31.10.2019, Důvod změny názvu spolku a nové logo

Nový název spolku

Název spolku jsem musela změnit ze dvou důvodů. Za prvé neodpovídal činnosti spolku: Území statku totiž nevnímám jako jakési Magorovo území. Jirous tu žil a velmi významně se do historie statku zapsal, ale to, co se tady děje a má dít v budoucnosti, s jeho činností přímo nesouvisí. Ve zrekonstruované sednici bude sice Jirousův „památník“, tedy především jeho literární dílo, včetně překladů a bohaté databáze dokumentů z pozůstalosti, ale nic jiného zde nelze zachovat (kromě velkého dubového stolu), protože sednice po Jirousově působení zůstala v absolutně zdevastovaném stavu.

Nicméně hlavním účelem statku je umožnit nerušenou práci umělcům, badatelům a vytvořit místo pro setkávání skupinám, které mají na práci něco důležitého a zajímavého. To nijak zvlášť na Jirousovu činnost nenavazuje, on zde pořádal festivaly a lidé se tu setkávali převážně ze společenských důvodů, nikoli pracovních a tvůrčích. Ale statek patři také více než 100 let rodu Chalupových, kteří ho postavili a udržovali. Jirous se zase zasloužil o nádherné vzrostlé stromy, které jsou pýchou statku, ale dům poněkud devastoval (neúmyslně, velmi si přál ho opravit, jenže toho nebyl schopen). Statek v sobě uchovává atmosféru celé historie, není to jen historie jirousovská. A už za ta léta, co na něm hospodařím já a bylo tu tolik nových lidí, kteří ani Jirouse neznali, nasál také nového ducha.

Druhý důvod byl psychologický. Začalo mi být docela špatně z neustálého spojování mé osoby výlučně s Jirousem a ze spojování statku výlučně s jeho minulostí. Pokud se vás někdo při jakémkoli rozhovoru do médií ptá na to samé a týká se to pouze a výhradně vašeho otce (co si myslel, co by si býval myslel kdyby…, jaký měl vztah k tomu a támhletomu… bla bla bla bla), je to nesnesitelné. Pokud vás pořád někdo oslovuje „Magorova dcera“, je to nesnesitelné. Pokud se vás nikdy nikdo z těhle „veřejných zájemců o Magora“ nezeptá, co děláte, čím se zabýváte, ale ptá se výhradně na to, jaký byl váš vztah k otci, je to absolutně nesnesitelné. Především pro člověka jako já, který žije budoucností a svými vlastními činnostmi. Možná si to někdo myslí, ale ne všechny vlastnosti a zájmy, které mám, a veškeré činy, které jsem v životě udělala, jsou způsobeny tím, že jsem měla otce. Překvapení…

Jak vidíte, začala jsem z toho „magorství“ být vzteklá a protivná, sama jsem se tedy stávala nesnesitelnou, jediná cesta byla vymanit se z toho: Zkusit, jestli spolek utáhnu i bez „magorství“. A myslím, že ano. Jirous tady na statku bude mít vždy své čestné místo, ale mělo by to být místo odpovídající jeho zásluhám. Tedy přiměřené, uměřené, ne příliš roztahující se. Věnuji se s přáteli mnoha činnostem, které tátu naprosto nezajímaly a o kterých neměl tušení, pro některé z nich chci na statku vytvořit zázemí. Věřím, že tátovi by se to líbilo, ale s jeho odkazem to nemá co do činění. Statek, jeho dvůr a zahrada jsou tak krásné, že si zaslouží být vnímány také jako území, které má hodnotu samo v sobě, nikoli jen proto, že na něm někdo kdysi žil.

Z těchto důvodů jsem také musela zrušit slibnou spolupráci s jedním milým fundraiserem (Jirka Beneš), který mi nabídl pomoc s pořádáním kampaně na HitHitu, už jsme měli připravenou většinu dárků pro sponzory, ale mně z toho začalo být tak špatně, jako by mi snad někdo o život usiloval, že jsem to celé zrušila. Až se trochu zmotám a snad i dokážu sobě, statku i jiným, že to tady může fungovat i bez neustálého zaštiťování Jirousem, pak se k HitHitu vrátím a již vyrobené dárky se budou velmi hodit. Tuto akci plánuju na rok 2021.

Ale nemyslete, že chci svého otce nějak vyřadit. Hned vedle vstupní branky je takový výklenek, kde by mohla být například Jirousova fotka a malá lucerna, váza na květiny apod. A v sednici především jeho spisy, protože ty jsou pro mne jeho pravým a jedinečným dědictvím. 

