Brigáda s lidmi kolem LFŠ. Duben 2021

Na dubnovou brigádu (o víkendu 23.–25.) přijeli přátelé z okruhu LFŠ a z Olomouce: Démon, Ota, Lucie, Darja a Jakub. Připravovali jsme místo na skladování dřeva. Ale hlavně se kácely vzadu za stodolou jasany a připravoval se přístup ke stodole, aby se dalo pokračovat v opravě. Byli s námi také tesař Zbyněk Burian a Dita.

Pátek 23. dubna

Jela jsem do Vydří kolem sedmý hodiny, pouštěla si nahlas hudbu a měla akční náladu. Slunce svítilo po kraji, na stromech první lístky, i šeříky před statkem se už začínají zelenat, počasí bylo příjemný, po těch všech zimách a sněhu. V Dačicích jsem si domluvila s jednou paní, že od ní koupím malej dort, abych měla něco pěknýho pro brigádníky, ale v tom radostném rauši jsem to přejela a musela se vracet až z Prostředního. Stihla jsem ale ještě trochu uklidit v hostiňáku po řemeslnících, tento týden tam už bydleli. [Zápis o práci v sednici tento rok je zde.]

Démon a spol. přijeli kolem půl osmé. Přijeli tedy Démon (bez Silvie, která  hlídá mladší sestru, tak nemohla), Ota, Lucie, tentokrát sama bez Ivánka a dokonce i bez Andyho, Darja a Jakub. Těšila jsem se na ně, vítali jsme se před statkem. Démon má teď delší vlasy, pravil, že prý to tak „musí mít“. Přeložila jsem si to tak, že ho k tomu vede Silvie, což tedy velice schvaluji, páč mu to sluší. Darja vypadá pořád stejně pěkně a ostatní taky, zajisté. Samozřejmě nestárneme, to tak ještě! Lucie mi přivezla pěknou rozkvetlou skalničku a Ota  kaktus jakýsi. — (S kaktusem jsem ovšem naložila velmi bídně a mrzí mě to. Zarazila jsem ho v omámení smyslů do skalky, ačkoli on chce být v interiéru samozřejmě. Zachránila ho nejdřív Lucie, která ho přesadila do květináče a dala mi ho do vejminky. Tam jsem na něj zase při stěhování zapomněla, on tam chudák mrznul, až ho opět po roce zachraňoval Ota, který ve vejmince bydlel v březnu 2022. Ota ovšem kaktus vzkřísil! Zázrak?)

Obhlíželi jsme tu jámu na čističku a betonovou stavbu kolem. Démon hned řekl, že by se ta voda měla z té nádrže čerpat ven, tak jsme pak pustili čerpadlo a průběžně odčerpávali neustále přitékající spodní vodu. Ota si šel stavět stan k síti, Démon stavěl stan vzadu na zahradě. Já s Jakubem, Darjou a Lucií jsme stáli na zápraží a povídali si, vyprávěla jsem jim o svém kocourkovi a proč jsem ho nemohla vzít sebou. Bála jsem se o něj totiž, on musí u všeho být a aktivně se všeho účastnit, jenže my budeme dělat nebezpečné věci.

Jakub zatápěl v hostiňáku, aby tam měli na noc teplo. V noci je ještě dost velká zima, přes den taky, ale když vysvitne slunce, je to příjemný. Já jsem ani topit nechtěla, mám dobrej spacák. Jakub se staral o kamna v hostiňáku po celou dobu, až z toho vznikla teorie, že prý to má po Bondym, který se prý taky stále zaobíral kamny. Já nemohu úplně souhlasit, neb to mám stejně, pořád něco řeším kolem kamen a všimla jsem si, že někteří brigádníci (hlavně ti Brňáci, ta druhá parta) kamna dosti ignorují a nechápou jejich zásadní životní význam!

Večerní oheň a řeči

Pomalu se stmívalo, tak jsem rozdělala oheň a sesedli jsme se k němu. Byla celkem zima, ale oheň se rozfajroval, měla jsem tam nachystanou hromadu trámů a starýho dřeva. Lucie ještě teď večer vařila sojový guláš na zítřek, chtěli jí tam s tím pomáhat, ale nakonec to nejspíš uvařila sama. Tak to s nimi chodí, vařit musí jeden, jinak vznikají potyčky.

