Začátek rekonstrukce sednice. 2020
Začátek rekonstrukce centrální místnosti, tzv. sednice na hlavní budově je zásadní událostí roku 2020. Během roku stihli řemeslníci vykopat podlahu, s brigádníky jsme oškrábali zdi, byly vyměněny stropní trámy a téměř dokončeny omítky. Byla zasazena nová dřevěná okna. V textu se dozvíte také, proč tu nebude žádný skanzen, jak si někteří přáli. — A tu je fotogalerie z rekonstrukce v roce 2020.
Rozměry sednice jsou 7 × 6,4 m, tedy kolem 45 m2. Chodba má 8 m2. Ještě minulý rok jsem si ani neuměla představit, že by se mi na ten hrozný rozpadající se, tlející skanzen podařilo někdy sáhnout, bylo mi jasné, že to spolyká minimálně 300 000 a bude se muset dělat nová podlaha, strop, omítky, okna i dveře. Naštěstí jsem v roce 2019 měla poprvé v životě větší příjmy díky zaměstnání v nakl. Karolinum a seminářům, které jsme pořádaly s kamarádkou, tak se mi podařilo získat hypotéku ve výši 420 000.
Projektant a řemeslníci
A získala jsem také všechno, co k rekonstrukci patří: Například projektanta, kterým je Pavel Kučera z Dačic, výborný člověk, který několik měsíců pracoval na vyřízení stavebního povolení, jednal se všemi úřady, zařídil povolení na připojení vrtu, na čističku a všechno vyřizoval místo mě. A samozřejmě vypracoval podrobný projekt o mnoha výkresech. Kdykoli něco potřebuju, odepíše na email, vymýšlíme společně řešení – zkrátka: tak trochu ho podezřívám, že mi byl z nebes poslán… Výsledkem několikaměsíční práce je cedule STAVBA POVOLENA. Uf!
V neposlední řadě musejí být k rekonstrukci řemeslníci. Na ty jsem měla také štěstí. Prací se ujal Láďa Ryšavý z Třebíče, který má stavební partu a je to můj bývalý spolužák z gymnázia. Pracoval s ním nejdéle Pavel Veselý. Ale také Milan, „Dědek“ a Petr, ti byli hlavně při výkopech a bourání. Začali pracovat na konci dubna a přespávali v týdnu na statku, s mírnou přestávkou to tak jelo až do podzimu. V obci vytvářeli vhodné, umírněné pozdvižení, protože se – stejně jako svého času Magor – prý chodili občas koupat nazí do rybníka na návsi.
Co se stihlo udělat do konce roku 2020
Láďovi kluci začali pracovat na konci dubna. Nejdřív vynosili nábytek do Skalákovy síně a také starý neopravitelný klavír (pro ten si přijeli z rockového klubu v Luhačovicích, chtěli tam mít „klavír z příběhem“, našla jsem si je přes Facebook). Pak vytrhali dřevomorkou rozežraná prkna na hliněné podlaze. Pár zachovalých prken jsem si schovala k recyklaci, rozežrané dřevo jsme spálili na ohních při brigádách. Těžké byly výkopy, to se kluci festovně nadřeli. Hliněná podlaha se vykopávala do hloubky 40 cm. Hlínu vyváželi dozadu za stodolu, kde se navršila obrovská hromada, ale srovnal se díky tomu terén. Také sundali rákos z povalového stropu (to je strop tvořený trámy přiraženými těsně k sobě). Na zem pak přišel štěrk, fólie, beton, jak se to dnes dělává. Kluci pak nahrubo omlátili omítku ze stěn. Ze začátku jsme také nějakou práci v sednici dělali s brigádníky a návštěvníky hostiňáku (o tom v reportáži z brigád a využití hostinského pokoje), hlavně jsme oškrábali zdi, připravili je k omítání, a vyvozili další hromady suti.
