

Ale těší mě to tak nějak normálně, ani to už nějak neřeším, to je vůbec nejlepší docílit tohoto stavu. Přemejšlím si u toho o svým často. Neřeším, že jdu míchat, ani už neřeším, že pracuju až nahoře na tom kejvavým patru. Nervy to přestalo zajímat!

17. srpna: Brigádníci

K večeru přijíždí zbytek brigádníků [Jakub Fišer přijel den předtím]: Démon, Ota, Ivan a jeho přítelkyně Lucie, ta tady ještě nebyla. Démon jde se mnou dělat fasádu, mícháme dvojitou dávku, Démon nahazuje lžící, fest rychle, já uhlazuju. Udělali jsme dost velkej kus a skončili až po tmě. Oni se pustili do vyklízení té kuchyňky. Je tam neskutečnej sklad a brajgl, všechno to vytřídili, vynosili použitelný věci (např. kachle) do Skalákovy síně, Lucie myla hory nádobí, co tam našla (pěkný věci), posunuli tu skříň, objevil se tak po mnoha letech překrásnej prostor.

Ivan s Lucií si postavili stan u švestky, Ota je zase v hamace v džungli (pravá spadlá stodola). Děláme večer oheň. Opejkáme špekoně. Popíjí se pivo, já víno. Hovory jsem nezapsala, tak holt nevím, ale bylo to pěkný posezení. Je mi s něma všema celkem dobře, je to dobrá parta.

18. srpna: Dokončení omítky bez šambrán

Po devátý vstáváme. Snídám u ohniště. Démon navrhuje dělat fasádu dopoledne, abysme nebyli ve stresu. Nejdřív odmítám, pak souhlasím. Mícháme dvojitou dávku, pak ještě jednu a ještě kus. Jakub nás přichází natáčet na mou pobídku [pro případné použití na HitHit a podobná „zařízení“], něco tam k tomu říkám (asi mu to ale zvuk nebral). Říkala jsem taky něco o novým logu sdružení, s tou labutí a ostnatým drátem. Najednou mi to připadalo velmi přirozený takhle mluvit na kameru, jako bych byla natáčená furt… Zajímavý. Jakub natočil i různý pohledy v zahradě a vyjel dokonce na kole do krajiny, zkusit natočit barák zdálky.

Ivo se pustil do omlacování té přední zdi, ze žebříku. Ostatní uklízí krásně na dvoře u zdi hlavní budovy, kolem toho stolu na nádobí, přebrali všechno a nezbylo tam nic, je to nesmírně úhledné. Jakub (či kdo) taky dokonale vymetl tu kuchyňku, je to překvapivě krásný prostor. Tohle je opravdu velký pokrok na statku, já kvůli těm zásadním věcem bych tyhle úklidy vůbec nestíhala. Lucie vaří sójový guláš, obědváme pak pod ořechem u velkého stolu. Já, Jakub a Démon jíme to dobrý jídlo od Marie ze včerejška. Je siesta, Démon zalehl v sednici, já do vejminky, ostatní na svá místa. Ivan pak ještě domlátil tu stěnu, i kolem vrat to krásně udělal.

Mícháme s Démonem další várku. Dělala jsem nahoře dodělávky a Démon mi přišel vždy zatěžovat protilehlou stranu prken, prý abych nespadla (neměla jsem dojem, že by to vůbec šlo, ale Démon pravil, že několikrát prý z lešení spadl při práci na své chalupě. Inu!). Nahazoval lžící, uhlazovala jsem, povídali jsme si o Letní filosofický škole, filosofii apod. Přichází Jakub a chce to taky zkusit, tak Démon vymlacuje spáry ze zdi a Jakub je nahoře se mnou. Konečně chlap, kterej to nahazuje rukou. Taky to sám uhlazoval.

Oni se chtěli koupat pak, Jakub šel s nimi, neb se tak domluvili, vzali si sebou i jakési jídlo na piknik. (Lucie šla koupit vajíčka k Navrátilům). Já s Démonem, který zde odpovědně zůstal, dokončujeme fasádu, až do tmy děláme. Věděla jsem, že by mě tam nenechal, to mi bylo jasný okamžitě, je mezi náma taková jakási propojenost. Dokončuju úplně ten nejhornější vršek nad drátama, nechci tam nahoru nikoho pouštět, zodpovídám za to, aby se tady nikomu nic nestalo. Stojím u toho na finfasu, abych tam dosáhla, kupodivu to jde. Mám radost. Dopoledne mě od toho vyhnaly vosy, který tam někde mají hnízdo a už se chystaly útočit, teď tam pak prudila jen jedna, ale stihla jsem to. Zbyl nám před tmou miniaturní kousíček – to je zákon – na kterej jsme museli namíchat ještě kus dávky, dala jsem půlku. Démon začal čistit nástroje, já jsem dokončovala ještě roh.

