Začátek rekonstrukce stodoly a její příběh. Říjen 2020

Na podzim 2020 jsme se pustili do rekonstrukce levé části stodoly. Je to bláznivá snaha a nevíme, jak dopadne, ale už máme lešení a do konce roku jsme sundali asi polovinu tašek. Sehnali jsme také všechno dříví potřebné na opravu. Rekonstrukci řídí Zbyněk Burian.

Stodola patřila rodině Chalupových, kteří na konci 18. století postavili statek. Stodolu postavili v roce 1934 a byla obrovská, dvě stodoly vedle sebe se dvěma samostatnými mohutnými krovy. Chalupovi patřili mezi největší sedláky v kraji, proto se za komunismu nevyhnuli pronásledování a byli odsouzeni k práci do uranových dolů, aby jejich případ působil jako odstrašující pro ostatní sedláky, kteří by snad nechtěli vstoupit do zemědělského družstva. Celý příběh rodiny Chalupových zapíšu, až bude víc času.

Od jednoho ze čtyř synů pana Chalupy koupili Martin Jirous a jeho žena Juliana statek v roce 1986. Od roku 1990, tedy až to umožnil pád komunistického režimu, zde pořádal Jirous bigbeatové festivaly. V pravé stodole bylo pódium pro hudebníky, v levé výčep. Tak se místo proslavilo, na statek se po roce 2000 sjíždělo až 3 nebo 4 tisíce lidí za celý prodloužený víkend. V roce 2005 se po zákazu vyhláškou z Dačic přesunuly festivaly ke Skalákovi na mlýn (u Meziříčka), a v roce 2007 spadla pravá stodola. Ve zdi byla díra, na střechu spadla větev ze stromu a celý krov se zřítil dolů. Krov levé stodoly se postupně ze stran rozevírá a rozpadá, trámy hnijí. V roce 2007 na mě také otec statek přepsal, aby se zbavil všeho majetku a vyhnul se tak exekuci.

Na statku bylo v průběhu fungování spolku několik nezávislých odhadců (tesaři a lidé ze stavebních firem) a všichni řekli, že oprava krovu stodoly by stála nejméně půl milionu, bude velmi těžké postavit lešení a nikdo to nechce dělat. O stodolu se zajímal také Skalák a plánoval, že by se do toho možná časem pustil, ale vždy z toho nějak sešlo – což se vůbec nedivím, je to příšerná práce a peníze jsem na to neměla šanci sehnat. Kromě toho už Skalák v roce 2012 zdarma opravil střechu na hlavní budově.

Pak přišli ze stavebního úřadu a řekli, že stodola je v havarijním stavu a budou ji muset nařídit strhnout. Za to bych musela platit těžké peníze. Tak jsem se nakonec rozhodla, že nechám stodolu opravdu strhnout a nabídnu za to všechno dřevo firmě, která obchoduje se starými trámy. Obvolávala jsem jich několik, ale nepodařilo se mi najít žádnou, která by stodolu rozebrala s tím, že by si vzali všechno dřevo. A pokud něco nemůžu změnit, začnu to ignorovat a starám se o jiné věci. Odsunula jsem stodolu z mysli, to umím celkem dobře. Naštěstí na stodolu zapomněli i na stavebním úřadě, asi proto, že byli přes rok zaneprázdněni mou žádostí o povolení rekonstrukce sednice a připojení vrtu.

Pak najednou, ve správný čas, měl Zbyněk Burian, tesař a můj kamarád z dřívějších let festivalů u Skaláka, jedné noci vnuknutí. Ano, je to prostě tak: usínal a kolem půlnoci z 15. na 16. září 2020 ho napadlo, jak postavit lešení a jak to celé opravit.  Je to překvapivě jednoduché, jak už tak geniální řešení bývají. A za celé ty roky na to nikdo nepřišel. Ve stodole se položí patro z prken na ty 13 metrů dlouhé trámy, které jsou po celé délce stodoly (jsou vidět na fotce). Prkna se na ně jen tak naskládají a je to. A na nich se potom postaví takový velký žebřík, který Zbyněk vymyslel.

Zbyněk ovšem také vše uvedl do praxe, jenom vymyslet to nestačí. Patro z prken jsme postavili s brněnskými brigádníky, zápis o tom je v kapitole Brigády 2020, 25.–27. září. Potom Zbyněk s nějakým svým pomocníkem postavil ten „žebřík“, který se dá posouvat sem a tam. U toho jsem nebyla. A tím pádem je přístupný celý krov! Je to naprosto zlomová věc v dějinách stodoly a je třeba na to zírat jak „tele na nový vrata“. Ta jednoduchost je prostě překvapivá. Žebřík je sice těžký jak kráva, ale když jsou čtyři lidi, posunout se dá.