Ty večerní hovory u ohně jsem se tentokrát snažila zachytit aspoň v poznámkách, ale možná to bude trochu na přeskáčku. Darja si na začátku večera přečetla zprávu od vedoucího své bakalářské práce. Dopsala bakalářku o Heideggerovi a obhajovat ji bude v červnu. Vedoucí jí to velmi pochválil, Ota to přečetl nahlas, byl to skutečně hodně dobrý posudek, ve formě stručné zprávy, ne oficiální samozřejmě. Darja z toho měla velkou radost, mě to taky těšilo, připomnělo mi to ty doby, kdy jsem vystresovaně čekávala na posudky, a jak to pak člověka rozradostní, když se to podaří. Ota nám vyprávěl o svém pobytu v Řecku, byl tam přes tři měsíce. Jak byl lockdown, tak mohl chodit jen po známých místech. On by se prostě nejvíc hodil do Řecka, i vypadá jako Řek.

Jakub mluvil o své práci na Bondym. Pořád si připravuje materiály, dostal se teď k materiálům z archivu, má dokonce svazky StB týkající se Bondyho spolupráce. Jsou tam i velmi zvláštní zápisy, kdy je zaznamenáno i to, co Bondy vyprávěl, ačkoli to nijak nesouvisí s tématem. Je tam například zapsáno, jak Bondy vypráví o traumatu, které v dětství utrpěl. Já si to pamatuju útržkovitě, ale Jakub si přál, abych to zapsala, že z toho vznikne zajímavý experiment: Bondy něco kdysi zažil, někomu to vyprávěl, ten to zapsal, Jakub to převyprávěl a teď to převyprávím já. Jak se ta historka promění?

Podle mě to bylo tak: Bondy chytil ve svém pokoji myš a ochočil si ji. Měl ji rád. Jeho otec mu ale přikázal, aby ji spláchnul do záchoda. A Bondy, ještě dítě, to udělal. Ten záchod byl opravdu splachovací, takže myška nejspíš umřela. A Bondy z toho měl doživotní trauma. Což teda opravdu chápu, tohle je hrubé násilí na dítěti.

Ota mluvil taky o Pavlu Flossovi, kterému dělá sekretáře (on totiž nevidí už) a rediguje jeho články. Volali si ještě večer. Prý se mnou chce taky Pavel mluvit. Já jsem ovšem měla velmi nefilosofickou a jaksi nespolečenskou náladu, tak jsem to odmítla, že bych musela přepínat mozek na jiné přihrádky a k tomu jsem neměla nějak sílu. Tak jsme to nechali na zítra.

Lucie nás rozveselovala svými hláškami, připadala mi pořád stejně milá a zábavná, ale má teď v životě těžkou situaci. Svěřila se nám s tím, ale já to tady psát nebudu, není to nic pěknýho. Celkem jsem i obdivovala, jak to snáší. Pořád z ní vychází takové to zvláštní světlo, které v ní často pozoruju, jakási speciální energie, nějaký druh „tmavšího“, tajemného světla, asi jako nějaká skrytá záře za šera… popisuju to jak pitomec, ale je to něco zvláštního, krásného a silného, ale trochu jako by to Lucie nevěděla, nebo neuměla vždy zapnout nebo ovládat. Lucie ale měla taky takové řeči, že je špatný člověk a že nás otravuje, většinou to nekomentuju (možná proto, že ty pocity moc dobře znám z minulosti u sebe), v jednu chvíli, když hodina i hladina alkoholu trochu pokročily, jsem se ji snažila utěšit. To se mi jistě nepodařilo, tyhle pocity temné jámy v duši podle mé zkušenosti nejsou utěšitelné žádnou lidskou silou.