Nejzávažnější rozhodnutí bylo ohledně trámového stropu (který jsme s brigádníky seshora odkryli minulý rok). Vypadal zčásti zachovalý, ale hlavy některých trámů byly uhnilé a celý strop byl zavěšený na jakési železné zrezavělé konstrukci. Nakonec jsem rozhodla, že starý strop se shodí a dá se úplně nový. A toho tedy opravdu nelituju! Kluci z Láďovy party ho rozřezali a Zbyněk Burian se dvěma tesaři pak přivezli nové krásné trámy, bytelné, smrkové, dlouhé 7 metrů, a umístili je na betonové lože podél stěn.
Vstupní chodba
Kupodivu se stihla téměř kompletně rekonstruovat i přilehlá chodba: Jsou nové omítky a podlaha z půdovek, které jsme s brigádníky pracně sundali z půdy. Ještě si musím příští rok dlažbu vyspárovat a nechat ji zbrousit. Musela jsem také nechat shodit klenbičku v chodbě, protože už hrozila spadnutím, místo ní tam kluci dali krásný fošnový strop. V chodbě vznikl také druhý záchod (jeden je v červené koupelně), protože když je na statku větší skupina, je to s jedním wc docela bída. Při rekonstrukci starých zdí se opravovala i nejstarší zeď statku, kde byly obrovské historické kameny z 18. století. Část jsme jich nechali ve zdi, budou snad koukat z omítky. (Omítku budu dělat příští rok já sama, protože chci dát na záchod konopnou, abych ušetřila).
Do konce roku 2020 se stihlo víc, než jsem čekala. Na zemi je beton, jsou zasazena nová dřevěná okna. S těmi byl problém. Okna jsou menší, než měla být… Truhlář se řídil rozměry v projektu, ale tam bylo napsáno, že se musí skutečné rozměry zjistit v terénu, což neudělal. Nemá cenu nad tím brečet ani hledat viníka, naštěstí to není zevnitř poznat, Láďa to krásně zaomítal, zvenku to poznat je, ale to si spravím sama konopnou omítkou. Kdybych čekala na nové, bude to několik měsíců. Zasazeny jsou i venkovní dřevěné vchodové dveře. Na stropě jsou nové trámy, už natřené, omítky jsou hotové i s mírnými klenbičkami nad okny (díky Láďovi, ten si s tím pohrál). Hotová je také elektrika v obou místnostech.
Kam zmizela jáma v sednici?
Původním úmyslem bylo zčásti zachovat slavnou Jirousovu jámu v zemi, byla také v projektu, dokonce zakrytá sklem a podsvícená. Docela jsem se na to těšila, dokonce jsem zjistila, kde objednat to pochozí sklo na zakrytí. Jenže výkopy se dělaly přesně tak hluboké, jako byla jáma – a tím pádem milá jáma zmizela. Beze stopy. Co teď s tím? Dělat uměle novou? Pomocí cihlového okraje v podlaze? To jsem po zralé úvaze zavrhla. Uměle se žádné jámy vyrábět nebudou. Kromě toho chci po dokončení zkusit žádat o aspoň část peněz z programu Zelená úsporám, a kdybychom měli v podlaze díru přikrytou sklem, nevím, jestli by uznali zateplení podlahy jako hotové. Tak jsem řekla klukům, ať to vybetonují celé.
Co se dokončí příští rok
Příští rok se už jen na beton dá konopná izolace (mám ji koupenou) do dřevěné mřížky, na to přijdou fošny (mám, ještě ale schnou). A na strop se dají modřínová prkna (mám, zatím schnou) a nad ně konopná izolace a palubky (všechno mám!). Zasadí se dřevěné interiérové dveře (mám koupeno). Do kuchyně se umístí linka (i tu jsem koupila). A musím ještě vymyslet peníze na kamna.
A kde bude ten slavný skanzen?