Nový název Statek uProstřed, psáno takto s velkým P ve slově „uprostřed“, upomíná jednak na Prostřední Vydří, ale také na to, že statek je zvláštní místo, kde se člověk může „vystředit“, zastavit se, soustředit, koncentrovat na nějakou práci. Hradba zdí ho chrání před světem a může znovu popřemýšlet nad svým životem i svým životním směřováním, vrátit se znovu ke svému středu. Anebo může jenom pracovat na něčem, k čemu je nutný právě ten soustředěný klid. Dále to upomíná také na snahu hledat, co máme jako lidé společného, když se v rámci dialogu snažíme o společný úhel pohledu, ze kterého můžeme pochopit jinakost druhého, prohloubit si tak své vlastní stanovisko (nebo ho případně změnit), aniž bychom zavrhovali to odlišné. Jedná se tedy o z-prostřed-kování vzájemných pohledů na svět s cílem nalezení společného středu, odkud lze na situaci pohlížet bez hádek a zároveň bez snahy o násilnou změnu odlišných názorů.

Minulý podzim jsem takhle jednou stála s cigaretou na dvoře a přemýšlela o tom, jak zdůvodním nový název (už tehdy jsem o přejmenování intenzivně přemýšlela) a napadla mě taková přitroublá básnička, která je ale poměrně výmluvná. Takový slogan, či co je to.

 

Poutníku, postůj, hledej klid,

nenech se světem rozptýlit.

Jsem statek dávný, uProstřed

objevíš v mých zdech vlastní střed.

Mým krovem vane jiný čas,

do duší vkládám stromů hlas,

v létě dám hebký listů stín,

v zimě zas oheň pálí splín.

Nabízím ticho, můžeš psát,

malovat, skládat, přemítat.

Jen ten, kdo klid má ve svém středu,

může pak směle čelit světu.

 

 

Spolek Magorův statek má konečně logo! Podle mého nápadu ho realizovala Jana Bártová, které tímto srdečně děkuji. Máme k dispozici dvě varianty: jedna kulatá a druhá „s domem“. Součástí návrhu je i hlavičkový papír. Časem ještě nechám vyrobit razítko.

Po zveřejnění loga na Facebooku se ozvalo několik (asi čtyři) hodně kritických hlasů. Někteří nám radili, ať si necháme udělat logo jiné, prý je občas lepší žádné logo než takové a tak podobně. 110 lidí ale reagovalo pozitivně, případně „super“, a nijak se k tomu nevyjádřili. Je to tak, že s logem jsem zcela spokojena, je zřejmé, že žádné logo se nemůže líbit všem, a já toto měnit nijak nehodlám, protože přesně odpovídá mým představám. Žlutou barvu jsem měla vždy spojenou se statkem a Prostředním Vydřím, tak jsem ji zvolila za hlavní barvu loga.

Labuť s ostnatým drátem upomíná jednak na Magorovy labutí písně, zároveň je symbolem naděje – labuť vyrůstá z ostnatého drátu, vítězí nad ním. Tak jako Labutí písně, které Jirous ve vězení psal, vyrůstaly z tvrdé zkušenosti věznění a odloučení od rodiny. Labuť vyrůstající z ostnatého drátu má upomínat na to, že jakákoli zkušenost nesvobody a drtivé bezmoci může být proměněna v novou naději, pokud vyvineme určité úsilí. Nedá se to ale udělat tak, že ze situace utíkáme, popíráme temnotu a utrpení – ty se dají překonat jen tak, že je proměníme, vezmeme je jako „kompost“, ze kterého může vyrůst nová rostlina. Jeden z kritiků loga posměšně pravil, že labuť má v žaludku zaražený ostnatý drát, nebo tak podobně – no ano, vlastně má, protože osobní utrpení nemůžeme překonat tím, že ho odvrhneme a označíme za zlé, vyhodíme do temnot anebo zapouzdříme v podvědomí, ale jen tím, že ho strávíme a proměníme v něco nového. Dáme mu křídla. Křídla dává utrpení jenom víra, důvěra že jsme neseni Někým mocnějším, než jsme my, kdo dokáže dát smysl i tomu, v čem lidský pohled žádný smysl nalézt nemůže. Labuť je pro mne tedy také symbolem víry.

Podobné úvahy by se snad daly nad logem vést. Ale každé logo by mělo zůstat především sjednocujícím symbolem, a v symbolu je vždy přítomno i tajemství a nepojmenovatelné rozpory, protože každý symbol má stále nové možnosti výkladu a v každém vyvolává trochu jiné asociace.