22.10.2012, Pobyt ve Vydří 15. - 20.10.2012

"Zprávu", či spíše něco jako deník z týdenního pobytu ve Vydří  napsala Františka Jirousová

---

Z náhlého rozhodnutí jsem uprchla z Prahy na týden do Vydří. Vyhýbám se tak jistým osobním věcem, které mne poslední roky zaměstnávají a jimž jsem se teď, když se to jaksi vyhrotilo, rozhodla (pro mne velmi neobvykle) čelit útěkem. I to je občas řešení, tedy určitě, když se prchá právě sem! Všechny problémy tady nabudou jakési jasné konkrétní podoby a tvaru. Už jsem si po několikáté všimla, že to prostředí tady působí na jisté lidi jako určitý druh psychoterapie. Nevím přesně, čím to je, ale troufám si tvrdit, že v této republice je jen velmi málo míst, kde by byl člověk uveden do takového jasného racionálního a pracovního klidu, jako je tady, případně pokud není uveden do klidu, tak poměrně rychle zjistí příčinu svého neklidu a rozhodne se jí čelit radikálním způsobem – To se stalo mně. A je pro mne občas důležité být tady úplně sama. Což tento týden bylo a jsem za to vděčna. Je čas společenství a čas osamění, je čas akce a čas přemýšlení... atd.

Ať už je to v čemkoli, tak rozhodně ta nutnost například zatopit si v kamnech, načerpat si užitkovou vodu ze studny (studna je stále ve stavu čištění), sehnat pitnou vodu (velmi jednoduše: Položit prázdný kanystr na okno u sousedů a vyzvednout si pak plný – Díky! Bez toho by se tady vůbec být nedalo), někde v okolí si něco nakoupit (ale mě vydrží fazole a chleba na několik dnů, k tomu pár hub a je jídlo na celý týden), a hlavně tady fyzicky pracovat; to je terapie, která zformuje všechno duševní utrpení do velmi racionální podoby. Nehledě na to, že příroda tady je tak svobodná, že to člověka donutí ji vnímat. Což mně je jasný, protože jsem to tak měla vždy, ale někdo by to třeba ocenil. Hlavně jsem ten týden ale využila k vyřešení různých nutných administrativních záležitostí ohledně sdružení, které už nesnesly odkladu. A vše úřední je tím pádem vyřešeno, zařízeno atd.

Hned jak jsem přijela, vidím s nadšením, kolik práce je tady uděláno. Krásné nové okno u „výstavní síně“, zeď je hotová. (Všechno viz foto dokumentace, až ji sem dám...) Teď už to čeká jen na Skaláka a Zbyňka, kteří by měli opravit a hlavně prodloužit tu zčásti poškozenou střechu. V chodbě u vejminku je spousta nasekaného dřeva, tašky na střechu jsou složené na správném místě. Toť dílo Vítka Kremličky, který tady strávil dva víkendy a kromě toho, že má do budoucna spoustu dobrých nápadů, vzal si na starost dřevo a je to vidět.

Několikrát se zastavil Jaroslav Prokůpek, místní živnostník, který tady řídí v mé nepřítomnosti všechny práce. Prošli jsme statek a naplánovali další věci. Obdivuju toho člověka velmi, bez něho by tady těžko něco šlo dělat. Nechápu, kde na všechno bere energii. Jestli za poslední měsíc ty opravy na něčem stály, tak na jeho obdivuhodném nasazení pro cizí „zbořeninu“. Pod jeho vedením tady Vítek Kiessling a „jeho parta“ (osobně je neznám, různě se tady střídají, jen z přehledu práce, který mi Vítek dává; jednou je určitě všechny vyjmenuju) udělali spoustu práce. Např. spravená studna je z největší části právě Vítkova zásluha.

Vymysleli jsme další hromady práce, co se může dělat přes zimu. Peníze pořád ještě nějaké jsou (po vyplacení „výplat“ zbývá 30 000, což na zimní práce snad stačí), takže by se začala dělat koupelna, Vítek vykope příkop od studny, aby se tam daly trubky, koupí se čerpadlo do studny, pračka, elektrika se musí udělat. Spraví se vrata! To je důležité velmi. Celá ta průčelní zeď se musí nahoře opravit, aby se daly vrata otvírat.