Je to jednoduché: Nebude nikde. Jak jsem psala už před rokem ve výroční zprávě, občas do Vydří přijedou lidé, kteří by si přáli celý statek zakonzervovat v podobě, v jaké ji Jirous opustil. Neuvědomují si, že to není možné. Kdyby se například hned v roce 2012 nezačala opravovat střecha hlavní budovy, dnes by už byla propadlá. Stejně tak je to se sednicí: konzervovat rozežranou podlahu, plesnivé stěny, shnilý strop, rozbitá okna a sežraný roztřískaný nábytek opravdu není moje představa záchrany domu a odpovědnosti za svěřený majetek. V sednici bývalo pár starožitných krásných kousků, ale jelikož otec nezamykal, byly ukradeny. Visíval tam také krásný lustr. Když jednou přijel nějaký starožitník a nabízel tátovi za lustr peníze, otec ho vzteky raději roztřískal. (Ne starožitníka, i když toho také přetáhl, ale ten lustr.)
Starobylá rozpadající se estetika má své kouzlo, vnímala jsem ho velmi silně, dokud mi statek nepatřil. Pak mi začalo být domu líto a viděla jsem především jeho destrukci, která byla rok od roku nápadnější. Připadá mi ale, že se mi jaksi automaticky daří dělat rekonstrukci tak, že výsledky vypadají, jako by byly staré 100 let, jenom zachovalé. Tohle mě napadlo při pohledu na dokončenou konopnou štítovou fasádu statku, která svítila bělobou (je nejbělejší ze vsi) a v jemných nerovnostech rukou plácané omítky se usazovaly měkké pohyblivé stíny větví: „Vždyť to působí, jako by to tady bylo 100 let“. Jsem proto hodně zvědavá, jak bude nakonec působit zrekonstruovaná sednice. Mohu doložit z dokumentů, že můj otec si přál celý statek zrekonstruovat a velmi ho mrzelo, v jakém stavu mi ho předal. V žádném případě by si nepřál dělat ze sednice skanzen!
A ještě zde otiskuji vyjádření projektanta: — „Dělat z areálu muzeum (mauzoleum) je samozřejmě nesmysl. Pokud chceme, aby dům i celý areál statku nezanikl, musí v něm fungovat život a nějaký smysluplný provoz. V současné době jsou omítky obytné místnosti degradované vlhkostí a plísní, stejně jako prkenné podlahy a část dřevěného stropu. Místnost je plná staršího nábytku, který je také napaden vlhkostí, brouky a plísní. Tento nábytek nemá žádnou sběratelskou hodnotu a nemá smysl ho renovovat. Oprava piana by zřejmě byla dražší než nový nástroj (jen odhaduji, protože jsem se k němu přes to harampádí neproklestil). Všechny tyto věci je třeba odstranit a celou místnost vyklidit. Místnost v současném stavu nesplňuje základní hygienické parametry pro pobyt osob (vysoká vlhkost, spory plísní ve vzduchu…). Aby sednice splňovala alespoň základní hygienické požadavky, je třeba oklepat omítky, odstranit podlahu s kontaminovanou zeminou, vyměnit vadné části stropu, udělat novou podlahu s větrací drenáží, osadit nová okna, dodělat elektroinstalace apod.“
Pan Kučera se mi přiznal, že když poprvé viděl, co vlastně rekonstruuju, byl celkem zděšen, do čeho se to nechal uvrtat. Velmi brzy jsme ale našli společnou řeč a já ho vnímám jako zkušeného rádce, na kterého se můžu obracet v podstatě kdykoli s jakýmikoli dotazy ohledně zařízení, nákupů a plánů do budoucna. Hodně mě to plánování a zvažování různých možností tento rok bavilo. Probrali jsme společně kamna, linku, okna, parapety, spoustu dalších detailů… A mohla jsem napsat email třeba o půlnoci, když jsem byla například nadšená z nápadu na kamna, nebo jsem byla naopak z něčeho znepokojená a potřebovala slyšet jeho názor.