Už jsem skoro nemohla; šest dní práce v kuse. Hlavně ty rozežraný ruce (štípance zanesený maltou, nejde to vymejt, různý odřeniny, který šeredně štípou pod rukavicema) mě už netěšily vůbec. Pravou ruku jsem měla hustě zavázanou obvazem, což se ukázalo jako výborný, příště si prostě budu pod rukavice ovazovat ruce. Poslední kýbl zbylý malty jsem narvala do zdi v lochu, byly tam různý díry.

No a bylo to! Podivná věc! Dřív, než jsem čekala, myslela jsem původně, že ještě kolem poloviny září na tom budu dělat. Teď ale zbejvaj jen šambrány.  Šla jsem to okukovat na stmívající se náves a šly mi slzy do očí, krátká chvíle štěstí, spojená s velkou únavou, ale to je nepopsatelný tyhle stavy, ta nesmírná únava (ani ne moc fyzická vlastně, ruka se mi velmi zocelila), ale ta malta všude a celková polorozlámanost a ještě něco – k tomu patří. Jakési zvláštní tiché, unavené štěstí mnou kolovalo. Démon se šel mejt, já jsem vychutnávala na dvoře tenhle okamžik, kterej je pro mě hrozně vzácnej, neumím si užívat hotový práce, tak jsem se toho chtěla co nejvíc nabažit a celkem si tu chvíli i pamatuju.

Oni se vrátili, já jsem ještě chvíli seděla a něco jim o tom i řekla, jak ta fasáda byla pro mě důležitá. Dopoledne jsem taky Démonovi vysvětlila, proč je to pro mě tak důležitý, je to jakási otázka mé osobní či společenské cti. Jak se o mě šířily řeči, že mi ten statek neměl připadnout, jak si většina lidí myslela, že nejsem schopna fungovat v realitě (že jsem jenom takovej ten nepraktickej intelektuál), pro mě je tohle všechno důležitý tak, že se mi to zařezává až do středu duše. Ano, dělám to kvůli svý cti a proto, „co lidi řeknou“, ale myslím, že v tomhle případě je to správný, protože to slouží taky mně osobně k jakémusi vyztužení psychiky, a pak, a to je hlavní, to slouží domu samotnýmu a celý vesnici. Už tady není žádná škaredá fasáda, celá ves je teď pěkně úhledná.

Pak jsem se ale šla sprchovat a mejt si vlasy a pak se začalo u ohně hovořit, tak se to ztratilo, to rozpoložení, ale nevadilo, stejně si to neumím uchovat dýl. Večer tedy oheň. Lucie se trochu opila mým vínem, hovoří, ale je to milý a zábavný. Vypráví, jak hlídala psy, jak dostali psa Andyho. Líbí se mi, jakej mají s Ivanem pěknej vztah, je vidět, že se mají skutečně rádi. Démon srandovně pomlouvá kočky, že je to „největší škodná“. Nic vážnýho jsme myslím nerozebírali, ale hovory opět nemám zapsaný. 

6. září: Průhled do věčnosti?

Udělala jsem rámy na horní šambrány, trvalo to zase docela dlouho. Slunce krásně hřeje, rozhlížím se po vsi, chvíli ležím na horním patře lešení. Chci zastavit čas, je mi nějak líto, že už to končí. Je to vlastně všechno jak vteřina, ty pocity na lešení byly tak intenzivní, že si je přesně pamatuju, jak jsem začínala, zpívala si s omítkou při západu slunce, měla strach z prvního míchání, jak se z toho domu do mě vlévala síla a já jsem ho odívala novou fasádou – je to jako včera všechno, nebo před hodinou.