Trvalo trochu déle, než mě Zbyňkovo nadšení „aktivovalo“, protože věc odsunutá z mysli do škatule „neexistence“ se tam nedá hned tak vrátit. Ale Zbyňkova nezdolná energie, mlčenlivá pevná pracovitost a neústupná vize mě postupně vtáhly znovu do hry. Tak jsem aspoň viděla v přímém přenosu, co dokáže kolem sebe rozhýbat člověk, který má vizi. Doufám, že občas také tak působím… Ale to člověk nemůže sám nijak posoudit ani pocítit. Ale stejně to chápu tak, že stodola je Zbyňkova věc a řídí si to on, protože já hlavní díl energie vkládám do sednice a jejího okolí. Stodola se mi nepatrně odcizila, když jsem se ji v roce 2018 rozhodla „zabít“ – a stálo mě to hodně, bylo to velmi těžké rozhodnutí –, o to víc mě zajímá, co se tam vlastně v budoucnosti „natáhne“ za děj.

Úkolem tohoto roku bylo podle Zbyňka sundat co nejvíc tašek, aby se krov na zimu odlehčil. A příští rok by se sundávání tašek dokončilo a začala by samotná rekonstrukce krovu. Tedy jsme na podzim uspořádali ještě dvě brigády a téměř polovinu tašek jsme sundali.

Říjen 2020: Sundáváme tašky ze stodoly

První brigády se účastnili Zbyněk, mladý kluk Martin, kterého přivedl Zbyněk, a Jan Vraspír ze Slavonic, Zbyňkův kamarád. Pak také dva řemeslníci, Láďa Ryšavý a Pavel Veselý, řemeslníci, kteří na ten den nabídli pomoc zdarma jako brigádníci. Já jsem jela ze Staré Říše, vyjíždím o půl 9. Ve Staré Říši je krásný slunečný počasí, u Telče ale začala mlha a byla i ve Vydří. Na dvoře jsou už Láďa a Pavel, ti přijeli už včera, a Honza. Pak přijíždí Zbyněk a ještě nějaký mladý kluk Martin. Dáváme si čaj nebo kafe a různě se bavíme o práci a tak.

Jdeme na to. Nejdřív jsme nosili prkna, která se Zbyňkovi ještě podařilo sehnat. Vytahali jsme je nahoru a postavili další část podlaží, takže pokryté bylo už skoro všechno. Já jsem průběžně fotila (i točila), ale i další lidi pak. Počasí se posléze umoudřilo a zase vysvitlo slunce. Zbyněk ještě vyrobil druhou skluzavku na posílání tašek dolů. [První takové dřevěné koryto, do kterého se akorát vejde taška a jede sama dolů, vyrobil už při zářijové brigádě.] Cílem bylo sundat co nejvíc tašek, hlavně z těch krajových částí, aby se střecha na zimu odlehčila. Lešení už nahoře na podlaží Zbyněk postavil dřív, dosahuje až nahoru do štítu.

Měli jsme důmyslný systém práce. Nahoře byli dva lidi a sundávali tašky, to jsme dělali celý den já a Pavel, neb máme rádi výšky, střídali jsme se. Pod námi byl někdo, kdo tašky přebíral, nejčastěji Zbyněk, a posílal je tou šikovnou dřevěnou skluzavkou dalšímu člověku, který je přebral a poslal zase další skluzavkou na zem, kde byli většinou Honza a Láďa. Honza to tam dole skládal. Šlo to celkem rychle, ten systém nemá chybu. Nálada obecně dobrá, různý srandičky jsme občas povídali, ale hlavně jsme fest pracovali, Zbyněk nás poháněl a nedovoloval zbytečné řeči – tak to má být. Láďa tam dole zapojil rádio, tak nám k tomu hrálo rádio Kiss hity 90. let. Pak Zbyněk vyřízl pár střešních latí, udělal se tam otvor, tak jsem mohla vylézt nahoru na latě a sundávala jsem tu krajní část, kam se nedalo z lešení jít. Nahoře mě to velmi těšilo, ty vejšky mě moc baví, ale žádný adrenalin u toho nemám (jak si myslel Zbyněk). Vzpomínám u toho, jak jsem si při studiu filosofie přivydělávala výškovými pracemi na laně. Průběžně jsme posouvali to lešení, to je teda dost těžký, ale vždycky jsme to čtyři chytli a posunuli. Z druhý nebezpečný krajní části Pavel sházel tašky latí, ani se tam nedalo vylézt. Hodně tašek bylo poškozených, hlavně na severní straně, ty jsme házeli dolů.