Nechtělo se nám jít spát, to je vždycky nejlepší ten první večer, nejsme unavení z práce a člověk by seděl a povídal. Jenže spát se holt jít musí právě kvůli té práci (a já chodím spát taky hlavně kvůli tomu, jak těžko snáším kocovinu, vlastně čím dál hůř, ne fyzicky, to mi nikdy nic moc nebylo, ale psychicky.) Zvedla jsem se ve 2 hodiny, Démon chvíli potom a ostatní asi nějak před třetí hodinou. Pila jsem tentokrát výjimečně jen pivo, dala jsem pět kousků, to je taková moje současná hranice, aby mi další den nic moc nebylo. Nezatopila jsem si, ale pod zimním spacákem a peřinou na něm je krásný vedro, usnula jsem okamžitě.

Sobota 24. dubna

V 9 vstávám, vzhůru je Démon. Říkal ale, že mu byla v noci trochu zima a budil se. Svítí slunce, počasí nám krásně vyšlo na celý den. Je samozřejmě trochu zima, ale to slunce to zachraňuje. Vzala jsem ven topinkovač a konev, dělám čaj a vyhotovujeme si topinky či toust. S Démonem jsem probrala, jak si tam se Silvií žijí a co udělal na domě, jaké mají se Silvií plány. On ještě nechodí do práce pořád, vojáci pořád fungují v omezeném režimu kvůli covidu. Postupně nějak všichni vstávají. Píšeme seznam na nákup, Démon tam jede s Otou.

Já s Jakubem (nebo Démonem? já si to teď nemůžu vybavit…) jdeme zahájit práci. Připravujeme místo na skladování dřeva. Vozili jsme tam cihly, kladli je na zem a vyrovnávali na to různé desky, aby to zespoda nevlhlo. Darja si stanovila za úkol psát nějakou práci do školy, protože tady je na to vhodné prostředí. To se mi líbilo, jednak že to dokáže i v tom pracovním prostředí, a prostě se mi nejvíc líbí, když si tady každý koná, co potřebuje, že se snad nikdo necítí nucen pracovat. Práce je odměna. Já to tak beru… Ale odměna je to jenom, když člověk tu těžkou práci může dělat s někým, protože sám by u toho chcípnul.

Kácení stromů za stodolou

Na dnešek měl přijet Zbyněk Burian, který šéfuje stodolu, cílem dne bylo připravit přístup ke stodole vzadu ze zahrady, aby se mohla opravit. Zbyněk přijel nějak kolem desáté či tak. Vzal sebou i svoji přítelkyni Ditu. Nechal vzadu traktor s paletami. Prošla jsem s ním statek a rozhodovali jsme, jak postupovat, Zbyněk to nakonec vymyslel, v což jsem doufala.

Vyrazili jsme tedy do práce. Totiž ta levá část zahrady je ještě naprosto netknutá, roste tam mnoho divokého křoví a stromů a zcela to brání přístupu ke stodole. Je to takové území, kam „lidská noha nevkročila“, pouze návštěvníci festivalu se tam kdysi povalovali v křoví, ale od té doby se na to nesáhlo. Vypuklo to tedy. Zbyněk přivezl svoji elektrickou Husquarnu, já jsem donesla svou motorovku, ale používat jsem ji nechtěla kvůli mírné kocovině, mám takovou zásadu. Ostatně u divokého kácení, které následovalo, bych se motat nechtěla, znám své hranice. Zbyněk roztúroval pilu a už to jelo. Kácelo se ve velkým, jinak to nejde (Lucie to těžko snášela, má podobné názory na kácení, jako měl můj otec), stodola musí bejt přístupná. Vymýtilo se několik lísek, naporcovala se ta veliká olše, která spadla stářím a částečně ji pokácel soused, anžto mu zasahovala do pozemku (kácel s mým schválením samozřejmě). Prostě dřevo jen lítalo.

Kdo nemýtil, tak odvážel na kolečku hordy a hordy dřeva. Nejdřív odvážela Lucie, pak Jakub a já a Ota, ale už přesně nevím, kdo co dělal. Dita se věnovala především pálení těch menších větví, rozdělali tam nahoře oheň a pálilo se, Dita třídila větve, házela nám je na hromadu a taky ukázňovala oheň, aby se neroznesl na tu hromadu smrkovýho dřeva, celkem na ni měl chuť. Vůbec Dita makala festovně, to jsem ocenila. Občas jsem s ní zavedla řeč; pracuje s autistickými dětmi. Dřevo se třídilo dle hodnoty, do kamen šlo do „romantické ruiny“, to na oheň na jiné místo.