Už mě nějak začíná dost štvát ta roztřískaná fasáda. V pátek „ráno“ (vstávala jsem vlivem jakési rozloženosti z osobního utrpení až kolem 11, šla jsem spát ve 3, v 6 jsem se vzbudila a hodinu pak nemohla znovu usnout zajata myšlenkami) tady šla kolem parta řemeslníků a pobaveně si ukazovali na fasádu statku. Pozorujíc to z okna, též s pobavením jsem to kvitovala, ale stejně jsem měla chuť vyletět před barák a zeptat se: Čemu se, do prdele, smějete??? Mně to ještě nedávno bývávalo dost jedno, že v celé vesnici je pouze Magorův statek roztřískanej jak po válečných náletech, ale už mi to právě jedno být přestává. A člověk, který měl fasádu dělat, leží teď v nemocnici asi, na zprávy neodpovídá, Libor Krejcar, tak snad s ním nic vážného není, ale možná že právě jo! No, modlím se za něj, bude to snad podle vůle Boží, buď odejde – snad do lepšího, psaly jsme mu s Janou zprávu, ať tam případně pozdravuje Magora - nebo zůstane a udělá fasádu – což také není nejhorší varianta – nevím kdo jiný by tam uměl udělat ty štuky na omítce.

Obecně si ale přeju, pokud to nepůjde jinak, aby největší část peněz vybraných od členů sdružení šla právě sem do vesnice, pro místní lidi. Jedním z cílů sdružení by mělo být dělat něco pro vesnici, zaměstnávat místní lidi, nabízet jim práci. A zatím se to velmi osvědčuje! V budoucnu bych tady ráda měla taky nějaký obchod (když tady chce člověk teď něco koupit, musí 6 km do Dačic, nebo do Mrákotína, ani pojízdná prodejna sem už nejezdí), případně hospodu taky, časem, za několik let třeba. - Do hospody se teď musí do Dačic, nebo v pátek do Mysletic. Tam jsem ještě nebyla, tak nevím, jak tom tam chodí. V Dačicích klasicky Pod komínem, Magorova domovní hospoda. Tu jsme výtečně okoštovali při minulé brigádě s Petrem a Lubošem.

Ve vejminku parádně fungujou kamna, pracuju tam v noci na dizertaci a občas musím i větrat, jaký je vedro, i když nijak moc nepřikládám. Zatopím např. kousek po 12 hod (když je zima, jinak ve středu a v pátek bylo tak krásně, že jsem pracovala venku u stolu, jako v létě), přestanu topit ve 2 nebo 3 hod v noci a spálím pouhé 2 uhláky! Kamna byla získána zvláštním řízením shůry a podle toho taky fungují. Též na úřadech v Dačicích jsem všechno vyřídila, baví mě po úřadech chodit, obešla jsem např. několik lidí na finančáku, samí sympatičtí občané tam jsou, pěkně jsme si pohovořili, zeptala jsem se na všechno ohledně daní a různých druhů smluv a zajištění práce na statku, podala jsem žádost k veřejné sbírce. Takže sbírka bude vyhlášená snad brzo. Taky jsem zjistila, že o Magorově statku na Městském úřadě, na sociálce i finančáku asi většina lidí něco ví. Ptali se mě, co děláme a byla to obecně pěkná návštěva.

Mám úřady ráda, to je moje úchylka – která se snad vyplácí. Mám ráda pravidla, zákony, apod, protože vím, že zákony máme takové, jaké si je uděláme, a hlavně že nám umožňují, nebo by měly umožňovat, naše aktivity. A pokud jsou zákony špatné, bude v tom také můj díl lhostejnosti! Aspoň tedy v demokratickém státě, jako je zde u nás. Stížnosti na to, že tento stát je jiný druh totality, se mi z mé dosavadní zkušenosti nezdají oprávněné. Nu, ale kdo ví, co bude zítra... Každopádně Městský úřad v Dačicích a všechny jeho pobočky jsou vzor úřadů. To ne, že bych jim chtěla pochlebovat, ale skutečně tam ráda chodím a těším se tam vždycky. Mají tam nějaký program „vstřícný úřad“, či co, a opravdu to vstřícný úřad je.

Taky jsem se konečně dostala do lesa na houby. Rostou fest! Našla jsem vůbec poprvé v životě kotrč kadeřavý, úžasná houba, vypadá v podstatě jak velká houba na mytí nádobí, nebo jako lidský mozek spíše. Táta by ze mě měl radost! (Má radost, páč to vidí). Ačkoli jsem šla pozdě k večeru, kdy se už skoro stmívalo, les byl plný hub. Všechno vysbírané, samozřejmě, ale stovky mně neznámých hub tam byly na každém kroku. Pak spousta suchohřibů, dokonce tři bedly červenající jsem objevila. Dále čirůvku fialovou, kterou moc neznám, ale vzala jsem ji na probádání. Dvě holubinky. No a nakonec ten kotrč.