Chvilku jsem taky byla dole s Honzou, zeptala jsem se ho, co dělá, a dozvěděla se velmi zajímavou věc, že pracuje jako terénní pracovník s lidmi úplně vyřazenými ze společnosti, jmenuje se to Záchranná síť a funguje to pod telčskou Charitou. Tak jsem mu řekla o účelu statku, pro koho to tady je, a že jedna skupina jsou právě lidé z podobných uskupení. Že nemám na to, starat se o ty klienty, ale chci poskytnout místo k odpočinku a setkávání právě lidem, kteří se o ně starají.

Nějak o půl druhé přijela Marie Křížová s obědem [občas takhle vaří zdarma pro mé brigádníky], chvíli nás pozorovala, jak pracujeme, provedla jsem ji po statku a pak jsme zasedli k jídlu. Byla i polívka. Jedli jsme venku u stolu. Polívka děsně dobrá, jídlo taky, bylo to kuřecí tikka masala s rýží, velmi výtečné, někteří si i mohli přidat. Marie odjela a pak se vrátila pro nádobí, Láďa od ní chtěl recept. Dávám si krátký oddech, natáhla jsem se chvilku na fošny, jíme taky výbornou buchtu od Marie.

Pak jdeme zase na to. Hlavně se muselo přesunout to lešení do druhé části stodoly, abychom to vzali zase od kraje, protože všechny tašky dnes nestihneme. Zbyněk to lešení rozmontoval. Přetahali jsme prkna na druhou stranu a kluci celé to monstrum přenesli (já jsem usoudila, že tohle už je za hranicí mé „nosnosti“). Není to úplně legrace. Tam to zase smontovali. Já to říkám furt, že tohle je prostě geniální! A jedeme, systém stejný. Pracujeme až do tmy, proběhl taky západ slunce, s Pavlem jsme to viděli seshora. Pak se stmívá už, Láďa přinesl lampu a svítíme si tam, takže naprostá pohoda. Líbilo se mi, jak postupně holýma latěma prosvítal měsíc. Odkrývali jsme výhled na oblohu a měsíc se tam objevil v mezeře. Sundali jsme vše, co jsme potřebovali. Byla jsem trochu unavená už z toho pak, ale dobrý. Už opravdu věřím, že tu stodolu opravíme. A nejvíc se mi líbí, že se toho můžu účastnit, kdyby to dělala nějaká firma, ani bych si neškrtla.

Dole ještě spokojeně rokujeme, jak dál postupovat, vysvětluju poněkolikáté Zbyňkovi, že bohužel nemám zatím na zaplacení, což on dobře ví. Balíme věci a postupně se loučíme. Láďa s Pavlem tam zůstávají. Jdu jim ještě podstrčit dvě sedmičky vína, nemají žádný alkohol prý, jenom rum.

Listopad 2020: Pokračujeme v sundávání tašek

Na druhé brigádě byli Zbyněk a opět Honza Vraspír. A tentokrát i Jakub Fišer, který byl zrovna v hostiňáku. A Vojtěch Pícha, který byl taky ten čas na statku, psal tam dizertaci, ale bydlel ve vejmince – ta občas slouží jako hostinský pokoj číslo dvě.

Většinu dne jsem ve Vydří, druhá etapa sundávání tašek, jedu v 9, vracím se kolem půl 7 večer. Byl tam Zbyněk, přijel pozdějc, Honza z Charity. A připojil se samozřejmě Jakub a na první etapu taky Vojta. Nejdřív jsme si dali snídani na zápraží, rozprávěli o jídle a Honza mi vyprávěl o tom svém vyhoření z charitativní práce, jak se z toho pak dostal prací v lese, a jak kdysi spadl ze střechy, rozlámal se, a od té doby nemůže do výšek. Parta byla dobře sehraná, bylo i dost legrace, hlavně Zbyněk a já jsme dělali nejdřív různý srandy, jak jsme se popichovali, protože Zbyněk až do půl třetí popíjel s návštěvou a byl ještě trochu v náladě. Většinu dne jsem pak byla na střeše na latích, to mě těší. Je mi tam tak dobře, jako by to bylo moje přirozený životní prostředí. Pobíhala jsem sem a tam přes hřeben, vyřízla jsem si tam taky otvory Zbyňkovou elektrickou pilou, přešla jsem s ní i střechu, to byl tak jedinej mírnej adrenalin.