Až mi slzy vytekly z očí, když jsem o tom přemýšlela, jak je ten čas mučivej a nádhernej. Celá krajina a statek byly tak překrásný, že se to nedalo vydržet. Řekla jsem Pánu, co tím jako myslí, tím časem, a hned mě napadla velká věc: Ty moje častý zážitky obrovský lítosti nad unikající chvílí, spojené s nevyslovitelnou láskou ke všemu, jsou nejspíš záblesky věčnosti. Čas pořád uniká, ale tohle jsou průhledy do věčnosti, která se vytváří lidskou myslí taky, jak jsem před několika lety zjistila. Jenže teď je novej poznatek: ta lítost spojená s hlubokou nadsvětskou radostí je právě tehdy, když mysl nahlídne do věčnosti. Jenže se u toho nemůže zastavit, protože se nachází v časoprostoru, musí jít hned pryč. A strašně to bolí, tečou slzy a zároveň je to zážitek absolutní dokonalosti Ráje, prožitej na setinu vteřiny.

Myslím, že JE TO TAK! Čímž pádem by mě čas nemusel tak mučit, když vím, že za ním je TOHLE a že jsem schopna to občas prohlédnout. A podle mé a Teilhardovy teorie tím i vytvořit kousek věčnosti, která se pak v celistvosti a dokonalosti zobrazí v Království Božím.

8. září: Dokončení šambrán

(…) Ve čtyři jdu na fasádu. Úkol dne byl ji dokončit. Namíchala jsem si jen dva neplný kýbly, abych nemusela čistit míchačku. Dodělávala jsem horní díly horních šambrán. Počasí bylo krásný, slunce prudce svítilo. Jde to velmi pomalu, ale nespěchala jsem, když je to téměř závěr.

Doktor Kolář šel zase dole na procházku se psem, ve svůj obvyklý čas. Vždy mě oslovuje „paní doktorko“ [jsme oba doktoři vzděláním, ale nevím teď, čeho je on doktor, literatury?], to je vtipné, protože titul vůbec nepoužívám a pokaždé, když mi někdo, kromě něho, náhodou řekne „paní doktorko“, rozhlédnu se, koho to vlastně oslovují. A praví: „Vy jste tak šikovná, paní doktorko.“ A prý by z toho táta měl radost. No to asi i jo. [Pan Kolář byl tátův kamarád, táta k němu často ve Vydří chodil na návštěvu a v míru spolu popíjeli.] Takovéhle moje „doktorství“ se mi moc líbí. Docela si to užívám. Co jiného by měla dělat doktorka filosofie, než při soumraku házet omítku na fasádu a míchat si na návsi v míchačce maltu? Něco obdobného by myslím měli doktoři filosofie ve svém volném čase dělat.

Ptal se mě na práci a vyšlo najevo, že taky dělal odborného redaktora v nakladatelství. Shodli jsme se, že z toho nejdou žádné peníze. Nicméně pro mě je to konečně dokonalé zaměstnání (nikoli povolání) a peníze tedy nehrají takovou roli, když to člověka tak těší. Mezi prací jsem si uvařila těstoviny s nějakou omáčkou ze sáčku a pojedla na dvoře na „slovanském sezení“. Vzala jsem si toho kus taky nahoru na lešení a užívala si pohledu do kraje.

Slunce pak klesalo za les, obloha průzračně čistá, jasná, a ostré tmavožluté slunce klesalo poměrně rychle níž a níž. A já jsem skončila poslední šambránu. Vytofila jsem si to. Takže hotovo. Nemám z toho téměř žádnej pocit, že jsem to dokázala (ještě to chce nabílit a dokončit ten spodek, a uklidit hromady suti), ale výsledky jsou asi velké v mý psychice. Něco se uvnitř mě výrazně zpevnilo. Jako by se mi ustanovil hlavní psychický kmen, pevný dřevo, tuhý, skutečně hodně pevný, žádnej smrk. To mám teď v psychice jako základní kmen. Nejsou to žádný emoce, je to jen pocit toho „kmene“ uvnitř, kterej mi tam vznikal od doby převzetí starosti o statek a teď se narýsoval tím, že jsem na očích celé vsi dokázala udělat fasádu hlavní budově. Přesně tohle jsem totiž potřebovala. — Ty chvíle na fasádě budu snad hodně dlouho pamatovat jako jedny z nejlepších v mým životě. Bylo to nesmírně a téměř suše neemocionálně silné.

(Je třeba zmínit, že v září se dokončování fasády účastnil ještě Honza Hubík, student filosofie, který na statku psal práci o Heideggerovi. Natírali jsme spolu štítovou fasádu statku vápnem. 16. září jsme pak společně s Prokym a Honzou za tmy rozebrali lešení a tím byla práce zakončena.)