Kdykoli jdu na houby, myslím na tátu, jako ostatně tady ve Vydří pořád, on je tady přítomen neustále, a mně vlastně dost vyhovuje, že je tady přítomen v této své mírnější duchovní podobě, se kterou se dá vždy rozumně domluvit... Upřímně řečeno, mně to hodně baví, tohle celý šéfovat a rozhodovat, co bude se statkem, a dělat si to do jisté míry podle svého, což dřív nešlo, protože Magor měl vždycky poslední slovo a ani stéblo trávy se nemohlo useknout bez jeho souhlasu. Časy se mění a komu se to nelíbí, nikdo ho nenutí se k tomu připojovat. Na druhou stranu, kdo tady nějaký čas pobyl, tak ví, že poskytuju lidem značný prostor pro jejich vlastní rozhodování.

Když padalo šero, ve středu, krájela jsem na venkovním tátově stole houby na smaženici. Ještě zbylo na zítřejší polévku. Přišel pan Prokůpek pro výplatu a zálohu, domníval se, že houby jsou jedovaté. Klasika tady – táta pořád nosil houby a vařil z toho polívky a nosil to lidem po vesnici. A oni si také mysleli, že sbírá jedovaté houby, ale táta, na rozdíl ode mě, uměl uvařit výbornou houbovou polívku, takže lidstvo bylo spokojeno – tu svoji polívku jsem sežrala sama, chutnala mi moc, ale jelikož vůbec vařit neumím, nikomu bych se to neodvážila nabídnou – dala jsem do toho prostě ty vietnamský nudle a připadalo mi to skvělý, ale já se spokojím s málem, čtyři dny dokážu jíst jen fazole...

Ale takový kotrč kadeřavý například, je houba, která se nedá zaměnit s žádnou jedovatou. A když se dá do smaženice, kterou dělám jednoduše – usmažím to na másle, osolím, nic dalšího (když je kmín, dám tam kmín, teď jsem ho na polici nenašla) – tak je to tak děsně dobrá houba, že to nelze popsat. Lepší je snad jen hadovka, to vejce. A masák, samozřejmě, tedy mochomůrka růžovka. Ale ten kotrč je snad i lepší než masák. Taková bedla je taky dobrá. Ale hřiby mě moc nebaví. Ty je jen tak na doplnění smaženice. Takže můžu chodit do lesa pozdě k večeru a když rostou, něco tam pro mě vždycky zbude. Ty holubinky například, to je paráda. Ty už vůbec nejdou zaměnit s jedovatou houbou. Stačí je v lese ochutnat: Pálí, nebrat, nepálí – lze sežrat i v lese za syrova, jak je to dobrý.

V pátek přijela Jana Bauerová, dlouholetá to spolupracovnice na statku, s bratrem Honzou, Bárou, a dalšími lidmi ze Staré Říše, a přivezli kamna do pokoje pro hosty. Původně jsem chtěla, aby tady Jana přespala, ale když jsem náhle po těch dnech o samotě byla s lidmi, vidím, jak jsem teď nervózní a nespolečenská, takže jsem byla spíše ráda, že zase všichni museli odjet, kvůli nim spíše, abych je netrýznila svou nespolečenskostí a skrytou rozložeností, která se mi vyjevila právě až ve společnosti lidí. Honza s Alešem přidělali taky kličku na okno do pokoje pro hosty, dala jsem Honzovi sazenici nějakého okrasného keře, který si jen tak pěkně vypustil kořeny ve váze na Magorově pracovním stole, a zase se ponořila do svého týdenního osamělého pobytu zde. Poučení z toho je takové, že útěkem se nedá nic řešit, ale ten čas na rozmyšlenou je důležitý! Právě takový úmysl mám s Vydřím, aby sem mohli jezdit lidé a v klidu tady strávit nějaký čas a něco si rozmyslet třeba, nebo na něčem pracovat, nebo jen tak v klidu (či v objevení svého neklidu) sami se sebou být.

Beru vždycky v noci mezi prací na dizertaci z police ve vejmince různé knihy, které zde otec zanechal, a tuhle poslední noc (v pátek) jsem se začetla do knihy Labutě, labutě od Oldřicha Smutného. Táta celý život sbíral sošky labutí. Až z té knihy jsem tomu celému pořádně přišla na kloub. No, ta kniha v polici zůstane, každý návštěvník vejminku se na to může podívat, já o tom nic psát nebudu. Jelikož velmi rychle čtu (dědictví po otci), tak jsem mezi psaním stihla tu knihu přečíst celou, důkladně jsem si u toho pobečela – to je pro mě znak dobré literatury (Bečíš? - Dobrý text. Nebečíš? - Pochybná věc). Je to divný, jak tady všechno zapadá to toho, co právě řeším ve svým životě.