Ota se ale taky hlavně věnoval celý víkend Pavlu Flossovi, takže pobýval u vejminky na internetu a redigoval Pavlův článek. Pavel nás chtěl kolem poledne pozdravit a chtěl mluvit taky se mnou. Již jsem byla společensky schopnější, tak jsem tam šla. Floss nejdřív mluvil s Jakubem, celkem dlouho, pak jsem šla do chodby vejminky, kde měl Ota kancelář, a povídala si s Pavlem. Je to milý člověk, umí výborně poslouchat druhého, tak vlídně a vnímavě. Říkal, že se chce stát členem Teilhardovy společnosti a zval mě na LFŠ, abych tam něco o Teilhardovi řekla (k tématu násilí, co bude tento rok), což jsem bohužel musela odmítnout, protože je to při mé situaci péče o matku nerealizovatelné.

Pak se začaly kácet jasany. Asi čtyři jasany totiž byly tak nalepené na stodolu, že do ní byly doslova zakousnuté kmeny, a aby se stodola mohla opravit, musely pryč. Já jsem do té doby vozila hlavně dřevo a už jsem toho měla trochu dost, tak jsem velmi ráda na Zbyňkův pokyn vyšplhala na střešní latě stodoly, začala se procházet po latích a pobíhat ve výškách, kde se cítím nejlíp. Zbyněk mi vždycky hodil nahoru popruh, já jsem se dostala ke kmeni jasanu, případně jsem sundala pár tašek, aby byl přístup. Kmen jsem uvázala, hodila dolů popruh, aby si mohl Démon strom při kácení přitáhnout a směrovat ho, kam má padnout. Pozorovala jsem to ze střechy.

Tohle byla nejnáročnější věc, kácení je už opravdu vyšší level. Ale Zbyněk to zvládá, neb je to jeho práce. Démon strom směroval, Zbyněk kácel (už měl moji motorovku), pak jeden nebo oba tahali silně za popruh, vysmekávali korunu vysokých jasanů ze zapletení s ostatními jasany – až se strom s rachotem svalil k zemi. Všechny jasany (kromě toho obrovského, který miluju a nechci ho nikdy pokácet) se podařilo povalit a správně nasměrovat. Byla jsem skutečně ráda, že jsem kocourka nechala doma, tohle by nemusel přežít, všude by se pletl. Zbyněk pak jasan vždy rozkrájel na kousky, menší větvičky Dita pálila, větší kuláky se vozily na místo, kde budou schnout do kamen (páleny budou nejdřív v roce 2023, musí vyschnout).

Oběd a siesta

Lucie nás už delší čas uháněla, jestli jako laskavě půjdeme obědvat, že se nám z oběda stane večeře. Já jsem pak taky už začala silně pomýšlet na oběd, tak jsme nějak po druhé hodině šli na to. Darja s Lucií vynesly ze stodoly ten velký stůl s lavicema a daly ho pod ořech. Takže obědváme tam, jak to má správně být. Nezvyklé je to v tom, že ořech ještě nemá listy, takže tam není stín. Žádná brigáda ještě nikdy nebyla tak brzo, aby stromy neměly listy. Jedli jsme ten sojový guláš od Lucie ze včera, byl naprosto výtečný. Uvařila jsem k tomu rýži ještě. Byl to parádní dlabanec.

Jakub už předtím natáčel při práci, to mě těší vždycky, protože jednou z toho vznikne dokument, a vůbec ty záběry jsou pro mě vždycky za pár let docela fascinující. Mám pořád ten problém se zrychleným časem, všechno kolem mě letí, a fixovat to může jen psané slovo, ale možná právě že i ten film, i když jinak. Jakub vrazil kameru na stativ a na stůl položil zapnutý diktafon. Hovory tím pádem byly poněkud váhavé, ale to bylo podle mě taky tím, že tam s náma byli Zbyněk a Dita a teprve se seznamovali více s osazenstvem, takže to tak je přece vždycky, že se hovor hned nerozproudí. Ale Démon tam vytasil nějakou historku o sousedovic psovi, já to nebudu reprodukovat, ale vznikl z toho absurdní vtipný hovor plný bláznivin, Lucie pak Démona osočila, že používá pořád slovo „prdel“, což není pravda, ale bylo to vtipný. A Lucie se taky vtipně bavila se Zbyňkem, říkala například, že kdysi pracovala u něho na pile.