Honza dole skládal, Jakub a Vojta byli na patře a Zbyněk tak různě. Počasí dobrý, i slunce vysvitlo. A Jakub natáčel! To jsem byla velmi ráda. Mohl by z toho pak vzniknout nějaký film. Povídali jsme si taky dost během práce, o tom co děláme, proběhl srandovní rozhovor o výrobě rakve, který jsme vedli já a Zbyněk, a až pak jsem si všimla, že to Jakub natáčí seshora z latí. Taky o Vojtově křesťanském anarchismu jsem mu říkala.

Zásadní bylo, že Zbyněk pozval nějakýho tesaře, jmenuje se Josef, je to profík, který se stodoly nebojí (jako většina ostatních; ale říkal, že jsme šílenci, to jo…). Byla jsem ráda, že jsem byla zrovna na střeše, když přišel, a pobíhala jsem tam po latích přes vršek tam a zpět. Člověk musí vytvářet nějaký dojem, když už je jednou statkářka. Většina chlapů, kteří mě poprvé potkají, mají tendenci mě ignorovat a pořád hledají nějakého muže, kterému by mohli stavební věci sdělovat. Posléze většinou pochopí, že se mají a mohou bavit se mnou, a vše je v pořádku. (Za celou tu dobu, co šéfuju rekonstrukci, se se mnou odmítl normálně bavit jen jeden, a to jich tu byla hromada.) Josef to procházel všechno se Zbyňkem, déle pobyl a nakonec ve výsledku sepsal a zakreslil pěkný nákres, ze kterýho je jasný, kolik dřeva potřebujeme. Je toho veliká kupa. Odeslala jsem to na patřičná místa.

				bm	m3	ks	celkem	kč/m3
1	stropní trám	0,22	0,3	13	0,858	6	5,148	6500
2	vazák	0,22	0,16	13,5	0,4752	2	0,9504	6500
3	krokev	0,12	0,18	10	0,216	10	2,16	6500
4	pozednice	0,22	0,2	8	0,352	4	1,408	5500
5	pozednice II.	0,16	0,22	6	0,2112	10	2,112	5000
6	pozednice III.	0,16	0,22	8	0,2816	2	0,5632	5500
7	1.	0,16	0,18	5	0,144	5	0,72	5000
8	kleština	0,06	0,18	6,5	0,0702	40	2,808	5000
9	sloupek	0,22	0,24	3,5	0,1848	9	1,6632	5000
10	střešní lať	0,032	0,05	1300	2,08		2,08	5000
11	prkna nesámovaná				4,5		4,5	3000
12	prkna sámovaná				2		2	3300
							26,1128

Vařil Vojta, udělal výbornej boršč, byla jsem velmi ráda, že nemusím vařit. Snědli jsme si to v hostiňáku. Byl tam s náma i tesař Josef a vykládal historky. Našli mu ale taky rakovinu, ovšem vyřízli mu ji, tak snad vydrží, aby Zbyňkovi příští rok pomohl se stodolou. Pak někdo zavolal Honzovi, jeho kamarád měl prý infarkt, tak on odjel pomoct jeho ženě. A Vojta šel psát zase dizertaci, ale udělal toho pro nás hodně. Dokončujeme to teda, zase až do tmy, je krásnej západ slunce. Reflektor ale už nemáme. Lešení jsme už neposouvali, já jsem lezla pořád po střeše a se Zbyňkem jsme tam zarazili do střechy to korýtko, je to pekelně těžký.

Pak ještě sedíme s Jakubem a Zbyňkem v pokoji, pijeme čaj, Zbyněk se Jakuba vyptává na Bondyho a vypráví historky. Rozjíždíme se do domovů. Přijíždím kolem půl 7. Jakub dnes natočil spoustu materiálů, jsem moc ráda, ta stodola je velmi fotogenická. Zbyněk filmování dost těžce snáší, ale káznila jsem ho a říkala, že ta mediální stránka je skoro stejně důležitá jako ta pracovní. Například žádné dřevo by bez Facebooku nebylo.