---

V sobotu pro mě přijela sestra Marta. Další důležitá pokroková věc - Marta začala řídit auto, což já neovládám - a může pro mě tím pádem přijet v sobotu, kdy žádné autobusy nejezdí. Takže jsme zajely cestou zpátky ještě na tátův hrob, upravily ho (obecně se o něj stará především Marta, vysadila tam např. všechny ty květiny. A vůbec je třeba říci, že především Marta a její manžel Radek se postarali o celý tátův pohřeb! Už jsem slyšela nějaké řeči divné, kdože se o hrob stará apod. a ve zprávách z pohřbu neměli novináři nejmenší tušení, kdo pohřeb zařizoval a kde sedí Magorovi pozůstalí, jako by neměl rodinu! No, měl! A ta se mu také postarala o pohřeb a o hrob. Organizace pohřbu byla především Radkova zásluha. A cedulka s tátovýmm jménem není na hrobě proto, že ji necháváme dělat v jedné smaltovně, takovou speciální, ale teď už je hotová a co nevidět se objeví na kříži - To všechno jen tak pro upřesnění. Už to člověka taky někdy naštve. Například na internetu byly před rokem fotky z pohřbu, byla tam vyfocená právě Marta a pod tím popisek: "Někteří návštěvníci byli dojatí."! Jelikož se blíží výročí tátovy smrti, mám tendenci se trochu ozvat: My si taky úplně všechno nemusíme nechat líbit!). Vytrhly jsem už tu krásnou marjánku, je to prý jednoletá rostlina, dle Marty, takže ten, kdo ji tam zasadil, ji může příští rok zasadit znova. Daly jsme ji nikoli do kontejneru, ale vedle něho, takže si ji tam někdo může vzít třeba na památku. Já jsem tu rostlinu měla velmi ráda, vždycky při cestě kolem, ať už jsem byla vezena autem, nebo v autobuse, jsem celý hrob zdravila a ta marjána tam pokaždé zvěstovala, že je všechno v pořádku.

Naplánovaná práce

Vyhlášení veřejné sbírky: 1.12.2012

Založení webu: Do konce roku

Práce na statku do konce roku:

Oprava a prodloužení krovu nad hlavní budovou: Zbyněk Burian, Skalák

Vykopání přípojky vody ze studny: J. Prokůpek, Vítek Kiessling a další akční hoši z vesnice.

Odvezení hromadící se suti: Výše zmínění (V sobotu se s tím úspěšně začalo)

Oprava vrat: Totéž. (V sobotu začali)

Zavedení internetu – To zařídím já.

Pokoj pro hosty by měl být skutečně funkční do konce roku, pokud se podaří udělat tu koupelnu! (Což zahrnuje koupi čerpadla nebo bojleru, rozvod vody, opravu záchodu apod, takže žádná velká sranda to není.)

Stodola: Máme konečně finanční plán od místní firmy. Vychází to na 100 000, což je dobrý! Ale do konce roku se s tím nehne. Musíme to přes zimu svěřit v modlitbách nějakému svatému, který umí držet stodoly. A příští rok sehnat nějaký grant. Já pevně věřím, že to půjde. 100 000 není žádná hrůza. Peněz je všude dost, jen je člověk musí umět sehnat. Jedna z cest je zpamátnění té stodoly. A pak jsou další různé cesty, grant od Unie, různé druhy grantů. Peněz se všude válí habaděj. Když se nám podařilo od července tohoto roku vybrat díky Vám všem asi 70 000, proč by se nemělo podařit sehnat příští rok 100 000 na stodolu?

Pokud ještě někdo chce být členem sdružení (zatím jich je něco přes 80), stále trvá klasická možnost – poslat roční příspěvek 250 Kč na účet sdružení 254497555/0300. Pokud byste chtěli jen tak přispívat, počkejte, prosíme, na vyhlášení veřejné sbírky, jinak je to totiž nezákonné asi.

(Jaké jsou výhody pro členy?! - Členové by nějaký výhody pochopitelně mít měli. Zatím se rýsuje asi tak nejvíc pobyt zdarma v pokoji pro hosty. Pro totální VIP členy či jiné VIP osoby pobyt zdarma ve vejmince :) Pokud se to někomu zdá příliš hierarchické a svévolné – nu, je to tak. Kritéria bude holt vždy stanovovat majitel pozemku, což jsem já. A když si chci někoho pustit do vejminky, kde vlastně bydlím, když jsem tu, tak je to moje věc. A když chci někoho pustit zadarmo do pokoje pro hosty, už to není moje věc, ale věc sdružení a zatím tomu šéfuju já. To se příští rok v červenci na členské schůzi může změnit! Jsme demokratické sdružení, že :) Asi tak demokratické, jako byl Magor demokrat.