Pak byla krátká siesta, Démon možná na chvíli odešel nahoru, ale všichni jsme tam nějak polehávali a posedávali kolem stolu, dali jsme si kafe. Přinesla jsem konečně taky ten dort, co jsem koupila, ten ve tvaru srdíčka. Našla jsem taky Lucii záchodní prkýnko v křápišti, říkala, že ho shání, tak bylo pěkný, že se tam zrovna vyskytlo. — Kolem čtvrté či tak nějak jsme se zase – kdo chtěl a mohl – vyřinuli k práci. Pokračovalo kácení jasanů, ale asi už jen jeden jsme svalili. Přišel taky na chvíli Proky, chtěl se mnou něco probrat, šli jsme dolů na dvůr a debatovali tam nad čističkou, Jakub nás u toho točil. Už ani nevím, co Proky vlastně chtěl.

Oheň nahoře pořád hořel, už to bylo takové uvolněné, přišla za náma Lucie a byly různé legrácky. Připadalo mi, že Lucie si docela rozumí se Zbyňkem, mají v sobě takovou podobnou „jurodivou složku“. Taky Démon se Zbyňkem tam o něčem častěji rokovali, ale nevím o čem. Pak se tam pustili do politických a historických debat, o příchodu Indoevropanů a jestli všechny vpády cizích národů musejí být vždy násilné, Démon zastával, že ano, Lucka že ne, já taky že ne, ale mě ty politický debaty vůbec nebaví, tak jsem to pak vypnula v mozku a posléze šla pracovat.

Šli jsme se Zbyňkem a Ditou poklízet stodolu totiž, aby se tam mohly dát palety. Přesouvali jsme křápy, řešili, co s tou mlátičkou. Jakub taky s náma byl asi. Démon pak přišel a se Zbyňkem vymlátili všechno to staré rozpadlé dřevo tvořící „zeď“ stodoly k sousedům. Přišla i Petra s manželem, od sousedů, se na nás podívat. Lucie tam u nich taky dopoledne byla a koupila od nich vajíčka a brambory. Dala je nahoře do ohně, byly rychle hotový, tak jsme se tam sesedly, hlavně my tři holky a velice dobře jsme hodovaly. Měly jsme k tomu máslo a sůl, to je tak šíleně dobrý jídlo. Pivo jsem k tomu popíjela.

Všichni jsme se pak vzchopili a nosili ty palety. Každej pěkně paletu vzal z auta, Dita to vykládala a dole pak s Jakubem (nebo kým? mně se ty postavy pletou, je to bída) to nakládali do sloupků. Nebralo to konce ty palety, ale kupodivu to pak skončilo, že. Zbyněk z toho chce vystavět lešení, po kterém se budou nasouvat nové trámy do stodoly, má to všechno promyšlený. Ve výsledku vzniklo nahoře úplně nové území. Divila jsem se, jak je to velký, to křoví zabíralo hrozně moc místa. Plánovala jsem, že tam postavím časem chatu, s Démonem jsme to tam probírali, že by to mohla být i brigáda. V tom rohu vlevo je taková nejvíc soustředěná část pozemku, úplně jsem tam viděla nějakou chatu na filosofování nebo psaní. Samozřejmě jsem zapomněla vyfotit tu džungli před kácením, to je tak bohužel často. Stav „před“ není vyfocen… Šla jsem si do vejminky na čtvrt hodiny zacvičit. Někteří se sprchovali a tak prostě. Lucka udělala Zbyňkovi a Ditě volské oko z vajíček, a nám všem, kdo jsme chtěli, taky. Výtečná večeře to byla, snědli jsme si to pod ořechem zase. Zbyněk s Ditou pak odjeli.

Večerní oheň

Ota už seděl u zapáleného ohně, stmívalo se. Říkala jsem mu o Flossovi, o čem jsme se bavili. Pak jsme tam seděli už všichni, popíjeli a povídali. Bylo takové vtipné kolečko historek, když Jakub vyprávěl, jak ztratil v hospodě klíče a jak pak odemykali s Ivanem kolo, od kterého ztratili klíče a vypadalo to, že ho kradou. Já jsem přidala k dobru, jak jsem si zabouchla dveře při uklízení v Libri Prohibiti v Praze a lezla tam z ulice žebříkem postaveným na popelnici. A ještě někdo líčil historku s odemykáním zamčeného kola.

Mám stručně zapsaný témata hovoru: Ota četl zprávu o vězněném Dušanu Dvořákovi, jak se vyvíjí jeho případ, vězní ho pořád za držení marihuany pro léčebné účely a je to nespravedlivý, odporný případ. Různé rozhovory jsou, Ota s Démonem něco o podobách politiky, vztahu k Číně. Já to mám ale holt vypnutý a přemejšlím si o svým. Vysvětlila jsem to taky, proč o politice nemluvím. S Otou jsme rozebírali, jak reagujeme na hovory nebo situace, do kterých nás něco nutí vstupovat, které nás rozčilují, účastnit se toho nechceme, ale cítíme, že musíme. Říkala jsem, jak bytostně nesnáším veřejné přednášky, jak mi to dělá fyzicky i psychicky zle.

Pak je debata o filmech, formě a obsahu. Jakub mluvil o Bondyho knihovně, zajímalo mě, kde je jí konec. O Proustově Hledání ztraceného času. Ota začal něco o omlouvání, jak se lidi zbytečně za něco omlouvají. O smíchu taky byl hovor. Vyprávěla jsem o mámě, jak to teď je s její nemocí a jak při tom pořád kreslí ještě. Vznik písma probíráme krátce. Pak se rozebíralo ještě to Jakubovo filmování, jak funguje přítomnost kamery a diktafonu, že na to lidi musí zapomenout, aby se rozmluvili. Lucka pak šla spát a chtěla při tom poslouchat nějakou audio knihu, asi má takový zvyk. Kdo je to „vyspělý člověk“ jsme taky začali najednou rozebírat. No prostě seděli jsme tam až do půl druhý nebo do dvou, Démon byl pořád na odchodu, že půjde spát, ale nějak se tam taky zapomněl. Já taky. Pak jdu spát v ty dvě hodiny teda.

Neděle 25. dubna

Vstávám kolem půl desátý. Démon tam už obchází a poklízí. Na mši jsme nejeli, protože bysme museli do Dačic a to nemá žádný wert, v Kostelním jsou mše jen moc brzo v 8 ráno, a to zase není v našich silách vlivem života, jaký tu vedeme. Slunce zase svítí, ale přes den pak byla i celkem zima občas.

Poklízíme a snídáme u stolu pod ořechem. Donesla jsem tam tu svoji dizertaci vydanou, abych jim to ukázala, tedy nechala jsem to tam jen tak ležet, aby se to případně ukázalo někomu samo, já se tím už moc zabývat neumím. Démon tím listoval a hned tam nacházel nějaký chyby stylistický. Byl by to dobrej redaktor. Ptal se mě na ohlasy, něco jsem tam taky mlela o úmyslu té knihy. Ptal se mě taky na časový plán dokončení sednice, pak vyprávěl, jak v Hanušovicích opravoval s tátou křížek a povídali jsme si o stavění a kamnech, to mě vždycky baví nejvíc ty stavební rozpravy. Opravdu nejsem asi akademický typ.

To už taky vstala Darja a seděla u stolu s náma. Jakub taky. Ota se též vynořil ze stanu, Démon ho různě popichoval, že ráno nemluví a podobně. Darja se asi zase pustila do práce, já jsem jí řekla o tom překladači DeepL, nikdo to vlastně nezná a ono je to nesrovnatelně lepší než Google. Tak to hned vyzkoušela. Démon taky má už napsaný ty skripta na vojenskou akademii, tak vyprávěl, jak někdo natáčí jeho přednášky na video. Bylo to v návaznosti na debatu o natáčení obecně, jak na to kdo reaguje.

Využila jsem toho sezení a ptala se všech, co si pamatují z hovorů, abych si udělala zápisky. Dali jsme to docela slušně dohromady. Darja si tam přinesla brambory, aby je oškrábala na oběd, tak jsem jich taky pár škrábla a dodala tam ještě zeleninu mraženou. Jdeme s Démonem ještě na ty špalky, odvozit je, ale i druhý kolečko se zničilo, tak holt smůla. Tak jsem šla ještě naložit trochu suti za vejminkou, rozkvétá tam už ten špendlík, s Démonem jsme tam plánovali, jak časem upravit dřevník.

S Jakubem jsem šla ještě pak sázet rybízy. Vzadu jsme nabrali kompost, Jakub mi to nosil. Přemýšlela jsem o té chatě a kochala se novou částí pozemku. Pak mi Jakub vyrýpal dvě ze tří nových jam, jde mu to mnohem líp než mně, já na ty jámy nejsem. Zasadila jsem tři nové rybízy. — K obědu byly brambory se zelím a zelenina osmažená na pánvi. Darja to připravila. Mně to zase děsně chutnalo, jsem holt takovej žrout. Je siesta, poleháváme na lavičkách u stolu nebo se sedí na těch fošnách, Darja tam má notebook. Povídáme různě. Vyprávěla jsem například o svých nápadnících, které jsem odmítla.

Ota, Jakub a Darja tady chtěli zůstat ještě týden či víc, tak jsem jim šla ukázat obsluhu kamen a rozložit pohovku na vejmince. Nazvala jsem tento kurz „Výměnkářem snadno a rychle“. vysvětlila jsem kamna, pohovku jsme rozložili, ustlali a bylo to. Oni se tam nějak srovnají, mají taky stan.

Oni vyrazili ještě na svoji klasickou procházku na vrch k Zadnímu Vydří. Já jsem klasicky nešla a Ota na to řekl: „My už tě známe,“ což se mi opravdu líbilo, že si nemusím připadat provinile, jak mám ve zvyku. Zasadila jsem ještě ty skalničky, převlekla Darji peřinu, poklidila. Snědla jsem si kus dortu a četla k tomu pod ořechem Otův zajímavý článek o Karlu Flossovi v časopise Unitářů. Přišel ještě Proky půjčit si dvě OSB desky a oni se zrovna vraceli. Pak už Démon s Lucií museli vyjet, tak jsme se s něma rozloučili a vyprovodili je před statek.

Tři zbylí se ptali, co tady mají dělat za práci, neboť tady chtějí zůstat celý týden a věnovat se svým úkolům, ale i zvelebovat statek. Tak jsem jim přidělila takové drobnější a snad zábavné úkoly. Poklidit a rozebrat takový křápový kout na dvoře, zasadit tři kůly k novým rybízům a případně vymýtit zase kus té lísky, která každý rok sveřepě obrůstá, neboť je to její přirozenost. Nicméně já v těch místech chci mít záhon, páč je to skoro jediné místo, kde pořádně svítí celý den slunce. Jakub navrhl, že by se nad tím obrovským lískovým pařezem mohl rozdělat oheň, což mě taky kdysi napadlo.

Jakub taky v jednu chvíli vrazil Otovi kameru, aby mě natočil, jak říkám nějaké zhodnocení brigády. Kupodivu jsem i něco řekla, ale nic valného z toho nebude, mám totiž úplně připálený nos ze včerejška a budu tam vypadat jak notorický alkoholik.

Jakub se ještě v závěru vytasil s projektem, který prý hodlá tento týden provádět na pozemku. Chce postavit z cihel jakousi pec a dosáhnout tam takové teploty, že by se při tom tavilo sklo. Prý se mu to už jednou podařilo. Překvapilo mě to, co je to za krásnou bláznivinu. A vyšlo najevo, že Darja má vystudované sklářství, takže to byla vcelku dokonalá synchronicita. Tak jsem je tam zanechala na pospas jejich studiu i tavení skla a vyjela do Staré Říše. [Nakonec žádné sklo netavili, pokud vím, ale co nebylo, může být někdy jindy…]